Poslední večer v Charkově jsme strávily na bytovém koncertě a mluvily jsme s charkovskými kulturními manažery o tom, že se musíme sejít a dát dohromady seznam toho, co nás všechny spojuje, abychom mohli efektivněji čelit ruské propagandě. Mýtus o proruském Východě a banderovském Západě je součástí hybridní války ruska proti Ukrajině, která začala dávno před rokem 2014.
Tento text píšu 20. března. Před pouhými dvěma lety bych na dotaz „Povězte nám o kulturních událostech ve Lvově“ odpověděla, že žádné kulturní události se nekonají. Před dvěma lety jsme všichni na krátký čas ztratili víru v kulturu jako cosi vznešeného a stali jsme se svědky toho, jak kultura zcela prozaicky pomáhá při obraně země. Kulturní událostí se tak stal úkryt zřízený v divadle Lese Kurbase, jednom z prvních alternativních divadel ve Lvově, založeném v roce 1989. Své jméno dostalo na počest režiséra Lese Kurbase, který byl zastřelen v Sandarmochu spolu s dalšími osobnostmi ukrajinské kultury. Herci a režiséři divadla zde organizovali útulek pro ty, kteří prchali před válkou. Kulturní událostí ve Lvově se stala oznámení o příjezdu a odjezdu evakuačních vlaků básnířkou Katerynou Michalicynou. Kulturní událostí ve Lvově byly skupiny umělců, kteří vozili lidi na hranici. Kulturní událostí ve Lvově byla peněžní sbírka na škrtidla a termoprádlo pořádaná místní zpěvačkou.
K běžnějším formátům se umělci začali vracet proto, aby pomohli běžencům trochu se odreagovat. Organizovala se čtení v krytech, koncerty v místech, kde se lidé ukrývali, vznikla herecká škola pro děti. Kurátoři a kunsthistorici přes den prováděli exkurze po lvovských ulicích a večer pořádali aukce obrazů nejznámějších ukrajinských umělců s cílem získat peníze pro armádu.
Já jsem si však tou dobou ještě nepřipouštěla jakoukoliv myšlenku na to, že by bylo možné pořádat festival, že by se někdo ze zahraničních autorů odvážil přijet na literární setkání. Nic z toho nedávalo smysl: umění pro zábavu, umění, které má rozvíjet společnost, umění pro umění se pro nás koneckonců stalo nedostupnou výsadou. Číst knihu nebo zhlédnout celý film nešlo, člověk dlouho nevydržel nesledovat zprávy, nekomunikovat s dobrovolníky, nereagovat na pracovní chaty. Válka si nárokovala čas pro sebe. Ve válce neexistují osobní hranice, je jen hranice společná.
S Peterem Pomerancevem jsem se setkala na konci března roku 2022, ještě před deokupací Kyjevské, Sumské a Černihovské oblasti. Měli jsme sraz ve Vídeňské kavárně. Peter se mě zeptal, jak se mám, co moje projekty, jak vypadá situace v práci. Nakonec se zajímal, v jakém termínu plánuju letošní festival.
Nad městem létaly rakety, ruská vojska mohla kdykoliv postoupit dál do vnitrozemí, plánovat se dalo jen na několik následujících hodin – v tehdejší realitě nezbýval prostor pro literární festivaly. Peter mi připomněl festival Live Aid.
Tvůj festival bude mít stejný význam jako koncerty v Sarajevu. Zvlášť když budete všechno streamovat v angličtině. Spisovatelé přijedou, aby se stali součástí dějin. Když jsem mohl přijet já, tak dalších devatenáct autorů, kteří se nezaleknou přijet, seženeme taky. Budeme mluvit o válečných zločinech, budeme zdůrazňovat nutnost tribunálu a vyvracet mýty o Ukrajině.
Za několik dní byla osvobozena Kyjevská oblast a za dalších deset dní jsem tuto oblast navštívila. Pokládala jsem otázky svědkům okupace. V přestávkách mezi cestami na místo jsem dávala dohromady koncepci festivalu. Její součástí se stal i můj příběh: v textu jsem chtěla předat emoce, které ve mně vyvolal pohled na traktor v Makarově, jenž jezdí po odminovaném poli mezi zbytky dělostřeleckých granátů na pozadí zničených domů. Měla jsem potřebu vyprávět o tom, jak kvetou stromy, jak pracovníci komunálních služeb zametají chodníky před kostelem svatého Ondřeje, za nímž se nacházel masový hrob, kde při exhumaci našli těla 117 obyvatelů Buči. Naše zkušenost byla natolik intenzivní, že bylo nevyhnutelné vyjádřit ji i prostřednictvím kultury. Sice jsme ještě nedokázali vstřebat zkušenost druhých, ale bylo pro nás životně důležité mluvit o zkušenosti vlastní.
V květnu roku 2022 jsme zahájili spolupráci s HAY Festival – pomohli nám s překladem a propagací našich událostí v angličtině a španělštině. Ve Lvově se konalo třicet ukrajinských a dvacet cizojazyčných akcí, festival probíhal v říjnu, v krytech. Bylo pro nás důležité propojit ukrajinské a zahraniční účastníky – pro ukrajinské hosty se festival stal možností mluvit, a vytvářel tak koncentrované intelektuální prostředí, v němž se mohla zrodit řada nápadů, zatímco zahraniční hosty jsme zvali, abychom jim nabídli tuto zkušenost, která z nich učiní svědky naší války a dovolí nám mluvit k početnému publiku o naší válce autentickým hlasem očitého svědka. Poprvé jsme museli plnit bezpečnostní pravidla a pojistit naše účastníky. Ve výsledku zhlédlo přenosy z našich akcí asi deset milionů lidí ve více než stovce zemí. Siréna se v průběhu festivalu rozezněla jen jednou – během poslední události, což jsme považovali za úspěch a neuvěřitelné štěstí.
Na závěr jsme s některými z účastníků nasedli na noční vlak do Kyjeva. Přijeli jsme ráno 10. října. Toho dne se v Kyjevě odehrálo nejmasovější ostřelování od počátku plnohodnotné invaze, ve Lvově došlo k úplnému výpadku proudu, neboť ruské rakety zasáhly objekty infrastruktury. Asi deset hostů festivalu muselo hledat útočiště v Kyjevě v hotelovém krytu. Následující den jsme je z Ukrajiny evakuovali. Účelem naší cesty bylo ukázat jim následky okupace Kyjevské oblasti, ale zkušenost, kterou získali v Kyjevě za jedno jediné ráno, byla intenzivnější než ta, již jsme plánovali. Mohli tak podat očité svědectví.
Festival jsme uspořádali i v roce 2023. Rozšířili jsme program a festival otevřeli návštěvníkům. Fyzicky se ho zúčastnilo více než dvacet tisíc lidí. Probíhaly různé akce a diskuse, návštěvníci si kupovali knihy. Průzkumy říkají, že během druhého roku plnohodnotné invaze Ukrajinci četli víc než v „předválečném“ roce 2021. Největší popularitě se těší historické knihy a klasická literatura. Lidé hledají v textech odpovědi na otázku „Proč nás rusko napadlo?“ nebo zaplňují mezery ve svých znalostech o ukrajinské kultuře. Doba, kdy je ohrožena suverenita státu, se stává dobou zvýšeného zájmu o kulturu a literaturu. Společné dědictví sbližuje naše zkušenosti.
S Gregem stojíme nad hrobem ukrajinské spisovatelky Viktorije Ameliny na Lyčakovském hřbitově ve Lvově. Greg pokládá na hrob květiny. Mlčky mě pozoruje, jak sázím do hlíny azalku a uklízím nepořádek na hrobě. Když jsem hotová, obrací se ke mně a ptá se:
Nebude vadit, když udělám několik věcí, které pro mě mají rituální význam?
Nejprve přečetl báseň irského básníka. Nepamatuji si jméno ani název básně. Vybavuji si jedině, jak jsem začala v duchu polemizovat s veršem „Spolu s tebou odešla láska“. Měla jsem silné nutkání mu říct, že láska neodchází.
Poté začal Greg číst Kadiš. Měla jsem nesmírně silnou potřebu slyšet, jak modlitba zní, protože ještě před válkou jsem překládala Ginsberga a brzy bych měla začít překládat jeho „Kadiš“, báseň věnovanou Allenovu židovství, které má svůj původ mezi Kamencem Podolským a Lvovem. Hledala jsem způsoby, jak Kadiš zaslechnout, protože právě ve znění modlitby, jak jsem se domnívala, se skrýval klíč k překladu. Už dva roky nepřekládám, ale teď slyším, jak Kadiš zní.
V ten moment jsem si uvědomila, že mám ruce umazané od hlíny.
Třetí rituální věcí byl kamínek.
Mí lidé nenosí květiny, ale pokládají kamínky, doufají, že to mrtvého neurazí.
Na hrobě bylo kamínků několik.
Bohužel, musíme chodit na pohřby mnohem častěji než třeba Evropané. Fakticky každý den se konají pohřby civilistů i vojáků, kteří zahynuli ve válce. Obřad je čím dál dokonalejší, aby byl život člověka náležitě oslaven a abychom mu vyjádřili tu největší úctu. Doufám, že Evropané nezažijí, jaké to je, jet v autobuse za smutečním průvodem se zemřelým a po cestě se dívat na kolemjdoucí, kteří při pohledu na průvod poklekají. Díváš se na jejich postavy omývané deštěm, oni zdvihají hlavy a hledí na tebe. Víš, že vzdávají hold nejen těm, kteří leží v rakvi, ale i těm, kteří se musejí smířit se ztrátou svého blízkého. Ve smutečních projevech hledají útěchu a podporu živí, kteří zůstávají sami se svou ztrátou a bolestí.
Když měla pohřeb Viktorija, na hrobě zahrála ukrajinská skupina Pyrih i Batih („Piroh a bič“), zpívali zhudebněnou báseň Vasyla Stuse, oblíbeného Viktorijina básníka. Vasyl Stus byl zabit v ruském koncentračním táboře v roce 1985. Viktorija zahynula v důsledku útoku na restauraci RIA v Kramatorsku v roce 2023. Dosud slyším hlínu, jak dopadá na víko rakve a za zvuku houslí a kytary znějí slova: „Vrať se ke mně, má paměti.“ Díky bohu, že jsem měla tehdy plnou náruč květin, které jsme nesli za rakví, a jen co hrobníci dokončili svou práci, začala jsem je rozkládat na hrobě, abych se aspoň něčím zaměstnala a nezešílela bolestí. Ale zešílet zatím nemůžu, je třeba pracovat s archivy zemřelých, přemýšlet o podobě pomníku…
Naše kolektivní trauma, které nám způsobil sovětský svaz, nás nutí archivovat vše, co po zemřelých zůstane, zdokumentovat vše prostřednictvím knih či výstav. Bojíme se zapomenout a snažíme se vyprávět příběhy oněch mrtvých všude, kde je to jen možné, aby žili v paměti co největšího počtu lidí. Pokaždé, když zapomínáme, totiž přestáváme jako stát existovat.
Poprvé jsem hudební skupinu Pyrih i Batih slyšela s novým repertoárem v květnu roku 2022. Odvážili jsme se uspořádat vzpomínkový koncert na počest Marka Ivaščyšyna, kulturního manažera, který v 90. letech založil kultovní podnik a občanské sdružení Dzyga („Káča“). Poté, co jsem se přestěhovala do Lvova, snila jsem o tom, že se stanu součástí komunity, která se kolem Dzygy sdružovala, byli to ti nejlepší lidé. Marek náhle zemřel v roce 2019. Každý rok se na výročí jeho úmrtí scházíme a hrajeme na jeho počest. V roce 2022 jsme pochopili, že válka není důvod, abychom Markijanovu památku neuctili, a všichni jsme se sešli.
„Zemřeli rukou kacapů“ – tak zněl název nového programu skupiny. Kluci začali hrát zhudebněné básně těch, kteří byli zabiti rusy od počátku okupace v roce 1921. Mykola Leontovyč, autor úpravy slavné koledy Ščedryk, která je ve světě známá jako „Carol of the Bells“, Vasyl Stus, Mychajl Semenko, legendární ukrajinský futurista, zastřelený v Kyjevě v roce 1937, Hryhorij Čuprynka, básník, zabitý v roce 1921 za účast v ozbrojeném hnutí proti bolševikům. Marjan Pyrižok dokázal svou hudbou zprostředkovat, o jak živé lidi šlo.
V současnosti dokáží naplnit sály po celé Ukrajině. Tehdy jsem v prvním patře „Dzygy“ poprvé od počátku plnohodnotné invaze na několik minut zapomněla na válku.
Po koncertě jsme se vydali do baru „Facetka“ ve Lvově. Je to místo, kde se s přáteli scházíme. Na začátku války jsme se domluvili, že v případě výpadku spojení se tenhle podnik stane místem, kde si budeme vyměňovat zprávy. Ale onoho květnového večera roku 2022 jsme dál jamovali na ulici. Přišli k nám policisté a začali nás prosit, abychom přestali hrát, protože brzy už bude zákaz vycházení, říkali:
Vy si tady hrajete a bavíte se, zatímco jiní bojují a umírají.
Nevím, kde jsem sebrala odvahu, abych se zmohla na tak sebevědomou odpověď: „Chtěli by, abychom se bavili, když oni zatím nemůžou.“ Policisté odešli. Zahráli jsme poslední píseň pro Marka a rozešli jsme se.
