Povídky
Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.
„Konečná zastávka, prosíme, vystupte.“ Zvuk hlášení probral klimbající Annu. Zvedla se, sebrala tašku a pomalým krokem opustila vagon metra. Vylezla do setmělého autobusového nádraží s ošklivými zelenými sloupy a popraskanou omítkou. Našla správné číslo nástupiště a usadila se na lavičku s oloupaným bílým lakem. Pozorovala prázdné potemnělé prostory, nelíbilo se jí tu. Neustále musela kontrolovat omšelý strop nad sebou, zda ji nepokálí holub nebo na ni nespadne kus čehosi jiného, co skrývají zdejší zdi. Černý Most neměla ráda, ale jezdil odsud přímý autobus do Liberce, kam dnes mířila za kamarády po poslední zkoušce.
Zjistila, že si špatně přečetla jízdní řád a bude muset počkat ještě sedmatřicet minut do příjezdu žlutého autobusu. Rozladilo ji to. Těšila se, až se uvelebí na sedačce, chvíli bude pozorovat krajinu z okýnka, ve městě lidi s kloboukem a později zvířata na polích. To byla jejich hra s Tobíkem. Počítali klouboučníky a srnky podél cest. Vymyslela ji, když jí bylo sedm a jemu čtyři. Vymyslela ji, když on byl o dvě hlavy menší a ona velká ségra. Teď je Anně dvaadvacet let a Tobíkovi devatenáct, Tobík je o hlavu vyšší a byl to on, kdo pro Annu přijel, když se rozešla s Matějem. Anna neví, jestli je teď spíš malá, nebo velká ségra, Tobíka se na to neptala. Pořád ale tuhle hru hrají a po každé cestě posílají tomu druhému zprávu se svým skóre.
Počítání bude muset ještě nejméně sedmatřicet minut počkat, a tak se Anna vydala do jediného otevřeného krámku pro kafe, protože se bála, že jinak v tom hnusu usne. Dovláčela se i s taškou přes celé nádraží ke stánku, který měl to nejlepší už za sebou a rozhodně tu žádnou kávu neprodávali. V neútulné místnosti poblikávaly beznadějně dvě žárovky, paní za pultem vypadala, že by mohla vyhrát cenu o nejkyselejší obličej v Praze, a jediný nabízený sortiment byly párky v rohlíku.
Anna se rozhlédla po tom bezútěšném prostoru a zjistila, že tu sedí další zákazník. Starý pán v rohu pojídal svůj párek a vypadal duchem nepřítomný. Objednala si taky tu jedinou položku z nabídky a svalila se na zašlou židli s popraskaným čalouněním. Pozorovala toho muže a slyšela křoupání, jak zde oba dva sami konzumují svoje párky. Najednou jí začalo být hrozně smutno. Nevěděla proč, prostě jí bylo líto toho dědy, který jí sám v rohu párkárny na špinavém nádraží. Vůbec nevěděla, kde se v ní tyhle pocity vzaly, všichni její prarodiče ještě žili, pánovi se také nic hrozného nedělo, jen si v klidu sám baštil svůj párek v rohlíku. Začaly jí slzet oči a jen se v duchu napomínala, co to sakra blbne, vždyť se nic neděje. Ale samota toho staříka ji ničila, měla pocit, že je to nejsmutnější věc na světě, že už mu nezbyl vůbec nikdo a teď musí jíst sám párky v rohlíku na nádraží Černý Most. Ptala se sama sebe, jestli takhle vypadá stáří a zda taky tak jednou skončí. A zároveň se zamyslela, jestli to třeba teď nemá dostat, protože se cítila jako blázen.
Anna se rozhodla bojovat proti osamění vlastní přítomností a přisedla si k jeho stolečku. „S kečupem, nebo s hořčicí?“ zeptala se ho, protože ji nic inteligentnějšího nenapadlo. „S kečupem, a vy?“ „Já taky, vždycky s kečupem,“ odvětila Anna. „Ale můj bývalý přítel pořád tvrdil, že správně je hořčice.“ „Vidíte, to já se nikdy s nikým nerozešel kvůli párkům,“ odvětil elegantně starý pán. Anna se usmála a přemýšlela, proč se vlastně s Matějem rozešli. Hádali se kvůli tomu, že Matěj nebyl schopen ustlat postel nebo nakoupit a ona chodila ven s kamarády v moc krátkých sukních a domů se vracela moc pozdě a Matěj se zase někdy nevracel vůbec. A teď se ptala sama sebe, jestli by ty párky přece jenom nebyly lepší.
