Když jsem se v listopadu 2022 jako portugalistka účastnila přes internet mezinárodního kulatého stolu věnovaného výuce portugalského jazyka a brazilské kultury, mluvila jsem pochopitelně rovněž o překladech knih do češtiny. Pro posluchače z více než dvěstěmilionové Brazílie zaujímající téměř polovinu jihoamerického kontinentu mají líčení snah malých zemí s pár miliony mluvčích lokálních jazyků až exotický nádech. Žádný ze zmíněných titulů ale nevyvolal takový ohlas a množství dotazů, jako tehdy Evou Batličkovou čerstvě přeložená Pedagogika utlačovaných (1968, česky 2022) od Paula Freireho. Knihu vydalo nakladatelství Neklid specializující se na publikování filosofických, společensko-kritických, levicových a anarchistických textů, které nám tímto titulem kromě zásadního příspěvku ke kritické pedagogice zprostředkovalo též přehled o podstatné části brazilské historie 20. století. Virtuální posluchače kulatého stolu též fascinovala zmínka o zapojení projektu „Futuropolis: Škola emancipace“, který se na vydání podílel a jenž během několika předchozích let ve své činnosti přímo vycházel z Freireho teorií. Podobná situace se mimochodem opakovala o pár týdnů později v Olomouci, kde na již tentokrát prezenční konferenci překlad Pedagogiky utlačovaných do slovinštiny prezentovaly kolegyně z Lublaně.

Politický spor o Freireho

Mimořádný zájem o autora i o knihu měl dva důvody: nedávné sté výročí od narození Paula Freireho (19. září 1921) a brazilské prezidentské volby, v nichž 30. října 2022 těsně zvítězil levicový kandidát Luiz Inácio Lula da Silva nad tehdy vládnoucím nacionalistickým ultrapravicovým zástupcem Jairem Bolsonarem. Ten se proti myšlenkám i osobnosti Paula Freireho několikrát ohradil, a to nejen během silně vyhrocené předvolební kampaně, v níž neprobíhaly přestřelky pouze u řečnických pultů, ale též v ulicích, na shromážděních ve velkých městech, mnohdy s fatálními následky. Bolsonaro v lepším případě nazýval Freireho demagogem a zaslepeným komunistou, jeho teorie se snažil vymazat z učebnic. Není tajemstvím, že si přál, naštěstí neúspěšně, navázat na diktaturu vojenské junty, která Brazílii postihla v roce 1964. Během ní byl Freire krátce vězněn a poté donucen k emigraci. Oslavy sta let od narození významného myslitele a pedagoga se tak nesly v poloilegálním duchu a roky plánované konference a veřejné debaty měly nádech protivládních demonstrací, často s později vyvozenými personálními důsledky. V té době se „sporu o Freireho“ věnoval hojně i místní tisk, který se dle příklonu na levou či pravou stranu politického spektra snažil autora Pedagogiky utlačovaných stavět na piedestal, téměř po bok světců, či jej naopak hanět a shazovat do horoucích pekel. Za všechny bych jmenovala článek od Thaie Marinse s názvem „Sto let od narození Paula Freireho: obdivovaného v celém světě a naší pravicí považovaného za darebáka“, který vyšel v deníku Correio Braziliense dne 19. září 2021. V prvním odstavci je rozvinutý paradox, že jméno třetí nejcitovanější osobnosti pedagogiky na světě je vládou i samotným prezidentem neustále špiněno a jeho literární spisky cenzurovány, až zakazovány. Muž, který dostal devětadvacet čestných doktorátů na univerzitách napříč zeměkoulí, „doma vskutku není prorokem“. Odborářský protikandidát Lula da Silva se naopak stavěl do role zarytého obhájce všeho spojeného s Freirem a jemu nakloněná média se často ptala, proč má Bolsonaro strach z brazilské inteligence, proč za jeho vlády emigrují vysokoškolští profesoři sevření v nesmyslných a o překot přijímaných reformách a proč vzniká něco obdobného zakázanému indexu knih v době inkvizice.

