Právě v tomto roce, kdy si připomínáme osmdesát let od úmrtí francouzského básníka a významného představitele iniciační skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu) Rogera Gilbert-Lecomta, vychází v nakladatelství dybbuk (v edici Opium poezie) rozsáhlý výbor z jeho básnické tvorby pod názvem Syn kosti mluví. Starší překlady Věry Linhartové jsou doplněny zcela novými překlady Petra Zavadila. Třemi přeloženými básněmi doplnil toto vydání Miloslav Topinka a celý svazek pak uzavírá obsáhlý doslov Roberta Jandy. Překladatel a editor Petr Zavadil sestavil tento výbor chronologicky dle datace básní, čímž umožňuje čtenáři sledovat postupný vývoj v poezii básníka napříč časem. Při jejich výběru přihlížel i k různým polohám poetiky, aby tak poskytl ucelený pohled na jeho tvorbu. Celek je rozdělen do tří částí: „Básně“, „Sny“ a „Fragmenty“, které tvoří současně i základní pilíře celého jeho díla.

Roger Gilbert-Lecomte se narodil 18. května 1907 v Remeši, kde společně s přáteli z lycea (Robertem Meyratem, Rogerem Vaillandem a René Daumalem) inicioval vznik společenství Bratří Simplistů, které předcházelo později založené skupině Vysoká hra, jež byla ve třicátých letech minulého století konfrontována se surrealisty. Jedinečná paraskupina (mezi jejíž zakládající členy patřil i český malíř Josef Šíma) překračovala běžné hranice umění skrze vlastní vytvořený systém experimentální metafyziky nepřítomnosti, směřující k dosažení transcendentního Já všehomíra na úkor potlačení toho individuálního. K tomu účelu se rozhodla využívat všechny dostupné prostředky: umění, studium východních nauk, meditace, dechová cvičení až na hranici omdlení, omamné látky, autohypnózu, astrální cestování a další spirituální techniky. Její členové byli odhodláni prolomit brány vnímání, aby získali zkušenost blízkou smrti, a to i za cenu osobní sebedestrukce nebo ztráty vlastního života. Tuto zkušenost popisuje Gilbert-Lecomte ve svém eseji Síla odříkání:

… Kdo se zřekl všeho, co je mimo něj, i všeho, co je v něm ‒ kdo tedy nerozeznává vnější svět od vnitřního, nepřestane jen na tom. Ve vzpouře, jak ji chápeme, to jest jako hlubokou, všemožnou a možno říct organickou potřebu celé bytosti (uvidíme, že se stává přírodní silou), je hltavá síla, která ustavičně hledá jako hladový polyp, čím by se nasytila.

Jaká je povaha a forma tohoto hnutí ducha k osvobození? Vzpoura jedince proti sobě samému prostřednictvím zvlášť vypracované hygieny extáze (návyk na jedy, autohypnóza, paralýza nervových center, poruchy krevního oběhu, příjice, otupení smyslů a všechny ostatní praktiky, které by povrchní soudci přičítali pouhé zálibě v sebezničení) mu dala první lekci. Postřehl, že zdánlivá soudružnost vnějšího světa – táž, která by jej měla, jak se zdá, odlišit od světa snů ‒, se hroutí při sebemenším nárazu. Tuto soudružnost lze ověřit pouze smysly; takže se mění v závislosti na stavu smyslů, je výlučně funkcí člověka a vše probíhá tak, jako by ji on sám promítal z hlubin svého vědomí navenek. Zpravidla stěží zastírá strašlivý chaos, jehož temnoty se osvětlují jen zázrakem. ‚Zázrakem‘ rozumíme okamžiky, kdy naše duše tuší poslední skutečnost a své konečné splynutí s ní. Mizí rozdíly mezi vnitřním a vnějším: jsou jen iluze, zdání, zrcadlení a vzájemné odlesky. První krok k jednotě, jímž se však objevuje v nás samých týž chaos, který nás obklopuje.

