V postupující klimatické katastrofě se mění také naše přemýšlení o této situaci. Začíná být evidentní, že nepomůže třídění, nepomohou elektroauta, nepomůže žádné dílčí řešení, které promění jen část způsobu, jak my, lidé prvního a druhého světa, přistupujeme ke zdrojům, tedy ke všemu okolo nás, co jsme především jako zdroje vnímat začali. Například aktivistka a myslitelka Donella Meadowsová pojmenovává „pákové body“, kterými se můžeme pokusit pohnout, abychom řešili určitý problém. Nejúčinnější jsou podle ní proměny celých narativů společnosti, tedy proměna příběhů, podle kterých žijeme svůj život. O tuto transformaci příběhů se pokouší také například Charles Eisenstein, který rozvíjí „příběh spolubytí“. Americký eko-teolog Thomas Berry podobně pojmenovává hlavní duševní fixaci této doby jako radikální oddělení mezi lidským a jiným než lidským světem. Tomuto tématu se věnuje především ve své knize Velké dílo: Naše cesta do budoucnosti (2021), kterou v překladu Jiřího Zemánka, Davida Sanetrníka a Marie Vlachové vydalo nakladatelství Malvern.

Prvním krokem je podle něj začít přemýšlet nad tím, jestli nějakou kosmologii vlastně máme: pojmenovávat vzájemné vztahy mezi člověkem a okolním životem, naslouchat hlasu řek a hor, přetvářet ve svém vnímání objekty na subjekty. Vzepřít se descartovskému přesvědčení, že ani psi necítí, ale naopak pole tohoto citu rozšiřovat. Překopat věčné přesvědčení o právu vykořisťovat, o nevyčerpatelných zdrojích a nevyhnutelnosti materiálního růstu, zpochybnit až posvátnou nedotknutelnost konzumu a nadprodukce. Znovu nastolit svatost toho, čemu svatost náleží, a dát prostor moudrosti utvářející provázané systémy okolo nás, harmonii, která ještě přetrvává v narušeném světě. Zážitek s okolním životem je ustanovující zkušeností nového vnímání, je branou k citlivému životu. Má sílu transformovat civilizační neřesti a zhoubný antropocentrismus.

V současné době není divu, že vznikají podobné knihy, jako je Velké dílo Thomase Berryho. Mohli bychom ji zařadit vedle encykliky Laudato si’ papeže Františka, knih Charlese Eisensteina nebo Joanny Macyové. Představuje určité spirituální křídlo zelené transformace. Vyniká jednoduchostí a zároveň komplexností. Proniká svým přístupem k hlubinným kořenům problému (tedy k oddělenosti člověka od okolního stvoření) a komplexně na tento problém reaguje. Celá kniha je prostoupená přírodou, klíčové pojmy jsou definované směrem k jejímu zahrnutí do základního přemýšlení o světě. Proto Berry mluví o nové kosmologii a věnuje tolik pozornosti také samotné struktuře přírodního prostředí při detailním popisu amerického kontinentu. Nabízí motivaci, vzpruhu k řešení krize i k vlastní obnově.

Po zvážení moudrosti domorodých lidí, moudrosti žen, moudrosti duchovních tradic a moudrosti vědy, je, zdá se, zcela zřejmé, že všem těmto tradicím je společný důvěrný vztah lidí s přírodním světem uvnitř jednoho společenství existence. Člověk se vynořuje z většího vesmíru, v němž sám sebe objevuje.
s. 197

