Lvov
Jurij Andruchovyč

Vždycky LVOV

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

Beletrie – Próza
Z čísla 7/2024

„Jedině do Lvova!“ opakoval jsem ve svých patnácti šestnácti letech slova, která připomínala trochu obměněný refrén polské sentimentální písničky, o jejíž existenci jsem tehdy neměl ani ponětí. „Jedině do Lvova,“ zněla moje odpověď na otázku, kam půjdu po škole studovat.

Proč právě tam? Vždyť jsem o tom městě měl nanejvýš matnou představu. Zahrnovala hlavně železniční nádraží, z něhož jsme před mnoha lety vyjeli do Prahy. A to bylo upřímně řečeno všechno. Takže jsem do Lvova chtěl v první řadě proto, že mi připadal jako nádraží někde na předměstí Prahy. V tom jsem se bohužel nepletl.

Přesto mě dodnes těší, že Angličané nedokázali v roce 1944 se Stalinem usmlouvat, aby Lvov zůstal Polákům. Kdyby se jim to povedlo, Lvov by byl za hranicemi a já bych musel dát všem svým nadějím vale. Státní hranice mezi Eseseser a Polskem by vedla někde u Vynnyků, za ní by začínal Západ. A nás by tam nepouštěli.

Díky tomu, že historie nezná kdyby, jsem nejenže mohl prožít svých nejvýraznějších a nejintenzivnějších pět let, ale také napsat všechno to, co jsem zatím napsal. Pokud mám svůj Dublin, je jím Lvov.

Když o něm píšu, nutně se opakuju. Když už se mu však nemůžu vyhnout, budu se aspoň snažit, aby každé takové opakování přineslo nějaký překvapivý moment. Bez podobných překvapení – nečekaných především pro autora samotného – totiž psaní přestává být psaním a stává se přepisováním. Pokud při opakování pokaždé sáhnu po zcela jiných slovech, už to opakování nebude.

V této knize jste se už dočetli, že Berlín je poznámkový blok. Lvov by ovšem, budu-li parafrázovat Tarase Prochaska, ještě pořád vystačil na několik románů. Co víc: jsem si jist, že na pár románů vystačí vždycky. Lvov je románové město v tom smyslu, že jeho romány ještě nebyly napsány, Ano, jistě – pár románů o něm už vzniklo a některé se docela povedly. Jak ale obsáhnout všechny možné významy tohoto města s jeho proměnlivými vlastnostmi?

Namátkou se těmito významy probírám a dochází mi, že je nikdy nevyčerpám.

 

Město-křižovatka

Tento význam v sobě tají nejen křížení prostorů, ale i časů. Křižovatka je tudíž i navrstvením. Výčet starých obchodních cest, které o Lvov tak či onak zavadily, by se nevešel na stránky této knihy. Lvov byl vymyšlen nejen uprostřed věků, ale i uprostřed zemí. Kupci z Evropy přes něj mířili do Asie, kupci z Asie do Evropy, ačkoliv tehdy ještě Evropu a tím spíš Asii neznali, všude byl jen Starý svět. Byla to však právě existence Lvova, co předurčilo budoucí rozdělení kontinentu na Evropu a Asii.

Městu byla dána do vínku poloha po všech stránkách natolik výhodná, že je nemohly minout ani karavany mířící z Británie do Persie, ani ty, které putovaly z Koreje do Portugalska. Dostat se z Moskvy do Říma i z Amsterdamu do Bombaje šlo jedině přes Lvov. Přičemž ne všichni poutníci se v tomto místě křížení omezili na pouhou zastávku. Někteří se zničehonic rozhodli, že tu zůstanou navždy. Byli mezi nimi ostatně nejen kupci, ale i potulní hudebníci, kazatelé, zběhové mnoha armád, špehové, proroci, učenci, učitelé, léčitelé, uprchlí nevolníci a volní uprchlíci. Už jednou jsem se pokusil sestavit výčet, ve kterém bych nikoho z nich nevynechal, ale musel jsem toho nechat – uvědomil jsem si totiž, že by byl nekonečný.

Když v polovině 19. století rakouské inženýrstvo vybíralo místo pro hlavní železniční nádraží, rozhodlo se bez váhání. Hlavní nádraží vystavěli na úrovni hlavního evropského rozvodí, ve výšce 316 metrů nad hladinou obou zdejších moří. Ačkoliv předpona slova „roz-vodí“ by měla poukazovat na rozdělování a rozdíly, raději bych to znovu vzal z opačného konce. Rozvodí, ten geologický záhyb na zemském povrchu, nemusí představovat jen jizvu, ale také šev. Tedy cosi, co sešívá, drží pohromadě a spojuje.

