Psychedelické hnutí rozepjaté mezi akademií a duchovní extází je v tomto ohledu v obzvlášť zranitelné pozici. Snad bychom si tedy mohli uvědomit, že ona univerzální „entheogenní religiozita“ je stejný konstrukt jako prapůvodní monoteismus teologů 19. století.
Psychedelie a psychedelická spiritualita představují komplexní a mnohovrstevný fenomén, který vyvěrá z ohniska šedesátých let. Právě tehdy se západní mystika, do té doby výrazně propojená zvláště s křesťanstvím a západním esoterismem, obohatila o změněné stavy vědomí navozované pomocí chemických látek. Ty kráčely ruku v ruce s objevováním nativních mimoevropských náboženství, jimiž se Západ mohutně inspiroval – a v tomto procesu si je i přetvářel k obrazu svému. Přestože bývá zájem o psychedelii nejčastěji spojován s indiány, jeho kořeny nalezneme také ve výzkumu sibiřských etnik a jejich specifických technik transu, které starší skeptická racionalistická tradice hanlivě nazývala „arktická hysterie“. Postupné odstranění tohoto pejorativního přístupu a získání hlubšího vhledu do nativních sibiřských tradic vedlo k objevu specificky pojaté náboženské extáze. Z ní čerpalo jak akademické prostředí, tak rodící se nová spiritualita Západu.
V akademické sféře se postupně zrodila myšlenka šamanismu založeného na transu jako základní technice. Jádro zájmu o něj se s rozmachem moderních indiánských peyotlových náboženství a s ním souvisejícího antropologického výzkumu postupně přesunul z Evropy do Spojených států amerických. Právě tady psychedelie prosákla z akademické sféry do populární kultury.
To, co začínalo jako okrajový zájem hrstky umělců a intelektuálů o vidiny a zážitky navozované psychedeliky, se na konci padesátých a zvláště pak v šedesátých letech přelilo z univerzit a spisovatelských pracoven do širšího amerického kontrakulturního hnutí. Jeho protagonisty sice stále zůstávali i akademici – od chemiků a etnobotaniků (Albert Hofmann nebo Richard Evans Schultes) až po antropology a religionisty (Weston La Barre nebo Peter Furst). Mnozí z nich však postupně překročili hranice vědeckého diskursu a proměnili se v bona fide šamany, duchovní učitele a ikony kontrakultury.
V jejich čele stál samozřejmě Timothy Leary: původně harvardský psycholog, později prorok, psanec a hlavní otec psychedelické revoluce. V patách mu pak byli Carlos Castaneda nebo Michael Harner: antropologové, kteří od terénního výzkumu zaměřeného na užívání psychotropních rostlin u indiánů docestovali k založení vlastních spirituálních tradic. Jejich osudy ukazují složitý a paradoxní charakter fenoménu psychedelie, který stojí dodnes rozkročený mezi racionalitou a spiritualitou; mezi teoretickým, rozumovým poznáním a hluboce osobním, intenzivním prožitkem. Porozumět počátkům psychedelie i roli, již na tomto poli hráli akademici, je naprosto klíčové pro pochopení současné podoby psychedelické scény v zahraničí i u nás.
Psychedelie u nás má svou dlouhou tradici, která Česko a Československo na jedné straně řadí mezi důležité hráče na poli univerzitního výzkumu, na straně druhé nás umisťuje na mapu dějin psychedelické spirituality a jejích nejrůznějších odnoží.
Česká psychedelická tradice je spojená především se jménem Stanislava Grofa, jedné z nejvýznamnějších osobností, které se podílely na psychedelické revoluci jak na univerzitně-teoretické, tak psychonauticko-praktické rovině. Právě Grof byl totiž jedním z těch, kteří se touto problematikou do hloubky zabývali v šedesátých letech. Tedy v době, kdy kontroverzní působení zejména Timothy Learyho vedlo v USA k zařazení psychedelických látek na seznam ilegálních drog, zatímco u nás bylo možné se ještě po nějakou dobu jejich vědeckému výzkumu věnovat.
