A přišly žluté zimní dny plné nudy. Bláto zrezavělo, pak ho přikryl sníh. Jeho bílý ubrus byl děravý, pořezaný a krátký. Nestačil na všechny střechy štetlu, trčely z něj černé a rezavé doškové archy, uvnitř nichž se skrývaly začouzené prostory půd, černé zuhelnatělé katedrály ježící se žebry krokví, trámů a vaznic, temné plíce zimních vichřic. S každým úsvitem se zjevovaly nové komíny a dymníky, květy noci vyfoukané větry noci, černé píšťaly ďáblových varhan.

Kominíkům nedaly ani na chvíli pokoj vrány, které večer jako živé černé listí usedaly ve větvích stromů u kostela, aby se znovu a znovu zvedaly a třepotaly, aby nakonec každá z nich přilnula ke své větvi a svému místu, ze kterého se za úsvitu opět zdvihla v chumlu toho bezměrného hejna – oblaka sazí, mastné vločky dýmu, vlnící se a fantastické, které blikotavým krákáním špiní kalnou žluť pruhů svítání. Dny ztvrdly zimou a nudou jako bochníky starého chleba. Jsou napočínány tupými noži, bez zájmu, líně, ospale.

Otec přestal vycházet z domu. Přikládal do kamen, zkoumal nepochopitelnou podstatu ohně, vciťoval se do jeho slané, kovové pachuti a zprostředka té dlouhé zimy hleděl do zauzených závanů plamenů, v nichž salamandři olizovali lesknoucí se chuchvalce sazí a mazlili se spolu v jícnu komína.

A zálibně se otec v oněch dnech zaobíral drobnými opravami ve vyšších sférách místností. Po celý den jsme ho vídali dřepět nahoře na štaflích a něco kutit u stropu, v garnýžích vysokých oken, v řetězech a skleněných koulích lustrů. Na způsob malířů pokojů kráčel na štaflích jako na chůdách, uspokojený výší té ptačí perspektivy, namalovaným nebem s jeho štukovými ornamenty a ptáky. Praktickému životu se stále více vzdaloval. Matku jeho stav naplňoval úzkostí a údivem a snažila se ho zatáhnout do rozhovorů o obchodních záležitostech a blížících se termínech splátek. Stěží tomu věnoval pozornost, byl duchem nepřítomný a chvěly se mu rty. A stávalo se, že matku přerušil zapřisahávajícím gestem, rozběhl se do rohu místnosti, přiložil tam ucho ke škvíře v podlaze, vztyčil ukazováčky na obou rukou na znamení nejvyšší důležitosti svého činění a naslouchal. V ten čas jsme ještě nechápali, jak smutné je pozadí těchto extravagancí, jak strašlivý je komplex, který dozrál v otcově nitru.

Matka neměla na otce žádný vliv, zato velké cti a pozornosti se z jeho strany dostávalo Adéle. Úklid pokojů se pro něj stal velkým a vážným obřadem, kterého se nikdy nezapomněl zúčastnit a se směsicí strachu a slastného rozechvění sledoval veškeré Adéliny manipulace. Všemu, co Adéla vykonávala, přisuzoval hluboké symbolické významy. A když Adéla ráznými pohyby mladého děvčete smýkala smetákem na dlouhé násadě po podlaze, přesáhlo to otcovy síly. Z očí mu začaly vytékat slzy, tvář mu zkřivil nutkavý smích, jeho tělem otřásla úlevná křeč orgasmu.

A na samý pokraj šílenství dohánělo otce lechtání, tak byl na ně přecitlivělý. Stačilo, aby Adéla ukázala prstem a naznačila, že ho lechtá, a už vyděšeně prchal místnostmi a třískal za sebou dveřmi, až nakonec v posledním z pokojů padl na břicho na postel a svíjel se na ní v křečích smíchu vyvolaných představami, proti nimž byl bezmocný. Díky tomu měla Adéla nad otcem takřka neomezenou moc.

Tehdy jsme poprvé zpozorovali otcův vášnivý vztah k zvířatům. Od počátku to byla vášeň lovce a vášeň umělce, měla ale ještě hlubší polohu, vědomí biologické spřízněnosti s veškerou pestrostí podob života, touhu po experimentu v doposud neprozkoumaných oblastech bytí. Teprve později došlo v této záležitosti k neuvěřitelně komplikovanému, neskonale hříšnému a nepřirozenému obratu, který by bylo lépe uchránit světla dne.

Začalo to líhní ptačích vajec.