Lvov tudíž (jak už jsem psal) spojuje síly Západu i Východu. Nyní dodám, že i Severu a Jihu.

Nejlépe by to šlo vyjádřit románem o tom, jak se v jedné univerzální lvovské krčmě usadí podivní metafyzičtí kupci a jeden po druhém vyprávějí o dalekých končinách. Vytvoří kruh, každý z nich si vybere motiv z vyprávění toho, který hovořil před ním, a naváže na něj. Nejdůležitější je, aby se řetěz vyprávění nikdy nepřerušil. Jakmile k tomu dojde, všechno zmizí, rozplyne se a rozpadne. Z toho plyne, že román nebude mít ani konec, ani začátek, půjde otevřít na kterékoli straně a prostě číst: nejdůležitější bude kruh uzavřít a dočíst znovu až na onu stranu, načež se ukáže, že tam už je zase jiný příběh, neboť zatímco čtenář putoval po kruhu, někteří kupci i se svými příběhy odešli a na jejich místě se objevili vypravěči noví. Takový román v sobě může obsáhnout všechno, stejně jako Lvov. Název románu by zněl Rotace.

 

Město-oběť

Je to malý dodatek k předcházejícímu významu – jeho rub, jeho odraz.

Ve Lvově se zabíjelo vždy. Občas se v něm však zabíjelo masově. Tohle mile lehkovážné, kavárensky kávové a pivomilně nachmelené město je děsivá jáma zaházená lidskými těly. Ve starších čtvrtích by o tom měl křičet každý kámen.

Lvov je křižovatka jazyků, náboženství a národností. Je to navrstvení kultur. O tom jste už četli.

Mnohem víc je však Lvov skrumáží antikultur. Nikdy se mu nedostávalo harmonie. I v poměrně pokojných dobách tu vždy všechno viselo na vlásku. Nebo dokonce na pavučince. A ta se nepředla ve Lvově.

Vzájemná národnostní a náboženská nenávist, již drželo na uzdě jen Rakousko-Uhersko, se vymkla kontrole hned, jak se monarchie rozpadla. V důsledku sociálních revolucí a převratů v Rusku a Evropě se k nenávisti národnostní a náboženské přidala i nenávist třídní.

V první polovině 20. století se ve Lvově vedla válka všech se všemi a proti všem. Odlišnost (jazyka či obyčejů) se stala důvodem k urážkám a nepřátelství, a posléze, když tomu napomohly válečné události, dokonce k represím za účelem naprostého odstranění těch, co se odlišovali. Oko za oko a zub za zub, to bylo jediné hybné heslo, jediná motivace vzájemných vztahů. Každá ze stran si žádala čistku těch ostatních. Ne-li asimilaci, tedy aspoň marginalizaci. Alternativou očištění od odlišných bylo jejich rázné vytěsnění, ba dokonce vytlačení za hranice městské existence

Ukrajinců Poláky

Židů Němci a Ukrajinci

Poláků, a také západních Ukrajinců

sovětskými Rusy, Ukrajinci a Židy.

Není pochyb, že sváry uvnitř Lvova se rodily díky manipulacím zvnějšku. Nezapomínejme, že Lvov, stejně jako celá část světa, k níž patří, leží mezi Německem a Ruskem. Oba imperialismy tu hrály svou hru. Do poloviny století město přišlo o takřka veškeré dosavadní obyvatelstvo. Díky tomu v něm zdánlivě ubylo nenávisti. Současně ale ubylo také jazyků, kultur a kontinuity – toho posledního ubylo katastrofálně.

Všichni ti, kdo mi ve městě tolik chybí, byli buď zavražděni, nebo utekli, nebo nevydrželi, nebo se nenarodili.

Ve Lvově je na tak malé město až moc prokletých míst.

Zvou se: žalář v ulici Łąckého, věznice Bryhidky, Stalag 328 – Citadela, koncentrační tábor Janowska, ghetto a Lysynecký les.

Když si člověk uvědomí, kolik jich je, přestane se najednou ptát: Proč to tu pořád vypadá, jako by zdejší obyvatelé zrovna přišli místo někoho jiného?

 

Město-hřbitov

V místech, kde je obětí tolik, nabývají pohřebiště obzvláštního významu: mrtvých je víc než živých. Občas se dokonce stane, že význam městských hřbitovů převyšuje význam města samého.

Ne, nechci tím říct, že rozšiřování známek rozpadu, zejména stále očividnější nesoulad obyvatelstva s městem, jež obývá, rozpadem také nevyhnutelně skončí. Snad ne. Na psaní o městě-hospici je snad ještě brzo.

