V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.
V minulém týdnu zemřel Ivan Vyskočil. Poznala jsem ho jako myslitele a tvůrce, který se dokázal excentricky radovat, kdykoli byl u druhých nebo u sebe svědkem roznícení specifické svobody. Šlo o momenty, kdy člověk vyšel natolik ze sebe, že ho to, co se sebou zažil, samotného vlastně šokovalo, podrylo to jeho dosavadní obraz o sobě samém a o realitě, vyprovokovalo ho to k odpovědi, která nemohla nebýt experimentální, protože navyklé odpovědi v tu chvíli nebyly použitelné. Vyskočil se v takových momentech neuvěřitelně nakažlivě smál, hýbal celým tělem, zažíval štěstí celým obličejem, modulací hlasu, očima. Svět byl na zlomek času v pořádku, překypoval a díky tomu, zdálo se, měl smysl celý. Jednání, které ve fragmentech času rozbíjelo zvyky zažehlené do skutečnosti natolik pečlivě, že byly zcela neviditelné a zároveň natolik nepřekročitelné, že znemožňovaly pohyb. Jednání subverze má řád, ale nemá rytmus. Je proměnlivé, ale nepropadá do chaosu. Dotknout se tohoto principu emancipace znamenalo nadechnout se Vyskočilova vlastního aktérství. Užívat jej odstředivě, nikdy ho nenapodobovat.
V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání. Zažívala jsem ho jako rozbušku, které nebylo možné být oddán. Protože být oddán znamenalo prokázat, že rozbuška nevybuchla. Odnést si od něj to, na co přišel, znamenalo dělat si svoje. Oddané mohl i Vyskočil používat a nebylo příjemné být toho svědkem.
I podoba subverze, formát narušující svobody nemůže zůstat tentýž, musí se nutně měnit podle společenské situace. Ani podvratnost nejde institucionalizovat a subverze není desítky let stejná. Odpovídá na aktuální podobu zvyku a hodnot, které nejsou právě v tomto období, v této situaci zpochybněny. V současné době se možná subverze neprojevuje důrazem na vlastní jedinečné možnosti, neopakovatelně autentický projev a odpor vůči metodám a institucím. Největší subverzí je dnes možná dokázat se spojit s druhými lidmi. Být schopen nejen druhé dostatečně vidět a vnímat, ale možná se i o ně zajímat. Jednat s nimi ve společném světě. Nikoli kalkulovat, vyjednávat, bojovat, přistupovat na kompromisy, soutěžit ani homogenizovat, nařizovat stejnost, očekávat oficiálně proklamovanou spolupráci, interdisciplinaritu, transdisciplinaritu a užitečnost pro druhé, ale vidět vrstvy, které v sobě druzí lidé nesou a dát jim u sebe prostor. Nabídnout se do komplikovaných vztahů a nerezignovat, když se druzí netrefí. Žít společné instituce navzdory tomu, kolik zátěže nám každodenně nakládají. Chvíli se nezabývat vlastními potřebami.
Přijmout pozici systémově postiženého znamená možnost začít tlačit na změnu, ale zároveň se v jistém smyslu vyloučit, postavit se proti společnosti jako oslabený.
Témata společenské důvěry, spolehnutí se na systém, instituce nebo okolní svět patří v české společnosti mezi ta hlubinně problematická.
Jsme v bodu obratu, který se týká naší kultury. Místo kultury ignorance a permanentní oběti můžeme začít kultivovat pozornost a péči, chápat problémy druhých jako součást našich problémů – v rámci společnosti, Evropy, v rámci života člověka v přírodě.
Již od starověké filosofie víme, že emoce se významně účastní politického a etického rozvažování, a nedávná neurobiologie odhalila, že emoce mají dokonce kognitivní funkci. To znamená, že se podílejí na poznávání světa.
Snažili jsme se o poctivou reflexi a o hledání odpovědi na otázku, která nás trápila už na samém začátku: jak by mohla vypadat kritická pedagogika v českých školách?
