Dítě si bere od matky vše a v blažené nevědomosti nedbá na její oběti a trápení. I my jsme si v průběhu dlouhého dětství lidské civilizace od Země brali všechno. Peněžní systém a naše ekonomická ideologie nám v tom tak či onak pomáhaly. Když se nyní náš vztah k Zemi posunul ke vztahu milenců, ostře si uvědomujeme škody, které pácháme. V intimním vztahu se to, co děláte pro svého partnera či partnerku, jako bumerang vrací zpátky k vám: bolest Země je vaší bolestí.

Jeden z okřídlených výroků Rosy Luxemburgové tvrdí, že to nejradikálnější je říkat pravdu, popisovat pravdivý stav věcí. Čelit realitě v době postupující environmentální krize je skutečně čím dál těžší a mnoho z nás od takového pravdivého zrcadla raději uteče. Spisovatel a filosof Charles Eisenstein v knize Posvátná ekonomie (Malvern, 2022, přeložila Marie Vlachová) kromě důsledné reflexe současné situace nabízí také řešení, hledá vize nového světa, přivádí nás na cestu transformace ve snesitelnější bytosti, v krásnější svět, v udržitelnou společnost. Jak ale vlastně má proběhnout ona transformace v udržitelný svět, ve společnost, která nebude sama sebe zabíjet? Někdy to vypadá, že všechnu moc mají v rukou politici a političky, tvůrci zákonů, apoštolové věčných ekonomických pravd. Ale nakonec budeme muset tuto transformaci začlenit do životů nás všech, půjde také o změnu pohledu, převrácení logiky, o vnitřní obohacení. Nerůst, ke kterému se Eisenstein také staví jako k nutnému východisku, doplňuje o určitou plnost obsahu, o širší a hlubší smysl.

V diskutované knize si Eisenstein bere na paškál především peněžní systémy, analyzuje ekonomické režimy. V logice našich ekonomických pravidel vidí logiku nedostatku, který se neustále snažíme umělým způsobem doplňovat. Bojíme se o holé přežití, a tak nejsme štědří. Všeobecná moc peněz nás odděluje od lidí, kteří nám poskytují „služby“, produkují potravu, šijí šaty. Vytváří dojem, že se navzájem nepotřebujeme. Znemožňuje dohledat, zda něco bylo vyrobeno ekologicky a šetrně.

Strach z nedostatku peněz nás zároveň často odvádí od skvělých nápadů, od věcí, kterým bychom se skutečně chtěli věnovat, od naší tvůrčí realizace. „Nejsou na to peníze“ – zní čarovná mantra konce všech našich snah, snů a nadějí. Protože vydělávat co nejvíc peněz prostě potřebujeme, cítíme to jako nutnost, jinak si sami pod sebou podřežeme větev; musíme si přece „vydělat na živobytí“. Ačkoli podle velkých náboženských systémů nám všem „patří Země“, jsme bytosti se svojí nezcizitelnou důstojností, stejně tak nějak tušíme, že když se špatně zapleteme, zpozdíme, projevíme příliš citu nebo citlivosti nebo začneme příliš dumat nad svou prací, je možné, že se propadneme společenským žebříčkem k práci, již jsme si nevybrali a kterou nechceme.

Proti nekonečnému růstu bez osobního a citlivého napojení na bohatství přírody a životy dalších lidí, z jejichž práce vycházíme, staví Eisenstein například ekonomii daru. Dar je na rozdíl od peněžní transakce osobní, nejasně vyčíslený, zakládá vztah, přináší příběh. Možná se ho bojíme i kvůli jeho závaznosti, možnosti, že za námi někdo někdy přijde a bude se tvářit, že musíme něco „splatit“ – dar může vytvářet nejistotu i kvůli tomu, že nevíme, jak vysokou hodnotou odplatit. Můžeme dumat nad tím, jaká snaha o manipulaci k samotnému darování vedla. V rámci menších společenství a ekonomik je situace jednodušší – dary se v nich „točí“ a cirkulují v menším okruhu, dává smysl dary věnovat zkrátka zpátky do tohoto společenství.

