Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.
Pavel Brycz (1968) je nepochybně jedním ze spisovatelů, které nelze na současné literární scéně přehlédnout. Patří k těm, kteří usilují širšímu okruhu adresátů nabídnout zábavné čtení i náročnější, chcete-li umělečtější, náhled na žitou přítomnost. A má k tomu řemeslné předpoklady, neboť umí nejen vymýšlet zajímavé story (co jsou skoro jako ze života, a přece tak nějak jiné a zvláštní), ale i psát. Tedy prostřednictvím slov a vět přetvořit vymyšlené v text, jenž má ambici vtáhnout čtenáře do hry s postavami, s ději a významy. Zaujmout jej nejen odkazy na aktuální sociální atrakce, ale i ozvláštňujícími narativními kejklemi, včetně schopnosti dotáhnout příběh až k zajímavé pointě.
… literární tvorby tak je, že pro svou potenciální literární hravost těžko hledá „hřiště“: tedy téma, jež by bylo pro jím projektované čtenáře atraktivní a současně by korespondovalo s jeho tvůrčím naturelem.
Přesněji: nemalý počet Bryczových knih dokládá, že jako prozaik témata a příběhy pro své psaní nachází poměrně snadno. Současně však, bohužel, také naznačuje, že se nejednou pouští do zliterárňování něčeho, co jej samotného až tak moc nepřitahuje, a tudíž jej při psaní neprovokuje k hlouběji prožívané myšlenkové a tvarové hře. Nejednou mu proto vycházejí prózy, které působí – alespoň na mě – jako řemeslně odvedená rutina, nicméně vzniklá jen ze spisovatelského musu (když píšu, tak musím psát), a tudíž neschopná přerůst v událost vybočující z běžného literárního šumu. Nicméně tu a tam pozoruju, že se Pavel Brycz s opracovávaným námětem tentokrát projednou „potkal“ – a stvořil vyprávění skutečně povedené, jež literaturu nemusí simulovat, neboť jí je. Snad proto, že autor jeho prostřednictvím vstoupil do tvůrčího rozhovoru se sebou samým a hledající a pochybující stvořil něco, co má tak potřebnou významotvornou jiskru.
… Bryczových próz je mi i jeho zatím poslední kniha, která má svým titulem Nomádská víra odkazovat k časům, kdy lidé ještě věřívali v putování duší. Obsahuje totiž tři prózy (novely, romány?) tematizující možnost, že lidská duše se smrtí nezaniká, a zemřelí tak mohou zasahovat i do našeho pozemského bytí, komunikovat s pozůstalými. Zjevně přitom nejde o autorovo vnitřní přesvědčení, ale spíše o fabulační nápad, jenž má svou literární, nebo třeba i filmovou, televizní či seriálovou tradici, a jako takový může i dnes zaujmout. Zvláště pokud se skrze něj podaří přítomnost konfrontovat s ozvláštňující alternativou.
… očekává, že příběhy Bryczových próz převyprávím, tak se mu omlouvám. Nerad bych ho totiž připravil o dějová, motivická a myšlenková překvapení, s jejichž postupným odhalováním autorova narativní technika záměrně pracuje.
Důležitější se mi nadto jeví formulovat, kdy a v čem Bryczovo psaní selhává a kdy a v čem naopak vítězí. Už proto, že mám potřebu konstatovat, že mě první dvě čísla knihy nezaujala a třetí ano. Začněme tedy tím pro mě osobně méně zajímavým.
…, pojmenovaná „Černá skřínka“, staví před čtenáře samotnou možnost „co kdyby“. Co kdyby se někomu dostalo toho daru, či prokletí, že bude moci za pomoci novodobé komunikační a záznamové techniky zprostředkovávat rozhovory mezi mrtvými a pozůstalými? A co kdyby s touto svou mimořádnou schopností vstoupil do dnešního komerčního a medializovaného provozu a založil by si firmu, jež by užití tohoto jeho daru nabízela za peníze? Co by to udělalo s ním? A co by to udělalo s ostatními: nejen s těmi, kteří doposud věřili v to, že smrt fyzická je smrtí duše, ale i s těmi, kteří se víry v duši sice nikdy nevzdali, avšak exaktní doklad možnosti kontaktu zatím nedostali?
