Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.
Nastolený problém je jeden z mnoha konkrétních případů toho, jak se v našem civilizačním okruhu v tuto chvíli projevuje dosti zásadní proměna hodnotové sémiosféry, tedy naší představy o tom, jaký svět je, a hlavně, jaký by být měl. Neboli toho, jak se různí aktéři veřejného života sváří o to, jak bychom měli vnímat a hodnotit vztah mezi životní realitou, v níž je nám dáno žít, a slovy a myšlenkami, kterými ji uchopujeme, pojmenováváme a programujeme. O takovýchto sémiotických válkách lze přitom uvažovat ze dvou perspektiv. Můžete se přihlásit k jednomu z vášnivě se svářících táborů a začít shánět důkazy pro a proti těm druhým. Efektivnější mi ale osobně připadá možnost nahlédnout danou otázku z odstupu a pokusit se pojmenovat onu logiku, která dnes myšlenku na globální nápravu špatného humoru vyvolala.
… vyvolá pohoršení a rozhořčení nad tím, že „tyhle srandičky“ jsou už opravdu za čarou slušnosti a korektnosti, je dána samotnou jeho podstatou. Neboť člověčí smích se rodí (a co jiného je smyslem humoru) za velmi rozmanitých okolností.
Humorem vyvolávaný smích může být obranný i útočný. Smějeme se totiž, když cítíme nejistotu a máme pocit, že nám už nezbývá nic jiného, než se smíchem vymezit vůči „tomu“, co nás trápí. A smějeme se také tehdy, když je nám teď a tady dobře. Smějeme se však i v okamžicích, kdy si myslíme, že jsme majitelé jediné pravdy a nechápeme, že ti druzí, úplně pitomí, ji nechápou.
Tím to ovšem nekončí, protože humor je tvořen velmi širokou fuzzy množinou různých, vzájemně se prostupujících i střetávajících projevů a polarit, které lze dělit podle řady kritérií. Za slovem humor se tak skrývá nejen pohodová, neškodná, až vyprázdněná legrace a psina, ale i k přemýšlení provokující vtipy absurdní anebo ostré ataky ironické, sarkastické, satirické a groteskní. Z hlediska tématu můžeme mluvit o humoru politickém, náboženském, komunálním, šibeničním, černém… atd. Z hlediska jeho geneze tu máme na jedné straně humor spontánní, vyrůstající z bezprostřední reakce, ale i promyšleně zaumný, nabývající kupříkladu podoby literárních děl. Z hlediska adresáta pak proti sobě stojí stereotypní humor pro debily a humor inovativní, který chce oslovovat intelektuály.
Každá z těchto jeho jmenovaných podob se přitom může pohybovat mezi ostentativní slušností a přímočarou vulgaritou. Nebo také třeba mezi rebelií vůči panující moci či převažujícím sociálním konvencím a potřebou daného kolektiva svou moc a tyto obvyklosti potvrdit, a vymezit se tak vůči všem, kteří je v našich očích narušují. I proto kterákoli z mnoha naznačených, jakož i nenaznačených podob humoru může být v daném časoprostoru konkrétními adresáty přijata jako něco, co je těší a obohacuje, jako něco, co je osobně míjí, ale i jako něco, co je uráží a je pro ně osobně nepřijatelné. Co pro ně humorem ani není.
Nikoli náhodou se tak už sto let v českém prostoru řeší a nadále ještě řešit bude, zda Švejk je geniálním výrazem národní povahy, či naopak naší největší ostudou.
… drobnosti, že humor je jen jedna z forem mezilidské sociální sebeidentifikace a komunikace. A jako takový je projevem naší snahy se světem kolem nás něco udělat. Má tudíž v sobě, stejně jako my všichni, zakódovaný nejen vztah mezi já a ty, respektive mezi my a vy, ale také polaritu my–oni. Takže je více než časté, že smích, co „nás“ tak báječně spojuje do jednotného „my“, může být současně způsob, jak dát najevo, že my jsme jiní a patrně i lepší než oni. Ať již oprávněně, nebo proto, že svou nadřazenost chceme těm ostatním vnutit.
K tomu si pak připočtěte, že každý z nás má jiný smysl pro humor a také jinou odolnost vůči tomu, když se stane terčem smíchu – nebo když si myslí, že jím je. Jsou lidé odolní vůči atakům, ba i takoví, kteří je s radostí provokují, protože pitomost těch druhých je jim dokladem vlastní existence. A jsou naopak lidé citliví, kteří výsměchem trpí. A další žijí v přesvědčení, že všechno zlo zmizí, když se humor špatný a společensky nezdravý nějak zruší neboli když se dá prostor jen pro humor zdravý čili pozitivní. Přesněji: smích potvrzující to, co si právě já myslím. Není tak divu, že to, co jeden považuje za zábavné, by jiný nejradši zadupal do země. Nic proti tomu, v demokratické zemi má přece každý právo na to, aby se vyslovil – a musí také očekávat, že se to jiným nemusí líbit a ozvou se.
