Toho odpoledne vedle rybníka jsem zažil opak toho, čemu věda věřila od renesance – že záhada života může být rozlousknuta pouze díky fyzickému pitvání života, díky ‚trápení natahováním na skřipec pokusu‘, jak to vyjádřil Goethe. Ne. Není třeba nic trhat na kousky. Záhada je skryta v prostém pohledu. Hloubka života se ukazuje na povrchu. Pomyslete na ohňostroje podzimního listí, pomyslete na beztíži medúzy v oceánu, který vyjadřuje charakteristický rys tohoto organismu, jeho volně se vznášející způsob života, jeho podivný a neustálý styk s vůněmi a korunními lístky oceánu. Život velkoryse odhaluje své zákony, podmínky, za kterých může vzkvétat nebo selhávat. Odhaluje se všude. Abychom porozuměli životu, jaký opravdu je, musíme si pouze dovolit vidět a dotknout se.
s. 44

V této hypnotické pasáži z knihy německého biologa a filosofa přírody Andrease Webera Cítí, tedy je (Malvern, 2022, překl. Jana Krtková) je zhuštěn celkový přístup k přírodě tohoto nevšedního současného vědce a myslitele. Dodejme, že onou iniciační zkušeností bylo setkání s žábami a ropuchami, v jejichž bulvách se odráželo slunce.

Andreas Weber patří do skupiny současných myslitelů a myslitelek přírody, kteří se definitivně rozešli s mechanizujícím pojetím přírody, aniž by přitom opustili oblast přírodních věd. Mezi další významné osobnosti této radikální hlubinně ekologické vize světa patří např. například slavný filosof a antropolog David Abram, který k Weberově opusu napsal předmluvu, australská ekofilosofka Freya Mathewsová nebo poněkud potemnělejší Derek Jensen. Weber mezi těmito mysliteli vyniká komplexním náhledem na přírodní procesy a teorií života, kterou nazývá poetickou ekologií a jež se zrodila z jeho badatelského a filosofického úsilí.

Svět prodchnutý cítěním

Radikalita Weberovy přírodovědy nespočívá v opuštění materialistického pojetí světa, ale v jeho prohloubení, a odlišném uchopení, které postuluje niternost, subjektivitu a cítění jakožto základní dimenzi přírodního světa. V tomto smyslu je definitivním rozchodem s karteziánským dualismem, který je odmítnut coby racionalistický a antropocentrický, a neodpovídá živé zkušenosti přírody. Přímého učitele své vize nalezl Weber v Estonsku, a byl jím filosof a biolog Kalevi Kull, ale ten sám sebe chápal jako představitele dlouhé tradice alternativního vztahu k přírodě. V tomto rodokmenu je důležitou postavou také Karl Ernst von Baer, biolog kráčející v Goethových stopách. A tak můžeme i Webera chápat jako jednoho z dědiců Goethovy alternativní vědy. Právě Kull nasměroval Webera k poetické ekologii. Na této cestě musel Weber odhodit dosavadní předpoklady biologie, která jej dlouhodobě neuspokojovala. Bylo třeba přesáhnout pojetí světa, v němž se realita skládá z neživých objektů, jež jsou tlačeny k pohybu vnější silou, bylo třeba opustit zděděné dogma kauzality – mechanický a hodinářský pohled na svět.

Tato dekonstrukce vyústila u Webera k hledání a objevování poetické ekologie, komplexní vědy života, která dosavadní rámce definuje od podstaty jinak. Vedle kauzality přidává další princip, že „věci uvádějí do pohybu samy sebe“. Základním postulátem je touha těchto organismů žít. Tato touha je vede k tomu, že se samy uspořádávají do stále složitějších seskupení. Jejich cílem je život sám. Prvním zákonem Weberovy přírodovědy je samotná touha života, která zahrnuje jistou autonomii každého organismu – jeho sebeutváření.

