Účaří

všem

jen účaří je neměnné
jak celonoční můry
vzpomínky kapou z temene
snem křižovány shůry

bolest, jen bolest utváří
a přimyká nás k účaří

Stíny

andělům úzkosti se sype z křídel Nic
a po dopadu metastázuje
v bezbarvé slzy, plody vyschlých zřítelnic
nucených ostřit na to, co je svazuje

z hlubiny do hloubky a odtud do propasti
bezbarvé kontury se tiše mění na stín
stín nevrhaný nikým odnikud
ozvěnou mrtvé něhy slabě proniknut

Promluva k raněným

promlouvám ke všem, které jsem kdy ranil
a kdybych mohl, všechnu vaši bolest
si vrazím do tepen a vstřebám jako z kanyl
anebo popadnu a všechnu zkusím odnést

promlouvám ke všem, jimž jsem vstoupil do života
a kus ho sebral… kéž mi odpustíte
ty zmrzlé zbytky noci v sobě nechám odtát
zmizím a v osamění spustím sítě

Hrana

Katce

slábnoucí tep už voní kostmi
uschován, křehce zapouzdřen
až na hranu a za ni, do dna vrostlý
a místo kůže samou dřeň

spolkni to světlo, ať je po dni
svět skrze noc a všechno pod ní
vyvrhni hranu, nech ji zvonit
a rozervané žebrat o nit

pod nocí hrůza tepů nezní
co nepoutá, to neuvězní –
pamatuj úzkost ustrnutí

podřídit spoje řádu sutin
schoulit se, stát se sobě zdí
a čekat, až tep odezní

Přeskonce

Olině

přeskonce – a kudy z nich
proč pořád bolí, co už nemá
jak něžný sníh svět nekonečně ztich
a Paní Bůh jak na povel je němá

přeskonce – a co jen s nimi…
k ničemu chlast a zbytečné jsou rýmy
zbytečné slzy… čas si vychutnává
svou vlastní pomalost a každý krevní nával

co se vším tím, co nepřeberně zbývá
když konce nekončí a každý hloub se vrývá
a obřadně se množí v nekonečno

přeskonce… ten výsměch bolesti
a vlastní neschopnosti podlézt stín
stín bezčasí, jímž maskuje se věčnost

Ze střepů

Casey

ze střepů, které posouváme v nahodilých trasách
krystalizuje náhle konstelace
jako sen prostovlasá
zářící smrtí, jež se nepřestává vracet

ne stínohra, ne chaos ani ornament –
přesný řád věcí, souběh singularit
omámen
nedýchám, mrtvý pohled pevně zaryt

spatřeno, souhvězdí náhle emanuje do tmy
v dálce se sbíhá v okamžitém bodě
paprsek zazáří a mizí, nadehmotný
a střepy rozpouští se v prapůvodní vodě

Čtvrthrst

života leda na čtvrthrst
a krve po kolena
při tanci kolem bolesti
co není povolena

a všude vidíš bělásky
strašlivě přeexponované
život tak tiše, smutně vane
a nejde přežít bez lásky

Kotě

teprve tehdy… jako dítě
s dědou a sluncem na schodech
koťátko, chytej! zachytí tě
na konci šňůrky, i tvůj dech

klouzavý uzel jako hádě
tak lehounce se sune
a každý další mělký nádech
je souboj s nerozumem

koťátko dosud mělce přede
jak kolektivní svědomí
odvraťte zraky, kráčí středem

zase tam zpátky, k dědovi
teprve tehdy… v nočních dnech
daruj mi, Bože, další dech

Po páteři

za deště žestí, tamburín
si klestí cestu k jambu rým
jak jedno srdce ke druhému
v neznámém slavném Božím jménu

projděte se mi po páteři
vy archandělé s hořícími meči
na cestě k zhasínajícímu keři
k ležícím žebrákům, co vestoje tam klečí

