HALYNA KRUK

bod bifurkace

ve Lvově v časech války – napíšou potom –
bylo silné literární prostředí,
určitě něco společně vydávali (jako kdysi časopis „Mytusa“)
nebo se scházeli na literárních čteních (co ještě by měli básníci dělat během války!),
tolik se jich tu naráz ocitlo:
vnitřně přesídlených a navenek nestabilních,
jako kdysi, ne nadlouho, během první a druhé války, cestou do Evropy,
předtím, než železná opona zaživa rozťala chtivé obnažené tělo
moderního světa

ač tehdy šlo spíše o Prahu a Poděbrady, Varšavu a Mnichov,
ale i tentokrát budou mluvit o Varšavě a o Lvově,
Černovicích a Užhorodu, Ivano-Frankivsku a Ternopolu,
kde jich bylo současně tolik, těchhle básníků, až se zdálo,
že se na každém kroku můžou dostat do cizích básní,
do neklidných snů, do dějin, do novin, na jednu podlahu se sdílenou matrací,
pod jednu putovní deku, sešitou ze záplat
(jak přesná metafora lidského soužití za války,
ale, bohužel, už opotřebená!),
do jedné rodiny, nakřáplé a neúplné…

a vysvětluj pak někomu, že v prvních měsících jsme se potkávali jen
náhodně, výjimečně,
jen z praktických důvodů, na pár minut, někdy jen venku, aniž jsme
se hned poznali,
odvraceli se při vzpomínce na cosi, co bylo nenávratně ztraceno a nyní
nedostupné, místo slov jsme se objímali, abychom ukryli slzy,
co se nám draly do očí:
co ty – co ty – ani slovo o literatuře – drž se – drž se,
zamlklí a soustředění jako první křesťané,
kteří na vlastní oči viděli Kristovy zázraky a ještě nevědí,
jak jim mají rozumět, jak o nich povědět ostatním, aby jim lidé uvěřili a nevysmívali se,
jak nic nepřekroutit a nepoplést,
protože nikdy nevíš, které detaily jsou nejdůležitější a které se dají vypustit

v každém vyprávění jsme pak nesli do světa to, co se s námi stalo,
jako apoštolové do různých koutů světa, abychom kázali každý svou verzi evangelia,
protože každá víra drží na milionech osobních svědectví,
na spoustě soukromých příběhů z toho bodu reality,
v němž nikdo ještě nic neví a nechápe,
co udělal ten muž vedle mrtvého Lazara a jak se mu to povedlo,
jak to všichni viděli, ale ne všichni hned uvěřili…
obzvlášť pokud to je víra ve vítězství z toho bodu, odkud ještě není ani trochu vidět

tak o tom napíšou v příslušné kapitole ukrajinské literatury začátku dvacátých let

hlavní je nezapomenout, že tohle všechno vůbec nebylo o literatuře

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk

MARIANNA KIJANOVSKA

Kavárna „Dzyga“ na Arménské ulici

„dzyga“, tedy „káča“
co roztáčí dějiny literatury
ve věčném pohybu
ke stolkům si sedli
ihor pako nazar oleh

teplý popel v popelnících
stíny gigantů neviditelné ve stínu stěny

mluví o všem možném

oleh říká: okouni
plujeme před vodou

pako říká: jsme náhodná vesla

ale máš-li rád alespoň sýr
dveře máš neustále otevřené

nazar (v myšlenkách): občas

ihor: navždy

stolky se točí jako planety
nebe nad městem roste

hned, říká nazar
– ljulko a eneljulko –
šelestí křídly knížky

marek slyší
jak čadí
vidí jak doutná cigareta
večer co večer tatáž

přichází hrycko
říká: hvězdy

hryc říká: aha
jsou jako kostičky LEGO

Vojenská nemocnice na ulici Čechova

ručně
dopisy se píšou ručně
opakuje si na ulici Čechova
pod deskou, kde stojí
že během války zde u svého strýce
občas žil Joseph Roth