…, nazvané „Na naší rodné planetě“, má motiv ducha funkci jen vedlejší. Těžiště autorova vyprávění totiž leží především v evokaci situace, kdy je obyčejný člověk, muž, z neznámých důvodů přepaden, uvězněn a týrán jakýmsi magorem. Vyprávění – z perspektivy oběti modelující bizarní, zdánlivě neodůvodněné a nesmyslné násilí, jež je na vypravěči vykonáváno někým, s nímž doposud neměl nic společného – má svoji logiku i čtenářskou lákavost. Zvláště když je popis zla postupně vyvažován poznáním, že jednání psychopatického tyrana má své motivace, neboť i on kdysi byl zneužívanou obětí. Násilí se dopouští proto, že je chápe jako jedinou možnost, jak oslovit člověka, s nímž by mohl o svých traumatech komunikovat.
… docela zajímavé téma, avšak z mého pohledu nenaplňují potence, které jeho volba nabízí.
V případě prvním konstrukce příběhu Brycze zavedla do houštin románu problémového, provokujícího k úvahám o tom, jak by se zásadně mohlo proměnit lidské bytí, kdyby do něj vstoupilo něco tak výrazně nematerialistického, jako je poznání, že duše existují i po smrti a my s nimi můžeme mluvit. Pokud by totiž autor takto nastolenou otázku vzal zcela vážně, musel by začít zvažovat a spekulovat, co by to učinilo se stávající lidskou společností. Co by se stalo s lidskou individualitou či rodinným soužitím, ale i s obecnější sociální pamětí a sebereflexí? Jak by to proměnilo náboženství, filosofii, ekonomiku, historii… média… společnost… státy… planetu…? Možností, jak alternativní budoucnost uvedenou do chodu daným fabulačním nápadem domyslet a přeměnit v hlubší sondu toho, jaký je svět dnešní, přitom existuje nepochybně nekonečně mnoho. A zdá se, že si Pavel Brycz literární past, v níž se ocitl, uvědomil. A na rozdíl od Karla Čapka, který kdysi vymyslel obdobnou továrnu na Absolutno, se proto rozhodl postulovanou sociál-
ní změnu nepromyslet do všech důsledků, a držet se jistého. Napsatelného.
Zúžil tedy širokou škálu možností, proč by lidé se svými mrtvými bližními chtěli rozmlouvat, a zároveň schopnost takovou komunikaci zprostředkovat omezil na jednoho jediného unikátního jednotlivce. Díky tomu také mohl problém, jenž má mnohem širší rozsah a rozměr, časově i myšlenkově limitovat jeho (ovšemže efektně pojatou) smrtí. Ukončit problém jeho pohřbem. Výsledkem je příběh skoro zajímavý, ale dlouho si ho nezapamatujete, protože nemíří k podstatám, byť je tu a tam zpestřen několika surreálními, snovými prvky, které jej mají umělecky povýšit.
V případě druhém se autorovi podařilo vytvořit hororoidní situaci stojící na ději, vyvolávajícím v adresátu otázku „proč?“, jakož i očekávání, zda se týranému hrdinovi podaří osvobodit. A tato modelová osnova je náležitě lokalizována do žité přítomností adresátů a obratně vyprávěna tak, aby jí nescházelo napětí a překvapení. Zákonitě tudíž dospěje k působivé a náležitě kruté pointě, v níž ale díky duchovi dojde i na dílčí, se stavem věcí smiřující spravedlnost.
Přesto jsem při četbě této novely (?) měl pocit, že autora samého zvolené téma až tak nebavilo, takže ochotně zůstával na povrchu nastolených problémů a tu a tam si některé věci fabulačně zjednodušoval tak, aby je nemusel řešit a zůstaly na esteticky přijatelné úrovni. (Příklad: třebaže autorův hrdina leží snad i několik dní ve tmě svázaný do kozelce, ve vyprávění se problém s vyměšováním začne řešit až v okamžiku, kdy mu věznitel již povolí začít se pohybovat.)
Výsledkem je text, který by se mohl stát scénářem pro nějaký televizní či on-line šířený film. Zajímavý, snadno konzumovatelný i zapomenutelný.
… v případě prózy třetí, jejíž titul „Misslím na tebe“ je dán faktem, že klíčovou ženskou postavou příběhu je vítězka soutěže o královnu krásy. I tento román (tady o žánrovém označení nepochybuju) primárně míří na adresáty odchované mainstreamovým filmem, nicméně autorovo psaní a přemýšlení o zvoleném tématu v něm zřetelně nabylo vnitřní, vzájemně se podporující rovnováhy, a tak – alespoň pro mne – zajiskřilo. Výsledkem je text, jenž je inspirací pro mezinárodně úspěšný hollywoodský trhák – tedy až si tuto knihu přečte nějaký tamní producent, anebo se o takové múví pokusí zdejší filmaři.