Jaký tedy může být duchovní pokrok v tomto magmatu bez prostoru a bez času? Jak lze potom v nehybnosti rozlišit hnutí vzbouřené duše, onen nesmyslný pohyb s neurčenou rychlostí i směrem, jejž tam předpokládáme? Jediné, co z něho můžeme pochopit, je to, že se ustavičně vrací tam, odkud vyšel. Jinými slovy, je nutno začínat stále znova, vše je na počátku. Sám obraz pohybu je klamný. Beznadějné směřování k mrtvému bodu, k nepohnutému bodu ve svém vlastním chvějivém nitru, k onomu ‚punctum stans‘ starých metafyziků, to je jediná šílená snaha každé bytosti, která pozbyla svého já. Směřování takto pojaté se vymyká jakékoli rozumové analýze. Západní myšlení tento způsob činnosti nezná. […] Boj proti všemu v sobě nutně nese, jako rub svého pozitivního elánu a podivuhodného, spontánního výtrysku, také negativní stránku ustavičného odříkání. Každý, kdo hluboce touží po svém osvobození, musí dobrovolně popřít všechno, aby měl prázdno v duchu, a musí se ustavičně všeho zříkat, aby měl prázdno v srdci. Musí dospět k tomu, aby v sobě vyvolal stav nevinnosti, jež by byla ryzostí prázdna. A nikdy se nezastavit. Ani uvnitř vzpoury samé. Hrozí mu nebezpečí, že si vytvoří modly a bude se jim klanět. Vzbouřenec nesmí nikdy považovat svůj přítomný stav za konečný cíl. Musí mu unikat bičován úzkostí, jako již unikl otupělosti, která dřív tížila jeho život. Protože trvalá vzpoura se vydává v nebezpečí, že se stane sama sobě jistotou. Je nutno opustit tuto jistotu právě tak jako všechny ostatní. […] Je to však jediné řešení, které nás osvobozuje od prastaré lidské úzkosti? Čemu lze věřit na této cestě k absurdnu, na níž se tyčí nespočetné překážky, jimž se vyhýbáme jenom za cenu toho, co připadá západnímu mozku jak byzantské přejemnělosti? Odpověď je prostá. Tisíciletá zkušenost poučila člověka, že problém života nemá racionální řešení. Hrůze života lze uniknout pouze vírou, intuicí, pradávným instinktem, který je třeba nalézt ve vlastním nitru. Změřte propast, kterou máte v sobě. Tím hůř pro vás, jestliže vám to nic neříká. Smysl cesty, kterou se pokoušíme naznačit na těchto stránkách, jsme nalezli v sobě. Je to výzva lidem dobré vůle!

Roger Gilbert-Lecomte je kromě esejistických prací autorem pouhých dvou vydaných básnických sbírek. První z nich vyšla až po rozpadu Vysoké hry v roce 1933 pod názvem Život Láska Smrt Prázdno a Vítr, jejíž obálku navrhl Josef Šíma. Druhý svazek veršů Černé zrcadlo z roku 1938 obsahuje jen sedm básní, přesně v duchu vlastních slov: „Píšu-li málo, zaručuji si, že napíšu jen podstatné.“ Nepříliš rozsáhlá básnická tvorba byla postupně vydávána až po jeho smrti, a proto zpřístupnění pozůstalosti na mnohé působilo jako básnické zjevení. Právem se tak řadí mezi nejpozoruhodnější básníky minulého století, především svojí naléhavostí a nasazením, s jakým přistupoval k vlastnímu životu i tvorbě:

… Prohlašuji přísežně ‒ a abych v tom byl nasazen neodvolatelně celý, dávám v sázku svůj život –, že celé toto dílo, každá část jeho výkladu, je výrazem pravdy, nejen mé pravdy, ale té, kterou přítomný okamžik dění činí všeobecnou, platnou pro každého současníka.
Nejde naprosto o mesiášské poselství.
Ale o přítomné zakládání.
Návrat ke všemu

Poezie Gilbert-Lecomta je založena na metaforických záblescích jasného univerza, které se postupně zavrtávají do hlubin našeho podvědomí a narušují v nich pevnou strukturu omezených smyslů vnímání. Každým slovem zpochybňuje naši tělesnost, a tím ustavičně boří veškeré nabyté jistoty poznaného, pouhé čtení těchto veršů klade odpor a vyžaduje naši aktivní účast na tomto neosobním dění:

Věčnost v životě. / Okamžik. Pět vteřin – uchopení věčné harmonie. ‚Není to jev pozemský ani nebeský, ale je to něco, co člověk ve svém pozemském působení nedokáže snést. Buďto se fyzicky promění, nebo zemře. Je to jasný a nevývratný zážitek.‘
Psychologie stavů

Ovšem ani zde nic nekončí, vše se stále obnovuje, obrací bytost naruby, už nevrhá lidské stíny, proměňuje:

Život potřebuje k bytí spíše nepřítomnost než skutečnost. / Život mezi dvojím nejsoucnem: minulostí a budoucností. […] I kdyby třeba všichni lidé náhle zanikli v prostoru a čase, sama skutečnost jejich nepřítomnosti by stačila, aby celé lidstvo zachovalo svou totožnost.
Metafyzika nepřítomnosti

Esencí jeho jazyka je zvuk. Tato nedílná složka všech pradávných manter a magických formulací od počátků věků. Aby slovo projevilo svůj význam, musí být nahlas vysloveno, protože zvuk uskutečňuje, proměňuje ho v čin. V případě Gilbert-Lecomta nejde tedy o pouhou literární zvukomalebnost, ale o návrat ke kořenům slov, které jsou při správné konstelaci schopny pohnout světy:

‚Vrať se k počátkům jazyka a zvuku.‘ Zjistíš, že smysl a zvuk / jsou nerozlučně spjaty i v čase nepaměti…
Různé poznámky

Posledním důležitým prvkem básní Gilbert-Lecomta je práce se sny, a to nikoliv ve smyslu pouhých záznamů, nýbrž ve formě lucidního snění. Tedy vědomého řízení svého konání i mimo tělesnou rovinu, přičemž dochází k prolnutí reality žitého i sněného, ke sjednocení bytí i nebytí mimo čas a prostor v podstatě všeho:

A povinnost stvořit všechno, co je. Ach, a prenatální magie ve mně! Kdo se tu prohlašuje za zasvěcence mezi všemi? Běda, jsem uprostřed vás všech, nevím nic, s toužením a chvěním jdu soukolím generací; nikdy jsem nic nevěděl a na nic si nevzpomínám. A tak to bude stále.
V podstatě všeho

Jak vidno, tato zvolená cesta postupného sebevymazávání nenabízí žádné existenční odpovědi ani žádný konečný cíl ve svém věčném vesmírném koloběhu, a nemá proto v tomto ultimátním přístupu mnoho dalších pokračovatelů. Zůstává tu pouze jedinečnost básníka v nicotě všehomíra. Autor k tomu sám poznamenává: „V myšlenkové poušti není nikdy dobytého území. Jakmile dobývání skončí, dobytá věc je ihned a nenávratně znovu ztracena. Ustavičný návrat a opakování, odtud rytmus.“

Poslední roky svého života strávil básník Roger Gilbert-Lecomte zcela osamocen, rozkročený mezi oběma světy snů a bdění, věrný svým předsevzetím, a postupně připomínal spíše přízrak než lidskou bytost. Tělo týrané drogovou závislostí a existenčním utrpením ustupovalo do pozadí, z nejasných obrysů vystupovaly už pouze jeho žhoucí oči a trvale jasná mysl: „Mezi mnou a nebytím už nebylo žádných sil než jenom toto poslední zoufalé zjevení.“ Zcela vědomě se vytrácel ze sebe sama: „Žhnu, stravuji se. Pozvolné spalování, podstatně totožné s plamenem, milostné nebo jiné.“

Zemřel 31. prosince 1943 na tetanus tak, jak si sám předpověděl v šestnácti letech ve své básni.

Nikdy nepřiznám právo psát a malovat než vidoucím. To znamená: lidem dokonale a vědomě zoufalým, kteří přijali heslo Zjevení – Vzpoura, lidem, kteří se pozvedli proti všemu a kteří, hledajíce východisko, jsou si neustále vědomi, že je nenaleznou v mezích lidskosti.

Robert Janda

Zdroje: Vysoká hra (Torst, 1993), Roger Gilbert-Lecomte: Škvíra (Trigon, 1996), přeložila Věra Linhartová

Jednou večer

Jednou večer vás On zaskočí
Jenže když náhle zjistíte že
On jsou tři barevné koule
Hlava vám strachy zahoří

Pod tím diadémem z koulí
A pod sloupem ze rtuti
Je člověk náhle tak sám
Že žádá po nebi nebesa

A netuší ještě anebo už
Že po neznámých cestách
K němu právě teď stoupá
Zvěstován ptákem bouří

Kůň vulkán v jednom ohni
Zrozený třením tří koulí.

Palingenetické zaklínadlo

Maso mrtvých by to chtělo
Grafitovým práškem zanést
Aby se z mrtvoly cupované
Narodil přízrak jehož tělo
Osiřelé bez vody bez krve
Je tesané z vyslzené soli
A jehož hořký krystal nejprve
Chce číslo květu napodobit

Květu-hada v kterém propast zeje
Květu jenž černým sluncem hřeje
Květu-závratě dutých světů

Květu co srdcem svým perlovým
Jak bratra smí vnímat ten nový
Meziznak a přízrak ze soli

Mžik oka

Zavírá oči
A je tu konec světa
Otvírá oči
A je tu jiný svět

A když vše bylo dovršeno
Vše zůstalo na svém místě
Jenom osvětlení se změnilo

Punctum Stans
Prenatální znovuzrození

Záleží pouze na hledání vlastního transcendentálního Já.
Novalis

… Místo aby pěstovali svou nesmrtelnou duši a přemítali
o smrti, což má být spolu s nemocí přirozeným stavem křesťana…
Jules Laforgue

První fáze

Zavřené oči a propadlé spánky, nořím se pod obzor
Stává se ze mě pradávná bytost
Mé řasy bělají zveličují se a žijí
A chvějí se, tykadla, u neznámých vůní

Mezi mými napnutými spánky se šíří bezměsíčné stepi
Přehrazené tichem ledových ker mých starých vybělených smyslů
Stepi nehybnosti zahlédnuté v záblescích
Pod otáčivým člunkem, kde vězí můj život. (mezi skulinami)

Druhá fáze

Krku – hrdlo úzkosti sevřené
Vodopádovým jařmem anangké –
(Neštěstí na mě upřelo vybledlé oči)
             Osu!

