Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé…
Nevím, jestli jste si všimli, ale povídky to nemají na současném trhu s kulturními počiny nejjednodušší. Jsou sice psány a vydávány, nicméně současní spotřebitelé písmenek, jakož i kritici, kteří se jim je snaží dodávat, preferují velké, dlouhé a náležitě trendy příběhy, co vydají na tlustou knihu. Zjevně s pocitem, že jedině takto zknižněný papír je schopen konkurovat audiovizuálnímu seriálu, tedy nejvýraznějšímu narativnímu žánru přítomné doby. Neboť korpulentní román svým adresátům nabízí, obdobně jako seriál, možnost oddávat se na po řadu večerů dostatečně zábavnému proudu tekoucího skoroživota; užívat si fakt velkých příběhů, které jsou zvláštní a zábavné, a přitom tak nějak fajn pořád víceméně stejné a předvídatelné. A navíc předlouhý text lze snáze přemiklíkovat na návod, za jehož pomocí bychom si my všichni měli složitost světa převést na jednoduchou hodnotovou rovnici.
Naproti tomu povídka, alespoň ta dobrá, ze své podstaty inklinuje ke krátké jednorázové výpovědi o určité specifické mezilidské situaci… a pokud je takto napsaná, měla by být unikátní. Jenže zkuste něco takového sesmolit a prodat v čase, kdy lidé přenášejí své životy do digitálních sítí, které jsou plné všelijakých skoro úplně pravdivých jednorázových historek a autentických výmyslů, osobních autostylizací, neuvěřitelně uvěřitelných politických story a dalších textových atrakcí. Tedy plné slov, jež mají tu výhodu, že se s nimi jako čtenář nemusíte zase tak patlat… protože je zkonzumujete již po přečtení dvou tří vět a hned můžete překliknout na další…
… přítomná povídková kniha Simony Bohaté by mohla takto nastavené limity čtenářského předporozumění naplnit – a vlastně i překonat. O to ostatně po svém usiluje rovněž nakladatelství Host, které ji graficky přizdobilo náležitě nudně lákavoidní obálkou, jež má potenciálního adresáta oslovit také působivými reklamními texty. Ty se sice s tím, co najde uvnitř knihy, víceméně míjejí, nicméně měly by čtenáře přesvědčit, aby ji otevřel a začetl se. A ke svému úžasu zjistil, že mu tyto celkem slušně napsané povídky nemusejí být až tak cizí, neboť se tematicky pohybují v obecně oblíbené poloze privátních nezdarů a občas se dotýkají intimností téměř bizarních.
A třebaže nejde o rozsáhlý román, mohli si případní čtenáři Zbabělé hrdiny Simony Bohaté začlenit alespoň do škatulky dnes uctívané pod názvem „minisérie“. Jde totiž o komponovaný celek složený z devíti povídek, jehož originalita a atraktivita spočívá v tom, že každá z nich je tvořena dvěma „podpovídkami“. Neboli vypráví „stejný příběh a shodnou situaci“ ze dvou vzájemně si protiřečících perspektiv. Autorka totiž funkčně užívá postup obvyklý spíše u obsáhlejších próz, kdy je „totéž dění“ nahlédnuto více aktéry tak, aby se ukázalo, že to v jejich myslích vůbec nemusí být „totéž dění“. Předváděné subjektivní mentální mikrosvěty tím vstupují do vzájemné názorové a hodnotové opozice a konkurence, takže čtenář je nucen začít je porovnávat. Prezentace zajímavé „story“ tím ustupuje do pozadí a těžištěm výpovědi se stává konfrontace jejích interpretací. Cíleně směrující k poznání, jak daleko k sobě mohou naše sebereflexe a autostylizace mít a jaká drásavá nedorozumění se skrývají za během soukromých životů ve zdánlivě samozřejmé každodennosti. A také jak těžké je odlišit predátora od oběti, respektive jak často je člověk predátorem sobě samému neboli se stává obětí svého vlastního náhledu na život a ty druhé.
… přitom naznačuje, že se autorka nesoustředí na postavy lidí šťastných a dokonalých, nýbrž ji přitahují spíše ti, jejichž životy zabloudily či ztroskotaly. Proto nevyhledává okamžiky, kdy se člověčí city a vztahy rodí a jsou prostoupeny láskou a nadějí, a s chutí naopak zachycuje momenty traumatizující, vypovídající o naší neschopnosti si porozumět. Smyslem psaní Simony Bohaté je nahlédnout vnitřní pitoresknost toho, jak takto vykolejení jedinci v určitých hodnotových souřadnicích uvažují, respektive postihnout tápání lidských existencí, které nejsou schopny najít ani sebe sama. Fascinují ji postavy bloudící, které nebyly s to se v danou vteřinu rozhodnout správně, a proto se jejich bytí vydalo špatnou cestou a vše v něm tak nějak hapruje. A ani tok všeobjímající všednosti tudíž nedokáže dát hlubší smysl životům, v nichž pozitivní emoce transmutovaly ve lhostejnost, ba nenávist, přičemž jen málokterý z takto utvářených hrdinů najde odvahu své tápání překonat a provést osobní „reset a restart“.
