V jedné z posledních tvých povídek ve sbírce Jazyk ve lví tlamě píšeš, že

čeština je chemie v mé hlavě – prostě jako láska, která se nenechá nikým vysvětlovat.

Můžeš být bezhlavě zamilovaný do své mateřštiny, není to past?

To jsem napsal, když jsem mluvil ve Lvově anglicky, česky, německy, pokoušel se o ruštinu a do toho vložil pár slov ze zcela neznámých jazyků. Každý jazyk je přece past, v tom duchu v něm „přemejšlíme“. Hotovo. Ale nechci o tom filosofovat – chci se dorozumět, ale hodně hluboko, pod kůru, třeba ve Lvově. Je to podle každého vandrovníka, ale stalo se mi, že dlouhé pobyty v cizině mě naučily mydlit se s češtinou. Přesně takhle: ty můj krásný jazyku, přijímej tyto krásy i hnus a jeď ! Poesie není – snad pro všechny sputníky a poutníky – definovaná odporným souslovím „krajánek srdcař“. To jsem si teď vymyslel, abych ti ukázal i tu past.

Ano, tu skrumáž tam nazýváš „slovanská interlingva“. Zmiňuješ také to, že vše je dobré a zároveň špatné. Je pro tebe syntéza „krásy a hnusu“ ztělesnění věže babylonské, nejen co se jazyka týče?

To přemýšlení mám v povídkách. Když tady v severním kraji jdu na výlet, tak tu syntézu krásy a hnusu vidím na každém kroku, a to se promítá do tvorby. Kdybych žil na Barbadosu, tak nedám dohromady ani báseň.

Čím to je?

Člověk je rytmovaný tím, kde žije. Dokonce kdybych byl někdo jako James Joyce, tak tím jsem svému kraji blíž. Přemýšlel o slovech, ten vyhnanec, a přece jen je to pořád jeho kraj, jeho město, řeka. Není snad on svými pokusy a snahou o dokonalost přesného vyjádření tím, kdo krásně selhal? Myslí o Dublinu jako o křižovatce slov, jenže není skutečné místo, které by sedlo na jeho geomantrii intošství a pochybných narážek. Jeho Dublin je město světa. Barbados je místo úniku, ano, úniku z toho světa.

Copak Barbados nemá svůj rytmus?

Si piš. Barbados je u mě fiktivní ostrov dokonalé nudy. Mohl jsem třeba jmenovat Antiguu, Bonaire nebo Kolín nad Rýnem s jeho katedrálou. Třeba Peter Ackroyd psal o anglické krajině, že pro malíře je víc inspirativní než krajina italská, cítí tam pochopení a jakési domácky připravené zázemí. Holanďani samozřejmě chtěli také ráz magické krajiny poznat a malovat, díky svým malířům pochopili krajinu jako pouze na první dojem neskutečné a trochu nudné souznění jen na oko nudné země a nebe. Prosím, pochop, Barbados je u mě něco, co není nutné, možná drtící jako pobřeží Syrtů. Tak.

Jaká další místa bys coby stipendista – po Vídni, Walesu a Lvově – rád navštívil? Nebo je to dílem náhody?

Po Lvově jsem získal další dvě stipendia. Pro mě byl Broumov, broumovský klášter, tak neznámý jako ten Lvov nebo Barbados, to stipendium jsem získal na podzim po Lvově a za tři roky, za covidu, jsem vyhrál (jak to nazvat?) pobyt v Katalánii – tehdy začala třetí vlna karantény, do Španělska jsem nemohl a České literární centrum mi nabídlo pobyt v Brně. Bylo to laskavé, a když někdo miluje Brno, tak mu to ve srovnání s nějakou Katalánií, a to ještě v horách a daleko od moře, přijde jako adekvátní výzva. A tak jsem se stal prvním českým autorem žijícím měsíc (byl to květen) v erárním bytě v Brně. A to na okraj. Wales byl od dětství můj cíl, můj sen. Ve Vídni – můj první pobyt jako autora, od kterého se něco čeká – jsem pochopil, že to snad dám: protože jsem měl strach, strašně jsem se bál, že neobstojím, nikoho nepotkám, nic nenapíšu. Tohle je třeba pochopit – nevím, jestli to má každá autorka nebo autor: tu obavu, že mu dané místo nesedne. Dvakrát jsem se snažil získat stipendium na pobyt v Německu, usiloval i o čtení i o vydání překladu svých textů – nikdy jsem ani v jednom neuspěl. Tam mi šlo vždycky jenom o peníze a o nic víc, tak si myslím, že to asi poznali, což je fajn.

O to, že nikoho nepotkáš nebo že nic nenapíšeš, bych se opravdu nebál. Jaké máš ještě životní či tvůrčí sny? A není to dnes nezdravé, příliš snít?

Jelikož jsem opti-mystik, tak si klidně můžu dovolit „snít“. Takže ta realita snů se potkává s mým přirozeným pudem. Naprostá dekadence! A pořád musím mít v hlavně nějaký plán. Mým dlouhodobým snem bylo propojit výtvarné umění, které mám rád – i když jsem strašný mazal –, s tím, co umím, což jsou básně v próze nebo texty. Spojit to a napsat takovouhle knížku. Zatím to píšu a vymýšlím, napsal jsem asi pět textů. Chci tam mít i svou podvratnou, diverzní činnost, aby to nebylo tak jednoznačné.

Co přesně míníš tím „přirozeným pudem“?

Na ten pojem jsem narazil u autorů 18. a 19. století. Oni to vykládali v tom původním významu, doslova jako „přírodní pud“. Příroda a přirozenost, to se dost míchá, ale – přirozený pud se odvíjí od „ozřejmení života“, což je určitý moment v životě, ne okamžik, ale dlouhodobá událost, ve které žiješ, a najednou klečíš na kolenou udivený, co že máš dělat. Kde máš být, kudy se vydat. Člověk studuje vysokou školu ekonomickou a najednou v okamžiku zvratu mu dojde, že má dělat něco úplně jiného. Ale protože mu „přirozený pud“ nebo „ozřejmení života“ velí, aby tu školu dokončil (jinak by byl „v prdeli“), tak pro to udělá všechno.

Tvůj přehled, rozkročení napříč žánry, druhy, ba i mezi „nízkým“ a „vyšším“ jsou možná nejpůsobivější tehdy, když vycestuješ (Vídeň, Wales, Lvov). Čím to je? Že by steskem po domově, totálním nasazením?

Otázka je u mě v klidu, ale nesouhlasím s tvým soudem. Nejlepší moje kniha je Spící hrůza [nakl. dybbuk, 2011, pozn. red.]. Tu nemá nikdo rád, já ji miluju…! Aha, myslíš nejpůsobivější! Hm. Ale. Ano, jo, chápu teď přesně, na co se ptáš.

Je to intenzita práce, asi tak, že jsi v tom místě, musíš a chceš to udělat – jsi tam sám – a místo si zamiluješ, a bylo by kurva nemožné, abys to aspoň trochu nedal ve slovech. Ale to – to chci zdůraznit – totální dobrovolné nasazení v tom místě ti umožní pracovat i na jiných knihách. A to je právě důvod, že dokážu přeskakovat. Třeba ve Vídni jsem před deseti lety začal psát první stránky knihy o krajině, její poesii a horroru, kterou jsem dokončil teprve loni. Ale nedokážu si opravdu představit – i když to není snad nikdy podmínka autorských stýpek –, že by mě pozvali do Walesu nebo do Brna a já bych tam měsíc za ty prachy smažil knížku, kterou si v pohodě dokážu udělat doma nebo někde v Rumburku… Ale prosím, chápu to, v případě spisovatelů, to jo.

Takže se necítíš jako „spisovatel“? Kdo nebo co je spisovatel?