zapamatuje si to místo a jak neplakat
šťastný že si může pamatovat

zdravotní sestru Marii
její chlad a žár
holuba pod moruší

v jejich vojenské nemocnici
v pokoji číslo dvacet tři
bylo tam devět nohou devět rukou
devět uší devět očí

teď devět dnů

čtyři paměti

déšť smyje inkoustové skvrny –
ale něco snad zůstane

a já se usmívám opakuje si
skoro jako doma

Někdejší Akademická

pro Ljubu Jakymčuk

předválečné nápisy
prorůstají na stěnách
jako plíseň
street art je to co zbude (asi)

vyryto střepem Ljuba Zármutek –
a probodené srdce

jako ve snu
kdy je všechno nehybné
holé luhanské domy
se třesou krvácí
bolí je okna

máma myla rám
máma má ránu

ve Lvově máma
nemá ránu

ve Lvově je jiné červenočerné
evergreen

Sychiv

Sychiv se stále víc vzdaluje od moře
vlastní větry vlastní krámky
rackové na bigboardech flitry na vyšyvankách
řidiči maršrutek zajatých piráty

díváš se a nevěříš že tato nebesa
pomačkaná nebo naopak až moc nablýskaná
se otevírají kvůli básním kvůli hudbě
kvůli všemu čemu kdosi říká vzduch
někdo jiný láska a ještě někdo tomu neříká nijak – ve jménu Boha a bližního

ale co dál? – ptáš se a stromy odpovídají
že jantar je zasetý a smaragdy pivních lahví
prorůstají na smetištích hlasy rusalek a žebráků
že minulost hučí v nepřítomných trubkách novostaveb
v kostrách velryb mušlích kalmarů v předtuchách a nedostatcích

Sychiv vysychá nebude tedy dostatek krve vína vody
ani slané ani suché ani železité ani živé ani mrtvé
budou jen ženy a dívky s rameny spálenými sluncem
jen těžké stany a pergoly a kamení v hlavách potulných psů

modrooký Sindibád v kavárně přesypává zuhelnatělá kávová zrna
připomíná si slova pro lodě pro motýly pro mouchy
které se vynořují ve stoupavých proudech a nikdy se nenavrací
jako muži ukolébaní a uvěznění ve vrších

Park Kościuszka

pro Stanisława Lema

pes jí štěrk nejasné chuti a stává se neviditelným
dobíhá chlapce ale ten vidí slyší a cítí
jenom sluneční psy ne však tohoto zcela průhledného a živého
který páchne trávou a skrýšemi v trávě zlatými stromy

chlapče ohlédni se křičí alej park Kościuszka vdechuje vzduch
až se tmí v očích chlapče ohlédni se staň se kandelábrem jemným a slabým
ohlédni se znehybni staň jako sloup poddej se tomu kdo touží nazvat
kdo volá příčiny jako jména a pak jména jako příčiny

stůj budeš dávat světlo a jen přes den budeš stát jen tak
kmeny stromů ztmavnou sýkorky se probudí hodiny na radnici odbíjí
matky sem přivedou děti jiné než jsi ty s krovkami pláštíků
s měkkými bříšky jaká má hmyz – malé nezkušené a osamělé

obestoupí cestičky zašlapou stopy a s vřískotem si budou hrát na
slepou bábu

někdo hodí kamenem po neviditelném psovi a tehdy dokážeš projít uchem jehly
a ty chlapče který jsi utíkal se probudíš už na druhé straně chycený do oběžnice
probodneš nahým nebeským tělem skořápku dračího vejce

Most na Levandivku. Křižovatka ulic Horodocka a Sjajvo

most na němž lze čekat západ slunce koleje dole
voní přítmím a kávou ačkoliv je tu všechno jinak než se zdá
porézní obzor na kraji města v němž se schovávají deště a poutníci
obzor z jiné strany vybledlá freska šedo-mléčná mlékárna
a žádné hotely jenom baroko baráků ubytoven
dva kluci daleko u stánku na reklamě dívka a vědro
pivo a pivo v půllitrech s hořkostí kořalka a pivo
Levandivka drsná a laskavá exkluzivní opatrná poživačná vlídná

