Svět nenásilí (Alferia, 2022) je kniha o společenské transformaci skrze nenásilný přístup. Klade si otázku, zda může být naše společnost založena spíše na lásce než na nedůvěře, jestli ji mohou formovat nadějné vize světa spíše než zájmy průmyslu. Jedná se o první knihu Miki Kashtan, zkušené trenérky nenásilné komunikace, která vychází v překladu Miroslava Zálety.

Tento text píšu 17. listopadu. Právě vyvrcholily studentské okupační stávky v pěti městech. Miki Kashtan zkoumá právě podobná protestní hnutí, například hnutí Occupy, které zabralo parky po celé Americe. Kashtan se zabývá také důvody, proč toto hnutí neuspělo a neproměnilo svět třeba jako hnutí vedená Martinem Lutherem Kingem nebo Mahátmou Gándhím. Ptá se také, jestli tomu nebránil nedostatek centralizace, jasná pravidla. Její úvahy o vizích a o moci směřují k otázce, jestli se aktivistická hnutí dneška nevzdávají síly, kterou ještě drží, kterou ještě mohou rozvíjet.

Miki Kashtan vychází z tradice nenásilné komunikace rozvíjené Marshallem Rosenbergem a přenáší ji do celospolečenského kontextu. Ve svých seminářích, které pořádá, promýšlí strategie nenásilné výměny komodit a ekonomie daru, úlohu vztahů v rodině nebo také nenásilí vůči sobě samému. V pojetí Miki Kashtan je zásadní strukturou, která posiluje násilné pohyby ve společnosti, kromě kapitalismu také patriarchát. Odděluje nás od naší vize, od péče, odmlada buduje struktury, v nichž zapomínáme vyjadřovat své potřeby, nebo je dokonce pociťovat. A tak v nás vznikají praskliny, hlubiny nenaplněnosti, které se snažíme zasypat čímkoli, co je po ruce, a často si toho bereme víc, než skutečně potřebujeme. Konzumerismus vyvstává jako odpověď nikoli na skutečnou potřebu, ale spíše na nekonečný hlad.

Autorka kritizuje neudržitelnost současného systému, který rozevírá sociální nůžky a drancuje planetu. Zároveň větší důraz než na ekonomický systém klade na systém vazeb v rámci rodin a blízkých vztahů. Ačkoli oceňuje dlouhou nezávislou tradici kibuců a věnuje jim kapitolu knihy, vytýká způsob, jakým od sebe kibucy oddělily muže a ženy a práci reproduktivní a produktivní. Zásadním tématem je také dětství, rodičovství a výchova. Děti v tradiční společnosti dostávají velmi málo prostoru pro volbu, a ztrácí tak kontakt se svými potřebami a přáními. Toto základní oddělení od potřeb a tvorba potřeb fiktivních, přehnaných nebo násilných tvoří spolu s nedostatkem empatie zábranu pro to, abychom se lépe dohodli na vzájemným pravidlech ve společnosti.

Cesta nenásilné komunikace ale není cestou falešné laskavosti nebo bezzubého poklidu. Spolu s empatií vůči pocitům druhých přichází také jasné vyjádření vlastního stanoviska, vlastních potřeb. Tímto způsobem se do hry dostává otázka spravedlnosti, útlaku, vyrovnávání pozicí. Miki Kashtan si představuje George Bushe (který je vnímaný v jejích kruzích velmi negativně kvůli válce v Zálivu) jako jednoho z účastníků jejího kruhu sdílení. Zmiňuje chvíle, kdy pracovala se zaměstnankyní Světové banky, která stojí za zadlužením států třetího světa, u svých historických vzorů pak zmiňuje chvíle, kdy byli naplno vystaveni násilí a dovedli ho překonat. Představu George Bushe vykresluje velmi lidsky: jako nesmělého zmateného člověka. Svůj rozhovor se zaměstnankyní Světové banky pak reflektuje následovně:

Otázky, zda Světová banka přispívá ke snižování chudoby, nebo – jak díky odlišným zdrojům informací věřím já – je naopak odpovědná za masivní zbídačení chudých zemí, jsme se ani nedotkly. Namísto toho jsem se soustředila na vyjádření svého chápání toho, co pro ni bylo důležité, a na to, abych dialog udržela v hranicích toho, co pro nás obě bylo společné. V předchozím textu jsem se zasazovala o to, abychom při dialogu byli otevřeni možnosti vnitřního posunu. A právě takový posun se mi přihodil. Můj pohled na Světovou banku se nezměnil. Změnilo se to, že teď jsem byla schopna vidět, že je nejen možné, ale i žádoucí pracovat s lidmi na společenské změně, kdekoliv je to účinné, jak v hlavním proudu, tak na okraji společnosti. Pocítila jsem úlevu, zvědavost a vzrušení, když jsem poznala, že jsem byla zaslepená vlastní automatickou opozicí a že jsem nyní o něco otevřenější.

