Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?

1985 LÉTO

Naši nemají peníze. Je to hlavně proto, že mamka dělá kuchařku ve školce a za to je malá výplata. Se ségrou nám to úplně nevadí, protože víme, že se stejně nedá nic dělat. A taky někdy slyšíme, že si mamka jde půjčovat peníze k babičce. Třeba dvě stovky, nebo tak. Vždycky jí je po výplatě vrátí. My s Janou máme takové malé pokladničky, do kterých si házíme drobné, dvacetníky, padesátníky a někdy máme i korunu. A já mám jeden pětník, ale tím se skoro neplatí. Pokaždé když je výplata, tak naši hodně nakoupí. Třeba párky a salám. A taky jogurt. Potom to koupí ještě jednou, ale pak už zase musíme jíst to, co je doma. Hlavně chleba se sádlem nebo s marmeládou. A nejčastěji chleba nadrobený v hrnku, posypaný cukrem a zalitý mlékem. Tohle opravdu nesnáším. Radši bych si dala rohlík, ale chleba je mnohem častěji.

„To víš, Pavlínko, papaláši se mají líp,“ odbývá mě mamka, zatímco se chystá do práce. Je už oblečená ve svátečním, v ruce má tu béžovou stahovací tašku a upravuje si vlasy před zrcadlem. Má je dlouhé až pod lopatky a krásně se jí vlní.

„A kdo jsou to papaláši?“ zeptám se a snažím se u toho lžící zatlačit kousky chleba co nejvíc do mléka.

„To jsou ti nahoře. Protože studovali, jen si sedí v kancelářích a nemusí nic dělat. Nebo třeba jen na psacím stroji a kalkulačce, a na tom se nenadřou.“

Pozoruju, jak si mamka stahuje vlasy do gumičky a ještě naposledy si dlaní načechrá ofinu. Potom ji přestříká lybarem, ale i tak naříká, že jí to nedrží. A taky že ji pořád bolí záda.

„A proč jsi teda nestudovala, abys nemusela nic dělat?“ zajímám se a nasávám u toho vůni laku, co se nese ve vzduchu až ke mně.

„Protože se mně nechtělo učit. A už jez, ne že to tady zase najdu odpoledne,“ rozloučí se mamka a běží do práce.

My se ségrou se učíme dobře, většinou máme samé jedničky, ale dědeček říká, že stejně studovat nebudeme, protože nám to komunisti nedovolí. Sestřenice prý studovat budou, protože teta a strejda jsou ve straně, a tak se mají líp. Je pravda, že pokaždé když jsme u nich na návštěvě, tak se mi tam strašně líbí. Všechny věci v jejich pokojíčku jsou takové hezčí. Barevnější. Naposledy mně Hanka ukazovala sešit s lesklými deskami, ve kterém jsou kovové kroužky, co se dají otevřít a listy z nich vyndat. Tenhle sešit se mi líbí nejvíc na světě a hrozně po něm toužím. Taky proto, že jsem si zkazila památník. Hned dvakrát. Jednou už jako školkačka, protože jsem do něj pořád čmárala nahé ženské, co nemají ruce, ale mají velká prsa, podruhé nedávno, když jsem si řekla, že tyhle obrázky zabarvím barvami. Jenže ty pitomé vodovky úplně zkrabatily papír a pastelky stejně nepřekryly. Snažila jsem se to vysušit hadříkem, až jsem jeden list prodřela. Od té doby jsem na památník nesáhla.

A taky sestřenicím závidím, že můžou jezdit na tábor.

„To je jen pro děcka z města, tady na vesnici to máte jako na táboře pořád,“ říkává nám babička. Ale já tajně sním, že bych měla taky takové odznáčky, jako má sestřenice, a taky šátek a košili a průkazku. Všechno, co mají sestřenice, je hezčí a barevnější.

* * *

S penězi jsme s Jirkou pořád na štíru. Ať děláme, co děláme, skoro nikdy nedokážeme vyjít, a to šetříme prakticky na všem, až si říkám, že Pavlína s Janou nám to jednou vyčtou. Jenže tady v domě je spousta starého zařízení, vždycky se něco pokazí, a když už si myslíme, že to konečně bude dobré, přijde nějaká další pohroma. Vyčítám si, že se Jirka kvůli mně tak nadře. Pořád jsem chtěla zůstat s našima, aby tu na stará kolena nebyli sami. Říkala jsem si, že se o ně musím postarat. Domek byl ale maličký, pro dvě rodiny to nebylo. Jirka pak přišel s tím, že když jinak nedám, postaví se patro. Každý den, když přišel z práce, vyráběl na dvoře ze škváry tvárnice. Cihly byly drahé a taky se nedaly jen tak sehnat. Jenže tady byl na všechno sám. Můj tatínek mu sice pomáhal, ale v ničem neporadil. Maminka říkává, že tatínek je bačkora. A já tuhle povahu chytla po něm. Nikdy jsem Jirkovi nebyla moc oporou, to spíš on vždycky musel podpírat mě. Vlastně ve všem. Nevím, proč žiju celý život s takovou lítostí, vůbec nevím, kde se bere. Mařinka tak lítostivá není. Ona byla vždycky maminčin mazlíček. A já ta horší. Asi proto mám v sobě pořád ten divný pocit křivdy. A taky se mi zdá, že se mi nikdy nic nepovede tak jako ostatním. Všichni umí věci zařídit nějak líp, hezčeji, snadněji. Mně se občas taky něco povede, ale nikdy ne tolik. I ty muškáty tady na okně. Zkusila jsem je nařezat a zasadit podle toho, jak mi v práci říkala Irča. A teď vidím, že jsou jeden vedle druhého uhnilý.

