Oproti loňskému ročníku, který mimořádně proběhl v horkém měsíci červnu, se letos Svět knihy Praha navrátil do květnových termínů neboli pod mrak. Nebylo to ovšem ke škodě, neboť mraky, ze kterých neprší, jsou pouze velké slunečníky. A tak se programové stany nerozpalovaly do žhava a stály pod oblohou naplněné příjemně vlahým vzduchem a pestrým programem.

Stánky zemí, institucí a většiny nakladatelů našly své místo v nově zrekonstruovaných Křižíkových pavilonech, což dodalo pohybu po areálu na dynamice. Pavilonů je totiž od A po E a jsou menšího vzrůstu. Příchozí tak byl puzen navštěvovat jeden za druhým a procházet přitom pozoruhodnou lodní architekturou malíře a architekta Michala Brixe, který zdejší prostředí na začátku devadesátých let projektoval. Velcí nakladatelé byli do jednotlivých pavilonů poměrně rovnoměrně rozložení, přesto chvílemi docházelo ve vnitřních prostorách k přelidnění, obzvlášť setkala-li se návštěvní špička s některou z autogramiád. Kumulace příchozích a přelidnění je ovšem jev, s nímž se Svět knihy potýkal vždy. S aktuálním umístěním akce, kdy se převážná část programu a cvrkotu odehrávala v (alespoň fyzicky) neohraničeném areálu, se nabízí, aby se do budoucna co největší část veletrhu přesunula právě pod mrak – i za cenu hrozby padajícího deště.

Ostatně, celé prostranství okolo Veletržního paláce a Výstaviště jako takového skýtá mnoho zajímavých zákoutí (byť momentálně limitovaných rozsáhlou rekonstrukcí), která si říkají o vynalézavé využití. Organizátoři si tento potenciál rovněž uvědomují a naplňují jej, ačkoliv zůstávají věrni mamutímu měřítku akce – všelijaké vikýře, žebříky a balkony zůstávají navzdory své performativní přitažlivosti nevyužívané.

Se zajímavým prostorovým řešením přišli pořadatelé v případě Velkého sálu, lokalizovaného do hlediště Křižíkovy fontány. Zde také proběhla beseda s jednou z hlavních festivalových hvězd – Vladimirem Sorokinem. Tento ruský autor, toho času žijící v Berlíně, je u nás už dobře známý. Česky mu nedávno vyšla osmá kniha a nakladatelství Pistorius
& Olšanská vydává jeho dílo v jednotné ediční úpravě už několik let.

Na letošní Svět knihy přijel Vladimir Sorokin

Před začátkem debaty se před fontánou vytvořila dlouhatánská fronta – toho dne první – a ubývala pozvolna, jelikož návštěvníci při vstupu směňovali své doklady za sluchátka pro simultánní překlad.

Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.

Autorův kritický postoj vůči ruské agresi je dobře známý, v nedávné době s ním vyšlo několik rozhovorů, v nichž se toto téma podrobně rozebírá, mimo jiné také ve Tvaru 7/2023. Na Světě knihy hovořil například o své životní zkušenosti z německého exilu, o pocitu z používání ruského jazyka v tamním prostředí – o studu kvůli používání řeči agresora a vědomí spoluzodpovědnosti.

Diskusi moderoval rusista Tomáš Glanc a druhou polovinu setkání nasměroval svými obsáhlými otázkami k samotné literatuře, zejména k postavě doktora Garina, podle níž se jmenuje poslední vydaný Sorokinův román (Doktor Garin; Pistorius & Olšanská, 2022) a která byla hlavním protagonistou už v románu Vánice z roku 2010 (česky Pistorius & Olšanská, 2011). Kniha Doktor Garin je druhým dílem zamýšlené trilogie, přičemž „poslední díl bych rád dopsal během léta,“ uvedl Sorokin.

Postavy Vladimira Sorokina rády experimentují s podivuhodnými drogami a samotné univerzum, do nějž autor své příběhy zasazuje, se skvěje bohatou a nepředvídatelnou fantazií. A jelikož ani Doktor Garin není výjimkou, odpověděl autor na příslušnou otázku zhruba takto: „Ano, literatura je jako droga. Dobrá literatura svého čtenáře pohltí a ten se ocitne v jejím světě, ve čtenářském rauši.“

Sorokin zkrátka vysílá barvité představy nejen skrze literaturu, ale i prostřednictvím běžně mluvené řeči, zároveň se přesným pojmenováním dotýká aktuálních témat, avšak z úhlu, nad nímž čas nemá žádnou moc. V Praze si za to vysloužil ovace ve stoje.

Načež se vytvořila druhá masivní fronta – tentokrát na autogram.

Pokud uprostřed dne na Světě knihy shledáte, že jste přesyceni vjemy a otráveni z neustálého vyhýbání se proudícím davům, není nic jednoduššího než využít otevřenosti výstavního areálu a vyrazit na oddech do okolních plání nebo do Stromovky. S sebou si lze nakoupit pivo, radler, paellu nebo bratwurst a nakonec vše zajíst tradičním trdlem. A tak v sytosti, sedě u nedalekého rybníka, opět zaslechnete své vnitřní tichání – nejvyšší čas vyrazit na čtení Petra Borkovce spojené s koncertem Prague Quiet Music Collective (PQMC) Iana Mikysky do jednoho z menších programových stanů kdesi uprostřed vřavy.

Petr Borkovec čte za zvuků hudby

Aktivita tohoto čtyřčlenného ansámblu je v českém prostředí jedinečná a vyplatí se ji sledovat. O své činnosti mimo jiné uvádějí:

PQMC vznikl s cílem prezentovat hudbu, která věnuje zvýšenou pozornost tichu, jemným detailům zvuku a plynutí času. Věříme, že zvláště v uspěchané době ‚ekonomiky pozornosti‘ a přehlcení podněty má velkou hodnotu ztišení, které nám umožňuje nahlédnout na krásu pomalosti, pomíjení, křehkosti i detailu.

Spojení s Borkovcem tak dává naprostý smysl.

Pět Borkovcových povídek dokreslovaly částečně komponované a improvizované kompozice Iana Mikysky, který hrál na violu da gambu, Milana Jakeše na housle, Anny Paulové na klarinet a Luana Goncálvese na kontrabasičku. Koncert byl uzavřený ve stanu, kam zvenčí doléhaly tlumené hlasy festivalového pinožení, jimiž se prodíraly subtilní tóny hudebních nástrojů a vše dohromady tvořilo zvukový habitat, který k textům Petra Borkovce poskytoval překvapivě přesný soundtrack. Autorovo psaní je plné jemného praskání, rozemílání vlhké hlíny mezi prsty, crkocení broučích nožek po vyšisovaném štěrku, zurčení puštěného vodovodu napříč slunečním paprskem a řinčení smaltovaných plecháčků odhozených do mechu. A k mikrosvětu těchto všesmyslových vjemů podpořených smyčcovými tóny muzikantů tvořil okolní šum zvláštně vzdálený kontrapunkt.

Jako by se sám posluchač stal střevlíkem a zpod kamene naslouchal příběhům svého světa a celé neznámo přítomné tam venku pod mrakem a střechami pavilonů bylo jen odlehlým a neuchopitelným šelestem.