Cesta nenásilí je zásadní právě v oblastech konfliktů, ve chvílích, kdy se k násilí schyluje, v okamžicích, kdy cítíme, že už se konfrontaci nevyhneme a zároveň mnoho záleží na tom, abychom hned nezačali reagovat v emocích strachu a hněvu, ale směřovali ke skutečně efektivnímu řešení. Do takových situací se dostáváme nejen v rámci blízkých vztahů, ale právě také na celospolečenské úrovni. Nenásilná komunikace si klade za cíl změnit nespravedlivý stav věcí pouze skrze přímou konfrontaci a věří v to, že tato konfrontace transformaci umožní. Miki Kashtan ale také upozorňuje na vysokou míru neempatičnosti u osob, které drží v rukou moc, protože vždy dostaly to, co chtěly. Jejich zlidštění tedy není možné pouze skrz dialog. Zmiňuje Gándhího odmítnutí spolupráce jako další možnou strategii.

Rozvíjení nenásilné vize je pro Miki Kashtan zcela zásadní – každý, kdo dostane dar vize, je podle ní povinen ho šířit. Zvlášť v této době proměn. Změna, na kterou čekáme, pak bude probíhat také v rámci proměny institucí. Proto jsou také pro Kashtan tak zásadní procesy v rámci skupin. U formování a fungování skupin zkoumá takové jevy, na něž se většinou snažíme ani nemyslet, které nás znervózňují, při nichž nevíme, jak jednat. Co udělat, když nás jako zakladatele skupiny začne jeden člen aktivně pomlouvat a hrozí, že se tím celá skupina zhroutí? Jak opouštět kolektivy? A jak je naopak držet pohromadě uprostřed konfliktů? Zásadní je podle ní vyvážení různých funkcí skupiny, jako je zaměření na vnější a vnitřní cíle. Na jednu stranu u většiny spolupracujících kolektivů také rádi sdílíme svoje zážitky, pocity a postoje a je smysluplné se o sobě něco dozvědět, na druhou stranu také společně směřujeme k určitému cíli a v rámci času tráveného spolu je nestrategické a úmorné vést jen nekonečné dialogy bez akce. Zároveň tak vznikají kolektivy, jejichž cílem je být si vzájemnou oporou, i takové kolektivy, které jsou zaměřené na společenský dopad.

Můj aktivistický kamarád a spolubydlící při večeři vytáhl svůj několik let starý vision board, přičemž mezi své sny zařadil harmonické vztahy s přáteli a budoucím přítelem, chatu v horách, pravidelné cvičení, výlety se spaním venku, komunitu. Zrovna jsme se bavili o tom, že poslední dva roky svůj osobní život staví na druhou kolej, neustále pracuje, propaguje „nerůst“ ve společnosti, udržuje hnutí zaměřené právě na nerůst.

Všechny moje sny jsou tak blízko, kdybych se rozhodl, že budu mít takovou chatu, dosáhnu toho za dva roky a stejně se tomu sám vzdaluji. Pořád znovu a znovu.

A mně v tu chvíli není jasné, kde se zrovna toulají jeho touhy, potřeby a sny. Jestli má být podle Miki Kashtan jedním z těch vizionářů, kteří nám nedají spát a předávají dál a dál svoje vize, nebo jestli se má vrátit k fotkám, jež si vystřihl v osmnácti, a pokusit se najít muže ve svetru pastelové barvy, který prostře stůl i jeho přátelům a dětem někde uprostřed lesu plného jehličnanů.

A potom přizná, že mu nejde se soustředit na osobní život hlavně teď, v tom aktivistickém módu. A tak vidím práci Miki Kashtan jako zvaní lidí, kteří svět zachraňují, zpět do něj. Jako by neměla být tato mise určena jen malé izolované skupině vyvolených, kteří mají vždy čistá etická stanoviska, ale naopak má být toto břímě rozloženo mezi všechny jednající, na ramena celé Země, a zvlášť těch, co mocí nebo postavením vyčnívají. To dělení odpovědnosti provází prostý rozhovor, předávání slov a pohledů. A pokud to nezabírá, je dialog doprovázen nenásilným bojkotem.