Jeden ze zásadních přínosů Berryho myšlení do západního intelektuálního prostředí je jeho deklarovaná pokora vůči náhledům jiných tradic. V tomto kontextu je možné zmínit Vanessu Andreottiovou, akademičku a pedagožku, která se rovněž věnuje dialogu s původními tradicemi. Andreottiová popisuje současnou krizi konceptem nazvaným „Dům modernity“, který stojí na neustále se kumulujícím pocitu nedostatku, který se prolíná s nadprodukcí. Andreottiová se v dialogu s původními obyvateli pokouší hledat léky na současné společenské neduhy, a nabízet tak alternativu k selhávajícím vzorcům. Podobně postupuje Berry, když při studiu amerického kontinentu začleňuje tradice původních obyvatel do své vlastní analýzy a když si všímá zdravějšího pojetí vztahu člověka a přírody, který se objevuje v těchto tradicích neprotkaných technooptimismem a honbou po produkci. Spolu s touto pokorou vůči jinému, imaginativnímu a intuitivnímu přichází i určitá kritika vlastního, přísně intelektuálního přístupu. Berry dochází k nutnosti omezení ekonomického růstu, naopak líčí ekonomii jako pomýlenou vědu a tendenci neustálého růstu jako jeden ze zásadních projevů oddělení od okolního prostředí.

V souvislosti s klimatickou katastrofou často mluvíme o omezování, vcelku logicky, když politické elity nechávají většinu efektů této krize dopadat na obyčejné lidi, ať už se jedná o zdražování pohonných hmot nebo elektřiny. Konkrétní změny životního stylu v podobě omezení spotřeby masa, nošení vlastních tašek, snižování konzumu nebo méně intenzivního topení nepůsobí zrovna příjemným dojmem a vyžadují od nás daleko větší ukázněnost, než na kterou byla většina z nás zvyklá. Pro Berryho je ale nacházení udržitelného stylu života, ztracené rovnováhy a ztraceného dialogu s přírodou naším ultimativním cílem a způsobem lepšího, vyrovnanějšího života.

Tragédií při likvidaci pralesů není ekonomická ztráta, ale ztráta duše, která je s touto likvidací spojena. Jelikož tím připravujeme naši představivost, naše emoce, a dokonce i náš intelekt o ten ohromující zážitek, který je nám sdělován divočinou.

Berry přitom vychází z raných zážitků s okolní přírodou, ze zásadních zkušeností, které formují naši vlastní citlivost a otevřenost vůči provázanosti s okolím. Aplikace Berryho důrazů do našeho prostředí s sebou nese nutnost zkoumání vlastních kořenů, protkanosti s naším vlastním územím a jeho historií. Pro naše zeměpisné postavení se stává určitým problémem amerikanocentrismus, který se odvíjí od autorova důrazu na lokálnost. Čtvrtá kapitola věnující se historii amerického kontinentu může představovat určitý příklad historicko-geologické analýzy, ale nenahrazuje potřebný výzkum našeho vlastního prostředí.

Společenskou institucí, která může běh světa opět zjemnit, pomoci nám navázat ztracené spojení se zbytky života okolo nás, je podle Berryho univerzita. Spolu s vládou, náboženskými institucemi a průmyslovými korporacemi ji vnímá jako klíčovou sílu, která ale selhává, jelikož připisuje všechny hodnoty člověku, a nikoli také jeho okolí. Kritizuje současné univerzity za to, že „tak, jak dnes univerzity fungují, připravují studenty na jejich roli v rozšiřování lidské nadvlády nad přírodním světem, nikoli na intimní vztah s ním“. Pojmenovává, že dnes dochází k nesrovnatelnému ničení, protože neničíme pouze vlastní civilizaci, ale samotnou chemii Země. Podle Berryho proměňujeme její geologickou strukturu, narušujeme atmosféru, hydrosféru a geosféru. Poprvé jsou naše zásahy tak hluboké, že nevratně naruší dlouholetou práci přírody. Zejména ekonomika funguje odděleně od potřeb planety a neustálé zvyšování hrubého domácího produktu ničí životaschopnost Země. Problém je také v právní vědě, která toto pustošení není schopna zastavit a ponechává přírodní svět bez legislativní ochrany.

Pouze právní věda, která je postavená na zájmu o integrální pozemské společenství, je schopna udržet planetu životaschopnou.