„To je z toho, že pořád něco vymýšlíš a komplikuješ,“ mávne rukou maminka. „Je to jen kvítko, a to si žije podle sebe. Kdybys to nechala být, tak se to chytne.“

* * *

Ten kaštan tady u té staré pumpy kousek od našeho domu roste nekonečně dlouho. Myslela jsem si, že je to třeba sto let, ale dědeček říkal, že šedesát sedm. Že ho jeho rodiče zasadili, když se narodil, a že má s tím stromem společné kořeny a stárnou spolu. Napadá mě, že u stromu člověk pořádně nevidí, jak roste a stárne, jen najednou vidí, že je starý. Tak jako dědeček, když nám ukazuje fotky, na kterých byl kluk. Stojí na nich s kamarády, všichni mají vlasy divně načesané dozadu a vypadají jako z filmů pro pamětníky, na které se někdy s našima díváme. Určitě si taky nevšiml a najednou byl takhle starý.

Za tímhle kaštanem rostou ještě další dva, ale ty prý nemají kořeny společné s nikým, protože ty se zasadily jen tak. Mamka tenhle dědečkův strom nemá ráda, protože jen co začne být pěkné počasí, děcka z vesnice na něj šplhají a mamka nadává, že nám pak z větví koukají do oken. I když podle mě je to dost daleko, aby nás mohla ze stromu pozorovat. Spíš děckám závidím, že jsou tak vysoko nad zemí, a říkám si, že odsud musí svět vypadat úplně jinak. Žádná z mých kamarádek ani kluci ze třídy ale na kaštan zatím vylézt nezvládli, i když to zkoušeli, tak mi moc nevadí, že já to nedokážu. Vím ale, že až to zvládne ségra, budu jí hodně závidět. A ona to určitě dokáže brzy, protože je starší a už skoro dosáhla nohou do té výdutě, přes kterou tam všichni lezou.

Někdy, když venku nikdo není, lehnu si do trávy pod kaštan a pozoruju ho. Jak se mu kroutí větve, listy tvoří tisíce hvězdic, které se pohupují s každým zavanutím větru, slunce mezi nimi probleskuje sem a tam.

„Pavlínko, co se tu zase válíš?“ ozve se najednou vedle mě. Babička se vrací z jednoty. V síťovce zahlédnu pytlíky s mlékem a rohlíky. Zastaví se, vydechne si, pak se posadí vedle mě na trávu, povolí si šátek a protáhne nohy. Vrásky na tvářích jí obkreslují pravidelné obloučky.

„Dneska bude zase pěkně,“ rozhlédne se kolem sebe a zdá se mi, že je spokojená.

„Brzo budu mít delší nohy než ty,“ natáhnu je vedle ní a pozoruju svoje chodidla v odřených teniskách.

„To víš, že jo, však mě brzo přerosteš,“ zasměje se babička a vůbec nevypadá, že by jí to vadilo. „Už doháníš Janu, i když je starší. To ona je po naší straně, všichni tam jsme byli malí.“

„Můžu si vzít rohlík?“ zeptám se, ale rovnou u toho zašmátrám do síťovky.

„Máš špinavý ruce, kdyby tě viděla mamka…“ zakroutí hlavou babička, ale otevře víc síťovku, abych si rohlík vytáhla. Obě totiž víme, že mamka mě nevidí, a tak si můžeme dělat, co chceme. Položím si hlavu k babičce do klína, má na sobě modrobílou dederonovou zástěru, pod ní tepláky a všechno to je trochu cítit chlívkem. Někdy mi to vadí, ale jindy ne, protože takhle prostě babička voní.

Potom jen tak mlčíme, ukusuju rohlík a koukám nad sebe. Vím, že i babička se dívá na listy kaštanů a taky se jí líbí sluneční paprsky, co jimi prosvítají, a stará kůra, která se vrásní po celém kmeni. Napadne mě, jestli se jí i dědeček zdá zvrásněný a jestli se jí ještě líbí jako ten starý strom. Ale raději se na to nezeptám, protože babička se často kvůli dědečkovi naštve a já nechci, aby teď byla nespokojená.