„Hele, mě spíš fascinuje jedna věc,“ říká Lenka Zlámalová v podcastu Porada Echa, když komentuje současné umění v návaznosti na kauzu kolem románu Aleny Mornštajnové Les v domě. „Jak strašně moc je všude sociálně vyloučených… takoví ti utlačovaní, poškozovaní, jako že vlastně literatura a film v dnešní době vůbec nevypovídají o reálným, normálním světě.“ Lenka Zlámalová je z těch všech obětí, které se skrze umění hlásí o slovo, už unavená. V reálném světě takové množství utlačovaných nepotkává, v normálním světě tolik poškozených není. Lenka Zlámalová vnímá nicméně, že se v reálném světě občas vyskytují různé „party úchylů“, například levicových literárních kritiků. Ale obecně i kulturní publicisté a literární kritici vůbec jen „natahují ruku po veřejných penězích“, „nevydělají si na sebe“ a myslí si, že „budeme dotovat, co nikdo nechce“, říká ekonomka. Koleso boje o zábor „normality“, „reality“, o právo interpretovat druhé, se zase trochu intenzivněji roztočilo. Racionální, suverénní a silní se nesnižují k tomu, aby reduktivně dělili svět na dobro a zlo, zajímá je kritická debata, takže dělí svět na normální lidi a úchyly.

Na světě je nespravedlnosti, útlaku a bolesti opravdu hodně. Zpravidla tento útlak není přiznaný a napravovaný, jinak by to jaksi nebyl útlak. Nespravedlnosti, které jsou systémové, třídní, rasové a genderové v sobě navíc nesou specifickou dávku absurdity, protože k útlaku v nich dochází z irelevantních důvodů, a úsilí, jež musí vynaložit ti, kteří jsou systémově znevýhodňováni, je tím větší, čím více je zbytek společnosti přehlíží a umlčuje. Naskytne-li se někdo takový, vysvětlíme mu, že „to“ jinak nejde, protože o něj nikdo nestojí a všichni tady přeci svobodně volí. Lze mu dát velkoryse prostor vyblbnout se někde na okraji, ale aby to nebylo moc nahlas, trochu se zasmát jeho emoční křeči, najít v jeho stížnostech formální pochybení. Hlas mohutní. Mohutní tak, že je slyšet, možná i proporčně významně více než dřív, možná přednostně v umění. Mohutní, až zákonitě jednoho dne nastane kauza.

Kauza se většinou vyznačuje tím, že v ní je něco nepřesného. Není jednoznačná, obsahuje chybu, přešlapy. Teď! Usvědčit a devalvovat ty, kteří v oblasti tak riskantní, jako je lidská zranitelnost, možná zrovna v něčem přestřelili. Jak jsou agresivní, vidíte? Jak jsou ideologičtí, prostoduší, jak si dělají marketing, jak jsou neprofesionální, viděli jste, jaký nesprávný právní termín použili? Nesprávný termín. Druhá strana se do výměny chytá, zaplétá se do nepřesností, zlobí se, bije se nikoli jen za tuto konkrétní, ale za všechny situace, při kterých neřekl nikdo nic, protože tam nebylo co rozporovat. Veřejná porada kulminuje masivním energetickým výbojem. Strany se rozcházejí nikoli spjaty kritickou diskusí nad netriviálním tématem, nýbrž utvrzeni ve svém přesvědčení, jak nemožní jsou ti druzí.

Bylo by možné jít proti tomuto trendu a vydržet chvíli u motivů druhého člověka? Jsou všichni lidé, kteří promluví o systémovém bezpráví a násilí, ziskuchtiví a mocichtiví? Pokud ne, existují právoplatné oběti? Pokud ano, víme, co udělat, když se objeví v naší blízkosti? Udělali jsme něco v jejich prospěch, pokud se objevily? Máme jistotu, že se jim naše společnost věnuje tam, kde se jim věnovat má, nebo je obviňuje za jejich utrpení a zvědavě pozoruje, co asi budou dělat? Víme, jak přesně se my, kdo se za oběti nepovažujeme, máme chovat, aby oběti mohly svou pozici opustit a nemusely na ní stavět svou jedinou bezpečnou identitu resentimentu, z níž mohou alespoň částečně kontrolovat svět okolo sebe? Jak konkrétně to uděláme, aby se k tomuto gestu mohlo uchylovat spíše méně lidí než více? Víme, jaký respekt k druhým potřebujeme ve společnosti uplatňovat, aby se kultura oběti nemusela stát trendem? Jedno gesto hodně pomáhá: systematicky popisovat znevýhodnění druhých lidí jako poškozování našeho vlastního života.