Nerad bych se někoho dotkl: básník nebo spisovatel. Je v tom pachuť urážky, byť to „být spisovatel“ může být snad hořkou prohrou pro básníka. Nejsem básník jen proto, že nemám sicflajš, jsem přelétavý jako motýlek. Spisovatel musí mít výdrž, logické myšlení, musí mít text promyšlený, do hloubky těch vztahů… Vztahy mi jsou úplně ukradené, tohle bych nedokázal. Já myslím synteticky a alogicky, za to nemůžu, to nedělám schválně.

Přesto jsi ale napsal román Nonstop amok (Paper Jam, 2016) – není to doklad toho, že jsi aspoň jedním genem spisovatel?

Chtěl jsem dokázat, že je možné udržet na nějakých dvou stovkách stran příběh s tím, že to umí každý. Posral jsem to, co už, ale mým skutečným cílem bylo vytvořit archetyp hrdiny-básníka, kterého by mohl každý člověk následovat a který není sráč. Něco, po čem neustále volal Host, než děcka pochopila, že více než generační výpověď jsou čtenáři milejší vrásky mezi očima jejich unavených holek spisovatelských. Takže v tomto jediném románu nejsem spisovatel, spíš učitel skromnosti.

V povídce „Všude hezky, tady nejvíc“ (Jazyk ve lví tlamě, s. 104) píšeš, že není nejsnazší říct, kde ti bylo nejlíp. Znamená to, že ideální krajina je ta vnitřní, že externalita prožívání nás nikdy neuspokojí?

Samozřejmě tu první domněnku vylučuju. Krajina vnitřní, tam se ti daří, možná i ve smutku, to jsi zkrátka jenom ty. Ne vždy to je hezký den. A krajina vnější, tam je důležité vše, a to včetně tebe, je těžké rozhodnout, jestli jsou hezčí Krušné hory v tenhle, nebo jiný den… Nebo budeš chtít valašské Šedé kopce nebo ostrov ve Walesu nebo ve Vídni, nebo nějaký špeciálek. To vše prosím vnímej jako krajinu-duši. Jenom vyjdi z domu, a náhle cítíš, že jsi.

V jakém textu plánuješ svůj vztah ke krajině zpracovat? V té Geografii Edenu [„Essay: Pohled z kopce. Příspěvek ke Geografii Edenu a Erebu“ jsme otiskli ve Tvaru 2/2021, pozn. red.], chápu to správně?

Ta knížka mě napadla před deseti lety, že v jistém způsobu navážu na Vyprávění nočních hubeňourů o horrorech, ale udělám to z jiného úhlu pohledu: krajiny a hrůzy a básnického vnímání krajiny. V podstatě – jak jsem se tím dlouhodobě zabýval – mi to přišlo jako dobrý nápad, abych tam publikoval aspoň částečné výsledky toho, co jsem prozkoumal, prošel a načetl. Ta knížka má části teoretické o pitoreskní krajině, občas si tam krásně plácám o poesii a myslím, že velmi fundovaně se tam zabývám konkrétními autory, třeba Romanem Szpukem a Jakubem Demlem, z těch cizích M. R. Jamesem, Percy Bysshe Shelleym nebo čtenářům navrhuju svůj překlad skotského básníka Topaze McGonagalla a současně zúročuju své zkušenosti poutníka, které jsem už zmínil, protože s Radimem Neuvirtem obcházíme – spolu s našimi ženami a dětmi a s Václavem Kahudou atd. – krajinu a vystupujeme na kopce a haldy v severních Čechách. Takže to je to, ano, to je spojení krajiny vnitřní a vnější, krásy a hnusu. Nacházíme rozkoš v industriální syrovosti.

Takže se cítíš jako (neo)romantik?

Já bych to řekl úplně natvrdo, že jsem ten krásně debilní naivní novoromantik, teď už i nekroromantik, styl „bez depešáků ani ránu“, tak mě cítíte, viď? Hlavně – abych parafrázoval Vančuru – cítím se být krásně depešavým. To bych jářku k té věci asi dodal.

Když jsme u toho „bádání“ – v jakém stavu se nachází patafyzické uskupení v Teplicích?

