Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.
To se může stát každému. Nějakou dobu už žijete, abecedu vás naučili, aj nějaké knihy občas čtete – a pak vám najednou dojde, jak zajímaví jsou lidé, mezi nimiž žijete. A že kdybyste o nich něco napsal nebo napsala, tak by se z toho mohli všichni poradovat, protože by to bylo skvělé. Zvláště pokud byste do toho vrazil, vrazila ty svoje fakt originální názory a nápady, co jinak nikdo nemá, protože i vy jste přece moc zajímavý člověk, který ví, jak to je. Takže zbývá jen vykoumat, kudy na to literárně čili zvolit nějakou tu atraktivní techniku vyprávění – a zmáknout úžasné veledílo už nebude žádnej velkej problém. Chce to ovšem následováníhodný úspěšný vzor, aby vzniklo něco ještě lepšího, než kdyby to napsal či napsala… a jméno si, prosím, doplňte podle svého vkusu a volby.
… takovéto úvahy dosadil jméno Charles Bukowski, čili vzal si za vzor muže, který toho také hodně zažil a jemuž také dlouho trvalo, než někomu došlo, že je vynikající spisovatel. Proč se ostatně neinspirovat někým, kdo je fakt dost autobiografický, cynický, nekonvenční a nonkonformní, kdo umí švarně předvést, jak je svět hnusnej, když něco tak řádně, sympaticky a provokativně ujetého české literatuře stále chybí?
Výsledkem následného Kyliánova (1981) [rozhovor s ním jsme uvedli ve Tvaru 21/2023, pozn. red.] bukowání je kniha o 160 stranách, jejíž obálka potenciálnímu čtenáři slibuje trojici úžasných atrakcí: a) bude to mužsky mužná nahořklá komedie o mužích a pro muže, navíc o věku, kdy muži s tím, že jsou muži, mají problém, b) bude to děsně nekorektní, ale zároveň to bude také c) děsně k smíchu. Takže se tomu zasmějí i ženy, co tu knihu omylem otevřou.
… společným smíchem se započala odhodláním představit čtenáři takové postavy, které proti bizarnosti reality rebelují již svým způsobem života. Tedy mužské, kteří vegetují na samém okraji společnosti a jako takoví o ní přirozeně vědí mnohem víc než všichni ti idioti, kteří „v tom jedou“. Ponechal přitom stranou psychologii a rozhodl se vykreslit obraz z března 2019, tedy z času někdy před covidem. Devatenáct pečlivě datovaných dní, během nichž se vůbec nic nestane – kromě toho, že někde v Čechách spolu pobejvá a pravidelně chlastá partička budoucích čtyřicátníků, každý z nich se tak nějak motá, aniž by věděl proč, a jeden také skočí z okna. A aby to bylo náležitě jiné a ozvláštněné, autor těmto svým zoufalcům přidělil snad všechny „poskvrny“, které by je mohly v očích konvenčně nudně většinové společnosti degradovat.
Jsou to nemakačenkové, dlužníci a bezmála bezdomovci, kteří jsou neschopní být tzv. normálními lidi. Vášniví onanisté, kteří sice občas zatouží po sexu s ženskými, ale dokáží to s nimi táhnout jen chvilku. Druhé pohlaví tak zákonitě nesnášejí jako princip: správné misogyny totiž sere, když to s nimi ty blbé nány nevydrží. A pokud jde o děcka, Kyliánovi Kenové tu a tam nějaké občas vyživují, jenže ani ta nejsou jejich, protože dříve či později vyjde najevo, že oni jsou od přírody zcela impotentní. A protože světu tak jako tak hrozí absolutní zkáza, jejich jedinou jistotou jsou alkohol a drogy všeho druhu.
Nejde ovšem o samoúčel, neboť jen náležitě sjeté individuum je vhodně nonkonformní, a může si tak hlásat, že v průseru není jen ono samo, nýbrž celý vesmír. Ožralý bílý xenofob může navíc fundovaně a nahlas útočit na tu chásku, co nám ničí naši civilizaci, počínaje všemi těmi rádoby humanisty přes roztahovačné černochy, Mexičany, muslimy a další… jen na Židy autor čertvíproč pozapomněl. Nechybí ovšem ani útok do vlastních řad, neboť české čtenáře vždy potěší, když si mohou počíst, jak u nás všechno stojí za hovno. To současní Češi milují, neb jsou hrdí na to, že si svou lúzrovitost umí přiznat.
