Kniha antropologa Jamese Suzmana je opatřena výmluvným titulem Práce: Dějiny toho, jak trávíme čas (Host, 2021) a přeložena Janem Prokešem. Suzman se věnuje vývoji pracovních zvyklostí, nástrojů, systémovým i morálním aspektům lidské práce napříč dějinami. Pokouší se především zpochybnit předpoklad, že lidé pracují proto, aby se vyhnuli nedostatku – vznik této ideje zasazuje do konkrétního historického momentu a zbavuje ji zdánlivé nadčasovosti. Oproti tomuto předpokladu vyzdvihuje pojetí štědrého světa, který poskytuje lidem vše potřebné. Ve svém výkladu se vrací ke konkrétním jedincům i celým dějinným etapám. Výsledkem ale není přesvědčivý příběh se srozumitelným vyzněním, ale spíše rozpačitý sled historek a hypotéz.

Jednoduše řečeno by se dala hlavní otázka Suzmanovy knihy shrnout následovně: proč pracujeme více než naši předci, když jsme dosáhli značné hojnosti zdrojů a technologie vykonávají řadu činností za nás? Lidstvo v současné době operuje s takovým bohatstvím, že není na první pohled jasné, proč se neustále zvyšuje doba, kterou trávíme v práci. Čtyřicet hodin týdně není – empiricky vzato – nezbytných k tomu, abychom zajistili své základní potřeby. Suzman odkazuje na komunity žijící stylem „lovců a sběračů“, aby zdůraznil, že jim stačí pracovat sedmnáct hodin týdně, aby si bazální potřeby obstarali. Svou knihou tak navazuje na teorie ekonoma Johna Maynarda Keynese. Podle něj totiž existují dva typy potřeb: absolutní a relativní. Zatímco relativní potřeby (kariérní postup, nutkání vyrovnat se blahobytu souseda nebo třeba touha po lepší nemovitosti) nemusí mít žádný konkrétní limit, potřeby absolutní (potřeba potravy, vody, tepla, pohodlí, bezpečí etc.) je možno uspokojit – přece jen není přiliš těžké určit, kdy se lidské tělo zahřálo, zda už je syté a jestli zahnalo žízeň a má kde bydlet. Z toho důvodu Keynes odhadoval, že se tyto absolutní potřeby podaří velmi rychle řešit pomocí automatizace, což povede ke snížení pracovní doby. Řadu činností a náročných profesí totiž převezmou stroje a lidé získají více volného času. To se ovšem nestalo. Automatizace pokračuje, nicméně místo volna přibývají spíše syndromy vyhoření, přepracování, dokonce úmrtí způsobená pracovním vyčerpáním. Suzman se proto vrací daleko do historie, aby se pokusil zodpovědět, proč neustále „makáme“, i když bychom – striktně vzato – nemuseli.

Lov a sběr považuje Suzman za určitý normativní příklad. Skrze něj zpochybňuje řadu převládajících přesvědčení, mimo jiné šibolet zdůrazňující, že lidé musí pracovat stále více a více, protože i naše potřeby jsou nekončící a v jistém smyslu neukojitelné, neustále zvyšujeme náš standard blahobytu, protože jinak bychom trpěli nedostatkem, nouzí, materiální i psychickou frustrací. Představu, že tento přístup je jakási lidská přirozenost, narušuje Suzman právě odkazem na vnímání světa v kulturách s lovecko-sběračskou ekonomikou. Většina těchto společenství vnímá své životní prostředí jako štědré a darující, jako sféru, která jim poskytuje vše potřebné, na niž se mohou obracet, jsou krmeni, šaceni, zásobováni vším, co potřebují (přičemž samozřejmě záleží na tom, v čem spočívají tyto nároky – ať už jsou skromné, nebo grandiózní). Idea ekonomického nedostatku začala spoluformovat lidskou mysl a společnost teprve s rozvojem zemědělství. Oproti perspektivě lovců a sběračů, kteří vcelku rychle našli ve „štědré“ krajině potravu i materiály, jež potřebovali, v životní zkušenosti zemědělců se příroda změnila ve sféru, která sice má potenciál, ale je potřeba do ní vložit mnoho energie (obdělat půdu, orat, zasít, pečovat, sklízet, třídit), přičemž výsledek je nejistý a každopádně přijde až v budoucnu, tedy v období sklizně.