Je ve stavu pozitivního rozkladu. Svatava Antošová, Eda Vacek a Pavel Kreml fungují dál, ta podvratná činnost, mystifikace je spojovala dohromady, navíc tak odlišné lidi: malíře, básnířku, prozaika… K tomu teplický punk a hlavně kapela Už jsme doma, a asi i Vyžvejklá bambule.

Co se stalo, že se to rozložilo?

Nic složitého, prostě věkem těch iniciátorů. Každý si jede vlastní bomby. Nikdo z nich to nedělá zle, ale myslím, že doba skupin a družné družby pominula. Nechci být cynik, ale nejpevnější z teplických postpatafysických skupin zůstává sdružení kolem revue Dekadent geniální, protože když jeden ze dvou spáchá sebevraždu, pevné jádro zůstane.

Stojí v Teplicích za hřích ještě něco?

Právě to prostředí, kde se můžeme setkávat. Může to být pokaždé jinde a v jiné hospodě, nebo jak se říká kavárně, ale to spojení už přesně třiadvacet let dává volná společnost básníků a výtvarníků Teplický Šlauch. Ono to zní třeba oficiálně nebo dětskyměstsky, ale Martin Tomášek, výtvarník, který to založil, díky své nekonečné vůli umožňuje setkání básníka Radka Fridricha s patafysikem Edou Vackem, s malíři z Mostu, Duchcova, lidí z podivných končin. Ano, to frčí.

Všiml jsem si, jak ve „lvovských“ povídkách máš také subtilní, s gustem podané reflexe malířských děl z tamější galerie. (Podobně jako v Legendě Ysbwriel najdeme sugestivní pasáže o poezii Dylana Thomase.) Nechystáš něco podobného samostatně?

O tom jsem nemluvil? Mám toho totiž plnou hlavu. Bude to knížka o malířství, kterou píšu. Ne odborná, i když z kunsthistorického políčka jsem požádal o spolupráci Vandu Skálovou. Vybral jsem si zhruba čtyřiapadesát obrazů malířů, kteří ve mně tak šíleně zvrátili svět, od toho, co jsem viděl s mámou jako dítě, po obrazy, které mě doslova nadšením zmrazily během posledních třeba let. Chci o nich napsat básně, mikropovídky, čím jsou úžasné, osobní a proč díky nim stojí život za to a proč je kubismus na hovno. Nechci být akademický, jeden z těch obrazů, které tam budou, ostatně namaloval Roderick Usher.

Z čeho tam čerpáš? Vybral sis nějaké konkrétní galerie, sbírky?

Líbí se mi všechny galerie světa, stejně jako všem joudům. Ale je to velmi osobní výběr. Podmínkou toho psaní je to, abych ten obraz neměl před sebou. Musím ho mít v hlavě – když ho v hlavě nemám, není to můj milovaný obraz. Jako básník u zatím prázdné stránky. A stejně tak musím ty malíře vyjmenovat bez nějakého šátrání v knihách. Takové moje oulipovské pravidlo. Ještě úplně nemám vymyšlené, kdo to vydá, ale důležité je, aby to bylo barevné, jinak to ztrácí smysl. Nabídl jsem to Milanu Hodkovi do Paper Jamu. Ale mám ještě jinou knížku v hlavě, co jsem ji vymyslel předtím a také na ní pracuju – k ní jsem byl inspirován knížkou Moji přátelé od Jakuba Demla, jak tam oslovuje a evokuje kytky: „vlčí máku, vidím město orientální…“ Víš, co asi myslím, oči vybělené sluncem a svatost. Oddanost a víra. Shodou okolností se tak jmenuje kniha o Depeche Mode. A já si vybral vlajky, se kterými jsem si hrál, chci o některých vlajkách napsat krátké básně, prostě mám rád vexilologii. Jsou to vlajky jako krásné umění. Tohle je jiný úkol. Oba mé úkoly jsou, nazvu to úplně prostomyslně: básnické evokace! Say no more!

Vraťme se ale k mateřštině, koneckonců jejím krásám věnuješ celou „lvovskou“ sbírku. Není ten vztah k jazyku komplikovanější? Nechová se k nám čeština někdy i macešsky? Nebo my k ní?

