Během vyhrocené prezidentské kampaně jsme nejen vybrali nebezpečnou zatáčku, ale dotkli jsme se i nového tématu, které je možná důležitější, než se na první pohled zdá – tím je specifická síla kultury pro naši budoucnost. Vedle siláckých řečí opřených o pozici moci a manipulace se ve veřejném prostoru začaly objevovat i zmínky o síle politické kultury, o významu etické kultury marketingu, o kultuře společnosti. Po deseti letech vládnutí prezidenta, kterému se povedlo skrze takzvanou politiku všech azimutů reálně a systematicky zavádět kulturu vazalství vůči autoritářským režimům, kulturu cynického pohrdání okolím a kulturu bonmotů, se nám podařilo nezvolit si jeho pokračování.

Jeho pokračování v kampani nebylo šikovné a v používání marketingových nástrojů, které mělo vytvořit hologram politické osobnosti, zjevně přestřelilo. Trápí-li lidi strach z války, řekneme, že druhá strana nás do ní zavleče, a potom vyhrajeme. Když slíbíme, že ostatní země podrazíme, abychom si u nás zachovali mír, zabodujeme u našich a vyhrajeme. Metoda „Vycházeli jsme z toho, co nám řekli lidé“ propálila svou zoufalou přímočarostí papírovou stěnu uvěřitelnosti. Spektákl byl příliš očividný. Člověk je sice obětí marketingu, ale vocuď pocuď. Nadějeplný poznatek.

Jak nyní převzít téma, které volby zdůraznily, téma společenské kultury? Je především potřeba umět pracovat s našimi emocemi. A je třeba pracovat především s těmi, které živí specificky poraženecké postoje. Dvěma hlavními emocemi jsou bezmocný vztek a pohodlná bezohlednost.

Ad bezmocný vztek. Všichni vědí, že procenta obyvatel ohrožených chudobou stoupají. Nemají-li lidé ohrožení chudobou naději na změnu své situace a nemají-li vliv na svou budoucnost, propadají bezmoci, která je spolu s nejistotou nejhorší emocí, jakou člověk může zažít. Jejím projevem pak může být vztek, případně vzpoura formou nespolupráce se systémem, který je v bezmoci systematicky udržuje. Zbavit lidi pocitu rezignace, že jim demokracie může být k něčemu dobrá, zbavit je bezmoci tím, že jejich situaci uznáme jako neúnosnou a vybavíme je zdroji na její proměnu, může být alternativní cestou k tomu, že jim občas přihodíme pár stovek na účet a dál je v jejich závislosti a bezmoci budeme udržovat.

Ad bezohledné pohodlí. Česká republika je v celoplanetární perspektivě jednou z nejbohatších zemí světa. Daří se nám dobře, oproti problémům jiných zemí jsou ty naše vlastně kosmetické. V mnoha průzkumech Češi opakovaně tvrdí, že se jim vlastně daří dobře, že jsou šťastni ve svých rodinách, že nemají důvod Česko opouštět. Problém těchto Čechů paradoxně je, že nemají vlastní problém a problémy okolí nejsou jejich problémy. Dosáhli pohody, a proto je nejdůležitější zachovat toto status quo. Takový postoj je ovšem dalším potenciálním zdrojem kolapsu.

Jsme v bodu obratu, který se týká naší kultury. Místo kultury ignorance a permanentní oběti můžeme začít kultivovat pozornost a péči, chápat problémy druhých jako součást našich problémů – v rámci společnosti, Evropy, v rámci života člověka v přírodě. Místo dlouhé nečinnosti a následné krizové mobilizace můžeme začít fungovat každodenně. Odmítnout chápat odlišnost jako štěpící parametr, ale brát ho jako základ rozmanitosti, která nás propojuje a činí akceschopnými.

Zralá kultura není morální kategorie, je to spíše připravenost žít složitou nejasnou každodennost, zátěž, neidealitu a odlišnost jako pochopitelnou součást našich životů. Prezidenská volba vybrala zatáčku, po které musí následovat pár silných záběrů pádlem, a ty jsou na nás všech.