Ukázka z první kapitoly knihy Andrease Webera, která je sledem „milostných příběhů“, dává lásku a erotiku svědomitě do vztahu s ekologií, kterou nazývá „vědou srdce“. Weber se v této knize zaměřuje na možnosti, jimiž může náš smyslový kontakt s ostatními tvory, se vzduchem a vodou, světlem a gravitací zdokonalit naši schopnost ztotožňovat se se vším životem.

Dotyk

Řeky netečou okolo nás, ale skrze nás. Rozechvívají každé vlákno a buňku, které tvoří substanci našich těl, řežou je, vibrují jimi a nutí je klouzat a zpívat.
John Muir

Můj druhý příběh o lásce vypráví o řekách. Je to vyznání lásky všemu, co je pozemské, všemu, co není živé, z čeho jsme však utvořeni: vápenci v kostech, fosforovým genům, železu krve, soli slz a vodě, jíž jsme více než z poloviny plní. Příběh je o klidných a nespoutaných proudech, o převalování i valení se, o panenských kamenech i balvanech starých jako samo Stvoření, přes které se hrne voda. Příběh je o horských bystřinách, divokých tocích, které plynou po skalnatém a štěrkovém dnu, o třpytivých proudech, které prýští z přítoků, bezmyšlenkově sebou plýtvají, když tečou po svažitém terénu, tisíce let trpělivě bičují a šlehají kámen v jediném vodopádu.

Tehdy roku 2010 nás řeky nesly, vířily okolo nás a laskaly nás několik měsíců, několik dlouhých měsíců od února až do srpna, kdy jsem žil se svým desetiletým synem v malém ligurském městě. Řeky nás vedly ročními obdobími a měnily se, když jsme se měnili my. V zimě jsem nechal klouzat ruku po jejich ledových oblázcích a v létě jsem se celým svým tělem nořil do teplých vod klidných zátočin a ležel jsem tiše v letním slunci. Často jsem měl pocit, že řeky jsou jako můj nervový systém. Pomalu se rozprostíraly do krajiny, jako by to byly mé vlastní smyslové orgány. Razily si své cesty mezi kopci s s nonšalantní, aristokratickou nenuceností. Pomalé způsoby, jakými rozhodovaly o svých vlastních osudech, mne naučily touze být naživu.

Voda mi znovu a znovu ukazovala: Erós reality začíná dotykem. Není života bez kontaktu. Bez dotyku není touha, není naplnění – a není ani duše. Když světelná vlna změní strukturu mé sliznice, když pohladím kůži své milované nebo když se z nervové buňky vylijí vápenaté ionty a buňka tím vyšle elektrický impuls, je to vždy fyzický akt. Je to druh fyzického záchvatu, ne nepodobného tekoucím vodám, které proti sobě házejí valícími se oblázky a tahají se o ně – záchvatu ne nepodobného říční vodě z čistě anorganického světa.

Gravitace, erotická síla

Řeky se tvoří, protože vlhký vzduch vystoupá nad hory, vodní pára v něm se ochladí, kondenzuje a padá jako déšť, který stéká dolů. Údolí přitahuje tíhu vody. Řeky jsou tedy nepřímým fenoménem gravitace s velkým dosahem. Poetičtěji řečeno: řeky, jejich strže, jejich dokonale vytvořená údolí, štěrková koryta – to jsou vše způsoby, jak hory vnímají gravitaci a současně dávají najevo, že ji vnímají. Samozřejmě že hory nevnímají stejně jako my ani jako bakterie. Ale mění se pod dotykem vod a my si tuto změnu můžeme uvědomit. Aldo Leopold nazval vnímání této přeměny konceptem „myslet jako hora“ (a tvrdil, že bychom prostřednictvím takového odlišného přemýšlení mohli vyřešit značný počet problémů se životním prostředím): nevytvářet racionální korelace, ale spíše sledovat stopy, které zanechává dotyk, a vidět v těchto stopách neustálou přeměnu.

Myslet jako hora znamená také pochopit, že základy na planetě buduje erotická přitažlivost mezi všemi těly, volání, které mne, mé tělo, láká k ostatním, stejně jako údolí přitahuje vodstvo. Větší tělesa přitahují menší – Slunce přitahuje Zemi, Země vody. Gravitace je z pohledu Leopoldovy myslící hory něžná touha Země po nás. Mateřský tah Země si již většinou neuvědomujeme. Ale není to částečně tato něha, která nás uklidní, když si v těžkých chvilích lehneme na louku a zanoříme svá těla do Země?

