Novela Vějíře markýze de Sade (The Fan-Maker’s Inquisition, 1999) je svým způsobem dramatizovanou rozpravou o historickém významu extrémistické imaginace markýze de Sada, autora, s jehož Justinou se Ducornet díky pobídce svého otce, sociálního filosofa Gerarda DeGré, seznámila již v dospívání – podobně jako například se Sartrem, kterého v rozhovorech s de Sadem srovnává, nebo se satirami Jonathana Swifta. 

Dějovým rámcem je proces republikánského Výboru s Gabrielle, výrobkyní unikátních vějířů, mnohdy s obscénními obrazy, která se díky svému umění seznámila s „božským markýzem“ a koresponduje s ním i po jeho uvěznění. Ve sledu dialogů, reminiscencí a dopisů vyvstává konstelace motivů, které z nového úhlu nasvěcují vztahy imaginace, touhy, smyslnosti, pohlavní identity, politiky a dějin. Ducornet nepředkládá teorie a její novela není románem à clef, při veškerém vtipu a imaginativní volnosti však zachovává i konstrukční kázeň a předkládá svým způsobem performativní zamyšlení nad významem a rolí umění v moderním světě. 

Od autorky již česky vyšla novela Kabinet (orig. Netsuke, 2011, česky 2012, Odeon, překlad Martin Pokorný).

V

Sade, jednou jsi mi řekl: „Žít v cele je jak cumlat meč.“ Tak to se mnou tuto noc je. Když třeba jen na okamžik pozvednu oči od dopisu, cítím chuť krve. Když ale sklopím oči a smočím brk v drahocenném inkoustu, minulost se znovu vzedme a já jsem od tohoto nemilosrdného místa daleko…

Tak oné noci pokračoval Gabriellin dopis pro mě. A je to podivuhodné: při čtení jejího dopisu i já sám putuji prostorem a časem a jsem předaleko. Na druhý den po jejich první milostné schůzce se Gabrielle vrátila do dílny sama, aby přivítala skupinu Turků

požadujících přepychové vějíře „zobrazující ty delikátní rozkoše, které nám slušnost brání nazvat jménem a které vy“ – všichni půvabně naklonili hlavy v turbanu – „tak delikátně vyobrazujete…“ Předvedla jsem jim všechnu naši nabídku. Měli oči tak rozpálené, až jsem se bála, že vějíře chytí! Nakonec si ale u mě objednali několik nových výjevů. Moje ženské postavy pro ně nebyly dost otylé a růžové! Tihle snědí chlapi s vousy jako uhel dychtili po plavovláskách na flámský způsob, povalujících se v „exotických“ interiérech, tedy ve francouzských altánech a budoárech, hojně vyložených polštáři a poduškami. Ve shodě s jejich vkusem nám La Fentine – v pruhovaných bavlněných šatech obzvlášť elegantní – všem připravila kávu po turecku, s příchutí kardamomu. Ukusovali jsme beignets z krámku přes ulici – ty, co máš rád (a kdo Ti je teď bude nosit?) –, poprášené cukrem a s příchutí pomerančové vody. Tyhle beignets, ta káva a ta volnost, s níž si Francouzky počínají, společně inspirovaly nejpohlednějšího člena skupiny k následujícím veršům na naši počest:

Ach, ochránce rozkoše,

dej, ať noci těchto dam

uplývají pod nebem:

přinášej jim, velký Bože,

potěchu až do smrti.