Jde o čistou duchařinu, jejíž příběh mé generaci odkazuje až někam k televiznímu seriálu Randall a Hopkirk. Ten byl v Československu vysílán na počátku let sedmdesátých, nicméně i později zůstával dost dlouho ve zdejší kolektivní paměti. Nevylučuji tedy, že by syžetové schéma, v němž spolu detektiv a duch jeho mrtvého přítele řeší pro živého člověka obtížně řešitelné případy, mohl znát také Pavel Brycz, byť byl v okamžiku uvedení seriálu batoletem.
Nápad, na němž třetí próza Bryczovy knihy stojí, je příběh o živém člověku a duchovi, kteří spolu hledají důkazy toho, že se kdysi stalo něco hanebného, a snaží se viníka potrestat. Hrdiny prózy tak jako jsou mladý student a jeho překrásná mrtvá bývalá přítelkyně, která je navíc globální – či přinejmenším celoevropskou – mediální hvězdou. Slavnou i proto, že ji zavraždil její manžel. Skutečné zlo, jehož potrestání se ona dožaduje, se ovšem stalo mnohem dřív…
Abych vás nepřipravil o úžas z toho, co všechno dokáže autorovo duchaření propojit, nebudu opět rekapitulovat jednotlivé peripetie děje. Musím ovšem upozornit na fakt, že autorova výpověď neobsahuje jen motivy velké lásky, nevěry a vraždy, ale je také motivicky plně ukotvena v současném společenském zájmu o násilí páchané na ženách – tak, jak je akcelerovalo hnutí MeToo. A pracuje i s dalšími genderovými motivy, konkrétně s motivem společenské ochoty či neochoty přijmout přeměnu muže v ženu.
Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.
… některá účelová fabulační a myšlenková zjednodušení, například autorovu marnou snahu čtenáři vsugerovat, že by hrdina vykreslovaného příběhu mohl zůstat pro média víceméně neviditelným. Přesto se mi zdá, že se Brycz tentokrát s vyprávěným příběhem potkal. Natolik, že byl schopen naplno rozehrát živou mnohavýznamovou literární hru, která nebude nastolený problém zužovat. Naopak: vstoupí s ním do dialogu, který je schopen zajímavě respektovat sémiosféru, v níž je nám dáno být, a zároveň ji s nadhledem rozkrývat. Uvědomovat si její nesamozřejmou grotesknost. Neboli zrcadlit současný pohled na vybrané společensky vyzdvihované otázky a odpovědi a současně jej subverzivně, nikoli však zbytečně provokativně, relativizovat.
Brycz se tu tak neprojevuje jako přímočarý obhájce určité ideové teze, ani jako její zaslepený oponent, ale jako pozorovatel, kterého baví prostřednictvím literární fikce si s nadhledem a téměř skrývanou humornou ironií pohrávat s problematičností přítomné doby a jejího sebepoznání. Užívat si aktu vyprávění, které má svou energii, a přitom je schopno čtenáře zavést pod povrch jevového.
… konstatovat, že tentokrát autor stvořil výpověď, která funguje a dokáže do hry s motivy a myšlenkami vtáhnout nejen projektovaného mainstreamového adresáta, ale i ty o něco náročnější. To ostatně uznává i text na deskách knihy, když její třetí část hodnotí jako nejvýraznější a nejvíce hodnou zapamatování.
Jen nevím, zda nebylo nakladatelskou chybou, že tato próza nevyšla samostatně. Nejsem si totiž jist, zda se čtenář knihou pročte až na stranu 147 – a jestli se na ni pročte, zda to bude onen čtenář, který „Misslím na tebe“ ocení.
dybbuk
Tři hořkosladké černé novely spojuje do jednoho tematického celku živý kontakt s osobami odešlými „na druhou stranu“. Reklamní textař v sobě objeví dar komunikace se zásvětím, který využívá k pomoci pozůstalým — truchlícímu otci zprostředkuje kontakt s dcerou usmrcenou při dopravní nehodě, zoufalé matce odhalí, kam zmizely její malé děti, až na něj emocionální síla jednoho nešťastného místa a nával lidí a duší začne být příliš. Unesený pracovník farmaceutického průmyslu je nucen trávit čas svázaný v kozelci v garáži, aby sloužil jako příslovečná vrba, na niž si vylévá svůj nesmírný vztek za uštědřená příkoří psychopatický gangster, kdysi hubený, bezmocný, zneužívaný chlapec. A v asi nejvýraznější a nejvíce zapamatování hodné třetí části pomáhá bývalý přítel duši mrtvé miss, zavražděné žárlivým manželem, pomstít daleko horší nepotrestané násilí z doby dospívání. Projevuje se tíha na srdci u všech stejně, anebo to máme každý jinak? Jaký je vztah druhé, odvrácené strany života, zákona, slávy k nám ostatním?
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.
Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.
Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.