Když jsem dostala nabídku, abych napsala text o „kultuře ve Lvově v době války“, chystala jsem se zrovna na pracovní cestu do Charkovské oblasti. Naše organizace realizuje projekt Čítárna a vozíme knihy pro děti i dospělé do míst, která jsou blízko frontě. Naše partnerka v Charkovské oblasti paní Olja Riznyčenko mě a spisovatelku Katerynu Michalicynu pozvala, abychom se připojily k jejich turné a uspořádaly akce pro děti. Paní Olja nyní pracuje jako předsedkyně občanského sdružení Dobročinec, založeného na jaře roku 2022 v Charkově. Pomáhají civilistům i příslušníkům armády, dospělým i dětem v Charkovské, Doněcké a Luhanské oblasti. V 90. letech paní Olja dávala dohromady archivy autorů tzv. „popraveného obrození“ a založila Charkovské literární muzeum.
S paní Oljou jsme objely devět vesnic a městeček v Derhačovském, Čuhujivském a Kupjanském okrese. V každém místě měli jak dospělí, tak i děti z knížek velkou radost. Ta potřeba není na první pohled patrná, ale lidé, kteří žijí nedaleko od fronty, chtějí číst. Viděli jsme, jak děti, jež nahlas říkaly, že knihy nemají rády, po nějaké sáhly a postavily se do řady, aby se zapsaly na seznam, žena, která se zastavila jen na skok mezi vyřizováním nějakých záležitostí, si vzala antologii ukrajinské poezie a předčítala v sále kulturního domu pro nás pro všechny. Ptali se nás, lidí ze Lvova, zda se k nim nebojíme jezdit. Něco jsme říkaly, ale ve skutečnosti jsme měly na jazyku, že není nic důležitějšího, než aby tady byly dvě kulturní aktivistky právě ze Lvova.
Poslední večer v Charkově jsme strávily na bytovém koncertě a mluvily jsme s charkovskými kulturními manažery o tom, že se musíme sejít a dát dohromady seznam toho, co nás všechny spojuje, abychom mohli efektivněji čelit ruské propagandě. Mýtus o proruském Východě a banderovském Západě je součástí hybridní války ruska proti Ukrajině, která začala dávno před rokem 2014. Tento zažitý stereotyp rusko i nadále využívá, aby destabilizovalo situaci na Ukrajině. My se však můžeme bránit.
V bytě ukrajinského slavisty, profesora Harvardské a Columbijské univerzity Jurije Ševelova, který musel utéct za hranice před sovětskou represivní mašinerií, jsem přemýšlela o všech těch výstavách a nových uměleckých centrech, která se ve Lvově otevřela od počátku plnohodnotné invaze, o umělcích, již nuceně přijeli do města, ale rozhodli se v něm zůstat, o nových restauracích, literárních čteních a přednáškách v knihovnách. Před dvěma lety jsme si o něčem podobném – o tolika kulturních událostech – mohli nechat jen zdát. Nyní je Lvov geograficky privilegované město, nicméně kultura ožívá po celé zemi a jejím úkolem je dělat radost, připomínat minulost, rozveselovat i rozesmutňovat. Naše společnost se skládá z lidí různého původu a rozdílných zkušeností. Kulturní události jsou švem, který tyto lidi spojuje.
(Autorka je překladatelka a kulturní manažerka)
Z ukrajinštiny přeložila Tereza Chlaňová
Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící.
Na otázku, jak distribuují knihy ke koncovým čtenářům, odpovědělo v roce 2022 Cechu nakladatelů 48 nakladatelství následovně: přes 90 % má vlastní e-shop, z velkých distributorů vede Kosmas s více než 70 %, velké množství dotazovaných také knihy posílá do světa na veletrzích a festivalech. Vlastní kamennou prodejnu má jen osm z nich.
Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.
Tečka v podobě Majitelů klíčů je tak podobně významová jako úvod prostřednictvím Leoše Janáčka, jenž rovněž nepředstavuje slavnostní hudbu, u které by se člověk v klidu dojímal – naopak naznačuje, že vznik Knihovny Milana Kundery neznamená petrifikaci autora a díla, jež bychom považovali za hotové a srozumitelné, u kterého bychom se rozplývali nad jeho velikostí, nýbrž že má autor i instituce stále zneklidňovat, rozrušovat, nepodbízet se a především nedopustit, aby se Milan Kundera sám proměňoval v kýč.