Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
Od června 2017 se neodmyslitelnou součástí pražského Karlína stalo knihkupectví Přístav. Sídlí v Sokolovské ulici a založily ho Iveta Ambrosová a Marie Brůnová. Na přelomu roku se Přístav přestěhoval o kousek jinam, knihkupectví v nových prostorech ve stejné ulici bylo slavnostně otevřeno 25. ledna letošního roku. Je odtud krásný výhled na Karlínské náměstí s jeho parkem a kostelem sv. Cyrila a Metoděje.
Rozdíl oproti původnímu prostoru, kde Přístav sídlil přes šest let, je vidět na první pohled: prodejní plocha je dvojnásobně větší, sedmdesát metrů čtverečních oproti pětatřiceti. Vejde se sem víc regálů na knihy, které tak mohou být přehledněji rozčleněné, vejde se sem víc zákazníků najednou tak, aby si vzájemně nepřekáželi, vešla se sem i pohovka na posezení a klidné prohlížení knih, vejde se sem i více návštěvníků při autogramiádách, knižních křtech a literárních čteních, které Přístav pořádal i v předchozím sídle a chce v tom pokračovat i nadále. Člověk se tu hned od první chvíle cítí dobře, obklopen knihami a zahrnut péčí obou příjemných a zkušených knihkupkyň. Název knihkupectví byl zvolen opravdu dobře, přístav je symbolem bezpečí, návratu z dalekých cest, bezpečného ukotvení, vlastně i domova; tento konkrétní karlínský Přístav je domovem knih, místem návratu čtenářů a knihomolů, pro něž často domov bývá tam, kde jsou knihy, místem setkávání čtenářů s knihami, zákazníků s knihkupkyněmi, čtenářů s autory, čtenářů se čtenáři… A nevyprávějí snad knihy často o dalekých cestách, ať už zeměpisných, nebo cestách v čase, v historii i v budoucnu, o cestách reálných i fantastických, zábavných i poučných, smyšlených i autobiografických? Proto přece tak rádi čteme.
Iveta Ambrosová a Marie Brůnová se seznámily a několik let společně pracovaly v legendárním pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici. Když bylo jasné, že toto knihkupectví skončí, rozhodly se v roce 2016, že si založí prodejnu vlastní. Osobně vzpomínám na Fišera s nostalgií a rád, to místo, kde knihkupectví sídlilo od roku 1933, mělo svého ducha. Ale život jde dál a dnes už tam knihy bohužel nenajdeme.
Pro obě ženy byly knihy vášní a osudem a život je k nim nasměroval neomylně. Marie vystudovala gymnázium a přemýšlela, co dál. Vždycky byla velká čtenářka, proto zkusila práci v knihkupectví na Můstku s tím, že se rozhodne, jak pokračovat. Ale práce ji bavila, a tak při zaměstnání vystudovala Střední školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky a rozhodla se, že v oboru zůstane. Zkusila i práci v knihovně a v nakladatelství Fragment, ale stále ji to táhlo ke kontaktu se čtenáři a zákazníky, až nakonec získala práci u Fišera, kde pracovala skoro patnáct let. „A kdyby knihkupectví nezaniklo, zůstala bych tam do důchodu,“ říká. „Na Fišera vzpomínám strašně ráda, byl to velký kus mého života a práce tam ze mě vytvořila knihkupkyni, důležitá byla erudice starších kolegyň i setkání se zajímavými osobnostmi z řad zákazníků či autorů.“
Také Iveta tíhla ke knihám odmala, chtěla se jim věnovat i studijně, ale nakonec vystudovala na radu rodičů ekonomii. Jenže hned po škole šla pracovat do knihkupectví, přes deset let pak strávila u pana Seidla ve Štěpánské ulici, kde měla i výborného kolegu Vladimíra Šebka, který si později otevřel vlastní knihkupectví Ostrov v Ostrovní ulici. Po šestileté mateřské získala Iveta práci u Fišera. S humorem dodává, že se k Bohumilu Fišerovi hlásila už dřív, ale napoprvé ji nevzal, protože na otázku, proč chce pracovat v knihkupectví, odpověděla, že ráda čte. „Ale tady se nečte,“ odpověděl svérázný pan Fišer. Napodruhé, po mateřské, už se Iveta k Fišerovi dostala a pracovala zde přes osm let. Bohumila Fišera ale osobně v té době nezažila, byl už po smrti.
Obě na ty roky vzpomínají rády, na dobrý kolektiv, na zákazníky, na místo u stanice metra Staroměstská, blízko filosofické fakulty, uměleckoprůmyslové školy a Staroměstského náměstí; a samozřejmě i na pracovní zkušenosti předchozí. To všechno jim dalo léta praxe a znalostí knižního trhu i širokého spektra zákazníků, a nakonec i odvahu jít do vlastního podnikání, být nezávislé, nemít nad sebou žádné vedení a dělat si vše po svém, i s rizikem, které to s sebou pochopitelně nese.
Nedovedly jsme si představit, že bychom měly jít pracovat do nějakého knihkupeckého řetězce,
shodují se.
„Založit si vlastní knihkupectví bylo vlastně úplně logickým krokem,“ říká Iveta. „Měly jsme tolik zkušeností, že přejít někam jinam, zase pod někoho, se nám moc nepozdávalo. Tohle byl přirozený vývoj.“ A Marie přikyvuje a dodává: „Navíc jsme už měly odrostlé děti, tak jsme si řekly, proč to nezkusit.“ Odvahy bylo zapotřebí hodně, spousta lidí je od takového kroku odrazovala, ale ony už necouvly. „Když si jdete za svým a věříte tomu, tak to třeba i klapne,“ usmívají se.
A vůbec nelitují. Základem také je, že si dobře rozumějí, mají podobný pohled na svět a hlavně na to, jak knihkupectví vést, a důvěřují si. „To je naprostý základ, vzájemně se doplňovat a věřit si,“ zdůrazňuje Iveta. „Je to velké štěstí, protože to vůbec nebylo jednoduché, prošly jsme si různým úskalím, později se zase rozhodnout k přestěhování do větší prodejny… Je to samozřejmě i investice, a tak je potřeba, aby to fungovalo mezi námi dvěma.“ K tomu říká Marie: „Jako v každém podnikání ve více lidech je potřeba vědět, že se o toho druhého můžete opřít. A my navíc máme štěstí, že kolem sebe máme i lidi a přátele, kteří nám pomůžou, někdo s počítači, někdo s architektonickým návrhem, nebo teď se stěhováním a tak dále.“
O vlastním knihkupectví snila Iveta už dávno, dokud ale byly její dvě děti malé, nechtěla do toho jít. Po letech se však situace změnila a pomyšlení na vlastní knihkupectví začalo být méně nereálné. Prvotní impuls však přišel od Marie, když už bylo jasné, že časy u Fišera spějí ke konci; Marii do té doby naopak nenapadlo, že by mohla podnikat. Ve finále se všechno sešlo v ten pravý a dobrý okamžik. Chuť podnikat byla velká, děti odrostlejší, jedna životní i pracovní etapa končila, nová se před nimi otevírala.
Nejtěžší bylo najít pro vlastní knihkupectví místo. Iveta s Marií hledaly to nejvhodnější opravdu dlouho, asi tři čtvrtě roku, jezdily po celé Praze, ale ke konci je opakovaně něco táhlo do Karlína. „Pořád jsme se sem vracely,“ říkají. „Vždycky jsme někam vyjely a pokaždé jsme skončily zase v Karlíně. Sálal tady na nás nějaký správný duch a cítily jsme, že by to tady bylo dobré.“ Přitom ani jedna ke Karlínu bližší vztah neměla. „Byla to náhoda, byly jsme na Karlínském náměstí a strašně se nám tady zalíbilo. Je to hezká čtvrť, není to centrum, ale zároveň žádný okraj Prahy. A navíc tu knihkupectví nebylo. Tady to přímo křičí po knihkupectví! – říkaly jsme si… Takže jsme pak začaly cíleně hledat prostory v Karlíně. Věděly jsme, že chceme být na hlavní ulici, protože být někde bokem je strašně riskantní. To by nás nemohlo uživit, kdyby přišlo několik věrných zákazníků, kteří si nás našli, ale kdyby jinak nikdo nechodil, protože bychom nebyly vidět.“
Vybudovat si postavení a získat zákazníky jim vlastně netrvalo dlouho, bylo znát, že lidé jsou rádi, že tu nové knihkupectví je. A naštěstí za nimi začali jezdit i lidé odjinud z Prahy, a dokonce i mimopražští. Jednak se rozkřiklo, že dvě bývalé knihkupkyně od Fišera si v Karlíně otevřely vlastní prodejnu, jednak jim pomohl profil na Facebooku, který si založily, a paradoxně pak také období covidu, které bylo samozřejmě těžké a náročné, ale jak se víc mluvilo o podpoře malých knihkupectví, znamenalo to jistou podporu ze strany zákazníků i pro Přístav.
Důležitý je spokojený zákazník, takže to chce postupnou péči a tvrdou práci, ale spokojený zákazník se rád vrací.
Naopak informativní webové stránky si založily teprve asi před půl rokem a na nějakou reklamu samozřejmě neměly prostředky. „Ale na tohle je opravdu dobrý Facebook, to je základ.“ Na Facebook, Instagram i na web dávají nejen knižní novinky, ale k vybraným titulům také osobně laděnou anotaci, kterou vždy doprovází originálně stylizovaná fotografie. A samozřejmě nemohou chybět pozvánky na akce, které se v Přístavu konají.
Nabídku jiných prostor měly Iveta s Marií dlouhodobě, a to od SVJ v domě č. 30/59, kde v přízemí vždy bylo prodejní místo. Nabídku dostaly vlastně už před lety, jenže přišel covid, což nebyla správná doba na to, rozjíždět podnikání v nových rozměrech. Dosavadní pronájem od městské části navíc tak skvělý nebyl a provázely ho různé potíže, hlavně co se týče zázemí, topení apod. A původní prodejna byla přece jen poměrně malá. Nespokojenost narůstala a obě ženy také cítily, že by se po šesti letech rády posunuly dál a rozvinuly se, a to právě i na větší prodejní ploše. Vstřícnost SVJ a jejich trvalý zájem mít v domě právě jejich knihkupectví je nakonec přesvědčily, a tak vyšly naproti nové výzvě.
„S větším prostorem se dá lépe pracovat. Můžeme rozšířit sortiment, který i nadále chceme tematicky a kvalitativně udržovat tak, jak jsou naši zákazníci zvyklí. Ale nabídka může být nyní daleko širší,“ chválí si Iveta.
A zákazníci se zde budou také cítit lépe, i oni budou mít víc místa na prohlížení knih, nebudou mít pocit nějakého stresu jako na malém prostoru, že si musí rychle nakoupit a jít, to taky dělá hodně.
Mimo jiné mohou mít třeba větší nabídku poezie, ale i populárních žánrů young adult, sci-fi a fantasy. I předchozí zkušenosti na malém prostoru si však cení, také tam se jim podařilo vytvořit něco, na co mohou být pyšné.
Původně nový prostor vypadal úplně jinak, sídlili tu výživoví poradci a vše bylo rozčleněné na několik uzavřených ploch, takže pro Ivetu a Marii bylo těžké představit si na začátku budoucí prodejnu v celkovém velkém prostoru. Všechno se muselo vybourat, udělat malé zázemí a sklad a samozřejmě promyslet, jak s nábytkem, regály na knihy a prodejním pultem. Nábytek využily původní, ale vzhledem k větší ploše ho musely doplnit i novým.