Spojené zoufalce v Kyliánově próze reprezentují tři čtyři postavy – no, vlastně je jich možná pět nebo šest. Vlastně nevím, snadno se to zapomene a poplete. Každý z nich má sice jméno, avšak odlišit je není snadné, neb si jsou natolik podobní, že vám velmi snadno splynou do jednoho spojeného lúzra. Na začátku četby navíc získáte klamný pocit, že smyslem autorovy evokace takovýchto groteskních týpků je karikatura jejich lúzrovitosti. Pokud ale dokážete číst dál, zanedlouho vám dojde, že je to naopak, že právě tento typ lúzrovitosti má pro autora své kouzlo.
… schopnost opravdových lidí vzdorovat establishmentu. Proti všemu, co vás nutí „předpisově se zařadit do odpovědné nesobecké společnosti“. Tak to alespoň praví text na obálce. Adjektiva odpovědný a nesobecký přitom máme číst jako ironii. Protože všichni přece víme, a autor to ví nejlépe, že právě takovéto žvásty o odpovědnosti a nesobeckosti jsou tou nejhorší součástí všeobecného zmaru. Tak proč se neoddat sobeckosti, která určuje naši civilizaci? A co když ti zdánlivě nejsobečtější exoti jsou těmi pravými, kteří brání skutečné lidské hodnoty?
Snad proto také důležitou součástí Kyliánova vypravování je postava Miroslava Ducháčka, který se od dalších členů ilustrativně vyškálované partičky liší svou úspěšností. Je to bohatý maník, jenž do Čech zajíždí jen občas, neboť se z čistě zištných důvodů v Americe přiživuje na jakési nadnárodní korporaci. Přesněji za její peníze a pro prachy ničí lidstvo tím, že kšeftuje s léky, které možná – asi, určitě – léky ani nejsou. Kyliánovi spojení lúzři však s tímto duchem bídné komerce nemají problém a berou ho za svého. Ostatně proč by se měli vymezovat vůči kamarádovi, s nímž chlastají už od dětství, zvlášť když ten svůj skrytý vzdor vůči korporátům dává najevo i tím, že v dvouminutových intervalech fetuje – a rozhodně se neohání žádnými falešnými lidumilnými žvásty. Nepokrytě tak dává najevo, že mu jde jen o prachy a o pohodlný život v rauši, zatímco jinými životními cíli opovrhuje.
Nicméně nebojte se, autor ví, že jeho čtenáře potěší, když to ten nadnárodní kapitál nakonec dá takovýmto snaživcům, kteří mu slouží, sežrat se vším všudy. Proto Kylián Ducháčkův příběh přivede až do výstražného konce. Inu, nezačínejte si s korporáty!
… se snaží téhle partičce zoufalců vzdorovat, je spisovatel Ondřej: lúzr lúzrovatý, jenže úplně jinak než ti ostatní. Natolik, že o něm lze uvažovat i jako o autorově literárním alter egu; přinejmenším v okamžiku, kdy se značnou dávkou sebereflexe komentuje své-autorovo psaní. To je ale citát, který si, milý čtenáři, ponechám až na konec této recenze.
Zpočátku, když se ještě zdá, že autorovo vyprávění útočí především do vlastních řad, se dokonce Ondřej může jevit jako protiváha postavy nazvané Flori, která je nepochybně druhým alter egem Petra Kyliána, což naznačuje už jeho plné jméno Karel Florián. Pokud by tomu tak bylo, tak by Ondřej, věřící – na rozdíl od Floriho – v odpovědnou nesobeckou společnost, mohl být personifikací vyšší kultury, jíž má být tato přehlídka mužných zoufalců poměřována. United losers by tak mohli být čteni jako autorův dialog se sebou samým, explikovaný do dvou protikladných postav, jež vyjadřují protikladné přístupy k současnému životu.
Možná to tak Kylián také zamýšlel, jenže… Ondřej mu zjevně není postavou, v niž by věřil, spíše je naivním chcípákem opakujícím vyprázdněné zbytečnosti. Když jej tedy autor nechá spáchat sebevraždu, nemá to varovný rozměr, působí to jen jako způsob, jak se elegantně zbavit nadbytečně vymyšlené postavy. Jak jinak ostatně naložit s užvaněným idealistou, který podléhá démonu všeovládající korektnosti? Jo, Flori, to je jiný kafe! Ten bude příkladně životaschopně strádat navěky!
… stále více prostupuje náš současný svět, také problém. A proto bych přivítal prózu, která by ji dokázala náležité demaskovat. Ponořila by se pod povrch jevového a přesvědčivě by zpodobnila, jak se pozitivní přesvědčení, že je třeba bojovat se svazujícími kulturními stereotypy, zvyky a normami, které nerespektují různorodost lidstva a jeho jednotlivých podob, může velmi snadno stát novou ideologií, krátkozrakým dogmatem generujícím nové, groteskně svazující kulturní a vyjadřovací stereotypy, zvyky a normy.
