jen spi, to nesvítá, to hoří svět
maligní ikty, překrvené doby
a tolik časů zkovovělých v plíce
a tolik řevů přes drcený jícen –
a přesto – přesto – z hlubin zpět se probýt
a vpít se
všem
jen účaří je neměnné
jak celonoční můry
vzpomínky kapou z temene
snem křižovány shůry
bolest, jen bolest utváří
a přimyká nás k účaří
andělům úzkosti se sype z křídel Nic
a po dopadu metastázuje
v bezbarvé slzy, plody vyschlých zřítelnic
nucených ostřit na to, co je svazuje
z hlubiny do hloubky a odtud do propasti
bezbarvé kontury se tiše mění na stín
stín nevrhaný nikým odnikud
ozvěnou mrtvé něhy slabě proniknut
promlouvám ke všem, které jsem kdy ranil
a kdybych mohl, všechnu vaši bolest
si vrazím do tepen a vstřebám jako z kanyl
anebo popadnu a všechnu zkusím odnést
promlouvám ke všem, jimž jsem vstoupil do života
a kus ho sebral… kéž mi odpustíte
ty zmrzlé zbytky noci v sobě nechám odtát
zmizím a v osamění spustím sítě
Katce
slábnoucí tep už voní kostmi
uschován, křehce zapouzdřen
až na hranu a za ni, do dna vrostlý
a místo kůže samou dřeň
spolkni to světlo, ať je po dni
svět skrze noc a všechno pod ní
vyvrhni hranu, nech ji zvonit
a rozervané žebrat o nit
pod nocí hrůza tepů nezní
co nepoutá, to neuvězní –
pamatuj úzkost ustrnutí
podřídit spoje řádu sutin
schoulit se, stát se sobě zdí
a čekat, až tep odezní
Olině
přeskonce – a kudy z nich
proč pořád bolí, co už nemá
jak něžný sníh svět nekonečně ztich
a Paní Bůh jak na povel je němá
přeskonce – a co jen s nimi…
k ničemu chlast a zbytečné jsou rýmy
zbytečné slzy… čas si vychutnává
svou vlastní pomalost a každý krevní nával
co se vším tím, co nepřeberně zbývá
když konce nekončí a každý hloub se vrývá
a obřadně se množí v nekonečno
přeskonce… ten výsměch bolesti
a vlastní neschopnosti podlézt stín
stín bezčasí, jímž maskuje se věčnost
Casey
ze střepů, které posouváme v nahodilých trasách
krystalizuje náhle konstelace
jako sen prostovlasá
zářící smrtí, jež se nepřestává vracet
ne stínohra, ne chaos ani ornament –
přesný řád věcí, souběh singularit
omámen
nedýchám, mrtvý pohled pevně zaryt
spatřeno, souhvězdí náhle emanuje do tmy
v dálce se sbíhá v okamžitém bodě
paprsek zazáří a mizí, nadehmotný
a střepy rozpouští se v prapůvodní vodě
života leda na čtvrthrst
a krve po kolena
při tanci kolem bolesti
co není povolena
a všude vidíš bělásky
strašlivě přeexponované
život tak tiše, smutně vane
a nejde přežít bez lásky
teprve tehdy… jako dítě
s dědou a sluncem na schodech
koťátko, chytej! zachytí tě
na konci šňůrky, i tvůj dech
klouzavý uzel jako hádě
tak lehounce se sune
a každý další mělký nádech
je souboj s nerozumem
koťátko dosud mělce přede
jak kolektivní svědomí
odvraťte zraky, kráčí středem
zase tam zpátky, k dědovi
teprve tehdy… v nočních dnech
daruj mi, Bože, další dech
za deště žestí, tamburín
si klestí cestu k jambu rým
jak jedno srdce ke druhému
v neznámém slavném Božím jménu
projděte se mi po páteři
vy archandělé s hořícími meči
na cestě k zhasínajícímu keři
k ležícím žebrákům, co vestoje tam klečí
Rebece
schoulit se v nicotu jak ochočená propast
obřadně, poslušně a s ukončenou vůlí
