V nakladatelství wo-men Báry Baronové vychází jedna mimořádně podnětná i vizuálně originální kniha za druhou. Nedávno zde byla vydána také kniha odborové právničky a publicistky Šárky Homfray s názvem Proč jsme tak naštvané? Tento soubor esejů má velmi výbušný potenciál. Stal se určitým feministickým argumentářem a literárním molotovem pro letošní rok.

Jedním z typických stereotypů o feminismu je, že se týká jen hrstky hysterických feministek, které nenávidí muže a jsou frustrované, protože je nikdo nechce. Pokud žena vyjádří na veřejnosti rozhořčení či emoce, nejspíše zazní komentáře o jejím vzhledu, menstruačním cyklu či intimním životě. Pojmy jako feminismus, feministka nebo gender jsou u nás stále vnímány jako sprosté slovo a jsou opředeny předsudky. Tato pavučina je utkána z tolika rovin mylných dojmů a nepochopení, že se dlouhodobě a systematicky nepříjemně lepí nejen na všechny věnující se genderové rovnosti v různých oblastech života, ale dotýká se i těch, kteří*které předsudky prohlubují. Patriarchát, jenž funguje jako systém nadvlády a ve své podstatě je založen na bezmoci, se navíc ve svém důsledku nevyhýbá nikomu. Pocit frustrace a naštvání je tedy oprávněný i proto, že Česko dle aktuálního Indexu rovnosti žen a mužů zoufale zaostává za evropským průměrem (EIGE, 2022). O to hodnotnější je, že vychází kniha, která se nebojí ani emocí, ani precizně formulovaných argumentů a čísel z nejnovějších statistik, a přispívá tak významným způsobem k debatě o genderové rovnosti u nás.

Hněv jako impuls ke změně

Jak už název napovídá, kniha jen tak někoho šetřit nebude. Je členěna do čtyřiadvaceti kapitol podle určitých fenoménů. Každá kapitola se pak skládá z několika podkapitol, resp. stereotypních výroků, s kterými má mnoho z nás, kdo jsme vyrůstaly*i a byly*i socializovány*i jako ženy, osobní zkušenost a jež nás nutí reflektovat vlastní zážitky. Šárka Homfray se věnuje celé řadě témat, od výchovy dětí, cancel culture a literárního kánonu, nerovnoměrného zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a distribuce moci přes téma společnosti neviditelné péče, mateřství jako radikální akce, samoživitelství či situace seniorek až po gender historii, sexuální výchovu, fat shaming¹, tokenismus² a intersekcionalitu³.

Proč jsme tedy pořád tak naštvané? „Rovnost před zákonem není totéž co rovnost faktická ani rovnost v každodenním životě, a k té máme ještě daleko. A všechny ty každodenní více či méně zjevné projevy různých nerovností umějí být neskutečně frustrující.“ (s. 8–9) Hněv je velké téma. Často bývá spojen se stereotypy žen-hysterek přecitlivělých kvůli menstruaci, s rasistickým a mizogynním fenoménem black angry woman⁴ nebo bývá vnímán jako nechtěná emoce, kterou musíme za každou cenu ovládnout, dostat pod kontrolu či vytěsnit. Role hněvu v našich životech je přitom velmi zajímavá. V písni „Survivor“ od mé oblíbené britské punk/hardcorové kapely Petrol Girls se zpívá „It was my anger that kept me alive“ („To můj hněv mě udržel naživu“). V kontextu problematiky sexuálního násilí, kdy jen v České republice se s nějakou formou sexualizovaného násilí setkává každá druhá žena a každá desátá žena se stane obětí znásilnění, je potřeba radikální změny systému. Protože sexualizované násilí je systémový problém. A zvědomění vlastního i kolektivního hněvu má transformační potenciál.

Hněv může být životodárnou a katarzní silou. Může sloužit jako impuls k mimořádné kreativitě, pocit nespravedlnosti, frustrace a naštvání zas ke změnám ve společnosti. Kniha Šárky Homfray je toho dobrým příkladem. Přitom se nejedná o žádné moralizování, patos nebo naříkání. Jak píše sama autorka: „Cílem knihy Proč jsme tak naštvané? je verbalizovat vztek, který v ženách neférový systém probouzí, a transformovat jej do účinných strategií vedoucích k pozitivní změně české společnosti.“ A dále:

V knize nemoralizuji ani nefňukám,“ jde o to, „osvětlit naši pozici, identifikovat společenské faktory, které ke statu quo přispívají, a nabídnout přístupy a strategie, jak si s daným problémem poradit.
s. 17

Když jsem loni v listopadu moderovala diskusi s Šárkou Homfray a Bárou Baronovou právě o knize Proč jsme tak naštvané? u nás v Gender Studies, o. p. s., v Knihovně Jiřiny Šiklové, ptala jsem se jich na hněv, konkrétně na to, jak se stal názvem knihy. Šárka Homfray mi tehdy odpověděla, že se jednalo o proces a k názvu došly s Bárou Baronovou až postupně:

