Do léta bychom měli zeštíhlit nejen svá těla, ale ideálně celý stát. Stát prý nabobtnal, je nepružný, zbytnělý či snad obézní. Je třeba ho znovu dostat do formy. Stejně jako v případě těl stačí chtít a začít na sobě pracovat. Zatímco v případě těl vedeme předem prohranou a časově omezenou bitvu, kdy rozpad není možné zastavit, se státem se to má jinak. Ideálem prvního je výsledek momentálních kulturních norem, které se protínají s kultem zdraví. V případě státu se protíná pravicová ideologie s ratingem mezinárodních agentur a investičních společností, to vše zalité omáčkou marketingu odpovědnosti.

Nikdo asi nebaží po státu, který zkrachuje, stejně jako nikdo nechce tělo, které se zhroutí. Nicméně v případě těl jsme si za ta léta dokázali stanovit alespoň spodní mantinely existence, jež nám hlídají BM indexy a snad i děs z různých poruch příjmů potravy. Fyzickou zdatnost doplnily koncepty well-beingu, mindfulness, odpočinku či sebepéče, byť často vypadají spíše jako další stresová zátěž nebo produkt marketingu, než jako reálná pomoc s pozemskou tíží.

Metafory zdravého státu se nicméně – minimálně u nás – z místa příliš nehýbou. Stále zaseklé ve fitness kultu, kde se běhá dokolečka jako křeček, dokud zdravý duch ve štíhlém těle definitivně nezdechne. Přitom je stát, na rozdíl od těla, v podstatě nesmrtelný. Může zemřít, tedy zkrachovat, a pořád dál existovat. Stát dokáže vstávat z mrtvých sériově, a dokonce existovat i v situacích, kdy vůbec není, a současně nebýt, i když de iure pro změnu je.

Používat pro něj proto jakékoli sportovní a zdravotní obraty nás prostých lidí je vlastně šílené, protože do nich skrze stát promítneme možnosti, které se nacházejí mimo náš časový rámec. Stát tak může zeštíhlovat donekonečna, aniž by kdy dosáhl ideálu, a současně nezemřel, zatímco nás stejná strategie může předčasně pohřbít.

V případě těl lze za sledováním štíhlosti nalézt snahu vyhovět dobovým standardům krásy či současně dosáhnout stavu, který zvyšuje šance na delší život v ucházejícím stavu. V případě státu však vzhledem k jeho faktické nesmrtelnosti narážíme na paradoxy zeštíhlovací metafory. Stát má být štíhlý, aby byl štíhlý. Jako by to byla nějaká věc sama o sobě, která si žije sama pro sebe bez ohledu na obyvatele, již ji tvoří. Jeho zeštíhlování přitom nakonec nemůže probíhat jinak než na úkor vlastních obyvatel.

V nejlepším případě se v metafoře zeštíhlení státu operuje s dluhem, který by se neměl přenášet na budoucí generace. To zní zvláštně v době, kdy budoucí a již současné generace dostanou environmentální dluh takové nezměrné velikosti, že bude prakticky nemožné jej vyřešit či splatit. Dluh, o němž se mluví, se tak stal dluhem čistě finančním, který existuje coby virtuální vyjádření poměru čísel vůči abstraktnímu vzorci generujícímu výši HDP.

Ve fyzické realitě lépe zakotvená čísla, jako jsou počty mizejících druhů, stoupající množství skleníkových plynů v atmosféře, stoupající teplota Země nebo hladina moří, jsou coby dluh určený k zeštíhlení odsunuty mimo zorné pole. Výsledkem je, že pod hrozivou rétorikou o nutnosti zeštíhlení se nakonec skrývá jen estetická chirurgie, abychom měli pocit, že se něco děje a že nám to v potápějící se lodi sluší.