Otec vynaložil mnoho peněz a námahy, aby si opatřil již oplodněná vejce z Hamburku, z Holandska a z výzkumných stanic v Africe, a dával je vysedět obřím mechelenským slepicím. Ta podloudná otcova machinace mě silně zaujala a přihlížel jsem klubání se písklat, učiněných nestvůr co do podoby a zbarvení. V těch monstrech s obrovskými přízračnými zobáky, které ty nestvůrky, sotva se vylíhly, otevíraly dokořán, nenasytně syčíce z hloubi jícnů, v těch ještěrkách s útlými holými těly hrbáčků nebylo naprosto možné vytušit a rozpoznat budoucí podoby pávů, bažantů, tetřevů a kondorů. Ten dračí potěr zastrkaný do vaty v proutěných košících pozdvihoval bílkem umazané hlavičky na tenkých krčcích a neslyšně chrčel němými hrdly. Otec chodil kolem polic v zelené zástěře jako zahradník po skleníku s kaktusy a vábil ven z nicoty ty slepé měchýře, ve kterých pulsoval život, ta nemohoucí břicha, která přijímala vnější svět výhradně formou potravy, ty vzpínající se výrůstky života tápající po světlu. O pár týdnů později, když ty slepé pupeny žití v záři světla vyrašily, naplnily se místnosti ševelícím barevným švitořením, mihotavým štěbetáním svých nových obyvatel. Usadili se na garnýžích záclon a závěsů a na římsách skříní, uhnízdili se v houštinách cínových větví mnohoramenných lustrů a v ornamentech jejich ozdob.

Když otec studoval velké ornitologické encyklopedie a barevné tabule s ilustracemi, vypadalo to, že ty barevné přeludy vzlétly a zaplnily místnost třepetáním barev, plátky purpuru, nastřihaným safírem, stříbrem a měděnkou. V čase krmení se na podlaze poskládaly v barevné, vlnící se záhony, v živý koberec, který se rozpadl, když někdo neopatrně vešel do pokoje, jeho živé květy se rozletěly a zatřepetaly se vzduchem, aby se posléze usadily v nejvyšších sférách místnosti. Obzvlášť mi utkvěl v paměti kondor, obrovský, s holým krkem, se svraštělou tváří s kožovitými výrůstky. Byl to vyzáblý asketa, buddhistický láma, plný poklidné důstojnosti veškerého svého jednání, prostoupený neporušitelnou etiketou svého velkého rodu. Sedával naproti otci, nehybný v monumentálním postoji starobylých egyptských božstev, oko povlečené bělavým bělmem, kterým zatahoval svou zřítelnici, aby se zcela uzavřel v kontemplaci své vznešené samoty – vyhlížel s tou svou kamennou siluetou jako otcův starší bratr. Tělo, šlachy, svraštělá tvář, všechno z téže látky, tatáž suchá a kostnatá tvář, tytéž oční důlky, zrohovatělé a hluboké. A otcovy ruce, s vystupujícími klouby, s dlouhými vyhublými dlaněmi, s vypouklými nehty – protějšky kondorových spárů. Ten spící pták, nemohl jsem si pomoci, mi připadal jako mumie, vyschlá, zmenšená mumie mého otce. Myslím, že ani matka si nemohla nepovšimnout té prapodivné podobnosti, tohoto tématu jsme se ale nikdy nedotkli. Příznačné je, že ti dva, kondor a otec, v noci užívali společný nočník.

Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky. Ještě dlouho po zlikvidování otcovy ptačí firmy tato tradice v ptačím světě trvala a za jarních ptačích tahů usedala na naši střechu hejna jeřábů, pelikánů, pávů a vůbec veškerého ptactva.

Celý ten podnik měl ovšem po čase své krátké slávy smutný konec.

Ukázalo se, že je třeba otce vystěhovat do podkroví a byly tam pro něj vyklizeny dva pokojíky plné starých krámů. Už od časného rána se odtamtud ozýval křik ptačího sboru. Dvě dřevěné ozvučné krabice podkrovních pokojíků rozeznívaly rezonanční prostor půdy a všechno to zvučelo, šumělo, třepotalo se, kokrhalo, tokalo a hudralo. Otce jsme začali vídat jen zřídka. A když se čas od času vydal z podkroví k nám dolů, pokaždé jako kdyby byl menší, hubenější a shrbenější. Posadil se ke stolu, duchem nepřítomný, znenadání nadskočil, zatřepal rukama jako křídly, táhle zakokrhal a oči mu zastřelo mlžné bělmo. Pak se zarazil, zahanbeně se pokoušel ten incident obrátit v žert, a když jsme se rozesmáli, smál se s námi.

Když nastal čas generálního úklidu domu, do otcova království vpadla Adéla. Stanula ve dveřích a hrozila rukama smradu, který tu visel ve vzduchu, a ptačímu trusu, který pokrýval podlahu a nábytek. Načež rázně otevřela okno, zaútočila smetákem na ptačí vojsko a proměnila ho ve vířící chaos. V pekelném mraku ptačích per, křídel a křiku tančila Adéla tanec zániku a v podobě šílené bakchantky se rozmachovala Dionýsovým thyrsem. Zaskočený otec se pokoušel vznést se do vzduchu spolu se svým ptačím zástupem. Okřídlený mrak pozvolna řídl a nakonec na válečném poli zůstala jen Adéla, vyčerpaná a prudce oddechující, a můj otec, zahanbený, se sklopenou hlavou, připraven přijmout podmínky kapitulace.

Vzápětí otec sestoupil ze schodů a opustil své dominium – zlomený člověk, vyhnaný král, který ztratil trůn.