Mileniálové byli příliš ufňukaní, nastupující generace Z je prý zase přespříliš křehká a přecitlivělá. Pravicově-konzervativní média, jejich autorky a autoři, jsou zvláštním způsobem posedlí obavami, jestli to ty děti nějak nepřehánějí. Jestli si náhodou nežijí jako v bavlnce, nepřipraveni na reálný svět. Jestli rostoucí počet diagnóz a poruch není nakonec důsledkem chybějící tvrdosti ve výchově, která by je všechny zocelila. Tak jako zocelila a připravila na svět generace před nimi.

Někde tady začíná celá teze kolabovat, byť v mnoha zákrutách pokračuje ještě mnohem dále, daleko za obzor příčetnosti. Křehce totiž působí především všichni ti, kteří dostanou záchvat skoro ze všeho, co se vymyká jejich mentálním vězení, v němž běhá – jako křeček v kruhu – několik málo myšlenek, tezí a dogmat.

Stačí přitom málo, aby se kolečko začalo sypat. Například zpochybnit otázku předem daného pohlaví a genderu. Jako by ocelová odolnost vyvěrající z vojenské výchovy roztála během vteřiny tváří v tvář možnosti, že možná nejsme všichni navěky tím, čím jsme se někdy jevili. Ale co je to vlastně za odolnost, tvrdost a vytrvalost, když ani tohle nedokáže vydržet? Náhle je jasné, že vůbec není řeč o tvrdosti a výdrži (či jak to nazvat) generací předchozích. Vše stojí a padá s tvrdostí samotného světa, v němž se pohybují. Stačí rozpustit hrany, naznačit, že veškerá tvrdost je možná úplně zbytečná, a ze zocelných identit, které prý ví, kým jsou, nezbyde skoro nic. Rovně nestály samy, ale nejspíš jen díky těsným ohradám a obojkům.

Svět možná není tak tvrdý a brutální sám o sobě, to ho jen tvrdost a brutalita formují ke svému obrazu. Když se toto pouto odhalí a rozruší, je zjevná nejen zbytečnost této tvrdosti, ale odhaluje, že ti, kdo po ní volají, ji sami formují, byť jim to možná nikdy nedošlo. Z křehkých nastupujících generací se tak stává především plátno, na nějž si ti odrostlejší promítají vlastní hrůzy, které se nikdy neopovažovali ani vyslovit nebo na ně pomyslet.

Otázka se nutně obrací. Možná že „nová“ generace není vůbec křehká ani přecitlivělá, to jen ti před nimi jsou tvrdí a bez citu, když bez přemýšlení reprodukují tezi, že to, co jsme vytrpěli my, musíte trpět i vy. Ale oni ve skutečnosti nemusí. A pokud nemusí oni, nemusí vůbec nikdo. Svět je možná někdy brutální, ale také křehký – až na hranici únosnosti. Stávající hra na tvrdost nevedla vůbec nikam. Přijmout vlastní zranitelnost a nejasnost vlastní existence je možná ta nejodvážnější teze, jaké se lidé vůbec mohou odvážit.

Hra na tvrdost těch, kdo druhé z křehkosti obviňují, je nejspíš jednou z nejsmutnějších věcí, s jakou se lze dnes vůbec setkat. Tváří v tvář možnosti, že by někdo zkusil potenciál lidskosti naplnit, staví okolo sebe hradby z kamení a střepů. My jsme si sypali písek do očí, vy musíte také, zní jejich nevyslovené heslo. Netuším sice, jak to dopadne, ale přes onu odvážnou křehkost možná vede cesta někam ven, kde by svět nemusel připomínat pracovní tábor, v němž se uzlíčky nervů předhání, kdo toho více vydrží a kdo toho více vytrpěl, aniž by o tom promluvil a cokoli s tím skutečně udělal.