Dovolím si nyní nedávný příklad z praxe, který se týká ekonomiky daru. Při fungování v logice daru stojíme často před výzvami v oblasti změny myšlení. Skupina „Limity jsme my“ se kupříkladu rozhodla, že bude v době krize ceny energií zateplovat nezateplené domy, které mají zároveň centrální topení. Zateplila takto zvlášť ty objekty, jež už na logice vzájemné pomoci fungují – například brněnskou Vesnu nebo domy ze sítě Sdílené domy, které se snaží šířit družstevní bydlení. Limity nabízely zateplení i domům v osobním vlastnictví určitých lidí, rodin. Jejich pomoc není omezena na „sociální nemovitosti“, ale u konkrétních osob se setkávají s nepochopením a odmítáním pomoci, případně s podezřívavostí. Možná je mezi čtenářstvem tohoto textu někdo, kdo by takovou pomoc potřebovat a uměl přijmout, případně je možné se Limitům ozvat.

Samotný Eisenstein nicméně nezůstává pouze u politické roviny a u aspektů každodenní praxe. Spiritualita, která celým dílem prochází, představuje staronové modely jednání založené na štědrosti a na důvěře v to, že se nám dobré věci, které dáváme, vrátí. Podobně i environmentální krize je krizí globálního vytěžování zdrojů a lze ji řešit pouze na základě globální solidarity, důvěry v to, že se budeme odpovědně chovat všichni, nebo alespoň většina z nás. Toto přesvědčení v sobě nese velkou dávku naděje, někdo by možná řekl i naivity. Ostatně tato velká vydanost vyššímu dobru bývá často spojována právě se spiritualitou či náboženstvím. Spočívá v předefinování celého života, v odvrácení se od materialistických hodnot, zakládá se na důvěře v hojnost a na spolehnutí se na vizi lepšího světa, který je možný.

Kniha Posvátná ekonomie připravuje cestu Eisensteinově známějšímu dílu Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Stejný název nese také poslední kapitola Posvátné ekonomie. Eisenstein napsal tento text v průběhu ekonomické krize v roce 2008 a znovu jej redigoval v průběhu krize spojené s onemocněním covid-19. Ukazuje ekonomii jako vědu, ke které je možné přistupovat různě, zkoumat ji z více perspektiv, nejen opakovat stávající mantry. Odkazuje na Davida Graebera a jeho analýzu dějin zadlužování z knihy Dluh: Prvních 5000 let (BizBooks, 2021). Jeho argumentace ale nezůstává uvězněná v záměrech spojených se získáváním více prostředků, více peněz. Jeho představa blahobytu souvisí s obecným dobrem. I to je dosažitelné pomocí přenastavení ekonomického systému, ale jinak, než se obvykle předpokládá:

Mám také sobečtější důvod, proč nechci žít ve světě otroctví: kvůli výrobkům otrocké práce, jež jsou ztělesněním ducha, který do nich vchází. Kdo jiný než člověk nedobrovolně povolaný do práce by vyráběl mizerné, bezduché, jedovaté, ošklivé, laciné předměty, které nás dnes obklopují? Kdo jiný než otrok bude naštvaný a nepříjemný při poskytování nějaké služby? Chci žít ve světě krásných věcí vytvořených lidmi, kteří mají rádi to, co dělají.
s. 267

Logika našeho fiskálního systému je založena na dluhu a růstu HDP. Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost. Společenské tělo je jakýmsi Otesánkem, který už snědl mámu a tátu a chystá se v následujících letech pozřít celý zbytek vesnice. V obrazech z díla Billa Plotkina bychom mohli o těchto tendencích ve společnosti mluvit jako o pubertální zahleděnosti do sebe samých, závislosti na potvrzení zvenčí. Ustrnutí v roli dospívajícího, který se ve světě teprve rozkoukává. Jedním ze statusových potvrzení může být i neustálé hromadění věcí. Toto hromadění a plýtvání je vnímáno často jako příznak luxusu a jako kýžený stav věcí. V tomto ohledu Eisenstein cituje ekonoma Johna M. Keynese:

Až ztratí hromadění svůj společenský status, začne se výrazně měnit morální kodex. Konečně se budeme moci zbavit velké části pseudomorálních zásad, které nás sužovaly dvě staletí, kvůli nimž jsme řadu ohavných lidských vlastností povýšili na nejvyšší ctnosti.

