Aby jeden člověk na stejné pracovní pozici a ve stejné instituci se stejnými povinnostmi a závazky dostával o třetinu nižší institucionální plat než jiný člověk, se zdá být z hlediska pracovního práva, ale i základního vnímání lidské důstojnosti nemožné. Na Karlově Univerzitě je to v současné době běžná praxe a postiženými jsou pedagogové a pedagožky humanitněvědních oborů. Tyto obory nejsou na této instituci méně úspěšné v získávání projektů než ty přírodovědné a lékařské, nejsou méně úspěšné v hodnocení výzkumu a z této rovnice vychází, že by mohly nebýt hůře odměněné. To poslední ale neplatí. Jejich platy jsou o desítky procent nižší než platy středoškolských učitelů a vyučujících na základních školách.

Za platy v humanitních oborech na nejslavnější české univerzitě nelze v Praze přežít. Podobná situace však postihuje humanitní pedagogy a pedagožky na všech vysokých školách. Souputníky jsou jim pedagogové a pedagožky uměleckých škol. Roky si nahlas a veřejně nestěžovali. Jedním z důvodů je možná i paradoxní stud za to, že jsou společností finančně poníženi. Když člověk zveřejní, že jím společnost pohrdá, dostává se do specifické pozice zranitelnosti a společnost je vystavena informaci, že měla dosud možnosti, jak ubližovat. Je však možné, že společnost takovou informaci zpracuje trestajícím způsobem, že se nezastydí, ale veřejně stvrdí, že toto ponižující hodnocení je adekvátní a že toto zesměšnění je vědomé.

Přijmout pozici systémově postiženého znamená možnost začít tlačit na změnu, ale zároveň se v jistém smyslu vyloučit, postavit se proti společnosti jako oslabený. V rámci trestající kultury se však tato pozice nevyplácí: kritizovaná dominantní síla začne hledat, jak nic nezměnit, ale vysvětlit, že tak, jak to je, je to správně. Způsobů je vícero.

Presumce viny: dokažte, že jste společnosti k něčemu dobří (tato pracovní místa jsou společností vytvořená a pracovník má za úkol obhajovat, že se na místo nechal zaměstnat). Společnost by o vás měla víc vědět: jenže za veřejné působení člověk v hodnocení svého pracovního výkonu nezískává ani bod. Dělá to tedy na úkor své práce. Nanejvýš je pochválen, že hezky popularizuje. Kritériem, kterým je srovnáván s přírodovědci, je výkon, publikování článků, jež jsou co do srozumitelnosti neodborníkovi nepřístupné. Fatální smeč: když je to tak špatně placené, tak tam ani nemůžou pracovat kvalitní lidi. Dvojitá vazba: prostě si vezmou ještě další úvazek, všichni to tak dělají. Jenže vzít si další práci nevede ke zvýšení kvality a výkonu v první práci, vede to k vyhoření, ztrátě pocitu příslušnosti, ztrátě pocitu uznání ze strany společnosti, ztrátě důvěry, nastartování modu přežití a obranných mechanismů, které jsou vše, jen ne tvůrčí.

Princip trestající kultury spočívá ve vytvoření tlaku, který má člověka nutit k vyššímu výkonu. Velmi snadno se může stát, že tlak je tak vysoký, že člověka k ničemu nedonutí, ale zlomí ho. Je to destruktivní spirála. Paradoxně to jsou témata, kterými se v různých obměnách, perspektivách, nasvíceních a formách věnují humanitněvědní obory v České republice.