To však není případ Kyliánovy knihy. Alespoň já ji neumím takto číst. Autorův způsob vyrovnávání se s žitým světem ve mně totiž vyvolal jen úžas nad tím, jak snadno se touha vymezit se vůči nastupujícím či panujícím (ne)pořádkům může dát do služeb pitomostí jiných a ještě větších. Jak lehce píšící a publikující individuum replikuje populismus, jímž se živí soudobé masy – a přitom se oddává klamnému pocitu, že sere na globální establishment. Aniž by si všiml, v kolika zemích přivedla takováto nekorektnost k moci vůdce, kteří si už ony masy řádně zkorigují ke spokojenosti své i jejich.
Po několika stranách Kyliánovy knihy jsem si totiž uvědomil, že autorem zpočátku deklarovaný kritický odstup od zpodobovaných postav, naznačovaná ambivalence jeho výpovědi, je jen záminkou. Tedy že mu nejde ani o groteskní karikaturu, provokující ke smíchu, ani o vážnou analýzu bezvýchodného stavu, v němž se ti, o nichž píše, nacházejí. Naopak, Kylián se svými lúzry souzní, přesněji využívá je jako tlampač, jehož prostřednictvím může hlásat „ty jediné pravé a originální pravdy“ – a vůbec mu nevadí, že takových je plný internet. Stylizuje se do pózy tvůrce, jenž se zliterárněním toho, co každý ví, stává věrozvěstem nového poznání, jaké tu ještě nebylo.
Smát se nad tím osobně nedokážu, smát se tomu jen stěží. Spíše je mi autora líto.
Jen by mě zajímalo, jestli si Kylián vůbec uvědomuje, že jeho proklamovaná originalita je jen nepříliš povedenou fruktifikací masově sdíleného zjednodušování, jež se snaží jinak těžko uchopitelné bytí uchopit a zlikvidovat skrze jeho trivializaci.
… v druhém díle Kyliánovy prózy. Tedy v jakémsi dovětku, jenž vznikl v čase, kdy se autor patrně snažil svou prózu někde udat… marně… a tak si řekl, že ji ještě vylepší tím, že k ní přihodí čtyřicet deka slov a myšlének.
Narativní tvar, o nějž usiloval v „prvním díle“, se mu přitom definitivně rozpadl a vzniklo cosi, co je pro čtenáře mého typu obtížné vůbec dočíst. Netuším totiž, proč bych se měl vracet k osudům jednotlivých postav–nepostav, zvláště když se autorovi změnily v pouhé loutky, voděné tam či onam do sebe zahleděným vypravěčem. Respektive autorem, jenž je zcela pohlcen tím, jak je to úžasně podvratné být tak skvěle podvratný. A kterému de facto nejde o nic jiného než svůj atak na hrůzu korektnosti vylepšit tématem, jež se mu do předchozího textu už nepodařilo vrazit. Tedy o atak na ony spiknuté pitomce a korporátníky, co si vymysleli onu hnusnou kravinu zvanou covid, aby s ní mohli zase – bůhví a čert vědí proč (pro prachy) – terorizovat nás chudáky. A to tak dlouho, než nám všem konečně došlo, že to byl zase jen humbuk mocných, které to bavilo, jen dokud se na tom dalo vydělat, a tak nás oblbovali nějakými údajně mrtvými.
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností. Možná ale jednou vyjde i potenciální třetí a čtvrtý díl, v nichž se dozvíme, co si o této válce myslí Flori a ostatní Kyliánovi spolulúzři, a autorovi přinese úspěch a štěstí. Tedy pokud se mu podaří oslovit onen typ čtenářů, kteří by si snad pro dobrou konspiraci i knížku koupili. Obávám se ale, že k tomu nedojde.
Proč? Odpovědí je mi onen citát, v němž Kyliánův vypravěč jasnozřivě charakterizuje tvorbu spisovatele Ondry. Nebo naopak spisovatel Ondra Kyliánovo vyprávění:
Věděl přesně, co řekne ke změnám klimatu, ke krizi mužství, k problémům multikulturalismu, ke genetickému vylepšování lidí, k potratům, k tučňákům císařským, k problémům s parkováním, k lásce, humoru a kultuře… / Jenomže nedokázal napsat nic, co byl někdo ochoten číst či poslouchat. Složil všechno správně. Ale znělo to, jako když kloužete polystyrenem po skle, chutnalo to jako odstátá desítka s vajglem na dně…
Argo
Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.
Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.
Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začá tek, jako ukázku své dobré vůle, pouká zal nějaký ten pakatel.