Demokracie ovšem neznamená absolutní svévoli. Proto se i demokracie (stejně jako despotičtější lidské komunity, jen s větší tolerancí) pokouší generovat normu, jaká sranda je dobře, co se ještě smí a co je, respektive mělo by být už zcela tabu. A doufá, že se s touto normou všichni spontánně identifikují, stejně jako s dalšími komunikačními pravidly a zvyky.
… či chcete-li: euroamerická, tradice má však v sobě současně zakódovanou jednu „chybu“, která takovouto limitaci humoru nemálo komplikuje. Mám na mysli náš nemalý obdiv k subverzi, k rozrušování daného řádu. Žijeme totiž v kultuře, která po staletí věří, že kráčíme stále vpřed s jistotou, že to staré je passé a to nové bude, musí být, konečně lepší. Proto adorujeme posun, změnu – a proto za správnou hodnotu považujeme i náležitě provokativní individuální vzdor vůči shora nadiktovaným pravidlům, třeba smíchem. Již po staletí tudíž vyzdvihujeme právě ten provokativní humor, který v rámci daného historického kontextu nějak atakuje panující tabu. Neb jsme si jisti, že odvaha jednotlivce strhnout masku normálního a tradičního, jež zaslepuje masy, je výrazem liberálnosti. A s ní i schopnosti poznat a pojmenovat to, co se sice nemusí líbit stávající moci a všem současníkům, zvláště ne těm zpozdilým, co je ale předznamenáním časů, které přijdou a už nebudou spoutány žádným falešným tabu.
… sociální subverze je klíčovou vlastností pravého umění, a nejen jeho, vyrůstala má generace. A to nejen tady u nás „na Východě“, kde šlo o více či méně zjevnou subverzi vůči danostem komunistickým, ale i tam „venku“, na západ od nás, kde byla dána vzdorem vůči konzervativcům, pravičákům, kapitalismu a „korporátům“. Formovala nás tak zásadní nedůvěra k vnucovaným hodnotám, čehož projevem byla i neúcta k mnoha tabu. A literatura a umění – jako nejvýraznější formy zápasu o to, proč a jak uvažovat o lidech, jak se mohou zpodobovat a jaký jazyk lze přitom užívat – byly toho důkazem. Nejvýrazněji například proměnou toho, jak a proč je možné zpodobňovat či předvádět lidskou nahotu a sexuální praktiky, jakož i toho jak, proč a nakolik se má ukazovat násilí.
Celé dějiny evropského umění, včetně literatury, bychom tak mohli, přinejmenším od renesance, pojmout jako proces postupného rozkládání všeobecně platného univerza a ohledávání toho, co si individuum za těchto okolností může myslet. Čemu má věřit, jakož i nad čím a čemu se má smát. „Umírajícího“ Boha se naši předkové přitom snažili substituovat jinými hodnotami, například (naším) národem či (dělnickou) třídou, ale i tyto naděje v nastolení nového Řádu postupně – jak dnes zpětně víme – selhávaly. Včetně představy, že největším pokrokem bude, když ve jménu postmoderny zrušíme jakýkoli pokrok.
Pro zjednodušení přitom zkonstatujme, že naznačený proces relativizace norem došel – v literatuře a divadle 90. let minulého století – až ke coolness dramatu, tedy k provokativním výpovědím tehdejší mladé generace vyznávající humor, jenž vědomě a provokativně překračuje všechna tabu a programově vyvolává v adresátech šok. Neboť v očích dobových znalců umění se zhrození adresátů nad tím, že si někdo troufne veřejně vyvolávat děs a smích užíváním výrazových prostředků tak nevhodných a nežádoucích, jako je explicitní násilí, či děje a postavy, které byly doposud považovány za zvrhlé, měnilo v kreativní hodnotu.