I v biologii dlouhodobě dominovala metafora organismu coby stroje, avšak tato obraznost je podle Webera zcela nevhodná, protože stroje se oproti organismům prakticky nemění a jejich existence se neobtiskuje do okolní reality – neprodělávají látkovou přeměnu. Opuštění mechanické obraznosti podle Webera znamená, že současná biologie srovnala krok s fyzikou, která po kvantovém obratu akceptovala hledisko pozorovatele, a stává se tak skutečně moderní. A tak fyzika i biologie dnes dospívají k poznatku, že

každý subjekt – každý organismus – je nerozvazatelně propojen s totalitou světa a že tato subjektivita nemůže být ze světa vyloučena. […] Každá živá bytost je uzel, který připoutává celek. Jsme ve stejném okamžiku tady a všude.

Stroj není spojený s celkem a současně je mu cizí sebeurčení – nepociťuje se, nerozhoduje, pouze vykonává funkci. Cítění je pro Webera ústřední kategorií života. I buňka je pro něj cítění vyjádřené jako tělo. Cítění je současně projevem živosti světa:

Svět, který popisuje poetická ekologie, pulsuje cítěním. Veškerý život je čilý, a to od jednobuněčného organismu. Měli bychom tuto zkušenost uznat, přímo a nekompromisně, a dodat tomuto pojmu novou sílu. Být čilý znamená být ovládán cítěním a touhou růst; čilost je biologická schopnost budování self a komunity. To je pravá povaha cítění v přírodě. To je cítění, které máme společné se všemi tvory – ryzí zkušenost s dobrým a špatným, vysoké vlny utrpení a radosti.

Je téměř zbytečné dodávat, že takový pohled na živé organismy zcela mění náš způsob zacházení s jejich životy.

Weber není naivní, netvrdí, že ostatní bytosti sdílejí a artikulují náš způsob cítění. Cítění coby pojem u něj navazuje na existenci bezprostředněji. Prýští ze „zájmu živé jednotky o přetrvávání, růst a rozkvět“. Cítění představuje obavu self o sebe, ale stejně tak i niternost, již sdílíme i s ostatními živými bytostmi. Vyhodnocování úspěchu a selhání se v tomto smyslu může lišit, ale všechny bytosti sdílejí zranitelnost svého zevnějšku, který zrcadlí zranitelnost nitra. Cítění je nerozlučně spjato s touhou žít.

Orfická biologie

Weber vychází částečně z myšlení švýcarského zoologa Adolfa Portmanna, který byl přesvědčen, že žádný organismus není s to odolat tomu, aby vyjevoval svým povrchem svoji nejvnitřnější zkušenost se sebou samým. Touha žít se vyjevuje ve formě života. A život láká život. Krása je tak biologická kategorie. Když Weber popisuje své nadšení z přírody, které cítil prakticky od malička, často poukazuje na zkušenost krásy zvířat a rostlin a ostatního živého světa, jež v nás vyvolává radost. Tato radost může snadno přejít v posvátný údiv. Ořech na mé zahradě se kůrou, větvemi, svými holými tykadly právě nyní dotýká zlatého pruhu odcházejícího slunce. Zimní sluneční obzor leží nízko. Skromně. A tento tichý okamžik spojení, zprostředkovaného mými smysly – v tom případě zrakem –, se v okamžiku zastavení stává kratičkou liturgií života, zatímco píši o této živé knize.

Domorodé kultury ocenění bezprostředního kosmického života vyjadřují rituální poezií, krásou gest, slov, barev a tvarů. Ještě i středověká kultura vnímala stvoření jako Boží knihu, a sv. Bernarda z Clairvaux naučily o božské moudrosti stromy víc než knihy. Posvátné a poetické vnímání živého světa pochází podle Webera právě z uznání všeprostupující subjektivity živých organismů. Karteziánskou mantru obrací poetická ekologie naruby:

Nevnímáme sami sebe jako subjekty jenom proto, že jsme obdařeni myslí. Spíše máme mysl, protože veškerý život je subjektivita. Naše subjektivita pramení z touhy, bez které zůstane jakákoli fyzika života neúplná.