Až se zabydlí a po otevření si trochu odpočinou, chtějí se opět vrhnout i na literární akce, které v Přístavu vždy měly své místo. Pořádání literárních čtení je jejich srdeční záležitostí, proto si také pečlivě vybírají, komu akci uspořádají. V minulosti zde své knihy představili třeba Dora Kaprálová, Martin Daneš, Irena Dousková, Jáchym Topol, Eduard Freisler, Ondřej Kundra, Petr Stančík, Ivana Peroutková, Básník Ticho a mnozí další.
V knihkupectví pracují ve dvou, o dovolených a případně v nemoci v jedné. Přiznávají, že je to náročnější, ale když člověka práce baví, vydrží a překoná leccos.
Spoustu pomocníků ale samozřejmě měly v době zařizování prostor a při stěhování na jinou adresu. Především technické záležitosti zajistili jejich manželé. Stěhování nebylo úplně jednoduché, ačkoli bylo jen přes ulici a o kousek dál. Při pohledu na fotky z průběhu stěhování, které najdeme na Facebooku, si člověk udělá představu, jak náročné je stěhovat tolik knih a zařizovat novou prodejnu.
A co čtou rády Iveta a Marie? A kdy na to vlastně mají čas? „Čas na čtení se musí najít vždycky,“ shodnou se. I v tom, že se jim za léta praxe potvrdilo, když zákazníkům doporučují knihy, které opravdu přečetly a stojí si za nimi. Sledují literární časopisy, čtou recenze, mají své oblíbené autory, které mohou doporučit, protože je na jejich tvorbu spolehnutí. Dívají se i do čtenářských skupin na Facebooku, aby věděly, co tam lidé sledují, co doporučují a o čem diskutují. A protože znají vzájemně svůj vkus, dají i na to, co přečetla ta druhá, a rády to pak doporučí. Potvrzují, že vliv na prodej má jednak doporučení mezi čtenáři a jednak třeba literární ceny jako Magnesia Litera, Kniha roku Lidových novin apod. Marii naposledy nejvíc zaujal román Srpny od Jakuba Stanjury, Ivetu zase román Jednoho krásného dne od izraelského spisovatele Šemiho Zarhina.
Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
V tomto oboru musíte pracovat naplno, s láskou, srdcem, totálním osobním nasazením, jinak nepřežijete. Zároveň jaksi spontánně, nevypočítavě, ale uživit vás obor samozřejmě musí,
uzavírá naše setkání Iveta. A já Přístavu přeju mnoho spokojených zákazníků a ať se nejen jim, ale i Ivetě Ambrosové a Marii Brůnové na nové adrese líbí. Nechť se stane místem, kde z neklidných vod každodenního bytí můžete vystoupit na pevnou půdu literatury…
(Autor je publicista, spisovatel a knihovník)
Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící.
Na otázku, jak distribuují knihy ke koncovým čtenářům, odpovědělo v roce 2022 Cechu nakladatelů 48 nakladatelství následovně: přes 90 % má vlastní e-shop, z velkých distributorů vede Kosmas s více než 70 %, velké množství dotazovaných také knihy posílá do světa na veletrzích a festivalech. Vlastní kamennou prodejnu má jen osm z nich.
Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.
Tečka v podobě Majitelů klíčů je tak podobně významová jako úvod prostřednictvím Leoše Janáčka, jenž rovněž nepředstavuje slavnostní hudbu, u které by se člověk v klidu dojímal – naopak naznačuje, že vznik Knihovny Milana Kundery neznamená petrifikaci autora a díla, jež bychom považovali za hotové a srozumitelné, u kterého bychom se rozplývali nad jeho velikostí, nýbrž že má autor i instituce stále zneklidňovat, rozrušovat, nepodbízet se a především nedopustit, aby se Milan Kundera sám proměňoval v kýč.
Zazněla slova o „bankovní“ představě vzdělávání, podle níž jsou utlačovaní vychováváni k tomu, aby se sami stali budoucími utlačovateli, a o tom, jak tento rozpor překonat: odmítnout falešnou velkorysost vykořisťujícího systému a osvobodit sebe i své utlačovatele.