Jakýmsi předpokladem, vizí světa podle Miki Kashtan, je naplnění potřeb všech při zachování limitů naší planety, bezpečí našich blízkých a ostatních tvorů. Tento předpoklad může působit poměrně naivně. Ale nakonec asi všichni chceme raději klid, přítomnost přírody, pokoj, bezpečí a dostatek spíše než nekončící zástavbu, hromady aut, stres, shon, tlak na výkon a postup. Úskalím i výhodou tohoto přístupu je jeho komplexnost vyžadující proměnu, schopnost pojmenovat a vyjádřit svoje pocity a potřeby. Od vlastních pocitů jsme ale často odděleni, označujeme nálepkou „pocit“ často své racionalizace, interpretace cizího jednání nebo shrnutí svých představ o vlastním stavu. Upřímné komunikaci moc nepřeje české školství a společenské klima. Perspektiva potřeb je druh uvažování, které nás mnohdy ani nenapadne, protože uvažujeme nad vlastním životem z perspektivy povinností a ctností, případně dualitou dřiny a zábavy, o ekonomice potom mluvíme z hlediska nabídky a poptávky a témata jako péči, vzdělání, společenský a kulturní život do ní často vůbec nezahrneme. Potřeby jako by skoro byly sprostým slovem, které si má každý vyřešit v soukromí a přiznání k nim přichází s velkou mírou zranitelnosti. Nenásilná komunikace není jasným řešení, je spíš naznačením cesty, kterou se můžeme vydat.

Už nějakou dobu je jasné, že vše se musí změnit. Stále ale ještě nevíme jak, kde je vlastně ta klika, za niž můžeme vzít, jak navigovat loď civilizace skrz peřeje klimatických i sociálních změn, jak projít touto komplexní krizí a přitom zůstat celí. Jelikož se nejspíš budeme loučit s mnoha materiálními statky a přírodní biodiverzitou, pokoušíme se udržet alespoň korpus hodnot, jako je lidskost, participativnost, demokracie. Pro lidskou transformaci patrně neexistuje jedno globální řešení, ale některé nástroje jsou méně ničivé než jiné. Nástroje, které snad ještě prohloubí naši empatii k druhým a schopnost ohledu na celek, na jejíž nedostatek koneckonců naše civilizace právě umírá. V pojetí Miki Kashtan se znovu objevuje určitá naděje, důvěra v to, že naše planeta nakonec není příliš malá: Že se na ni vejdeme všichni nikoliv pouze tehdy, pokud slevíme ze svých potřeb, ale pokud je skutečně rozpoznáme, předefinujeme. Pro zacelení hlubokých ran konzumerismu, podcenění péče a konfliktů všude po světě, je patrně nutné jít hlouběji k sobě a neklouzat se jen po povrchu blyštivého, pomíjivého materiálna, jímž si navzájem hladíme ega a podtrhujeme vlastní důležitost.

Nenásilí je cestou budoucnosti, odvážným skokem naděje, která ještě vůbec v nějakou budoucnost doufá. Nenásilí předpokládá, že společnost je nutné spíše scelovat než dělit. Zároveň je ale schopna zachovat všechnu hloubku rozdělujících nerovností a rozporů spojenou i s určitou snahou je narovnat. Tedy vyjádřit odlišné pohledy na problematiku, umožnit skutečné porozumění, jejich postupné zhodnocení a srovnání. Nepřistupovat rychle ke snadným řešením. Takový přístup neživí nenávist k utiskovatelům, ale spíše rozvíjí tendenci je vychovat, vyléčit:

Pokaždé když nad někým druhým zlomíme hůl a pomyslíme si, že lásky již není schopen, lásku tím oslabujeme – už jen proto, že má láska pomáhá druhým najít jejich vlastní srdce.

Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života. Pokud máme zpomalovat běh ekonomik tohoto světa, objevuje se v nás často obava, jestli budeme mít dost, jestli se nerozšíří chudoba a utrpení. Ale ony nerovnosti a ekonomická nejistota už v tomto systému přítomné jsou. Mnoho věcí pak vzniká bez skutečné potřeby, ať už je to elektronika připravená k porouchání, rychlá móda, cokoli nekvalitního, nezdravé jídlo, reklama, jídlo z druhého konce světa dovážené spíše pro zpestření a pobavení, plastové obaly. Jsme přehlceni, a stejně hladoví, můžeme mít maliny kdykoli v roce, ale ne společenskou spravedlnost, svoji žízeň po spravedlnosti se snažíme uhasit nápoji s deseti kostkami cukru a naději na jiný svět nahradit prohřátým smaženým masem. Skutečně potřebujeme více?

Ale jestli se už tolik dobrých záměrů, ctnostných přání a vizí zvrtlo v kruté prospěchářství a nakonec bylo poplatné logice džungle, jak si můžeme být jisti, že se totéž nestane s nerůstovou vizí? Je potřeba chtít celkovou proměnu, naučit se naslouchat potřebám nás všech a narovnávat nespravedlnosti, než se vydáme k další z idealistických proměn. Nevzdávat se svojí moci, protože ji potřebujeme užívat k tvorbě pokoje v nepokojném světě. Jak píše samotná Kashtan:

Mnozí z nás nosí v srdci vizi světa, který je uspokojivý pro všechny, v němž záleží na potřebách všech a o lidi i planetu je skutečně pečováno. Nikdo z nás neví, co nás k takovému světu může dovést nebo co nás k němu přivede.