Navenek byly ty verše určené společně nám třem, ale jejich inspirátorkou zjevně byla La Fentine. Později téhož dne jí také byly doručeny šaty z malinového a zlatého brokátu spolu s navštívenkou podepsanou dvěma slovy: „Poutník zákrutami.“ „To znamená,“ řekla jsem jí, „že pochází z údolí toku zákrut, řeky Meandros. Vzpomínám si, jak mi ji otec jednou ukázal na staré a pestrobarevné mapě.“ La Fentine tu mapu chtěla vidět, ale bohužel se ztratila, když vyhořel otcův krám. Myšlenka na to, že se může lidský život vinout v zákrutách jako řeka, v ní podnítila cosi hlubokého. Celý den mlčela – což je samo o sobě podivuhodné! Když jí den nato byla doručena drobná, krásně zdobená mosazná skříňka, obsahující jediný drahokam – černou perlu velikosti oka –, pochopila jsem, že mě La Fentine brzy opustí, a snažila jsem se své srdce na její nepřítomnost připravit. V Paříži působí čtyři tisíce fochérek, ale žádná nemá takové nadání jako ona. (Následně se ovšem ukázalo, že zakázek je málo, a já za ni nepřijala náhradu. Nedařilo se mi špatně, protože mnohé byly bez práce, obzvlášť tkadleny tylu a krajkářky. Jak dobře víš, revoluce pohrdá frivolitou; nejedna krajkářka musí souložit, aby měla co jíst!)

Ta perla byla vsazená ve stříbrném lůžku. Odpoledne jsem odložila své barvy a štětce a vyrobila pro La Fentine náhrdelník spletený ze stuh v barvách starého i nového stříbra, kterými probíhalo jediné vlákno v malinovém odstínu. Když se její Poutník zákrutami objevil s pozváním na večeři, byla připravená. Vysoká, tmavá, útlá jak rákos, ňadra drobná než švestky – nebylo na ní vůbec nic „flámského“! A přec… Její nápadník viděl, že je pokladnicí něžných slastí. Ten večer, kdy pro ni přijel, se La Fentine blyštila!

Nedlouho poté uzavřeli sňatek v Neuilly – ve výstředních zahradách pana de Saint–James. Svatba byla v listopadu. Hosté zachumlaní před zimou připili novomanželům na zdraví pod stromy, jež byly ověšeny koulemi ze žlutého skla. Večeřeli jsme v umělé sluji, proměněné ve fantaskní baldachýn z rybích kostí a zahřívané mosaznými koši s uhlím jako ve starém Římě. Monsieur de Saint‑James, sběratel všeho možného od fontán po hadí kůže, byl horečnatá duše, člověk neškodný, ale očividně šílený. Podal nám výklad k různým druhům ryb, z jejichž koster byl vytvořen baldachýn: žebra velryb, páteře úhořů… celý strop se skvěl hvězdicemi. (Doslechla jsem se, že loni v létě byly tyto divy zničeny, namísto aby je uchovali pro všeobecné potěšení. Bylo by ale pošetilé v době, jako je dnešní, truchlit nad zánikem fantaskního rozmaru, byť byl sebevíc okouzlující.)

„Opravdu doufám, že se v Turecku chovají k manželkám lépe než ve Francii,“ povzdychla si Olympe poté, co si La Fentine odvezl Poutník zákrutami. „Ve Francii se koneckonců tvrdí, že pro manželství je chlípnost hrozbou, ne prospěchem! Manželka, která své manželství učiní prostorem rozkoše, získá v očích veřejnosti atributy kurtizány. Vlastní manžel k ní je podezíravý. Čím je žena lepší v posteli, tím víc manžel žárlí.“ Je to pravda! Právě toho týdne jedna má známá fochérka přišla kvůli manželovu rozběsnění o oko!

Prozkoumávaly jsme zahradu samy; monsieur de Saint‑James nám vyrobil mapu svých divů – včetně kaskád teplé vody, překrytých travou.

„To je tak frivolní!“ zničehonic prohlásila Olympe. „Mezi frivolitou a podivuhodností vede tenká hranice – a zde ji náš hostitel překročil!“

„Je pravda,“ řekla jsem a vzala ji za ruku, „že už od dob starého Řecka leželo pole rozkoše mimo manželství.“

„A tu tradici je nutné zachovat,“ zasmála se a po jednom mě hryzla do prstů.