Je fascinující, že Weber, který se drží materialistického rámce, dospívá k podobným závěrům jako myslitelé šivaistického tantrismu, podle nichž je realita manifestací absolutní subjektivity a touha je klíčem k osvobození.

Obrat k cítění nás nutně vede k fascinaci živými tvory a k znovuobjevení pozornosti. Takto Weber evokuje svět rostlin, jejichž subjektivita je pro nás hůře dosažitelná:

Rostliny dokonce vnímají dotyk. Jemné zatřesení stačí, aby je to přimělo změnit směr růstu. A rostliny vidí – ne očima živočichů, ale celými těly. Jejich zelený povrch je jeden velký zrakový orgán. Protože jejich buňky dovedou rozlišit podíly různých vlnových délek slunečního svitu, mohou změnit svůj růst směrem k nejlepšímu energetickému zisku. I další smysly umožňují vegetaci více rozkvést. Semenáčky ochutnávají živiny svými kořenovými špičkami. Výhonky smrků, které vězí ve skalní puklině, dokážou vnímat gravitaci pomocí miniaturních krystalů ve speciálních buňkách, jež fungují jako senzory gravitace v ručním otáčkoměru. Malé výhonky kukuřice využívají povrch svého těla, aby čichaly poplašné sloučeniny vylučované sousedními rostlinami, které byly napadeny parazity.

Svět rostlin se navíc podle Webera vyznačuje bezuzdnou sexualitou. Pozorujeme-li rostliny bez předsudků, vidíme, že jsou jedním velkým pohlavním orgánem. Neskrývají téměř nic. Jejich niternost má v sobě cosi nadšeného. Jsou zjevením erotické povahy skutečnosti.

Radost objevuje Weber i ve zvířecím světě, který pociťujeme tomu lidskému blíže.

Všechny životní formy v přírodě jsou těly a tato těla jsou ve vztahu k některým aspektům naší existence,

píše Weber a všímá si, jak podstatnou roli hrají zvířata v dětské imaginaci. Zvířecím zvukům, obrázkům zvířat, mluvícím zvířatům jsme v dětství podléhali všichni. Dle Webera ukazují zvířata své emoce bezprostředněji, v každém okamžiku jsou svými pocity. I z toho důvodu se v lidské zkušenosti zrcadlí často jako archetypální formy – stávají se pro nás symboly:

Bizoní síla, liščí nedůvěřivé způsoby, vlaštovčí mrštné pohyby, důstojnost gazely a labutí čistota nejsou ve zvířatech samotných. Tyto vlastnosti se skrze ně stanou zřejmé jako archetypy možných existenciálních schémat.

Setkání se zvířaty má pro člověka silně noetický význam. Skrze zvířata se poznáváme. „Zvířata jsou jako my. A nejsou vůbec jako my,“ tvrdí Weber. „Vnímat zvířata znamená pochopit podmínku, za které je možná subjektivita,“ soudí Weber a jeho mysl pohání bizon. Samozřejmě že toto souznění se světem zvířat není sentimentální:

Celistvé jsou jen ty ekosystémy, po jejichž lučinách a lesích se procházejí vrcholní predátoři, jejichž počátky můžeme hledat v době před miliony let. Masožravec jako Canis simensis je tedy průsečíkem neproniknutelné komplexity, která zahrnuje nejen jeho biologickou roli, ale také jeho význam ve vztahu k ostatním bytostem v celém ekosystému. […] Pokud vlček nepřežije, pak nepřežijí lidé, aspoň ne ve své celé lidskosti. Etiopie mi ukázala pravdivost této myšlenky. Lidé zemřeli hladem na zemi, která se stala kamenem.

Weberova biologie je orfická. Však také Orfea na několika místech své knihy evokuje a vzdává básníkům a básnířkám hold za jejich vnímání přírody, které coby biolog považuje za mimořádné přesné. Básnická obraznost je prodlouženou větví přírody. Je darem přírody. Neboť příroda v nás múzičnost, smysl pro hudbu i obraznost probouzí spontánně. Orfický hlas, jemuž básníci naslouchali, je hlasem živé přírody. Zní jako

křik racka, trhliny na nebi pocuchaném bouřkou, volání sovy v lesní noci, v syčivých pronikavých zvucích cikád z poledne v olivovém háji. […] Šíří se v hlasech zvířat jako nekonečná variace na téma žití. Zvukové vlny toto téma opakují, cestují skrze naše těla a v ozvěně tvořené tekutou existencí těl se vracejí zpět. Jsme toho součástí.

Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé. Je-li cítění a touha po životě hlavním rysem života, pak sama potřeba vyjadřovat krásu prostřednictvím umění a poezie má kořen ve vlastní živosti světa. Básnicky bydlí nejen člověk, ale především svět.

Oceán spolubytí a poetická etika

Závěr Weberova epochálního díla doslova ústí do oceánu. Právě tam můžeme podle Webera přímo na své kůži zakoušet proplétání všeho – spolubytí světa přímo v mořské vodě:

Ten, kdo si navlhčí ruku, dotýká se živého vesmíru.

Moře, z něhož život povstal, je zjevením propojenosti života. Je masou života. Tekoucím systémem, jehož tvorové jsou živé jednotky se svým cítěním, které však tvoří stále proudící celek. Všechno je v něm spojené. Všechno je složené. Podle Webera moře není výjimkou, na jeho příkladu si tuto skutečnost lze jen nejsnáze uvědomit.

„Obzvláště člověk není homogenní, ale složený,“ cituje Weber bioložku Lynn Margulisovou, která pokračuje:

Každý z nás představuje skvělé prostředí pro bakterie, houby, hlístice, roztoče a ostatní bytosti, kteří žijí uvnitř nás.

Vzájemnost je tak princip jednotlivého těla i zákonem řídícím vzájemnou souhru všech jednotlivých těl. Weberovo pozorování ústí v hymnus na vzájemnost:

Veškerý život je vzájemné předivo. Veškerý život je vztah a proměna, metamorfóza skrze souvislost. Listová žilnatina, větvící se koruna stromu, vlásečnice pod kůží batolete – pokud se budete dívat pozorně, vše živé se odhaluje jako vzorec souvislosti a překrývání. Všechny živé procesy jsou tkáň a hejno. Pokud se podíváte pozorně, to, co považujete za své ‚self‘, se vynořuje jako součást této existenciální spojité sítě. Pokud bychom na několik minut mohli vystavit fotografickou desku pohybům planktonních korýšů v tyrkysovém paprsku lampy, pak by trajektorie drobných živočichů připomínaly dráhy růstu, kterými kořeny rostlin křižují půdu. A obojí by se nápadně podobalo propletenému shluku čar na schematickém diagramu představujícím mořský potravní řetězec.

Weberovo pojetí spolubytí připomíná vizi mahájánového buddhismu „Indrovy sítě“, kde se všechny jevy navzájem prostupují a potřebují. Weber tuto vizi nevyčítá ze světa náboženských idejí, ale ze svého pozorování a zkoumání organismů a jejich života.

Poetická ekologie vrcholí myšlenkou poetické etiky – etiky živého vzájemného světa. Dosavadní ekonomické a politické modely, které stále rozvíjejí sociálnědarwinistické paradigma, je třeba nahradit etikou vzájemné péče. Poetická etika nemá usilovat o dokonalost. Nechápe přírodu jako spásu, ale hledá možnost uzdravení. Hodnoty života se v ní vyjevují jako paradoxní. A křehkost přírody jako tvořivá a životadárná. Taková etika musí být etikou vzájemné dohody zahrnující vše živé. Není náhoda, že i tato etika, která se může stát zdrojem uzdravení světa, jenž je v obrovské ekologické krizi, má svůj zdroj v prožitku sdílené krásy přírody.

Ekologická stabilita a krása života jsou vystaveny na dialektice zrození a smrti. Jsou křehké až na dřeň. Jejich krása, ke které můžeme v každém okamžiku svobodně přispívat, je nadějí na uzdravení.

Tak končí Weber svůj vědecký manifest lásky k životu.