Je však nejvyšší čas začít o městě-hřbitově psát jako o minulosti živější než současnost. Když jsme na podzim roku 1978 (bylo nás pět, bylo nám osmnáct) několik hodin bloudili zarostlými alejemi a klikatými pěšinami Janivského hřbitova, šlo nám o hrob Bohdana-Ihora Antonyče. Ve skutečnosti nám ale šlo o nás samotné, o to, že začínáme žít. Byla to potřeba iniciace. Hledali jsme svůj mystický smysl. A když se stalo takřka nemožné, když jsme onen hrob nalezli, bylo to cosi na způsob přitakání či povzbuzujícího znamení. Onoho dne jsme totiž nenalezli hrob, ale sebe.

Lyčakivský hřbitov je město ve městě. I tady platí, že „opravdové“ je jen vnitřní město. Jen ono na sobě nese veškerou tíhu bytí Lvovem. Lyčakivský hřbitov je harmonií mrtvých. Koexistují tu ideálně, všichni pohromadě a docela blizoučko: Banach a Kocko, Gorgolewski a Livynskyj, Zapolská a Krušelnycká, Grottger a Truš, Jan Zahradnik a Nazar Hončar, Franko i Smolka, Šaškevyč i Goszczyński, Konopnická a Rudnycká, povstalci a metropolité, astrologové a kaplani, revolucionáři a piloti, oběti Thalerhofu, Berezy a Bryhidek i všechny ostatní oběti a oběti těch ostatních obětí.

Občas by mezi nimi člověk rád viděl ještě některé další, kteří tu obzvlášť scházejí. Třeba Wittlina nebo Kuroně, nebo, řekněme, Giacoma Joyce a Jima Morrisona. Ze všech nejvíc ale admirála Jaroslava Okunevského. Kde zůstalo jeho Rakousko-Uhersko? Kde je ta rakousko-uherská válečná flotila, jíž velel? Nezlobil bych se, kdyby na Lyčakivském hřbitově vyrostla zlatá hrobka zvíci zámořského korábu.

Aby se všech těch lvovských námořníků svými dlouhými zelenými prsty v podobě výhonků zjara dotýkal Karl Bauer, univerzitní botanik. O něm by právě mohl být další román, Harmonie mrtvých – o tom, jak lze vysazováním květin, keřů a stromů hřbitov postupně proměnit v ráj a vzpomínku v naději.

V epilogu románu by se objevil roztomilý párek, já a Yka. Nechtěl jsem, aby nás někdo viděl, tak jsem naplánoval rande na Lyčakivském hřbitově. Čili v ráji. Tak zeleno a voňavo může být jen na konci dubna mezi hroby. Vysíleni sluncem, blízkostí, ptáky a potem jsme už nebyli s to ani promluvit. Ostatně jsme ani nevěděli, o čem a proč. Nezbylo nám než se vzájemně dotýkat (chvění dolního rtu!) – jak se ukázalo, přímo u podstavce pomníku Lvovských orlíků.

 

Město-simulakrum

Za pouhých pět let mého studia se ve Lvově třikrát točil film, v němž představoval jiné město. Začalo to Bojarským a třemi mušketýry (Paříž a zbytek Francie), pokračovalo to Střečkem (Řím a zbytek Itálie) a skoro současně také gruzínskou komedií Tiflis – Paříž a zpět (znovu, jak už název napovídá, Paříž).

Z nějakého důvodu jsme se ani moc netajili tím, že jsme na to hrdí. V Eseseser, odkud se do skutečné Paříže moc nejezdilo, se dokonce i tohle mohlo stát předmětem hrdosti. Bylo to za sovětských časů poprvé, co místní tisk začal město nazývat malou Paříží. Ve skutečnosti se tak přezdívá Lipsku a ještě několika tisícům dalších, zpravidla německých měst. Zato Paříž kdovíproč ještě nikdo a nikdy nenazval ani velkým Lipskem, ani velkým Lvovem. Dokonce ani Vídni ještě nikdo nikdy neřekl dejme tomu velký Lemberg. Ačkoliv malá Vídeň jsou vlastně Černovice.

Upřímně řečeno, Lvov je provinční a ve světě poměrně málo známé město, jež samo sebe považuje za proslulou metropoli. Své ambice naplňuje především tím, jaký dojem vytváří navenek – v předstírání, představování a přesvědčování o sobě. Za časů Eseseser ho všichni brali (o tom se ještě dočtete) jako jedno ze čtyř evropských měst. Lvov byl náhražkou něčeho nedostupného, protože do zahraničí se nemohlo. Simuloval Západ, kde se dalo, tak usilovně, až se sám rozpadal na fragmenty Paříží, Římů, Prah a Budapeští. Řekl bych, že v tom spočívalo jeho tajné poslání, které plnil vskutku heroicky. Vzdělaní Lvované rádi vypočítávali argumenty (bohužel věčně tytéž), jež musely Lvov v očích každého posluchače pozvednout do závratných výšin. Patří mezi ně:

architektonický soubor lvovského Rynku náleží k pěti nejkrásnějším renesančním tržním náměstím uznaným UNESCO;

kopule Dominikánského chrámu je přesnou kopií kopule římského svatého Petra, ovšem dvaapůlkrát zmenšenou;