vší lásce navzdory, ať nic už nerozpůlí
celistvou beznaděj a záměr všechno propást
schoulit se v bezčasí, ať prostor do němoty
táhne se bez cíle jak slepý mezek chandry
a vše, co neskončí, ať zapomene motiv
natolik ohavný jak čistý alexandrin
pak s krutým úšklebkem se vynořím a vyznám
že láska nezná čas a vysmívá se tryznám
Denise
roztál sníh
kočky zas běhají
přes střechu pergoly
k sousedům na seník
zahrada
nutkavě přechází
od smrti k zeleni
sníh znovu napadá
smuteční daktyly
za všechny bytosti
zmizelé se sněhem
alespoň na chvíli
v objetí blízkosti
bezbřehé
nutkavé pouti od zdi ke zdi
tak krátké, až jsou nejdelší
namísto jizev po souhvězdích
relapsy řevů někdejších
člověk člověku kristapánem
co čeká, až si haksny zlámem
anebo srdce… co mu po tom
zda chropot, nebo něžný podtón
snadno se vříská do nicot
klidně si ke zdi od zdi choď
vnutil nám život – k smíchu všeho
smrt se tak snadno srazí s rýmy –
tvé stopy přes metrum se spojí s mými
vnutil nám bolest – nepočítal s něhou
Nele
naděje přichází a zase mizí v slovech
že jednou, možná, zpátky zpod nocí
vezmem si prostor, který na nás doleh
ať bude, nebo nebude se čeho domoci
ten prostor rozseknutý vedví
snad propíše se v milovaném jménu
do stále nově vyrážených větví
a nikdy znovu nekácených kmenů
Jance
nic není moc a moc není nic
dokud se tepny nezúží
nic není noc, než do prázdných plic
vryje se úzkost přes kůži
pak ale z nicot, v souběhu cézur
vlomí se křehkost jak tříska
a místo krve všech dávných řezů
vřine se přítomnost blízka
Marii
na jednu půlsmrt tisíc stehů
a tisíc stahů komor na úplnou něhu
přes bolest k plozivám
přes ticho k bolesti, až kam se ozývá
a není kdo by –
maligní ikty, překrvené doby
a tolik časů zkovovělých v plíce
a tolik řevů přes drcený jícen –
a přesto – přesto – z hlubin zpět se probýt
a vpít se
vzepřít se o spoj nebetyčných sutur
dlaněmi smírčích bezbolestí
jak hmota vsakující obětiny vrutů
a nezhroutit je v pěsti
pro všechna mermomocná mála světa
skrz cosi chroptivého zlehka klíčí
sen neúplný jako vyzoufaná věta
a žádá audienci u konkláve příčin
až bude všechna bolest v něhu sešita
každý šev bude osmyslen a sesčítán
Anně
děkuji za slova z tvých něžných vět
za ohně na obzoru
jen spi, to nesvítá, to hoří svět
obejmu tě a zmizíme z něj spolu
děkuji za obzor a za vše na něm
za všechno vzdálené jak milovaná těla
za všechno před tebou, za nutkání být raněn
a za slova z tvých vět, co dosud nedozněla
všem
už ani druhý, ani první břeh
jen dusné říční dno a hrubá hladina
jak dávný potápěč skrz kontrasty si z hlubin drásat dech
a zpřelámané zuby zatínat
ke slávě bezbřehosti
pro oslavení obou iluzorních břehů
a odkrvení těl až po stín kostí
přimknout se k účaří a vydrásat z něj něhu
tak jako vždy to skončí sonetem
tak aby všechna ticha řádně zazněla
a neplnovýznamoví se vznesli nad těla
kde budou vlastním vyjádřeným podmětem
a odkud k břehům slepě nezběhnou
a promění se v bytost bezbřehou
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)
letí jak špatné rýmy první včelka / die erste Biene schlechte Reime summend / and like bad rhymes here comes the earliest bee