Vzhledem k tomu, jaký máme u nás ve společnosti postoj k ženskému vzteku nebo emocím, je i tento postoj genderovaný. Všechno je genderované, takže ženský vztek vnímáme jinak než vztek mužský. […] Dlouho jsem totiž hledala nějakou jednotící emoci nebo něco, z jaké perspektivy tu knihu napsat, a pak jsem četla rozhovor s jednou americkou političkou, která mluví o věcech, které jsou zpracované v kapitole ‚Moc a síla‘, a ona právě mluvila o vzteku a o různých formách vzteku a co to v kom vyvolává. Ona jako politička s reálnou politickou mocí, žena vyššího věku a navíc nebílá žena vyvolá v lidech vztek, protože si dovoluje mít politickou moc. A přitom se jedná o jiný vztek, než který cítí ona, když musí tyto překážky překonávat nebo s nimi bojovat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem naštvaná. Že mě to nebaví řešit pořád dokola. A že vztek, který nebude postupovat do nějaké bezúčelné agrese (což je zase problém toho, že neumíme se vztekem pracovat), ale vztek, který se promění do nějakého konstruktivního naštvání, […] pak může být dobrou výchozí emocí.

Pocity frustrace také pramení z neustálé bagatelizace feministických témat či přehlížení intersekcí různých znevýhodnění. Co se týče čtenářské recepce, ohlasy byly dle autorčiných slov zatím z velké části dvojí, pozitivní od těch, kteří*které knihu četly*i, a negativní od těch, co ji nečetly*i, viděly*i Šárku Homfray na fotce a utvořily*i si názor. Autorka se ovšem konfrontací nebojí, ani sarkasmu a humoru, zapojuje se i do diskusí na sociálních sítích. Jediné, s čím prý přestala, je obhajování sebe sama.
 

Společnost neviditelné péče

Šárka Homfray v knize mluví o tzv. společnosti neviditelné péče, kdy z pozice právničky specializující se na pracovní právo vysvětluje: „Základním problémem je skutečnost, že obrovské množství práce, kterou ženy vykonávají, se žádným způsobem ekonomicky nereflektuje.“ (s. 280) Autorka zde apeluje na zjednodušení systému dávek a destigmatizaci jejich čerpání a nutnost přetváření sociálního systému ve funkční záchrannou síť, a nikoli jen byrokratickou agendu. Kromě toho je v knize věnována pozornost také nejohroženější skupině žen, a tou jsou ženy starší pětapadesáti let, zejména pak jejich zneviditelnění na trhu práce. Kdo ale vlastně skutečně přispívá do systému svou prací a činností? K tomu si dovolím ocitovat následující výstižnou pasáž:

Je zajímavé, jak si ženy okolo padesátky připadají neviditelné, přestože je za nimi tolik práce v tolika různých rolích, že by se za to ani žonglující chobotnice nemusela stydět. Péče o děti, o domácnost, o rodinu, práce na plný úvazek často spojený s funkcí holky pro všechno, různé kroužky, sdružení rodičů ve škole, sousedské slavnosti nebo komunální politika, pak pomoc stárnoucím rodičům, taky tchánovcům, a to vše v tisíci dnech, kdy ale každý má jen 24 hodin. Tak většinou nezbývá než něco šidit. Ženy často šidí sebe – na spánku, na volném čase, na kvalitě jídla, když je to nutné. A taky na ambicích, na seberealizaci, ve finále i na pracovním výkonu a postupu. A někdy těsně před důchodem přijde stopka. A po té stopce přijde důchod. Za život, ve kterém se nezastavily, čeká ženy ve stáří často živoření na hranici chudoby, nebo i pod ní.
s. 278–279

Více žen u moci?

V kapitole „Moc a síla“ se Šárka Homfray věnuje nerovnoměrnému rozdělení moci ve společnosti, nedostatečnému zastoupení žen v politice, které máme jedno z nejhorších v Evropské unii, syndromu včelích královen, tokenství a „sprostému slovu na K…“, kvótám. Kvóty ovšem nevnímá jako samospásný nástroj. V naší listopadové debatě v Knihovně Jiřiny Šiklové mi řekla:

Nevnímám vyšší zastoupení žen v mocenských pozicích jako cíl sám o sobě, ale spíše jako projev hlubší změny systému. Ženy mohou být kanárek v dole. Tam, kde se jim bude dařit lépe postupovat po těch pozicích, tak se může lépe dařit i jiným marginalizovaným skupinám […]. O to bychom měli usilovat. Není možné vytrhnout jeden nástroj a říct, že teď to tady máme. Kvóty nám můžou pomoci identifikovat vnitřní bariéry nebo někoho ‚dokopat‘ k tomu, aby na tom začal pracovat. Ale zároveň to musí být součást hlubší celospolečenské změny. A o to důležitější mi přijde diskuze obecně o stereotypech nebo o sexistickém prostředí české politiky.