S nástupem zemědělství tak přišla reorganizace získávání zdrojů. Pracovalo se déle, plánovalo se do budoucna, vytvářely se mohutnější zásoby, protože na úrodu nebylo možné se spolehnout. Zásoby zároveň představovaly bohatství, které bylo potřeba bránit, případně s ním obchodovat. Následovalo zvětšování měst, vznik nových profesí, především těch založených na znalosti písma a obchodování, a v neposlední řadě také odlišné utváření vztahů (místo komunitní pospolitosti nastává spíše sdružování na základě profesí). V tomto klasickém převyprávění lidských dějin následuje po té „zemědělské“ další velká revoluce, a sice průmyslová, poté přesun nesmírného množství vesničanů do měst, vytvoření dělnické třídy, zesilování koloniálního a továrního kapitalismu, tedy bytostně propojených oblastí, mimo jiné například tím, že dostupnost cukru z kolonií posilovala, nebo lépe řečeno dopovala, těla pracujících dělníků, a to zdánlivě bez nutnosti výživné stravy:

[Prostí lidé] rychle přišli na to, že když si dají šálek horkého přeslazeného čaje a k tomu krajíček chleba namazaného laciným přeslazeným džemem, dokážou se za levný peníz udržet na nohou po celou dvanáctihodinovou pracovní směnu.
s. 269

S ekonomickým růstem ale mohutní přesun občanů do sektoru služeb. Přitom řadu těchto profesí (ovšem i mnoho dalších, ryze manuálních oborů) ohrožuje automatizace a „robotizace“. Ekonomika dvacátého a jednadvacátého století vygenerovala bohatství, které v lidských dějinách nemá obdoby, zároveň ale podobně bezprecendentní nerovnost:

Deset procent nejzámožnějších obyvatel planety dnes vlastní podle odhadů 85 procent veškerých světových aktiv, přičemž 45 procent všech těchto aktiv připadá jen na samotné horní procento,“ připomíná Suzman a dodává, že ve „Velké Británii se čistá hodnota veřejného bohatství pohybuje od finanční krize v záporných číslech
s. 337.

Struktura globální ekonomiky se tak dostává do začarovaného kruhu, kdy ti, kteří mají zdroje na řešení světových krizí, zároveň prosperují z jejich prohlubování – ať už je to ignorování klimatologických mement v zájmu fosilní lobby, investování do automatizace práce, která přinese výdělek akcionářům, ale odebere zaměstnání mnoha procentům obyvatel planety, nebo třeba udržování levné práce a nedůstojných pracovních podmínek kvůli „snižování nákladů“. Suzman tedy načrtává stručné dějiny toho, jak se lidstvo dostalo do situace, kdy už produktivita není motivována hmotnou nouzí, ale přesto se podle ideálů produktivity a efektivity neustále organizují politické i hospodářské strategie – občané současných států musejí pracovat, mnohdy si nabírat přesčasy a další úvazky, přestože státy mají dostatek bohatství (čili: HDP stoupá, mzdy nikoli).

Je třeba zdůraznit, že některé momenty knihy jsou fascinující, především tehdy, když se autor věnuje konkrétním dějinám jednotlivých produktů: oblečení, zmíněného cukru nebo „protestantsky“ vzniklých kukuřičkých vloček. Ke srozumitelnosti a čitelnosti přispívá to, že Suzmanův základní narativ není příliš složitý: lovci a sběrači – zemědělská revoluce – průmyslová revoluce – neoliberální rozevření nůžek mezi výsekem nejbohatších a zbytkem planety – automatizace a výhled na ekologické kataklyzma. Při hektickém průletu historií ovšem nevyvstane odpověď na otázku, proč tedy hergot musíme pracovat, když systémově vzato nežijeme v době hmotné nouze? Lépe řečeno: odpověď Suzman nabídne, ale za viníky označí obvyklé podezřelé: zemědělskou a průmyslovou revoluci, když tvrdí, že

… náš soudobý postoj k práci vykrystalizoval až jako důsledek našeho příklonu k zemědělství a naší migrace do měst a klíč ke šťastnému životu spočívá v materiální střídmosti a potírání nerovnosti
s. 349.