Když Grof v roce 1968 emigroval do USA, octl se před podobnou výzvou, jakou řešili i Harner nebo Castaneda: jak navodit tytéž zážitky, ale bez ilegálních substancí? Zatímco Castaneda zakotvil zvláště u lucidního snění a Harner se vydal tradiční šamanskou cestou tance, bubnování a jiných postupů, Grof přišel s technikou holotropního dýchání. To navozuje změněné stavy vědomí s pomocí hyperventilace. A stejně jako psychedelikům, i holotropnímu dýchání zůstala tatáž ambivalentní, vědecko-spirituální povaha, v níž se mísí rozměry přírodovědecké a výzkumné s těmi terapeutickými, existenciálními a spirituálními.
Přestože byl i v Československu výzkum psychedelik pozastaven, postarali se Grofovi žáci, následovníci a fanoušci, aby tu nezanikla tradice ani psychedelického výzkumu, ani psychedelie samotné. A po sametové revoluci v roce 1989 začali na obojí pomalu, ale důsledně navazovat.
Současná česká psychedelická scéna je živým a aktivním světem, který v sobě kombinuje teoretický a historický zájem, praktický přírodovědný a lékařský výzkum, hluboce osobní mystiku i občanský a politický aktivismus. Ten je namířen především ke snaze dosáhnout legalizace psychedelických látek jak pro účely lékařské a výzkumné, tak duchovní. Významným ohniskem českých psychedeliků jsou zvláště dvě organizace: Česká psychedelická společnost a Beyond Psychedelics. Mezi jejich veřejné aktivity patří kromě pořádání konferencí také vydávání knih. Posledním počinem na této rovině je dvoudílná publikace Psychedelika a psychonautika (dybbuk, 2022).
Kniha si klade za cíl podat čtenáři rozsáhlý, zasvěcený a veřejnosti přístupný přehled toho, jak psychedelické látky fungují, jak se dávkují, jaké jsou přínosy i rizika jejich užívání, k čemu mohou být lékařsky užitečné a jaké jsou dějiny jejich konzumace na Západě i jinde ve světě. Autoři se netají aktivistickým rozměrem textu, který usiluje o legalizaci těchto látek zvláště v kontextu psychedeliky asistované terapie – jak terapeutický potenciál, tak legislativa s psychedeliky spojená tvoří důležitou součást publikace. Přesto je třeba hned zkraje konstatovat, že většina knihy se drží střízlivého pohledu, jenž se psychedelika nesnaží nikterak nekriticky oslavovat (a samozřejmě ani démonizovat). Na titulu se podílelo více než dvacet autorů nejrůznějšího zaměření – od přírodovědců a lékařů přes psychoterapeuty a humanitní vědce až po umělce a psychedelické nadšence. Je tak pochopitelné, že se každý z nich zhostil svého tématu jiným způsobem a s jinými důrazy.
První díl Psychedelik a psychonautiky je zaměřen převážně na samotné látky, zatímco větší část toho druhého se zabývá psychedelickou spiritualitou a legislativními otázkami jejich užívání. První svazek tak směřuje spíše k (přírodo)vědě a většina jeho obsahu spadá do ranku popularizace chemie, farmakologie, neurologie a historie psychedelik. Nechybí zde ani pasáž o psychedeliky asistované psychoterapii. Druhý svazek pak na toto téma navazuje šedesátistránkovou částí o tzv. harm reduction (minimalizaci rizik). Dá se předpokládat, že důvodem, proč nebyla tato pasáž zařazena už na konec prvního dílu, je snaha o rovnoměrné rozdělení jednotlivých kapitol, i přesto je však první z knih viditelně rozsáhlejší než ta druhá. Samotným jádrem druhého svazku je pak zhruba stostránková část nazvaná „Religionistika a spiritualita“, již doplňuje závěrečná pasáž o etice a právu. Oba díly jsou ukončeny krátkými medailonky autorů jednotlivých kapitol.
Na titulu Psychedelika a psychonautika nalezneme mnoho pozitivního. Už před několika lety, když vyšla podobně zaměřená kniha Fenomén psychedelie (dybbuk, 2017), s níž Psychedelika a psychonautika sdílí část autorů, bylo namístě s plnou vážností slavit životnost českého psychedelického výzkumu a jeho schopnost popularizace. Zatímco však Fenomén psychedelie směřoval především k obeznámení široké veřejnosti s konkrétními projekty, Psychedelika a psychonautika se snaží předložit nejširší kontext daného tématu, a to přehledně a čtivě.