Více žen u moci automaticky neznamená, že se vyřeší všechny problémy, ale vliv to mít určitě bude. Příkladem může být i to, že až v posledních letech, kdy v sexuologii působí více žen, doznal výzkum sexuality, včetně výzkumu klitorisu a jeho funkcí, bezpochyby zásadního rozvoje. A slovy autorky:

Jako vždy, když se dostaneme k tématu rovných příležitostí, platí jedna věc. Tam, kde jsou nerovnosti a vnitřní bariéry, netratí na tom jen ty osoby, které musejí bariéry překonávat, tratí na tom celá společnost.
s. 57

Proč jsme na-štvané?

Kniha je příkladem feministické spolupráce. Vyšla v nezávislém nakladatelství Báry Baronové, která zviditelňuje marginalizovaná témata ve společnosti. Výtvarného pojetí se ujala vizuální umělkyně Michaela Karásek Čejková, která vytvořila koláže doplňující feministické eseje. Jedná se o deset portrétů žen, jakýchsi deseti novodobých madon, které obohacují psaný text a jež si hrají s různými předsudky. V rámci grafického designu Jana Vahalíková vymyslela zalomení slova „naštvané“, přidala pomlčku, a dodala tak druhý rozměr názvu knihy: Proč jsme tak štvané? K srozumitelnému vyznění textů také přispěly rady editorky Kateřiny Kadlecové. Kniha tak může pracovat s mnohovrstevnatostí významů a přitom zůstává stále přístupná.

Feministický molotov, nebo jsme to už vše slyšely*i?

Pozadí knihy Šárky Homfray vychází z jejího studia gender studies, kam se nakonec přihlásila místo doktorátu na právech a která jí dala impuls, jak říká, „pokusit se doplnit soubor české feministické literatury, protože té široce dostupné a popularizační, ne jen té akademické, příliš není“. A skutečně, její kniha je psaná velmi přístupným jazykem, srozumitelně, čtivě i naléhavě a rozhodně jí nechybí ani smysl pro humor. Jedná se o reflexi vlastních zkušeností, setkávání se sexismem a stereotypy, která ale balancuje tak, aby zahrnula co nejširší škálu různých perspektiv. V naší diskusi v Knihovně Jiřiny Šiklové k tomu řekla:

Mým základním cílem bylo ukázat, že naše individuální zkušenosti nejsou něco, co se vytvořilo jenom nám v důsledku našeho konání nebo naší existence, ale že jsou do značné míry ovlivněny tím, že žijeme v určité společnosti, která nějak vypadá. A že věci, které se dějí nám, se dějí i celé řadě dalších lidí.

Mě osobně pak velmi oslovuje pasáž: „Jedny z nejúlevnějších momentů přicházejí, když zjistíte, že určitý problém není jen váš divný pocit, nebo dokonce vaše osobní selhání, ale že se jedná o společenský jev, který má jméno a který s vámi sdílí další lidi.“ Tento pocit sounáležitosti, solidarity a možnosti sdílení je velmi důležitý a prochází napříč texty. Kniha je zároveň pečlivě podložena daty z nejnovějších výzkumů a statistik. Může tak sloužit nejen širší veřejnosti, která v otázkách genderové rovnosti kovaná není, ale i pro genderové experty*expertky, kteří*které z ní mohou čerpat a sáhnout po ní jako po jakémsi uceleném argumentáři s konkrétními příklady. A je dobré mít po ruce knížku, u níž si člověk řekne, jak říká Šárka Homfray, že nám rozumí, a díky které třeba můžeme rozumět i více samy*i sobě a světu, v němž žijeme: „Naše volby mají na společnost určité dopady. Můžeme reprodukovat zažité vzorce, můžeme být nositelkami tradic, těch lepších i horších. Můžeme prohlubovat existující nerovnosti, nebo usilovat o jejich zmírnění. Můžeme přenášet toxické stereotypy, nebo být tvůrkyněmi stereotypů nových.“ A to vše děláme i neúmyslně, i když se snažíme „jen žít svoje životy“.

Nebo můžeme přemýšlet a snažit se svůj život vědomě žít v souladu s tím, jakou společnost bychom chtěli v budoucnu mít.
s. 16

Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat. Vyvrací také mýtus univerzálního ženství a sesterství a přitom zdůrazňuje vědomí rozmanitosti a hodnoty solidarity a sounáležitosti. Proč jsme tedy tak naštvané? Protože opakujeme věci stále dokola. Ale víme, že náš hněv, který má zároveň kořeny v soucitu a solidaritě, má sílu měnit svět.