(1913–2022) prozaik a esejista; patřil ke stěžejním intelektuálním osobnostem slovinské menšiny v Itálii. V jeho životních osudech i samotném díle se zračí všechny hrůzy, které přineslo 20. století, na které však, jak vypovídá jeho dílo, nesmí být lékem zapomnění. Hned v prvním románu z prostředí Terstu Město v zálivu (1955) staví hlavního hrdinu před dilema, jak se vypořádat s příslušenstvím k národnosti odsouzené k osudu lidí druhého řádu, s dilematem podvolení a lhostejného smíření nebo vzdoru s tragickými vyhlídkami při konfliktu s mocí. Totéž téma následně variuje i z perspektivy mladé dospívající dívky v románu Parník troubí na ni (1964). Jeho zdaleka nejpřekládanějším románem je však Nekropole (1967), který zachycuje jeho vzpomínky na období strávené v koncentračních táborech a je hluboko do lidského podvědomí mířící introspekcí o vyrovnávání se s naprosto odlidštěným světem hrůz a umírání. Jeho styl je ovlivněn tím nejlepším z evropské tvorby své doby, především modernismem a introspektivními prozaickými postupy, zachycujícími lidské nevědomí a podvědomí. K oběma stěžejním tématům se vrací ještě v celé řadě dalších románů a povídkových knih, mj. v tzv. terstské románové trilogii Mimo peklo jsou lidé (1958), Zatemnění (1975) a V labyrintu (1984). Významnou součástí jeho díla je i esejistická tvorba. V ní komentoval i nejsoučasnější události, zásadní pro jeho menšinu, Slovince obecně i Evropu jako takovou.

Aleš Kozár