Revoluční potenciál alfabetizace

V tomto krátkém politickém exkurzu do dějin největší latinskoamerické země je dobré připomenout, že Lula da Silva prezidentský úřad vykonával již během dvou období mezi lety 2003 a 2010. O šest let později byl zatčen kvůli korupci. 8. listopadu 2019 byl Lula z vězení po 580 dnech propuštěn a po dalších dvou letech byl Nejvyšším federálním soudem zproštěn všech obvinění s odkazem na to, že soudce Sergio Moro byl proti němu zaujatý. Moro byl v letech 2019 až 2020 ministrem spravedlnosti Bolsonarovy vlády.

Jeden z nejzásadnějších výstupů Jaira Bolsonara proti Freireho myšlenkám proběhl během prezidentských debat ve státě Minas Gerais před druhým kolem voleb v říjnu 2022. Bolsonaro se tehdy silně opřel do alfabetizační strategie propagované Freirem.

Alfabetizace by podle Freireho neměla být omezena pouze na psací a čtecí dovednosti, ale měla by být zaměřená na schopnost reflexe skutečného života. Což je vnímáno jako politické čtení společnosti. Alfabetizace má za cíl způsobit skutečnou změnu v člověku, zejména v jeho porozumění sobě samému a svému okolí. Gramotnost je neoddělitelným tématem vzdělávání obecně, protože se přímo váže k poznávání světa prostřednictvím slova. Jelikož jazyková gramotnost patří mezi základy občanské a kulturní orientace, vytvořil Freire pro její podporu tzv. alfabetizační metodu, v níž učitelé musí být studenty a studenti mohou být učiteli. Toto lehce provokativní pravidlo přisuzuje vzdělavateli významnou společenskou roli kriticky smýšlejícího politického a zároveň revolučního vůdce a stejně tak zásadní úlohu spočívající v udržování osvobozujícího dialogu. Ten poté umožní vzdělávaným prozřít a rozklíčovat jejich současný neutěšený utlačovaný stav. Vzdělavatelský proces vnímá Freire jako podstatnou transformaci, při níž se jednotlivec vzdává části sebe sama, včetně svého času a pohodlí, ve prospěch ostatních jakýmsi závazkem k rozvíjejícímu myšlení a prohlubování vědění obou stran. Částečné a přechodné nepohodlí ovšem není vnímané jako ztráta, ale naopak jako přidaná hodnota umožňující vzdělavateli posléze přesáhnout sám sebe.

Jak je rozebráno ve čtvrté kapitole Pedagogiky utlačovaných nazvané „Teorie antidialogické činnosti“, opakem dialogu je antidialog. Ten předpokládá vertikální vztah mezi lidmi a znemožňuje otevřenou komunikaci. Je typický pro vztah utlačitelů a utlačovaných a jeho příkladem je zhoubná „bankovní“ koncepce vzdělávání, která je podrobněji popsaná v druhé kapitole knihy.

Vzdělání je vždy politickým aktem

V první větě předmluvy k českému vydání Pedagogiky utlačovaných konstatuje Jakub Ort, že

vzdělání je politická záležitost.

Ve Freireho teoriích, které byly vzápětí uváděny do praxe, resp. ještě častěji přímo z praxe vycházely, byl zájem o zrovnoprávnění většiny utlačované menšinou, jež ve svých rukou koncentruje moc. Aby se tak mohlo stát, je potřeba v rámci určité sociální struktury zhodnotit účinnost forem vzdělávání a především k tomu poskytnout adekvátní nástroje. Mezi nejúčinnější patří kritické uvědomění a dialogická organizace edukačního procesu. Vzdělávání je podle autora vždy politickým aktem, nikdy není aktem neutrálním, který zahrnuje veškeré prostředky v celé šíři, včetně jazyka používaného vyučujícím či výběru diskutovaných témat. Podobně použité metody a vybraná organizační struktura zrcadlí politické přesvědčení, jež se zákonitě musí projevit ve vztazích mezi učitelem a žákem, stejně jako mezi žáky navzájem. Funkcí vzdělávání je změna sociálních struktur, do kterých se promítají rozdílné zájmy lidí, omezované ovšem silou vládnoucí menšiny. Freire neusiluje o absolutní svržení autorit jako takových, ať už v politice, nebo vzdělávání, ani o jakousi výměnu pozic mezi utlačovanými a jejich utlačovateli. Cílem je spravedlivější a přirozenější rozdělení moci.