… v desetiletí následujícím, o tomto jako vysokoškolský učitel diskutoval se svým mladšími studenty a studentkami, ujišťovali mě, že progresivní umění v čase postmoderny nemá respektovat žádné tabu, neboť není nic, co by se nemělo zpodobovat, čemu by se nedalo smát a čím by se člověk neměl bavit. Vše je dovolené a je to dobře, protože tím rozložíme stávající konvence a myšlenkové stereotypy a prokážeme tak svou vlastní svobodomyslnost. A když někdo humorem útočí na mě, mohu se mu přece bránit stejnou zbraní…
Okolo roku 2010 se však začal charakter mých diskusí se studenty na toto téma měnit. Objevil se totiž názor, zprvu jen plaše vyslovovaný, později stále sílící a nakonec velmi hlasitý, že to ti před námi poněkud přehnali. Neboli že takzvané devadesátky relativizací a odmítáním všech norem a zákazů přivedly náš myšlenkový svět do naprostého chaosu. Neboť takzvaná svoboda, kdy si každý může dělat a říkat, co chce, není konstruktivní a může mnoha lidem i ubližovat. Proto asi bude třeba začít přemýšlet o tom, zda by nebylo pro všechny lepší, kdyby se do naší společnosti znovu vrátily nějaké limity toho, o čem a jak mluvit nebo čemu se smát.
Bral jsem to jako doklad toho, že jsme ve zrychleném tempu prošli vývojem, který na západ od nás probíhal již od šedesátých let, tedy proměnou, při které se sousloví politická korektnost, původně vzniklé jako výsměšné označení pro přihrávače systému, proměnilo v respektovaný pojem, ba v nástroj nápravy všehomíra, jenž zcela zbloudil. A současně se s tímto souslovím začalo zacházet podobně jako s humorem, tedy jako s výrazem, který v sobě obsahuje hodnotovou logiku my–oni – a jako takový může posloužit de facto komukoli k čemukoli. Může být výrazem obrany i vůči nespravedlnosti, vzdoru vůči stereotypům, ale také útočnou zbraní na ty, kteří pořád ještě nemyslí stejně jako my. Ve výsledku tudíž sdružuje i rozděluje. Některým nabízí identifikaci s určitými ideály – a současně jiným umožňuje velmi účelovou argumentaci, která je schopna za korektní či nekorektní prohlásit takřka cokoli.
Viz politici, kteří se jí sice dovolávají, dokud jsou teď u moci, a zapomenou na ni den poté, co se ocitnou v opozici. A vedou mezi sebou spory, zda je korektní, když politickou diskusi zruší nesmyslné obstrukce, a jak velké tyto musejí být, aby je bylo možné korigovat.
… hodnotově zcela rozvolněná a současně prostoupená tendencí s tím něco udělat – zpravidla tak, aby mé vidění věcí zvítězilo. Svůj podíl na tom má nepochybně rovněž nástup digitálních médií a komunikačních sítí, které devalvují význam slova, neboť každý může zveřejnit téměř cokoliv, včetně názoru, že by ti druzí měli držet hubu. Smyslem dorozumívání přitom není dorozumět se, ale vypovídat se, sdělit se, efektně se předvést – a získat pro tu svou prezentovanou jedinečnost dostatek followerů a lajků. A je proto jedno, nakolik se to, co hlásám, opírá o respektovatelné objektivnější poznání, nebo jde jen o nesmyslný fejk či čistě účelové dezinformace.
Přirozeně se tak na různých úrovních společenské komunikace rodí také snahy vnést do toho nový pořádek. Vymezit hranice. Třeba i tím, že ty stávající rozvolníme, případně je přeneseme někam jinam.
Příznačné přitom je, že se zastánci a hlasatelé toho či onoho způsobu, jak existující informační a komunikační chaos zkáznit, nepovažují za konzervativce, kteří vracejí společnost zpět, nýbrž za revolucionáře, kteří se vymezují vůči pseudořádu stávajícímu, pociťovanému jako zastaralý. Neboť skoro každý se cítí jako ten, kdo je schopen proměnit naše životy k lepšímu.
Dokladem toho, jak krátká je sociální paměť, se mi stal student, který si ono nové lepší příští pro sebe našel nejen v Marxovi, Leninovi, ale i v Husákovi, protože i ten to přece také myslel dobře, když Havlovi a všem těm ostatním podobným ukázal, že si nemohou dovolit cokoli. Silně mne však znervóznil i student, který mi vysvětlil, že v dnešní době není dobré na jevištích uvádět takové divadelní hry, jako je Poprask na laguně, protože Goldoni naprosto nevhodně zobrazil vztahy mezi muži a ženami a lidé se tomu ještě trapně smějí.