jsi člověk jsi ze Sjajva vždy projíždíš po tom mostě
nebo po něm procházíš nebo přebíháš nebo přelétneš
zníš náhle a nečekaně padáš dolů prolamuješ jako místo v dětském kupé
střechu vagonu a celý ten smrad kolem nádraží přeplněnou karafu okolí

v mobilu pronikavě vybuchuje vyzvánění muž který jde se ohlédne
katakomby ho naučily že nelze posypávat sі hlavu popelem
nelze nic o samotě kromě toho co dělají všichni vždy a pokaždé
protože jinak hladové ptactvo vyžne zrní a na dně vyzobá oči

podej mi ruku na tomto mostě
ale nepodává

ani ruku ani almužnu

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk

HRYHORIJ SEMENČUK

signalizace

nad bránou kostela hučí signalizace
jako kdyby dovnitř
náhle vnikl Bůh

město pokrývá náledí
různobarevné vitráže chrámu
se lesknou ve tmě

říkám si a co kdyby skutečně
zase přišel na tuto ulici
rozkopanou bagry

osvítil temný únor
svým věčným světlem
zavřel naše nebe

vysvětlil co bude dál
kde hledat sílu
jak nepřijít o rozum

prosté by uklidnil
komplikovaným by vše vysvětlil
průměrné by nechal na pokoji

signalizace ztichla
asi to byl
falešný poplach

on nepřišel nebo přišel
rozhlédl se a pochopil
že ještě nenadešel čas

(2023)

svět přichází o rozum

bezdomovec na nádraží
mě prosí o cigaretu
oheň nepotřebuje
má vlastní zápalky

poděkuje
zapálí si
a záhadně prorokuje:
„svět přichází o rozum“

zmizí
ve směru autobusového nádraží
u nonstopu, z něhož zní
smutná ukrajinská melodie

nejspíš někde
existují schody rozumu
téměř
jako Jákobův žebřík

lidé po nich přichází
nahoru a dolů
jak se přichází od vlaku z Kyjeva
na první nástupiště

říkám si
a co když se výtahem
přichází o rozum
jaká jsou tam tlačítka
a dá se dovolat na údržbu

eskalátor
jako vždycky
nefunguje
ještě ho nezprovoznili
ačkoliv je nový evropský

otázka přicházení
nahoru nebo dolů
je pouhý čas
pouhá infrastruktura

bezbariérové přístupy madla
výška schodů
odměřená Bohem
pro každého z nás

hraje kozácký pochod
průvodčí spouští schůdky vagonu
lidé jdou po schodech dolů

svět přichází, přichází o rozum

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

mizí v tunelu
který vede k autobusovému nádraží
a k nonstopu
kde zní
smutná ukrajinská melodie

(2019)

lot of connections

Nigerijský básník Remi Raji
během své procházky Lvovem jednoho zářijového večera řekl:
„I see a lot of connections between Ukraine and Nigeria,
lot of connections,
lot of connections.“

Od té doby uplynuly téměř dva týdny
a já stále nemůžu spát. Pořád nad těmi slovy přemýšlím.
Představuji si černé Ukrajince,
jak tančí kolem ohně
kdesi v deltě Dněpru nebo v džunglích Polesí.
Zní bubny a rohy, sloni zaclání slunce.
Pravoslavní duchovní jsou ověšeni kostmi a
amulety,
odříkávají další modlitbu.
V těchto snech
Taras Ševčenko vymýšlí hip hop,
Mykola Leontovyč je zakladatelem jazzu a funky,
Bohdan Chmelnyckyj v exotických kožích
vede černé kozácké vojsko přes šedé stepi.
A je mi z toho tak úzko,
tak svíravě,
že pomyslím na naše ghetta a naše gangstery,
naše ukrajinské emigranty a gastarbeitery.

Čtu hip hopem tu naši Červenou routu
v přecpaném autobuse
na lince Horní Lagos – Stará Abuja.
A starý děda jménem Samuel,
skutečný Hucul, s mačetou a s kokosy
na ramenou,
ke mně v tom snu promlouvá:
„Lot of connections,
lot of connections,
lot of connections.“

(2011)

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk