Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!
Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 5/2024
… bohatost a rozmanitost queer hlasů v české kultuře a upozorňujeme na dialog, který umění této marginalizované skupiny vede s mainstreamem. Dozvíte se tak, co se děje v české queer hudbě, literatuře, poezii, divadle nebo výtvarném umění: kam se ubírá drag, co je to camp nebo proč hledání podoby nebinární češtiny nemusí nutně být bizarní výstřelek…
Toto jsem tedy vystřihl z úvodu časopisu A2.
Nejsem si úplně jistý, ale ptám se: Máte dojem, že v české kultuře je LGBT+ kultura marginalizovaná? Ano, myslím, že
queer hlasů v české kultuře
je málo, a předpokládám, že je to tím, že jich je prostě málo. Jakkoli zastánců této menšiny může být i několik miliard. Opravdu však není marginalizovná. Sám (a to je z trochu jiného soudku) sice zděšen plně akceptuju fakt, že nás – většinové bílé muže – ženy ve věku od dvaceti do cirka osmdesáti v literatuře brutálně válcují svými příběhy, romány. O takových prodejích se nesnilo snad ani Vieweghovi, ale naprosto nehodlám zde stavět nějaké spisovatelské pyramidy utlačované většiny komerčně neschopných mužských ichtylů. To je však dobře, poprávu.
Co mě však zajímá, je queerový nález o češtině, jenž zní:
proč hledání podoby nebinární češtiny nemusí nutně být bizarní výstřelek…
Odpověď zní jednoznačně: jazyk tvoří národ, forma demokracie, výběru a hlasování lidí, úzus formují géniové jazyka Hus, Komenský, Jungmann. Ale kolik lidí se hlásí k nebinárnímu pohlaví – a i kdyby jich bylo osm deset procent ze všech uživatelů jazyka, mají právo ho zkurvit – mají právo ho zkurvit, tak aby se ostatní, ta většina jako vždy bezejmenná, posrali strachem, když se ozvou?
Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám! Jako starý zkušený pankáč ve srovnání s atomovou bombou a queer lidmi vždy fandím svobodě – a přiznejme si fakta: holky maj tvrdý y a lidi naprosto jasně vědí, co jsou – a když píše článek o nebinárním psaní paní (Linda Coufal, nebinární sociolog*žka) a o sobě napíše, že je „nebinární“ a k tomu přidá svou profesi jako přísavku, věřím: je to směšné, nicméně jen zdánlivě směšné.
Polemizovat s takovým systémem vyžaduje jistou míru odvahy. Ale stojí mi to za to, kdo by chtěl žít ve světě, kde vládnou menšiny… Ano, to je ten svět 1984, a ten na rozdíl od katolíků nedává odpustky, bude vám to už někdy jasné?
(Autor je prozaik, esejista, básník, performer a výtvarník)
Chviličku.
Načítá se.
Patrik Linhart
(7. 8. 1975, Duchcov) básník, spisovatel, essayista, výtvarník a performer žijící v Teplicích a v Duchcově. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní je „aktivisace každodenního života“ a „magie všedních dnů“. Výsledky této práce ...
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.