„Řecká manželka dřela na zahradě a pěstovala zdomácnělé rostliny. Ty byly dokladem manželova semene,“ řekla jsem, „a její vlastní plodnosti.“

„To je tak přiboudlé! A co řecká nevěstka? Pověz mi o řeckých kurvách! Jaké ty měly zahrady?“

„Na zahradničení neměly čas! Byly ale příkladem divokosti a mocných vůní divokosti. Rozmarýn rostoucí na skalních převisech a tymián a šalvěj podél horských stezek. Šaty, jež se o tyto rostliny otírají, voní – stejně jako milenec, který je obejme. ,Hodinu za hodinou,‘ napsal jeden básník, ,jsi pronásledován vůní jejich divokosti!‘ “

„Jako když jsem tě viděla poprvé,“ řekla; „vyšla jsem z dílny a nesla si tvou vůni s sebou domů. Při čekání na tebe jsem byla výdrží tvé vůně tak rozrušená, až se mi třásly ruce! Voníš rozmarýnem,“ řekla. „Voníš nepovolenou rozkoší, fochérko.“ Pak mě objala a já cítila, jak jí pod pláštěm buší srdce. „Je mi jedno, jestli mě Restif označí za débauchée impudique a zařadí mě na svůj krátký seznam lehkých žen!“ zašeptala mi do ucha.

Zasmála jsem se: „Postavme proti seznamu lehkých žen seznam těžkopádných blbů.“

„Ten bude dlouhý!“ opáčila.

Musíš, drahý Sade, vědět dvě věci. Když Olympe v září požádala Dozorčí výbor ve své sekci o „potvrzení občanské bezúhonnosti“, byla odmítnuta. Lépe řečeno, ten darebák, kterému žádost připadla, čuně jménem Bouhélier, se odvolal na Restifův seznam nevěstek.

„Ukažte kundu,“ řekl. „Když se mi bude zamlouvat, možná vám, madam, to potvrzení dám – a mes hommages!“ (Dlužno dodat, že sama jsem si vůbec nezažádala. Je to ponižující a absurdní. Navíc se ty papíry kupují a prodávají jak houska na krámě! A za třetí: Pokud ženy nemohou volit ani se spolčovat, nelze je pak označovat za občany!)

Měsíc po La Fentinině svatbě uvedla Comédie‑Française inscenaci Olympiny hry Otroctví černochů – a to i přes zlověstné „ovzduší“.

Za prvé se herečky hádaly o roli otrokyně Mirzy, dokud jim nedošlo, že ji bude nutné hrát jako černou, a pak tu roli naopak žádná nechtěla. Následně byli colons – mnozí jsou v Paříži na odpočinku a naléhali na maršálka, aby hru odložil o tři roky – rozzuření, že je na programu. A nadto: Když herci, kteří měli hrát otroky, pochopili, že je Olympe chce všechny mít černé, opatřili si proti ní lettre de cachet. Naštěstí soudce celou záležitost prohlásil za směšnou, jinak mohla skončit ve vězení.

„Divadlo je lekcí ctnosti a tolerance,“ řekla Olympe hercům na první zkoušce. „Není divu, že Voltaire označil Comédie‑Française za ,loutkové divadlo‘! Všichni jste loutkami kolonistů!“ Rázovala po jevišti před krčícími se herci a běsnila:

„Celý život mě pronásledují a chtějí mě zastrašit. Bez groše a bez vzdělání jsem za svoji nynější svobodu zaplatila nesčetným ponížením. Jsem ale spisovatelka, ne kriminálnice, mes amis, a nejsem ani hysterka, které můžou nasadit náhubek a navléct obojek! Moje hra není zeď, kterou by mohli dle libosti nabílit! Celý život,“ syčela obklopena oněmělými herci, kteří podle všeho začali poslouchat, co říká, „jsem se k zákazům a výnosům stavěla hluchá. Ze slov ,povinnost‘ a ,nutnost‘ se mi dělá špatně, stejně jako z takzvaných dobrých rad od pošetilců, těch blech v uchu!“

Bohužel je ale nezostudila ani nepodnítila k činu, jen je rozzuřila. „Negry hrát nebudeme!“ křičeli.