Staré Město bylo navrženo a vystavěno naprosto přesně podle vzoru Florencie;

opera byla oficiálně uznána za jeden z vrcholů architektonické dokonalosti, v čemž ustupuje jedině – pozor! – milánské La Scale;

Napoleon až do konce svých dnů převelice litoval, že po vítězství u Slavkova netáhl dál na Lvov;

Lyčakivský hřbitov je starší než pařížský Père-Lachaise;

Když do Lvova přijel na pozvání zdejší univerzity jistý profesor Brettschneider, učený knihovník, zapsal si: „Ještě jsem neviděl město tak oddané neřesti. Kurev je v něm tolik, že Berlín ve srovnání s tímto Babylonem působí jako Jeruzalém“;

v různých dobách ve městě pobývali Mozartův syn, Giacomo Casanova, hrabě Cagliostro, Honoré de Balzac a Vladimir Lenin.

Pravda, poslední osobnost zmiňovali bez zvláštní pýchy, přesto na ni ale nikdy nezapomínali. Tak to bylo tehdy.

A tak to víceméně zůstalo. Lvov stále prahne po tom, aby byl srovnáván, stavěn na roveň a poměřován. Jako by nevěřil ve svou soběstačnost. Vím, že aby se cítil sebejistěji, stává se mnoha jinými městy. Jedné noci jsem ztratil orientaci v prostoru mezi Pekarskou a Levyckého. Spatřil jsem v něm tehdy Mnichov, jen mnohem hůř osvětlený a zcela postrádající vůni pečených kaštanů – na rozdíl od zápachu zvratků a psích výkalů. Naštěstí se mnou bylo pár kumpánů a já jsem při hledání S-bahnu do Starnbergu nikam neodbočil.

Někdy je Oděsou. To když se znovu začne zdát, že za vzdálenými domy co nevidět vyhlédne moře nebo aspoň kousek přístavu.

Někdy je Kaliningradem. Někdy Terstem.

Stále častěji je však Kryvým Rohem, Kramatorskem nebo Nikopolem.

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde? A není to ten Lvov, od nějž se nás ve svém průvodci snaží odradit lvovský profesor Mieczysław Orłowicz, když doporučuje „vystříhat se třetiřadých špinavých židovských hotelů na předměstích“?

„Vždyť bez nich by Lvov vůbec neexistoval,“ odpověděl bych profesorovi, kdyby nebyl býval zemřel ve Varšavě rok předtím, než jsem se narodil. „Kdežto s nimi se konečně čestně stává sám sebou, nic nepředstírá a nikoho nenapodobuje.“

Výběr z knihy Jurij Andruchovyč: Лексикон інтимних міст (Meridian Czernowitz, 2011). © Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main.
All rights with and controlled through Suhrkamp Verlag Berlin. Reprinted with kind permission of Suhrkamp Verlag Berlin.

Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek

Chviličku.
Načítá se.
  • Jurij Andruchovyč

    (1960) je ukrajinský básník, prozaik, překladatel a esejista. Žije a pracuje v Ivano-Frankivsku. V roce 1985 založil spolu s Viktorem Neborakem a Oleksandrem Irvancem básnickou skupinu Bu-Ba-Bu, která jako jedna z prvních obnovila v ukrajinské literatuře tradici karnevalu ...
    Profil

Souvisí

  • Lvov
    Lutz C. KlevemanLvov. Zapomenutý střed Evropy

    Nové cesty ve starých trasách

    Reflektuje Jan M. Heller

    Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.

    Recenze a reflexe – Reflexe
    Z čísla 7/2024
  • Lvov
    Halyna Kruk, Marianna Kijanovska, Hryhorij Semenčuk

    Poezie Lvova

    svět přichází o rozum
    drží se u toho za madla
    po promrzlých schodech
    pomalu
    jako starší člověk

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2024
  • Poslední večer v Charkově jsme strávily na bytovém koncertě a mluvily jsme s charkovskými kulturními manažery o tom, že se musíme sejít a dát dohromady seznam toho, co nás všechny spojuje, abychom mohli efektivněji čelit ruské propagandě. Mýtus o proruském Východě a banderovském Západě je součástí hybridní války ruska proti Ukrajině, která začala dávno před rokem 2014.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 7/2024
  • Ema Polívková

    Povídky

    Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2023
  • Jaroslav Čejka

    Abeceda lásky

    Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 20/2023