Ovlivněn hladem

Pro lepší pochopení Pedagogiky utlačovaných považuji za vhodné zmínit některá data autorova života a zásadní milníky formující jeho pozdější názory zapracované do knihy. Uvědomuji si, že tímto úzkým výběrem opomenu dobu Freireho největších úspěchů, např. poradní působení v Ekumenické radě církví v Ženevě, v UNESCO či na postu ministra školství v Brazílii. Uvedu však, že zemřel 2. května 1997 v São Paulu.

Paulo Freire se narodil na nejvýchodnějším výběžku Brazílie, ve městě Recife do rodiny žijící životem střední třídy, otec byl armádním seržantem, matka švadlenou. Na konci 20. let však i na Brazílii dolehly následky celosvětové ekonomické krize, v regionu navíc umocněné suchem a neúrodou. Jeho rodina poznala hlad a chudobu, byla nucená se přestěhovat z města do nedalekého rurálního Jaboatea, kde byla existence snesitelnější. Právě prožitek hladu v dětství byl pro autora zásadní zkušeností ovlivňující jeho další konání. Otec zemřel, když mu bylo třináct let. Na Freireho pozdější ideologickou i pedagogickou teorii, stejně jako na praxi, měla vliv katolická víra, ke které jej vedla především matka. Otec byl bez náboženského vyznání, ale manželčino náboženství plně akceptoval, což byl pro malého Paula jeden z určujících poznatků: respekt k odlišným názorům a jinakosti. Vliv matčiny výchovy byl značný, Freire, ač v dospělosti nepraktikující, zůstal okouzlen křesťanstvím, jež navíc považoval za pokrokové.

Později se zapojil do tzv. Angicoského projektu, který měl za úkol pomocí svérázného „rychlokurzu“ naučit číst během necelých dvou měsíců asi pět desítek negramotných účastníků. Ohromující výsledky zaujaly veřejnost a získaly podporu vlády. Setkání s masivní negramotností na brazilském venkově přivedlo Feireho ke studiu marxismu, který jej v mnohém inspiroval. Přijímal jej však s mnoha výhradami, akceptoval především revoluční dialektiku. Tato rozporuplná kombinace marxistického učení a křesťanství mu byla často předhazována a vysloužila mu pejorativní přezdívku „křesťanského marxisty“. Freire, od útlého mládí prosazující pluralitu názorů, si stál za svým právem na vlastní rozporuplnost. Mezi zmíněnou vírou a ideologií založenou na třídním boji nacházel průsečík v tzv. hluboké lidskosti, která podporuje důstojnost jednotlivců a vystupuje proti sociální nespravedlnosti. V té době se formovalo jeho přesvědčení o potřebě propojovat vzdělávání s politickým uvědoměním. Vliv marxismu je zřetelný zejména ve Freireho pohledu na sociální realitu, jež je formována neustávajícím dějinným procesem. Lidským údělem je si tento stav uvědomit a dosáhnout radikální společenské změny.

Mezi lety 1963 a 1964 dostal Freire vládní zakázku na sestavení Národního plánu gramotnosti, v jehož rámci ve většině hlavních měst států brazilské federace koordinoval týmy připravující alfabetizační kurzy. Tehdejší prezident Goulard osvíceně podporoval účast lidových mas na politickém životě. Jeho reformy však byly brány jako příliš liberální a narážely na nepochopení od vlastníků půdy a ekonomicky mocných představitelů země. Pozdější vojenský převrat v roce 1964 a následná diktatura utnuly nejen svobodu, ale též většinu snah o vymýcení negramotnosti v Brazílii. Freire byl pronásledován a několik měsíců vězněn. Tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení o úzkém vztahu politiky a vzdělávání. Během vazby začal pracovat na svém prvním rozsáhlém textu Vzdělávání jako praxe svobody (1965).

V Brazílii přestalo být bezpečno a Paulo Freire odešel do exilu, ve kterém strávil šestnáct let, návrat do vlasti mu byl umožněn až v roce 1979. Do té doby žil krátce v Bolívii a dlouhodobě v Chile, kde nalezl příhodné prostředí pro své aktivity a kde byla tehdy u moci socialistická strana Fronty lidové akce, která kromě drsných reforem v ekonomické, zemědělské a především sociální oblasti dosáhla oproti jiným částem Jižní Americky výrazného pokroku v demokratizaci vzdělávání. Činnost Paula Freireho se týkala podpory edukace a organizace drobných negramotných rolníků. Nové prostředí mu umožnilo přehodnotit a lépe systematizovat dříve vypracovanou alfabetizační metodu. Zde napsal svou Pedagogiku utlačovaných. Vyšla nejprve španělsky roku 1967, o rok později v plné, již neměnné verzi portugalsky, ve světě nejčtenější anglická verze je z roku 1970.