… se Bohatá pohybuje na rovině evokace rozmanitých trablů, které přináší soužití žen a mužů. Nezaměřuje se přitom jen na manžely či milence, ale i na další role, v nichž se lidé opačného pohlaví mohou ocitat. Způsob, jakým své postavy konstruuje, přitom naznačuje určité fabulační a myšlenkové vzorce. Kupříkladu při zobrazování manželství a mileneckých konfliktů má autorka vždy o kousek blíže k ženské postavě, avšak se stejnou chutí rozkrývá také pomýlenost a hloupost žen, dostanou-li se dvě z nich do souboje. Při kresbě vztahů mezi rodiči a dospělými dětmi jsou pak rodiče vždy dravci, kteří své děti odmalička deformují. Despotické matky proto ze svých synů vždy učiní pitomce, co se jim marně snaží vzepřít – až ke zdrcující nenávisti. A nechybí tu ani postava dcery, již na celý život těžce poznamená obdiv k otci, jinak patrně osobě těžko akceptovatelné jako pozitivní vzor.
Přes to všechno si však troufnu konstatovat, že autorčiným cílem není dělit lidi na jednoznačně dobré a zlé. Více než své postavy klasifikovat ji totiž baví ironicky si s nimi pohrávat jako s protihráči ve hře, kterou ani jeden z nich nechápe.
… vtiskuje autorčině povídkové minisérii také její kompozici. Většina předváděného mezilidského neporozumění má sice svou přítomnost v blíže neurčeném polistopadovém bezčasí, ovšem snaha hledat jeho příčiny v individuální lidské minulosti vede Bohatou k tomu, že se povídky v mnoha reminiscencích vracejí do předlistopadové reality jako do časů, v nichž bylo jejím hrdinům dáno se zformovat. To jí následně také umožňuje obracet se do této minulosti více a více – až po taková vyprávění, která jsou v ní zcela ukotvena.
Pro autorku i pro adresáta mého věku je to přirozené, uvědomuju si však, že ti mladší musejí Zbabělé hrdiny číst už de facto jako retro a historickým podtextům sdělovaného už nemusejí vždy rozumět. Naštěstí jim to Bohatá usnadňuje tím, že i při těchto návratech zůstává v rovině apolitické, privátní. (S výjimkou naznačeného příběhu o dceři přebírající své manýry od milovaného otce: komunistického funkcionáře, který jí „tehdy“ byl schopen zařídit jakékoliv blaho.) Ono retro by tak nemuselo být pro mladší adresáty překážkou, ale spíše něčím ozvláštňujícně orientálním.
Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé… čili stvoří dva nemladé lidi, ji a jeho, kteří se navzdory všem lapáliím setkají, dají dohromady, ba naleznou odvahu vydat se v líbezném čase vánočním na společnou cestu… navíc za svými velkými dětmi, které se tam někde daleko také potkaly a setkaly. Jako by autorka už myslela na scénář filmu, jenž má z jejího textu vyvstat a jenž potřebuje, aby obrazy vzájemného míjení byly v poslední scéně přebity hlasem Binga Crosbyho a cinkajícími vánočními ozdobami, a divák se tak mohl těšit, že se u stromečku konečně zase všichni obejmeme.
… povídky Simony Bohaté pronikly do školních čítanek, natočit by se ale daly. Na současném trhu s literaturou by pak mohly zaujmout určitou část vstřícných adresátů. A také jim naznačit, že četba nemusí být vždy jen četba, tedy konzum příběhu, ale může někdy iniciovat i dialog s literaturou: s textem, jenž se nebojí přitažlivých atrakcí, a přitom má přinejmenším ambici zakoušet, zda se dá slovy vyjádřit i nepojmenovatelné, a osobitým způsobem tak nahlédnut pod povrch jevového. Tedy konkrétně, v případě Bohaté, si připomenout, jak bolestných podob může nabývat neporozumění, které chtě nechtě prostupuje naši vzájemnou (ne)komunikaci, jak se každý z nás nejen míjí s těmi druhými, ale také jak často naráží na sebe sama a své vlastní limity.
Host
Každý jsme viníkem vlastního života. Každý vztah může skončit nevěrou, každé sousedství bláznivým sporem, každý sen o úspěchu krachem. A příliš nezáleží na tom, jak moc se manželé na začátku milovali, kde trčí kořeny nekonečných žabomyších válek a kolik má kdo skutečného talentu. Simona Bohatá přichází s knihou povídek, v níž rozehrává osudy svých hrdinů nemilosrdně, ale přesto s nadhledem a porozuměním, jako by navzdory času stále posedávala na starém klepadle mezi činžáky. Zbabělí hrdinové tu totiž budou vždycky, protože jsme to my sami, kteří klopýtáme přes kořeny vlastních pochyb, nedostatečností a kupodivu i občasných hrdinství. Není slovo „osud“ jen milosrdnou omluvou pro naše slabosti?
Nová kniha Simony Bohaté je živelná, sebejistá a suverénní – možná až příliš. To, co v předchozích prózách do této „jízdy“ vnášelo jakousi křehkost, opatrné záblesky něčeho neuchopitelného, nesamozřejmého, se tady vytratilo.
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.
Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.