Je nutno ocenit, že autoři nejnáročnějších přírodovědných kapitol (tedy těch, které se týkají mechanismu účinků) dokázali svá témata vyložit s maximální možnou srozumitelností a přístupností. Co víc, celý první díl se vyznačuje střízlivým, byť sympatizujícím odstupem. Tu a tam samozřejmě probleskne, kteří autoři jsou ve svém soukromém životě pravděpodobnými stoupenci psychedelické spirituality, ale u podobného textu nelze čekat nic jiného. Nicméně ani na okamžik není překročena únosná míra a nepropadne se kazatelství nebo evangelizaci. Autorů, kteří se na prvním díle podíleli, je mnoho a není samozřejmě možné se detailně věnovat každému z nich. Je však třeba vyzdvihnout alespoň práci Vojtěcha Cinka, hlavního editora, který je zároveň zodpovědný za většinu kapitol prvního dílu (a v menšině i toho druhého). Zvlášť tam, kde se věnuje dějinám objevování a užívání psychedelických látek, jasně probleskuje, nakolik si je vědom vědecko-spirituálního propletence, jejž psychedelie představuje, a že je schopen kriticky oddělovat, jaké věci skutečně patří k původním indiánským kulturám a které jsou naopak západní projekcí již předem zatíženou spirituálním očekáváním.
První díl je třeba vychválit nejen pro jeho schopnost přitažlivě a srozumitelně popularizovat složité téma, ale také si udržet konstruktivněkritický odstup, jenž si zároveň ponechává prostor pro osobní sympatie. Knihu tak lze doporučit každému laickému čtenáři se zájmem o věc – ať už patří k příznivcům, či odpůrcům psychedelického fenoménu anebo prostě k těm, kteří žádný hotový názor nemají, a tím spíše se o tomto tématu chtějí něco dozvědět.
S druhým dílem knihy je to složitější. Esenciální rozepjatost psychedelie mezi vědu a spiritualitu představuje obzvláštní riziko především ve chvíli, kdy se snažíme porozumět roli psychedelik v nativních kulturách. Nadšenec, který psychedelickou spiritualitou žije a dýchá, je vystaven silnému riziku projekce vlastních přání a duchovních potřeb do nepovědomého světa zejména (ale samozřejmě nejen) indiánských etnik. Je v podobné situaci jako křesťanští misionáři 16. století, kteří se snažili porozumět náboženství předkolumbovských kultur. Tak jako dávný španělský mnich, i současný západní psychedelik přichází k indiánům s myslí zatíženou předem zformovanými představami, jež se propojují s jeho tužbami a hodnotami, s tím, co mu v západní kultuře duchovně chybí nebo přebývá a co si následně promítá do nepochopeného Druhého.
Dějiny projekcí, v nichž indiáni zrcadlili tu utopické, tu dystopické západní představy, jsou skutečně dlouhé. Už během conquisty byli chvíli špinavými krvelačnými primitivy, jimž je třeba přinést pravou víru, vzápětí pak ušlechtilými divochy, nevinnou obětí zkažených Evropanů. Někdy byli v zájmu civilizace akulturováni, ostrakizováni a vyhlazováni, jindy naopak sloužili jako zrcadlo utopických ideálů Evropy a později Ameriky, znechucených sebou samými. Gratuloval-li si Zápaďan k vlastní vysoké kultuře, používal indiána jako příklad odporného divošství. Toužil-li naopak zatočit s vlastním nespravedlivým politickým systémem, drancováním přírody nebo spirituální vyprahlostí, nebylo nic snazšího než si idealizovat indiánské společnosti, religiozitu i zemědělství a používat je jako barvotiskový kompenzační obrázek. Dystopickému i utopickému přístupu je společné, že o indiána zájem nemá a nerozumí mu. Nativní obyvatelé Ameriky pro něj představují jen projekční plátno a rezervoár dobově módních morálních ponaučení.
