Milé čtenářstvo,

když jsem v létě trávil s přáteli slastné volné dny v magické zeleni Trojánek, jednoho odpoledne jsem se vrátil z louky a na vratkých schodech verandy se dozvěděl, že zemřel Václav Kahuda. Byl to šok, projel mnou energetický blesk a chvíli jsem tomu nechtěl věřit. Představoval jsem si, že je to Kahudův žert. Že se někde v dálce směje, jak se kulovou rychlostí šíří ta poplašná zpráva na sítích. Ale byla to pravda. A onoho dne byla bouřka. Petr Kratochvíl, což bylo spisovatelovo vlastní jméno, se ten den skutečně odebral do oněch světů, kam naše oko nedohlédne a ruka nedosáhne. Utěšoval jsem se v tom šoku, že jestli se někdo v bardech – kde se půda snově chvěje a tvary a jevy se stále proměňují – nezalekne, bude to právě Kahuda.

Václav Kahuda byl s Tvarem spřízněný už od dob Lubora Kasala a Boženy Správcové a věrnost mu zachoval i v době, kdy jsem se stal šéfredaktorem já. Byl mnoho let členem výboru našeho obtýdeníku, publikoval u nás a byl naším přítelem. Nějakou dobu jsme spolupracovali i v Asociaci spisovatelů, jejímž byl po nějaký čas předsedou. Jakkoli se naše cesty prolínaly i na osobnějších územích, naše setkání byla spíše letmá, ale vždycky hřejivá, intenzivní a inspirativní. Tento bájný vypravěč mě tolikrát vtáhl do labyrintu svých šťavnatých a lucidních historek, v nichž svět sám sebe překvapoval spoji nevídanými. Jako by byl jakýmsi vlídným mytickým pavoukem, který splétá příběhy a vize, slova a myšlenky do jedné sítě života. Jak já ta letmá setkání miloval.

Tento Tvar věnujeme Kahudovi, protože tahle živá řeč se vlévala do jeho díla a v něm dál bobtnala a bujela a plodila místa básnicky závratná. Nemohu říct, že by mě všechny Kahudovy objevy a spoje uchvátily stejně. Někdy bylo těch konspiračních vláken až moc, ale vždycky se pak ukázalo, že základní příze je světelná a emanuje z kosmického světla. V těch spojích bylo jistě i hodně bolesti, a možná pro tohoto básníka slova i života bylo žití vezdejší čím dál obtížnější. Kdo ví, co všechno si naše duše volí a o čem rozhodují sudičky.

Oslovuje mě, jak o Kahudově díle píše ve svém eseji „Vášeň stylu“ Jakub Šofar: „Obsah i formu měl vyrovnané, remis. Především to druhé české literatuře chybí, jako kdyby sídlištní funkcionalismus napadl i moderní české písemnictví. A také vulgární minimalismus, aby to lid učetl. Aby se v tom vyznal. Aby pochopil, o čem je řeč. (Jenže, všichni nemusí číst, dokonce nemusí umět číst, to není povinnost!) Strach z více slov, strach z adjektiv a příslovcí. Kahuda místo toho pošťuchoval každé slovo, pokoušel ho, trápil, spojoval nespojitelné a dokazoval, že čeština ještě nevydala definitivní počet. To vše při zachování sevřeného tvaru, bez experimentu. Slova se mu nevylila jak obrazy z rámu. To je teď taková nová disciplína: chceme zrušit rámy, chceme se dívat na obraz, ale zároveň být jeho součástí. To se nemůže povést… Marně se nevyučil štukatérem, dodává slovu více prostoru, plastičnost. Ale těžko by o něm nějaký literární Adolf Loos mohl říct, že je ornamentářem (‚Ornament je zločin‘). Právě díky slovům, kterých se nebojí, objevují se v jeho příbězích ty zprofanované perličky na dně.“

Přeji vám živé čtení!