Brno si dlouho udržovalo status města coby jediného vtipu, ve kterém lze bydlet, což je charakteristika, s níž přišel před lety novinář Jan Boček. Od té doby koluje veřejným prostorem. V posledních letech se však z „mého“ města stává prostor, v němž se pomalu nedá ani dýchat. Kadence destrukce veřejného prostoru je rychlá, neúprosná a nabývá obludných měřítek, jež činí odpor zdánlivě nemožný.

Do Brna jsem se přistěhoval před jednadvaceti lety. Samozřejmě jsem tehdy netušil, že se mi studijní léta protáhnou na bezmála doživotí. Tehdy bylo Brno v podstatě ušmudlaná díra, vedle níž vypadala přívětivěji i Ostrava s tehdy vznikající a ještě značně alternativní a živou Stodolní. Brno se časem oklepalo a přestalo na nějaký čas působit dojmem divného maloměsta, kde to žije nejvíc ve chvíli, když na ulici zaštěká pes nebo někdo spadne.

Poslední léta nicméně město stíhají morové rány, na něž chybí relevantní veřejná odpověď. Jako by se město propadlo do variace normalizace, v níž většina obyvatel rezignovala na odpor a hledí si svého. V té město pohřbívá univerzitní kino, protože se mu nechce opravovat budovu, kterou nechalo zchátrat. Projekt koncertní haly odsouvá do zapomnění tak dlouho, že už Brno v realizaci předběhla i vzpomínaná Ostrava.

Vedení města vše podřídilo stavbě megalomanské hokejové haly. Kvůli extrémním nákladům se v Brně škrtá vše a investuje do ničeho. Kulturu nahrazuje developerský newspeak, místo umění máme vizualizace. Místo života utrpení. Dřívější ušmudlanost nahradila nová brutalita, v níž je veřejný prostor anihilován a pohyb v něm je spíše útěkem a věčným bojem o přežití. Zatímco se jiná města aut zbavují, Brno je do svého centra láká stavbou nových a větších parkovacích domů. Nově se chystá postavit parkovací dům naproti jinému parkovacímu domu, a to místo malého parku se starými stromy.

Události se dějí s tak překvapivou rychlostí, samozřejmostí a nevyhnutelností, že se veřejnost – či ta její zcela minoritní aktivní část – nezmůže na odpor. Pokud se kdysi vkládala naděje do internetu či sociálních sítí jakožto do místa setkání a organizace, pak nejen v Brně platí, že je to také jediné místo, kde se případné rozhořčení ventiluje, a do veřejného prostoru už nedoputuje nic a nikdo.

Nová technokratická garnitura šňupající po nocích kokain má smysl pro humor. Jeden obří parkovací dům roste na místě, které se bude jmenovat Akademické náměstí, a onen park, pod který se mají další stání pro auta zavrtat, se jmenuje park Danuše Muzikářové. Tu zastřelily lidové milice 21. srpna 1969, když střílely do davu, jenž si připomínal v Brně roční výročí srpnové okupace.

Jako by vedení města nestačilo, že Brno zničí, ale považuje za nutné se u toho všem ještě vysmát. Před šedesáti lety stáli někteří Brňané proti ozbrojeným milicím, dnes střelba do davu nehrozí, ale bezpráví se v ulicích nepostaví nikdo. Ani reprezentanti kultury, kteří snad doufají, že když si hořícího města nebudou všímat, hodí jim vrchnost nějaké drobné v rámci grantu. Čtyři sta tisíc obyvatel bude nečinně přihlížet, jak jim několik psychopatů před očima srovná město se zemí. Snad tomu někdo jednou postaví alespoň pomník: Brno, hlavní město apatie.