K rovnováze kolem pevného bodu v mém krku
Mé tělo chladne a vysychá
Má hlava se zvětšuje a na šíji bezmezní
             Oscilace        (platinový drát)
    Mozek se musí vyrovnat tělu

Třetí fáze

Rovnováha, to je shodnost s Mrtvým Bodem
             Absolutno.
             (transcedentalis)
    In metaphysica dicitur punctum stans

Nenasytná nepřítomnost

Nikdy nikdy už zářící krev která není
Darem slova jež propadlo do stínu bez paměti
Šílenou smrští vířící na dně černé studny očí
Ztracených vyrvaných krvavě modrých kam vklouzne smrt

Ó klouzavé pohyby zemřelých po stěnách propastí

Co není co už není a nikdy nebude
Tou naprosto všední chvilkou věčnosti prázdna
Palčivou touhou být duté jíž těleso v prostoru
Zaniká pohlcujíc svůj vlastní stín

Ó masko smrti s očima plnýma propastí

Ze tmy řve vřeštivá výzva vyhrát v té marné hře
Hustot a vrstev barev i čar
Nicota je blokem ryzího mramoru v němž prostor
Dosud skrytý očím se zjevuje ve své jednotě

Smrt se spoustou veselých masek se smíchem propastí

Maso opadává z těla padá i noc i zámek z hvězd
Poušť se tak nedozírně noří do samého středu
Pekelného kruhu lomených obzorů
Vpředu břicho kde pupek je jeskyní proroků

Zamaskovaná smrt tam křičí křikem propasti

Ty nezměrné výkřiky křemene s jiskřivým znamením
A vítr řasící písek do tvaru přízraků
Jimž oči oblohy propůjčují podobu šílence
Křepčí v sabatu nepřítomnosti po dně opuštěných míst

Smrt se strženou škraboškou nepřítomnost uvnitř propasti

Hlava naruby

Proč ještě umírat když jsme se právě narodili
Pro život pro smrt

Za vydutého smíchu nebe
Když noc tak hryže

A hlava naruby klesá pod obzor
Čelist protažená vesmírnou tíhou
Paměť vystrašená nesmírnou dírou

Na prahu spánků silně propadlá
S křiklavým otvorem v týlu

Představy plné růžových snů
Skotačí v bezcitné bažině krve a vody

Vypíchnuté obrácené oči se ztrácejí
V bezedné závrati vnitřních tunelů
To už jsou řasy delší a bledší

Mezi napjatými spánky
Se táhnou bez konce stepi noci
Na obzoru přehrazené příkrovem pobřežního ledu

Velká bílá zeď bez východu z černě noci

A hlava pohlcená mořem zkázy
Umírá tak dlouhým spánkem

Syn kosti mluví

Tloukl jsem jako hluchý do vrat mrtvých
Tloukl jsem hlavou jež rudě stříká
Táhnou mě pryč silou odvádějí mě
Na komisařství
Tam osvěžení v podobě výprasku
Svině
A přitom jsem si
Nezačal já
U brány mrtvých kterou jsem chtěl vylomit
Jestliže jsem zničený zkrvavený stupidní a bledý
A rudě šmouhatý
Tak jen proto že jsem nikdy nechtěl aby mě odvedli
Daleko od bran mrtvých na něž jsem tloukl
Hlavou a nohama a duší a prázdnotou
Které mi patří a které jsou moje
Umřete mě nebo umřu zabijte mě nebo zabiju
A pomyslete na to že když přestanu být zasebevraždím vás
Tluču zakrvácenou hlavou o duté nebe
Až se náhle ocitnu vestoje ale naruby
Před branami smrti
Před branami moře
Před smíchem mrtvých
Před smíchem moří
Otřásán rozptýlen smíchem plným hoře
Roztroušen za branou mrtvých
Jež zmizela
Ale křičím a křikem si vysloužím tolik tupých ran
Že zbitý padlý s lebkou v ohni řvu a koušu
A zatímco se hroutí podzemí kořenů
Úplně na dně útrob země a břicha
Povstávám naruby se ztuhlou krví
A s pletacími nervy staženými až k transu
Dupejte dupejte po tomto těle jež odmítá
Žít v kontaktu s mrtvými
Jak jste prohnilí vy živoucí odpadní mozky
Podívejte se na mě jak stoupám pod hroby
Až na ústřední vrchol nitra všeho
A hlasitě se směji v černé díře smrti
Za hromového smíchu hněvu mrtvých