Odpovědí na tento růst bez hranic je dospělost, kterou Eisenstein vidí v nerůstu. Myšlenka nerůstu se pokouší ovlivnit a proměnit zásadní ekonomický narativ, mimo jiné představu neustálého růstu HDP, se kterou zatím náš ekonomický systém prostě počítá jako s neměnnou daností. Tento indikátor však nebere v potaz planetární limity, bortící se ekosystémy, stále více se rozevírající sociální nůžky i nefunkčnost takzvaného „prokapávání“. Říct, že není možné neustále růst a rozšiřovat se, že není možné produkovat stále více na úkor stále více zdrojů, zní možná banálně. Naše společnost ale s neustálým růstem počítá a přesvědčuje sama sebe o tom, že je možný. Pomáhají nám k tomu kouzelná slova jako „udržitelný růst“, „nové technologie“ či „redistribuce bohatství“. V češtině k tématu nerůstu v minulém roce vyšlo několik knih, které se více než ta Eisensteinova zabývají konkrétními řešeními a politickými návrhy. Jde především o soubor esejí o nerůstu od předního nerůstového vědce a popularizátora Giorgose Kallise Na obranu nerůstu (Neklid, 2022) a dále o sborník článků přímo z českého nerůstového hnutí Čas dorůst. O dobrém životě dostupném pro všechny v rámci planetárních limitů (Nadace Rosy Luxemburgové, 2022). Za zmínku stojí také Imperiální způsob života (Neklid, 2022) autorů Ulricha Branda a Markuse Wissena, který vykresluje naši kulturní zhýralost.

V Eisensteinově pojetí nepředstavuje nerůst ani tak ucelený ekonomický a teoretický systém, jako spíše další vize prolínající se s dalšími souvisejícími koncepty. Tendenci neustále růst definuje Eisenstein jako jeden z projevů převládajícího „příběhu oddělení“. Je to projev nedospělosti a krutosti naší civilizace. Nerůst je pak jakýmsi přirozeným vedlejším důsledkem toho, že si dovolíme žít plněji a upustit od konzumerismu a otročení práci.

Donella Meadowsová, která svým projevem o limitech růstu před Římským klubem odstartovala první velké nerůstové hnutí, pojmenovala také „pákové body“ změny stávajícího systému. Tím nejúčinnějším měla podle ní být změna převládajícího příběhu. V tomto smyslu Charles Eisenstein bere její odkaz vážně. Jeho dílo je zaměřené na proměnu těchto zakořeněných představ o světě, snaží se o vyvrácení ničivých narativů a naznačuje cesty k implementaci těch vizí, jež umožňují plnohodnotný a zdravý život s budoucností. Opouští přitom některé tendence, kterých se mainstreamový veřejný prostor drží ve spojitosti s řešením environmentálních problémů jako klíště. Nejsilnější z nich je důsledný odvrat od moralismu. Zdůrazňuje, že nemáme být naštvaní na bohaté nebo na lidi, kteří spotřebovávají mnohem více. Náš vztek a zloba vychází z předpokladu, že bychom byli rádi na jejich místě, a opomíjí skutečnost, že tito lidé často sami svým oddělením trpí. Toto opuštění od ublíženého žalování je propojené s přesvědčením, že cesta ven z krize nevede jen skrz askezi a utrpení, ale může – a dokonce má – být vedena radostí a touhou po plnějším životě.

Mění se také poměr mezi aktivitou jedince a celé společnosti. Důraz na jednání jednotlivců skutečně nedává příliš velký smysl, pokud se individualisticky snažíme snižovat vlastní uhlíkovou stopu či úzkostně třídit, a přitom se trápíme a utápíme v beznaději, bez odvahy zapojit se do systémové změny a formulovat požadavky na politickou reprezentaci. Eisenstein ale ukazuje na možnosti systémové změny, které nutně nesměřují jen vzhůru k našich zastupitelům, ale mohou se dít také na úrovni komunit, menších společenství. Takové změny začínají už v našem nitru, ale obracejí naruby celý náš ekonomický systém. Ekonomika daru může znovu prostoupit a proměnit naše jednání a obohatit naše pobývání na světě. Víra v sílu změny hlavního příběhu dává skutečnou důstojnost péči, upřímnému obdarovávání druhých, schopnosti přijímat dary a vztahovat se k lidem kolem sebe. Eisenstein do roztržité a nihilistické doby vrací vášnivou lásku k životu a návod na transformaci, při které už cesta může být cíl.