To je všechno pěkné a nejspíš by takové obecné výroky nikdo nerozporoval. Jenže tyto proklamace přicházejí až v závěrečné, třístránkové doušce. V ní Suzman v rychlosti nahodí řešení podobně generalizující, jako je jeho analýza: omezení růstu, experimentování se základním nepodmíněným příjmem, menší hromadění majetku. To vše na předposlední straně textu. Pokud bych měl být přísný, napsal bych, že kniha končí tam, kde by měla začít. To, že zemědělská revoluce byla podvodem, který lidstvu přinesl spíše strádání, hladovění a v důsledku radikální nerovnosti, psychické i fyzické potíže, zdůrazňoval v rámci populárně-naučné literatury například Yuval Harari (Sapiens: Stručné dějiny lidstva; Leda, 2018). A těžko se ubránit dojmu, že základní linii Suzmanova argumentu shrnul i Jan Švankmajer v jednom z rozhovorů:

V podstatě civilizace vznikla tehdy, když se produktivita práce natolik zvýšila, že člověk byl najednou schopen vyprodukovat víc statků, než dokázal zkonzumovat, a tak otevřel prostor pro vykořisťování. Silní a ‚podnikaví‘ jedinci shromáždili tolik majetku, že již nebyli schopni jej uhájit jen svou fyzickou silou. Potřebovali proto instituci, zákony a represivní orgány.
Tvar 2/2019.

Suzman se navíc pokouší vytvořit pracovní „teorii všeho“ a u každého aspektu se pouze pozastaví, aby zase uháněl dál, protože na něj ještě čeká krize na burze, roboti a ekologická změna. Zmíní tedy například, že za ekonomickou transformací v 80. letech (a prohloubením sociálních nerovností) stála teorie prosazená vládami Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, která se týkala „prokapání“ bohatství (trickle-down effect): čím více budou bohatnout bohatí, tím lépe se povede společnosti jako celku, protože jejich blahobyt „prokape“ do dolních vrstev. Suzman už ale nedodává podstatný kontext, a sice fakt, že tuto teorii vyvrátil jako mylnou dokonce i Mezinárodní měnový fond, který rozhodně nelze podezírat z levicových spádů. Tuto jednotlivost uvádím jako ilustraci celkové nejistoty textu ohledně toho, jak chce „vysvětlit“ posedlost produktivitou.

Suzman lavíruje mezi individualizací viny a zároveň detekováním problému v konkrétních politicko-ekonomických rozhodnutích. Občasně tedy naznačuje, že lidská obsese prací je součástí biologické danosti, protože organismy s přemírou energie a zdrojů mají nutkání neustále něco produkovat, takže připodobňuje iracionální budování mrakodrapů k činnosti drobného ptáčka snovače, který neustále staví a zase rozebírá svá hnízda; jindy naznačuje, že problém tkví v konzumerismu a neustálém nakupování zbytečností, a připomíná případy, kdy zaměstnanci chtěli pracovat déle, i když jim jejich zaměstnavatel nabízel kratší pracovní dobu – protože si prostě chtěli víc vydělat a dovolit si všemožné zboží. Na dalších místech naopak pojmenovává strukturální aspekty, když ukazuje konkrétní politická rozhodnutí, která souvisela s koloniemi, otroctvím, selháním globálních trhů či formováním pracovních podmínek legislativou a činností odborů. Ambicí nejspíš bylo nabídnout holistické pokrytí celého tématu: zohlednit lidskou „povahu“ i společenský kontext. V souhrnu ale kniha působí spíše jako kaleidoskop výpisků, z nichž si vezme něco levicový anarchista i korporátní manažer. Suzman totiž nenabízí konceptuální uchopení rozdrobených faktů a anekdot, které by vyústilo v – třeba i provokativní a experimentální – vysvětlení navyšujícího se počtu pracovních hodin. Naznačuje, ale hypotézu nedotáhne.