Nepadnout do této pasti je obrovsky náročné a psychedelické hnutí má svou pozici ještě ztíženou. Však jsme viděli, jak vyrostlo z kombinace vědeckých výzkumů nativních kultur a jejich zromantizovaného spirituálního odrazu. Psychedelik už předem přichází k indiánům – ať už fyzicky, nebo pomyslně – jako k držitelům univerzální „entheogenní religiozity“, jež je někdy doslova chápána jako nejstarší a původní náboženství světa. To je samozřejmě pozice, v níž se skrývá mnoho obdivu. I pozitivní předsudek je však stále předsudek. A co víc, má své důsledky, které zdaleka pozitivní nebývají. Nativní kultury jsou jím totiž rozsáhle zasaženy: poptávka po spirituálním projekčním plátnu v sobě skrývá vytoužený kulturní respekt, ocenění nativní identity – a především obchodní příležitosti. Výsledkem není jen uctivé (znovu)objevování dávných spiritualit, jež je ve skutečnosti jejich zcela novou konstrukcí zbavenou prvků pro Západ neladných, ale také kulturní apropriace a drancování.
Z komplexních nativních systémů, kde psychedelika hrají nepříliš zásadní roli, se pak stávají např. „náboženství kouzelných hub“ zbavená porozumění komplexním panteonům, rituálům i složité mytologii a věštění. K tomu pak dochází zvláště tehdy, přestaneme-li vnímat propastný rozdíl mezi nativními náboženstvími a současnou západní spiritualitou a začneme-li snít o všelidské psychedelické pravdě a univerzální transkulturní mystice, jejíž jádro je stejné napříč tisíciletími. Výsledkem je nejen fakticky nesmyslný a ahistorický obraz, ale také proces, v němž jsou skutečné přežívající zbytky původních indiánských duchovních kultur aktivně nahrazovány současnou západní spiritualitou. Jak se to liší od způsobu, jímž kdysi misionáři překrucovali nativní náboženství, aby v něm za každou cenu našli jediného Boha?
Dá se samozřejmě namítnout, že česky vydaná a jinak z většiny výborně zpracovaná publikace nemůže mít ambice měnit tisíce kilometrů vzdálenou zaoceánskou realitu. Copak se však Češi nepodílejí na spirituálním turismu? Nejezdí snad do pralesů hledat „indiánskou“ spiritualitu, která je ve skutečnosti produktem jejich vlastních tužeb? Popularizace vědy, o niž se Psychedelika a psychonautika pokouší, má daleko větší potenciál zasáhnout názory veřejnosti než přísným pravidlům podléhající akademické texty, jež v reálu nikdo nečte. Taková situace s sebou nese jistou zodpovědnost.
Závěrem je třeba znovu se vrátit i k pozitivním stránkám knihy, které na chvíli přehlušila debata o jejích problematičtějších aspektech. Psychedelika a psychonautika je z většiny dobrou publikací. Co víc, může pozitivně přispět k úsilí o povolení terapeutického (a časem snad i širšího) využití látek, jež jsou zvláště v porovnání se zcela legálním alkoholem poměrně neškodné.
Upřímně mě mrzí, že nemohu autorům Psychedelik a psychonautiky zatleskat ještě hlasitěji, protože zvláště první díl je opravdu výjimečným počinem, který českou veřejnost bez diskuse obohacuje. Je však třeba znovu připomenout věc, již k všeobecné rozmrzelosti (i své vlastní) musím ve veřejném prostoru čas od času zopakovat: věda vybojovala svou náboženskou neutralitu těžce a pracně a není v jejím zájmu se jí nepředloženě vzdávat v zájmu momentálního entuziasmu pro specifické formy spirituality. Psychedelické hnutí rozepjaté mezi akademií a duchovní extází je v tomto ohledu v obzvlášť zranitelné pozici. Snad bychom si tedy mohli uvědomit, že ona univerzální „entheogenní religiozita“ je stejný konstrukt jako prapůvodní monoteismus teologů 19. století. Porozumění tomuto faktu psychedelickou spiritualitu přece nijak neohrožuje – stejně jako neohrožuje aktivistický rozměr psychedelického hnutí. Bude-li si této věci vědom čtenář a napříště snad i autor, může to českému psychedelickému hnutí jedině prospět.
dybbuk
Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé.
Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života.
Velké dílo nakonec není aktivistickou příručkou pro záchranu světa a není jen duchovní literaturou, je ustanovující knihou nové kosmologie. Berry spřádá své argumenty tak, aby v nás samotných vytvořil prostor nové imaginace a naše individuální i kolektivní aspirace zaměřit směrem k obnovení spojení a ochraně života.
Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.
Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.