Of course, není to žádná selanka. Cožpak ses nikdy nepohádal s mámou nebo s vlastní holkou? Ale čeština není žádné mystérium, je to pohodový jazyk vhodný k vyjádření těch nejnutnějších potřeb. K potřebě básně, lásky, jídla a aby tě poslouchal pes. A proto máme tak bohatou slovní zásobu – tedy básníci a děcka, co chodí do hospod, u spisovatelů to je horší, bez urážky – ti mají sicflajš a doma se čeština nedělá.

A kde se tedy čeština „dělá“? Kdo ji dělá a jak?

Mohl bych to říct hrabalovsky, že se odposlouchává, ale to nejde. Ani pokud jde o psaní. Čeština je jazyk syntetický, aspoň pokud jde o mě, není analytický, ovšem. Chci říct, od své podstaty není úplně rozumná. Přijímáním se však krásně dočešťuje, a tak vznikají slova německého původu se speciálně českým významem jako ortel, forman nebo migrénštift nebo novodobý výraz – typický německý slovní konvoj – pro umělé oplodnění: mrdkoštěp.

Mám to s tím spojováním podobně. Jak vnímáš průnik anglicismů do češtiny? Vydrží ten nápor onen eisnerovský „chrám i tvrz“?

Dost to hejtuju.

Jak přesně to „hejtuješ“? Veřejně, nebo soukromě?

Možná mám v sobě pořád toho učitele, a tak lidi často opravuju, aby mluvili správně česky. Takže když mi básník ze Slovenska řekne, abych texty dodal „ASAP“, tak se hned rozčílím a napíšu „na férovku“, že my jsme jim dali svoji češtinu, a oni na mě „as soon as possible“. Takže to dělám takhle veřejně a přátelsky jako pomoc, aby přestali anglicismy používat. Třeba když máš to slovo „ortel“, tak to už je nějaký rozsudek. To měl tak Pavel Eisner. Ale když řekneš „of course“, tak to už není žádné jistě nebo rozumí se samo sebou, ale znamená to: doprdele, vím a tak to bude a souhlasím s tebou celou svou duší… of course.

Ano, jedno anglické slovo mnohdy kondenzuje sdělení, ušetří třeba celou větu…

Třeba anglické slovo easy má tolik významů, že třeba někdo spadne ze schodů, zlomí si vaz a hlavní hrdina, když se ho ptají, co se stalo, tak řekne „easy“. To je přece kravina. Ve slovníku je ale asi padesátý smysl u hesla easy „bez bolesti“, jako že netrpěla. Hlavní citlivý typoň asi netvrdí, že smrt jeho milované dívky byla „easy“, ale prostě netrpěla, ovšem na druhou stranu, když mi jako nadrženýmu učitýlkovi dá gymnasistka z Rumburku statement typu: Easy, co se lze domýšlet?

Pavel Eisner a později i Egon Bondy říkali, že čeština se dožije nanejvýš pár stovek dalších let. Souhlasíš s nimi?

Obávám se, že je to možné. Když uvážíš schopnosti češtiny, tak to je nádherné, takže možná nastane bod zvratu a čeština povede 3 : 0. Je snad zjevné, proč nula tři: zákaz kouření, zákaz podávání sojového piva a zákaz veganského občerstvení v putykách zničí to poctivé hospodské ševelení, inu to, čemu se říká komunikace.

Co myslíš tím „bodem zvratu“?

Asi nějakou potřebu jiného typu jazyka než angličtiny. Řekněme, že by v českém národě byl jazyk spojující ne krev nebo místo narození, ale právě ten národ. Kdo ví, co jsme zač, třeba ani nejsme Slovani. A v této věci bych nijak lidi nedribloval, protože by nějaký moula mohl lehce dojít k uzávěru, že má úplně jinou národnost a že těch národností je třeba veletucet miliard. Byť teď mě napadá, že sám se cítím být elfem a s touto svou osobní visí chodím na úřady i do hospody, což je naprosto v pořádku.