V součtu pak knihu rámují dva problematické předpoklady. Prvním je romantizace kultury lovců a sběračů. Suzman často připomíná africký kmen Ju/’hoansiů, na něž odkazuje jako na normativní příklad toho, jak skromně a idylicky žili lovci a sběrači. Samozřejmě uznává, že do tohoto uspořádání už se nemůžeme vrátit, nicméně mohou nám prý být inspirací v naší imaginaci, jak by mohla vypadat společnost, která by prokoukla, že obava z ekonomické nejistoty není samozřejmostí, ale dědictvím zemědělské revoluce. Představy lepšího světa jsou pěkná věc, ale zajímalo by mě, jak přesvědčení o „štědrém životním prostředí“ pomohou rodině v podnájmu, která řeší zvyšující se ceny za bydlení a zároveň inflaci cen potravin. Netuším, kde si taková rodina má nasbírat a nalovit dostatek potravy a kde si má zařídit obydlí, aby mohla žít střídměji. Prevenci takové situace by Suzman nejspíš viděl v „potírání nerovnosti“, nicméně tento problém neadresuje ani tím, že by jeho možnému řešení věnoval alespoň kapitolu. Pouze upozorňuje, že nerovnost má historický původ. To je ale zmíněné ilustrativní rodině platné jak hadovi noha, stejně jako vyprávěnky o afrických kmenech.

Druhým rámcem je občasně zmíněný důraz na omezení růstu. Suzman graduje svou knihu odkazem na text „Meze růstu“, který Římský klub vydal už v roce 1972, což samo o sobě vypovídá o „aktuálnosti“ potenciálních výhledů, jež kniha nabízí. Problém kritiky růstu, jak ji podávají knihy, jako je Suzmanův text, spočívá ve vágnosti. Jednoduše řečeno: co vlastně omezení růstu znamená? Že se bude produkovat méně nepotřebného zboží? Jistě, ale jaké zboží je nepotřebné a kdo určí relevanci jednotlivých produktů? A pokud omezení růstu lidské společnosti znamená respektování limitů „přírodních zdrojů“, nezůstává tu pořád hranice mezi lidskou kulturou a přírodní sférou, která je umělá a v důsledku i neužitečná? Možná má spíše smysl přemýšlet o tom, jak růst společně s nelidskými organismy, jak vytvářet synergii mezi „lidským“ a „přírodním“ prospěchem. Pouhé omezení růstu lidské ekonomiky totiž samo o sobě nevyřeší například otázku, jak v roce 2050 uživit téměř 10 miliard lidí, přičemž potravinová poptávka vzroste o 50 %, ale zároveň nebude možné rozšiřovat množství zemědělské půdy (už jen kvůli emisím oxidu uhličitého). Předpokládám, že by Suzman – správně – uvedl, že by značnou část tohoto problému vyřešilo omezení masné produkce, tedy že by strávníci jedli méně masa. Lidé by pak ovšem museli jíst více zeleniny, na kterou je zase potřeba zemědělská půda… To už ale vedu debatu, k níž mi Suzman neposkytuje impulsy, a vymýšlím další kapitoly za něj.

Z materiálů, které Suzman nashromáždil, vyvstávají potřebné otázky, jež se týkají například toho, jak se vyrovnat s tím, že do současného stavu nás (mimo jiné!) přivedlo zemědělství, bez kterého se ale nyní neobejdeme, přičemž bude nutné radikální promyšlení toho, jak produkovat potraviny. Samotná kniha vede k tázání, jak zajistit obživu a finance obrovskému množství lidí, pro které možná kvůli automatizaci nebude práce – dostanou se tak do situace, kdy si „nezaslouží“ žádné peníze, potraviny ani zajištěné bydlení, protože k takovému „luxusu“ se člověk dostane jen skrze odpracované hodiny, zároveň jim ale společnost žádnou pracovní příležitost nenabídne. K těmto nevyřčeným problémům je ale Suzmanova kniha spíše třísetstránkovou předmluvou.