V tomto kontextu zmiňuje snahy OSN nebo Chartu Země, které se o něco podobného pokouší. Našemu kontextu odpovídá snaha související s klimatickou žalobou. Českou klimatickou žalobu podal spolek čítající přibližně tři sta lidí spolu se zemědělci a obcí Svatý Jan pod Skalou, přičemž v ní apelovali na čtyři ministerstva a jejich povinnost podniknout dostatečné kroky při ochraně občanů před klimatickou změnou a na povinnost dodržovat závazky Pařížské dohody. Berry ale především kritizuje rozdělení na společenské a přírodní vědy, které zpochybňuje vzájemnou propojenost světa. Upozorňuje na skutečnost, že k této diferenciaci došlo poprvé po období moru ve 14. století, kdy nákaza zasela velkou nedůvěru ve vše přírodní. Přes všechny obtíže považuje Berry univerzity za dostatečně nezávislé a informované, aby poskytly vedení, které svět potřebuje. Korporace jsou podle něj příliš ziskuchtivé, náboženství příliš farizejská a vlády servilní. Univerzity mají mapovat vztahování se k vesmíru, naše vzájemné vztahy, a to nejen na materiální, ale i duchovní rovině. Katolický kněz Berry jako by navrací určitý druh teologie zpět do středu univerzitních disciplín. Nejedná se už tolik o zkostnatělou nauku o Bohu, vlastně ani jen o jedno náboženství, Berry naopak tvrdí, že přínosný spojující model můžeme nalézt v mnoha náboženstvích, ale potřebujeme nyní víc než to. Pokouší se proto vrátit do našeho uvažování určitý moment vztahovosti, který neobyčejně zachytil například Martin Buber v knize Já a Ty. Tím druhým, oním „Ty“, ale nejsou jen jiní lidé, ale také zvířata, rostliny, kameny, vodní plochy, celá Země. Berry vrací spiritualitě její centrující a scelující smysl.

Hlavní problém vydání Berryho Velkého díla v češtině spočívá v jeho načasování. Kniha vyšla poprvé v roce 1999 a tomu odpovídá i míra detailu, s jakou se zabývá zásadními otázkami doby, jako je třeba nerůst, citlivost k lokální historii míst nebo nutnost zapojení komplexnější kosmologie, která zohlední provázanější vztah lidstva a přírody. Přináší strhující komplexnost a detailní jazyk, spirituální podporu, ale nedotýká se konkrétních řešení (což patrně ani nezamýšlel). Ve své cestě k budoucnosti stojí na prahu, který jsme už měli dávno překročit. V tuto chvíli je namístě přicházet s promyšlenými a uskutečnitelnými návrhy, které směřují k přetváření našeho vlastního jednání v této oblasti. Berryho důraz na akademické a univerzitní prostředí už byl mnohokrát zopakován, připomeňme například výzvy aktivistek typu Grety Thunbergové v imperativu „naslouchejte vědcům“. Zároveň ale roztočená kola průmyslu a těžko transformovatelné zvyky politických elit stále neumožňují dostatečně svižný pohyb směrem ke konkrétním řešením.

Velké dílo nakonec není aktivistickou příručkou pro záchranu světa a není jen duchovní literaturou, je ustanovující knihou nové kosmologie. Berry spřádá své argumenty tak, aby v nás samotných vytvořil prostor nové imaginace a naše individuální i kolektivní aspirace zaměřit směrem k obnovení spojení a ochraně života. Pracovat na „Velkém díle“ znamená dohlédnout dál než za naše osobní cíle, znamená to oddělit svoji vůli od směřování civilizace, která se nás snaží reklamou, finančními toky či propagandou paralyzovat a semlít v obřím kole konzumu. Práce na „Velkém díle“ je usilovná vnitřní činnost, odhodlanost vystavovat se každodenně proudům okolního zrychleného světa. Je to každodenní „ne“ konzumu a „ano“ životu okolo nás.

Každý z nás má svůj osobní vzorec a svou odpovědnost. A přesto kromě těchto starostí a zájmů každý člověk v rámci svého osobního díla napomáhá k uskutečnění velkého díla.