Docela mě ale také pobavila jedna ze studentek, když se mi s důvěrou a zcela vážně svěřila, že by se sice chtěla ve škole cítit well-being, ale nemůže, protože se celý semestr musí bát toho, že ji zase někdo bude chtít zkoušet. Navíc z toho, co „oni“ sice znají a ona ne: „A přitom se ti kantoři vůbec nestarají, o to, zda mě ten jejich předmět zajímá, a kladou mi otázky, na něž odpověď neznám a znát nehodlám!“ Ano, dokončit školu sice potřebuje, protože chce titul, ale kdyby bylo po jejím, tak by to pitomé zkoušení zrušila. Každý z nás má přece v sobě přirozenou touhu se vzdělávat, zatímco škola ji jen ničí. Místo toho, aby nám usnadnila žít takový život, jaký žít chceme. Každý přece nejlépe sám za sebe ví, co v něm bude potřebovat… Tak proč by mě měli pořád zkoušet z nějakých neužitečností a zbytečností? – mluvila hezky a poučeně, jen nechápala, čím mě rozesmála. Možná tím, že dovedla ad absurdum současné didaktické mytologie, které subverzivní vzdor vůči těm druhým přeměňují ve snahu neublížit žákovi jakýmkoli přímočarým hodnocením, zvláště ne negativním. A proto zavést nová pravidla.
… naději v nový Řád spojují třeba s liberalizací výchovy, s problematikou genderovou, s transformací vztahů mezi pohlavími či s připuštěním faktu, že se každý nemusí cítit mužem či ženou. Na rozdíl od pazgřivců, kteří při modelování naší budoucnosti sázejí kupříkladu na debilní varianty nacionalismu, pracujíce se strachem a snahou izolovat náš národ od ostatního světa. Má generační zkušenost mi však velí začít se bát a smát pokaždé, když se subverzivní myšlení, které chce nastolit přirozenou rovnost a spravedlivost, mění v ideologii, jež zná jednoduchý recept na cokoli, takže i pitomec, který se k ní přihlásí a dovede ji ad absurdum, se stává majitelem nevývratně vážené pravdy.
S ideologiemi je to totiž tak trochu jako s humorem: každý jen tu svou má za jedinou. A tak to, co jedny sdružuje a žene vpřed, současně na jiné útočí s jistotou, že to nemůže být jinak. Jenže zatímco humor je vždy jen myšlenková alternativa k žité realitě, ideologie má potřebu se jí stát. A jak je známo, když je si blb jist svou pravdou, tak je skoro jedno, jaká pravda to je. Idioti jsou totiž schopni páchat zlo ve jménu čehokoli, i ve jménu dobra. A navíc: čím více trendy určitá ideologie je, tím radostněji se jí chápou také inteligentní prospěcháři, kteří ji umějí využívat kreativním způsobem.
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života. Zdá se, že se naše verze lidství dostala do určité kulturní pasti. Již tak hodně zrelativizovaná společnost se rozpadá do jednotlivých sociálních bublin a generuje obrovské množství kulturních zápasů o to, co se s ní má udělat. Jak se vzepřít panujícímu neřádu, respektive tomu, co my za neřád považujeme, přičemž ani věcné argumenty těch druhých nás nezajímají.
Média přinášejí spoustu správných návodů, jak současný neřád porazit. Stačí třeba tvrdit, že tu dodnes máme Československo, protože pak nebude nutné respektovat demokraticky zvolené orgány. Případně bojovat za zrušení vakcinace, protože každý přece ví, že žádné viry přece nejsou, a když, tak jsou neškodné. Anebo volat po anulaci nevhodného humoru. Protože na humor přece logicky mají nárok jen ti, kteří se smějí témuž, čemu já. A než s jinými typy humoru polemizovat, tak je lepší, aby nebyl. Neboť hned poté, co se vytratí jím utvářená opozice my–oni, nebo si alespoň všichni uvědomí povinnost myslet a jednat uvědoměle, zrodí se nový Řád a všichni si užijeme – použiju-li již výše citované módní slovo – všeobecného well-beingu.
… jediné: na to, abychom toho či onoho projektovaného všeobecného blaha a souznění pro všechny dosáhli, potřebovali bychom tak trochu hodně diktaturu. A přestože se i o ni nejeden politik snaží, nejsem si jist, zda se ji podaří v dohledné době prosadit.
Do té doby nám tak nezbývá než pozorovat, jak se v naší kulturní a sociální nadbublině formují a střetávají jednotlivé snahy o zásadní nápravu světa. A s tím i případy, jak se něco, co se dříve zdálo menšinové a subverzivní, stává nejprve „trendy“ a natolik dominantní, že proti tomu obratem vyvstane nová subverze.
Neboť naše orwellovská doba je velmi tekutá. Takže jistoty, které dříve platily po staletí, dnes vydrží jen na pár roků, týdnů, hodin… a už je někde začne považovat za nepřijatelně vnucované zastaralé smetí, proti němuž je třeba se vymezit.
Třeba humorem pro mnohé v daném okamžiku tak nějak nekorektním.
(Autor je literární a divadelní historik, teoretik a kritik)
Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!
Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.
Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.
Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.