Z myšlenek ji vytrhne starý pán: „Kvůli párkům nikdy, ale žena mi utekla po šestadvaceti letech manželství kvůli kukuřici, věřila byste tomu?“ Anna tomu věřila, lidé odcházejí z různých nesmyslných důvodů a kukuřice aspoň opravdu existuje. Cítila ale, že pán si chce povídat, a tak pronesla nahlas: „To vám nevěřím!“ A stařík začal vyprávět příběh o tom, jak jel s manželkou na kole podél kukuřičného pole kdesi na Vysočině. Jak se dohadovali o všem možném, až toho měl najednou dost, slezl z bicyklu a odešel směrem k zelené záplavě. Tam si uloupl šťavnatý kukuřičný lusk a zakousl se do něj. Jeho žena Alena prý ztropila hysterickou scénu, že je zloděj, který krade cizí majetek, že ty kukuřice někomu patří a že ji už vůbec nemá rád a na místě se otočila a nechala ho tam. A už se nikdy nevrátila, zmizela mu ze života.
Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech. „Chybí vám?“ zeptala se. „Vím, že se ptáte na Alenu, ale to pole mi někdy chybí, málokde roste tak slaďoučká kukuřice a málokde člověk zůstane tak sám, až je mu vlastně hezky. Vím, že to bude znít hrozně povýšeně, ale už když jsem pozoroval, jak nasupeně dupe směrem pryč, litoval jsem spíš to kolo než sebe. Samozřejmě že jsem u toho brečel a doufal, že to zase všechno bude dobrý, ale tak nějak jsem od začátku věděl, že tenhle moment přijde,“ vypráví trochu zasněně a dodá, že se na to pole často vrací, někdy tam jezdí stanovat a v noci pozoruje hvězdy. A taky že když potřebuje něco říct, tak kukuřice je nejlepší posluchač.
Představuje si ho mezi zelenými výhonky, s hlínou pod nohama a modrým nebem nad hlavou, jak se svěřuje své milované kukuřici, kterou vyměnil za ženu. Místní si na něj ukazují a šeptají si: „Koukněte na toho blázna, jak blábolí.“ A jí se to celé hrozně líbí. Myslí na postaršího hipísáka poskakujícího po poli, kouřícího trávu, jak vyznává svou lásku jednotlivým trsům kukuřice.
Anna se začne nahlas smát a starý pán, jako by četl její myšlenky, se připojí. Tak sedí tahle nesourodá dvojice v šedivém krámku na autobusovém nádraží a řehtá se, až padají židle od stolů. „Mohu vás pozvat ještě na jeden párek v rohlíku, samozřejmě s kečupem?“ zeptá se Anny gentlemansky a ona přikývne. Při druhém kole jedení této české obdoby hot dogů se stále smějí a Anna mezi sousty vypráví o svém posledním rozchodu. Jak nechala stát Matěje v obýváku, a ne mezi kukuřicemi, a že on vůbec nebyl tak hippie a nad věcí a ona zase neuměla tak elegantně odšlapat na kole a místo toho se několikrát vrátila a pak zase utíkala. A nakonec jí musel pomoct se stěhováním mladší brácha a teď bydlí u něj, protože nemá kam jinam jít a žít sama na poli asi bohužel neumí.
Najednou zjistí, že do odjezdu zbývá pár minut, spěšně se rozloučí a vyběhne na nástupiště. Z odjíždějícího autobusu ještě stihne zamávat do výlohy skoro prázdného obchodu. Dlouho se nenasmála tak jako dneska. Myslí na to, že se vlastně ani navzájem nepředstavili a jediná jména, která padla, byla – Alena a Matěj.
Pozorovala jsem plátno před sebou. Míhaly se zde všechny barvy světa. Obrovské fosforeskující dýně obepínala tlustá chapadla a nade vším se vznášel hustý růžový opar. Krajina působila zlověstně. Připomínalo mi to bouři před klidem. Absolutní chaos předtím, než všechno navěky skončí a nebude nic.
Prsty jsem se dotkla obrazu. Věděla jsem, že se to nesmí, ale cítila jsem se tak otupělá, až mi to bylo úplně jedno. Rukou jsem nahmatala výstupky zaschlé barvy a přemýšlela jsem, jak je absurdní, že něco tak znepokojivého jsou jen nánosy jednotlivých vrstviček olejovek. Pak jsem si uvědomila, že i lidé jsou tvořeni pouze z nánosů buněk, a představovala jsem si, jak se celý svět rozloží na malinkaté atomy.