Skončilo to takhle. Herci svoje role hráli jako „divoši“ z imaginárního kontinentu, v sukýnkách z trávy, v turbanech a s kroužkem v nosu – a všichni na sobě měli nános pudru. Nedalo se ale zjistit, jestli je ta hra opravdu tak špatná, jak zvěsti tvrdí, protože colons přišli do jednoho, bušili holemi o podlahu a bez ustání vykřikovali výhrůžky a sprosťárny. Šílenec Hébert ječel z plných plic „Všechny pozabíjet!“, ale nebylo jasné, koho přesně chce zabít. Robespierre odešel, hned jak povyk začal, Danton vypadal, že se mu dělá zle, a snažil se dav zklidnit, ale marně, skvělá herečka Montansierová se líbala s důstojníkem jménem Bonaparte a skupina mulatů ze San Dominga, která přijela do Paříže deklarovat před Národním shromážděním svá práva, seděla tiše jak fajáns.

V publiku byl i Restif a jeho pamflet začali kameloti roznášet hned na druhý den:

Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!

K zoufalství čistotných a slušných občanů je na všech stranách zřejmý úpadek morálky. Jinde už jsem vylíčil ty drzé zženštilce – desetkrát provokativnější než kterákoli děvka, velká chodidla ukrytá ve střevících na vysokém podpatku –, kteří vyvolávají rozruch po kavárnách. Ale ani tyto výjevy mě nemohly připravit na to, co jsem právě viděl: Hru inscenovanou přímo v Národním divadle, jež vyzývá ke smrti francouzských kolonistů z rukou jejich sluhů, hru z pera ženy, která chce být mužem, provedenou herci proti jejich vůli a vzdor jejich úsudku před publikem, které by se víc hodilo ke sklizni cukrové třtiny!

A to není vše. Minulý měsíc se v Neuilly konala svatba jisté fochérské pomocnice. Bylo mi řečeno, že si tato kráska – bastardka, která prožila roky na ulici – vezme tureckého šlechtice! Ta historka mě pobavila; podařilo se mi informovat se na podrobnosti a proklouznout na panství nepovšimnut. Zde jsem spatřil Olympe de Gouges, jak se taktéž v křoví s dotyčnou fochérkou objímá s empressement, nad kterým by Turek zčervenal! Rychle jsem odešel, abych si vše zapsal, dokud mám vše v čerstvé paměti. Připadalo mi, jako bych byl v Itálii!

Po cestě domů mě málem omráčila velká morková kost, kterou kdosi vyhodil z okna na ulici. Večer jsem strávil v posteli s obkladem ze zelného listu na hlavě.

Restif pornografem? Pche! Není toho jména hoden. Pornografie je Satanovo sídlo, prostor věčného spontánního žehu. Pornografie je metropole pekla, hermeticky uzavřená, neproniknutelná a neprostupná. Místo tak zkažené, že je vlastně vmetkem v těle přírody. Místo tak vypjatě natěsnané a ztuhlé, že jsou v jejích hranicích čas a prostor sražené a nehybné. Hlavní vlastností pornografie je la lenteur a soustředění vší tíže veškerenstva do jednoho bodu.

Tím bodem je spojení dvou těl: úmyslného těla pornografa‑prokrastinátora – který je vždy násilníkem – a těla jeho objektu, jež, obráno o vůli, zhmotňuje hrobové zastavení.

Ale jsem tak unavený a tak smutný. Jen tvoje dopisy, Gabrielle, mě drží při zdravém rozumu. Jak víš, drahý příteli, dospívala jsem v chudobě. Ale každý den se odvíjel v úžasu – díky cikánskému počínání mé matky (uměla z hadrů ušít spodničku, že by zlákala i vévodkyni) a díky otcovu nekonečnému přísunu knih všech tvarů a velikostí a ve všech stupních rozpadu. Moje knížky pohádek a cestopisy z dalekých krajů byly prolezlé červy, pokryté zelenou plísní a někdy i zčernalé a křehké od toho, jak blízko se dostaly k plamenům…