V tomto čísle otiskujeme ukázku z nových veršů Jakuba Kujana, na nichž jsi měl svůj „redakčně-opravářský“ – jak to sám nazýváš – podíl. Sleduješ jeho tvorbu systematicky?

Četl jsem jeho první i druhou knížku, jeho povídky, a ty se zdály, že mají dar humoru. Což je od takového zapadlého, morousovitého vlastence podivuhodné.

Co to znamená „dar humoru“? Že se nebojí?

To tak nemusí být. Je to jeho schopností zachytit situaci, vytvořit komickou eskapádu. Každý humor je jiný, někdo to má ve slovech, nápadech, neologismech, takže on má dar humoru jednostranný, protože je ovlivněn smutným krajem. Krajem Vyžvejklé bambule, smutným ve smyslu veselých návštěvníků.

A co praxe „pre-produkční“ obecně? Co bys – ku prospěchu pověsti cechu redaktorského – změnil a jak? A je to vůbec možné, vzhledem k „neviditelné ruce trhu“, chrlení knih apod.?

To je asi neviditelná ruka umění, ne? Z toho se kurva neposereme. Chtěl bych, aby nás nevnímali jako umpalumpy literatury a kvůli tomu, že se neustále – nevšímám si všeho! – zdražuje cena cigaret a plynu, se v zimě nedá bez těch komodit psát a přemýšlet. Takže se hádám o každou korunu, jinak si na tu práci z domova nemůžu stěžovat, když je mi krásně, mám tu psa, všechno je v pohodě a… píšu a v tom psaní na takové věci mrdám. To je přece štěstí: pracovat na volné noze jako rónin, bez pána. Takže všechny neviditelné ruce knižního trhu jsou mi lhostejné.

Co tedy dělat, aby lidé kolem literatury nebyli vnímáni jako „umpalumpové“?

Nedá se nic dělat! Takhle: my musíme být umpalumpové, musíme být neviditelní, to je tvoje povinnost. Je dobře použít své zkušenosti autora, pokud jsi, a je to tvoje práce. Když jsi editor, měl bys být i kapku viditelný: musíš knihu vylepšit, seč ti stačí tvoje síly a vůle autora. A buď si tě váží, anebo se hádáš o tu zmíněnou korunu za normostránku a dokládáš to tím, že zdražili výše snad dobře vyjmenované kokotiny k životu i pro pankáče nezbytné, a teď dodám ještě Švejkův salát, který zdražil z šestadvaceti na devětapadesát za deset deka, což je jen přirozené. Je to neustálý boj, ale podle mého ten jediný možný – ve smyslu nevzdat to být básníkem a dobrým umpalumpem.

Vnímám trend, kdy jsou více v popředí překladatelé a překladatelky knih. Měla by být práce redaktora/redaktorky viditelná stejně, jako se dnes zviditelňují překlady?

Klasický příklad je Martin Reiner, když dělal Zeno Kaprála. Zvýraznil tam roli sebe jako redaktora/editora. Nechválím teď jeho výběr. Možná je ten chlap pěkný rabiát, ale udělal svoje a bez keců možná toho autora. Líbí se mi to. Někdy se tak musí jednat. Ale je mi to milé, obvykle je překladatel totiž vidět v podstatě vedle jména korektora a už chybí jen jméno typoně, co tu knihu hodil do koše. V poho?

Toto číslo je věnované autorce experimentálních próz Věře Linhartové. V jakém příbuzenském vztahu se k ní cítíš?

S nadsázkou říkám, že je to moje „stará milenka“, abych zaujímal k ženám, kterých si vážím, jiný vztah než sympatie, ale není to nikdy pochopení. Podobně to mám k Petru Královi.

Kdo je tedy tvůj nejvlivnější blíženec či blíženkyně, co se beletrie týče?

Ono to vyzní strašně divně, ale není to ani Borges, Proust nebo Joyce, je to Lovecraft a kapela Priessnitz, a to od první chvíle, kdy jsem vůbec začal psát.