V hlavě jsem rozebírala i jeho tělo na kousíčky a jeden po druhém mazala ze své paměti. Chtěla jsem označit poslední dva roky života a zmáčknout tlačítko delete. Nesnášela jsem ho za všechny ty sliby, že přijde, když nikdy nepřišel, za všechny ty opilé noci, kdy tu byl, a všechna ta střízlivá rána, kdy zmizel. V duchu jsem křičela: „Nenávidím tě!“ a už v tu chvíli jsem věděla, že to není pravda a jsem lhářka, která jen tají, jak moc jí chybí ty dny, kdy nemusela koukat sama na divný obraz v galerii a představovat si konce světa.
Uvědomila jsem si, že se ukazováčkem stále dotýkám malby. Najednou jsem měla pocit, že chapadla škrtí můj prst a postupují dále až k mé šíji. Lapala jsem po dechu. Viděla jsem nad sebou narůžovělou oblohu a všude kolem sebe hnusné oranžové dýně. Mačkaly se na mě ze všech stran. Dostala jsem panický záchvat, protože trpím klaustrofobií a nesnáším uzavřené prostory.
Netušila jsem, co se děje. Zdá se mi to? Jsem opravdu v obraze? Každou vteřinou jsem se cítila šílenější. Snažila jsem se utíkat, ale bořila jsem se do sytě zeleného slizu, který pokrýval celou zem. Chapadla se mi pevně utahovala kolem krku a já tušila, že je konec. A najednou jsem se uklidnila, věděla jsem, že je mi to jedno. Kdybych se mohla smát, chechtala bych se tak moc, až by všechny dýně kolem pukly. Vlastně jsem po několika měsících něco cítila. Přemýšlela jsem, jak je absurdní, že zrovna teď si poprvé za půl roku připadám živá. Seděla jsem na brčálovém slizu, s přísavkami kolem krku, obloha nade mnou pulzovala a já se hystericky smála. Nechtěla jsem ven, nechtěla jsem zpátky do svého těla, nechtěla jsem zpátky do svého života, kde jen stále na někoho čekám.
Zaklonila jsem hlavu. Nebe se začalo jakoby rozevírat a já jsem odpočítávala sekundy, než mě spolkne. Nespolklo. Všechno kolem se začalo zvolna vlnit. Chapadla povolila svůj stisk a část dýní se začala měnit v létající lampiony. Rozhodla jsem se, že musím jeden z nich chytit, jako by na tom jediném záleželo. Běhala jsem šíleně za nimi, až mi jeden modře svítící spadl do klína.
Vzpomněla jsem si krátce, jak jsme spolu takovýto bledě modrý posílali do nebe. Říkalo se mu balon štěstí, napsali jsme na něj svoje přání a poslali ho jako pozdrav mimozemšťanům. Doufám, že shořel rychle a nelétá někde jako důkaz mojí naivity.
Držela jsem v rukou neonově azurový lampion, asi jsem v životě neviděla nic, co by mohlo být radioaktivnější. Přemýšlela jsem, jestli mi ještě zbyla nějaká přání, zda jsem vůbec schopná cokoliv chtít. Pár desítek minut zpátky moje tělo nechtělo nic jiného než cítit jiné tělo a možná taky trochu lásky, jež by nahradila tu nekonečnou prázdnotu. Teď jsem ale už necítila ani vlastní tělo, ani touhu po druhém, vlastně absolutně nic. Uvědomovala jsem si, že všechno zvládnu sama, poprvé za dvacet let jsem nebyla svázaná žádnými očekáváními, od sebe, od druhých ani od něj. Užívala jsem si to. Víc než těch předchozích dvacet let.
Stále jsem netušila, jestli se vše odehrává v mé hlavě, nebo v podivném psychedelickém obraze. Měla jsem pocit, jako bych splynula s plátnem, jako bych poklidně seděla na oranžových míčích, které mě už vůbec neutlačovaly, a chapadla se jako hodní hadi obmotávala kolem mých ramenou a střežila mě.
Najednou jsem upřela zrak před sebe a měla jsem pocit, že vidím skrz mlhu ležící tělo na dřevěné podlaze. Slyšela jsem houkání z veliké dálky a moje oči skrze mléčný růžový opar zahlédly světla sirény. Představovala jsem si ji, jak tam leží s rozpuštěnými hnědými vlasy. V kaluži krve. Jak po ní stéká v poklidných pramíncích. Kolem běhají lidé a ona jen mírumilovně odpočívá. Možná bude plakat i on. A možná taky ne. Ale určitě to už bude jedno. Chtěla jsem jí vzkázat, ať nebojuje, ale nevím, jestli mě poslechla.
Dveře sanitky se zaklaply. Paní uklízečka smyla rudé stopy na podlaze a podívala se na obraz, který ji vždycky děsil. Přemýšlela, jak je možné, že si nikdy nevšimla hnědovlasé dívky sedící na těch příšerných dýních.
foto Karel Komorous
Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.
Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.
Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.