Potřeba tázání

Jedním z poselství Pedagogiky utlačovaných je tázání se po potřebě vzdělání, které by mělo jedince nabádat k samostatnému úsudku, snaze po porozumění a zároveň k potřebě si klást další otázky. Klíčovým tématem je víra ve vzdělávání vedoucí k osvojení kritického myšlení. Dovednost kritického myšlení byla rozhodně tématem již v dřívějších dobách, např. v osvícenství, a tato linie by se dala vést až k Aristotelovi. Je nezpochybnitelné, že každý svobodný a názorově rozmanitý prostor vyžaduje vzdělané a kriticky uvažující osobnosti inspirované neustálými změnami světa a fascinované poznáváním. V probouzení vědomí hraje stěžejní roli právě vzdělávání, o kterém hovoří doslov k českému vydání „Pozice transformativního vzdělávání v české společnosti“ do Magdalény Šipky a Martina Tománka.

Ačkoliv sama o sobě nedovede edukace svrhnout vládnoucí strukturu a proměnit společnost, hraje v tomto procesu důležitou roli. Freire kritizuje tradiční vzdělávání, které nazývá „bankovním“. V něm vzdělavatelé jsou vševědoucími a znalými, vzdělávaní jsou pouze v roli těch, kdo slepě přijímají a uchovávají předkládané znalosti podobně jako vklady do banky. Společně s těmito vklady je jim zároveň implicitně předáván předpřipravený pohled na sociální realitu, a ačkoliv může být silně zavádějící, vzdělávaní nejsou vedeni ke kritickému zkoumání, či dokonce změně těchto předpokladů. Tím vzdělávací systém dále reprodukuje sociální nespravedlnost a je nástrojem dominantní ideologie. Zřejmá je zde i problematika autority vzdělavatele. Freire upozorňuje na to, že učitel má svou autoritu čerpat ze své kompetence jak v obsahu vzdělávání, tak v didaktice, neměla by se nikdy změnit v nerovný autoritářský přístup.

Dialog

Překladatelkou českého vydání Pedagogiky utlačovaných je filosofka a portugalistka Eva Batličková, která má se životem v Brazílii vlastní patnáctiletou zkušenost. Ke knize napsala kratší průvodní text „Úvodní slovo k překladu“, v němž upozorňuje, že knihu musíme číst jako svébytnou esej, stejně jako společenský manifest s trochou fenomenologie, případně jako návod popisující zavedení nové vzdělávací metody postupně zkoušené mezi chilskými venkovany. Tomu všemu odpovídá poněkud překotný vyjadřovací styl, který se rozhodla zachovat i v češtině.

Lula da Silva ve vítězném projevu slíbil, že jako prezident Brazílie od roku 2023 bude bojovat proti rasismu, předsudkům a diskriminaci: obecné demokratické teze, které jsou snadněji představitelné pro nás, méně však pro zemi, která se v minulých letech ocitla na samé hranici diktatury, tedy systému, který v minulosti zažila již dvakrát, a to nezmiňuji koloniální kapitolu, v níž se ze závislosti na Portugalsku vymanila až v roce 1822.

Jak by tedy bylo možné shrnout základní teze knihy? Pro správnou komunikaci, tedy i vzdělávání, stejně jako pro radikální společenskou změnu je stěžejní dialog. Cílem dialogického vzdělávání a lidským údělem obecně je uvědomění vlastní sociální reality. Dialog je podle Freireho horizontálním vztahem mezi účastníky, jež spojuje naděje a důvěra a kteří jsou jím vedeni do dalších úrovní vědomí tím, že rozkrývají a uvědomují si svůj současný sociální stav. Nejvyšším stupněm vědomí je vědomí kritické, jež dále nepodléhá vlivům dominantního diskursu. Freire vnímal dějiny jako otevřenou možnost.