Tryzna

Rebece

schoulit se v nicotu jak ochočená propast
obřadně, poslušně a s ukončenou vůlí
vší lásce navzdory, ať nic už nerozpůlí
celistvou beznaděj a záměr všechno propást

schoulit se v bezčasí, ať prostor do němoty
táhne se bez cíle jak slepý mezek chandry
a vše, co neskončí, ať zapomene motiv
natolik ohavný jak čistý alexandrin

pak s krutým úšklebkem se vynořím a vyznám
že láska nezná čas a vysmívá se tryznám

Sníh

Denise

roztál sníh
kočky zas běhají
přes střechu pergoly
k sousedům na seník

zahrada
nutkavě přechází
od smrti k zeleni
sníh znovu napadá

smuteční daktyly
za všechny bytosti
zmizelé se sněhem

alespoň na chvíli
v objetí blízkosti
bezbřehé

Zdi

nutkavé pouti od zdi ke zdi
tak krátké, až jsou nejdelší
namísto jizev po souhvězdích
relapsy řevů někdejších

člověk člověku kristapánem
co čeká, až si haksny zlámem
anebo srdce… co mu po tom
zda chropot, nebo něžný podtón

snadno se vříská do nicot
klidně si ke zdi od zdi choď
vnutil nám život – k smíchu všeho

smrt se tak snadno srazí s rýmy –
tvé stopy přes metrum se spojí s mými
vnutil nám bolest – nepočítal s něhou

Zpod nocí

Nele

naděje přichází a zase mizí v slovech
že jednou, možná, zpátky zpod nocí
vezmem si prostor, který na nás doleh
ať bude, nebo nebude se čeho domoci

ten prostor rozseknutý vedví
snad propíše se v milovaném jménu
do stále nově vyrážených větví
a nikdy znovu nekácených kmenů

Nic není moc

Jance

nic není moc a moc není nic
dokud se tepny nezúží
nic není noc, než do prázdných plic
vryje se úzkost přes kůži

pak ale z nicot, v souběhu cézur
vlomí se křehkost jak tříska
a místo krve všech dávných řezů
vřine se přítomnost blízka

Stehy

Marii

na jednu půlsmrt tisíc stehů
a tisíc stahů komor na úplnou něhu
přes bolest k plozivám
přes ticho k bolesti, až kam se ozývá
a není kdo by –

maligní ikty, překrvené doby
a tolik časů zkovovělých v plíce
a tolik řevů přes drcený jícen –
a přesto – přesto – z hlubin zpět se probýt
a vpít se

Švy

vzepřít se o spoj nebetyčných sutur
dlaněmi smírčích bezbolestí
jak hmota vsakující obětiny vrutů
a nezhroutit je v pěsti

pro všechna mermomocná mála světa
skrz cosi chroptivého zlehka klíčí
sen neúplný jako vyzoufaná věta
a žádá audienci u konkláve příčin

až bude všechna bolest v něhu sešita
každý šev bude osmyslen a sesčítán

Ohně na obzoru

Anně

děkuji za slova z tvých něžných vět
za ohně na obzoru
jen spi, to nesvítá, to hoří svět
obejmu tě a zmizíme z něj spolu

děkuji za obzor a za vše na něm
za všechno vzdálené jak milovaná těla
za všechno před tebou, za nutkání být raněn
a za slova z tvých vět, co dosud nedozněla

Bezbřehost

všem

už ani druhý, ani první břeh
jen dusné říční dno a hrubá hladina
jak dávný potápěč skrz kontrasty si z hlubin drásat dech
a zpřelámané zuby zatínat

ke slávě bezbřehosti
pro oslavení obou iluzorních břehů
a odkrvení těl až po stín kostí
přimknout se k účaří a vydrásat z něj něhu

tak jako vždy to skončí sonetem
tak aby všechna ticha řádně zazněla
a neplnovýznamoví se vznesli nad těla

kde budou vlastním vyjádřeným podmětem
a odkud k břehům slepě nezběhnou
a promění se v bytost bezbřehou