Podle amerického ekopsychologa Davida Abrama je to, že moje tělo je vždy přitahováno planetou coby větším tělesem, zásadním momentem každého vztahu ke světu, který je založen na erotickém poutu. A gravitace je pouze jednou z klíčových sil vesmíru. Existují ještě další tři principy interakce hmoty. Již názvem tohoto konceptu – interakce – fyzika signalizuje, že máme co do činění s fenoménem výměny, vztahu a kontaktu. „Standardní model“ fyziky uvádí vedle gravitace ještě elektromagnetickou sílu (která zahrnuje magnetismus, náboje a pole) a slabé i silné jaderné síly, které drží pohromadě vnitřek atomu.

Všechny tyto základní fyzikální zákony formulují principy vztahů mezi částicemi hmoty. Předpovídají, jaký to bude mít následek, když se různí činitelé pustí do vzájemné potyčky. Přírodověda však tomuto aspektu nepřetržitého přeskupování nepřisuzuje velký význam. Vidí principy, ale nebere tento fenomén příliš vážně. Pro přírodní vědu se čtyři základní síly vrší do souboru zákonů, které člověk musí brát v úvahu, aby analyticky pochopil a racionálně upravoval kosmos. Jen několik fyziků vidí, že skrze tyto síly se projevují také základní principy kontaktu a pronikání.

Fyzika je samozřejmě v právu, i když ne naprosto a úplně. Matematická struktura objektu, již se středoškoláci snaží ve svých mozcích tak pracně stanovit, je vždy také kabinetem možností vzájemné transformace. Když z velkého třesku vznikl vesmír, neexistovalo prakticky nic jiného než tato možnost: energie počátku a síla, jež různě shromažďovala nebo rvala na kusy Něco, co v ní bylo stále zapouzdřené jako potenciál. Vše poté bylo důsledkem věčné pohotovosti hmoty formovat nové vztahy.

Berlínská filosofka Natalie Knappová si o světě myslí, že je spíše tvořený z mnohovrstevných vazeb než z rosolovitých věcí či solitérních vítězů, kteří přežili. Myslí si, že atomy cítí něco jako touhu jednoho po druhém, přání, aby jich bylo více, aby se přeměňovaly v kolektivně konstruované, složité molekuly. Pro Knappovou je to elementární akt lásky.

Ať už to popíšeme jakkoli – ať už tíhneme k podobnému chápání kosmické něžnosti, nebo bychom evoluci a pomalý nárůst komplexity raději dokumentovali s vědeckou neutralitou –, můžeme trvat na tom, že v tomto světě existuje něco jako stále aktivní tendence věcí shlukovat se a společně vytvářet vztahy v nových, složitějších, sofistikovanějších formách. Fyziku bychom proto mohli označit za vědu o vztazích.

Vzhledem k tomu, že veškerý kontakt mezi těly v tomto světě vytváří nové možnosti významu, může složitost světa stoupat, přestože energie ve vesmíru neustále vyhledává rovnováhu. Erós hmoty vyvažuje základní předpoklad fyziků, že ve vesmíru neustále stoupá „entropie“, což znamená, že všechno ve vesmíru má tendenci spět k uniformní podmínce co nejnižší myslitelné hladiny energie. Oheň dohoří. Životní formy zemřou. Naše těla se pochroumají. Dokonce i Slunce jednoho dne zkolabuje.

I když se vše nakonec posouvá směrem k uniformnímu rozložení stejnorodosti, podobně jako se po Sahaře rozprostírají nesčetná nudná zrnka písku, je celý proces umožněn tím, že kdekoli k němu dojde, začnou se tvořit uzly a řetězce a na těchto místech vznikají komplikace. Tento fenomén si můžeme představit jako rozpité víry, které se tvoří ve sklenici čisté vody, když se voda mísí s ovocným sirupem: všude na světě existují místa setkání, kde spolu reagují látky, tvoří se vazby, elektrony vyskakují ze svých schránek a skáčou do schránek jiných molekul, kde se hmotná tělesa začínají přitahovat navzájem, takže z hlediska jednotlivých účastníků se vynořují nové situace, jež jsou vždy přivozeny všemi účastníky navzájem.

Život je nejjasnějším příkladem bolestného a dramatického usilování vesmíru o budoucí okamžik spočinutí, který předpovídají fyzikální zákony, a zároveň nesčetných objížděk po cestě. Jak celkově klesá hladina energie hmotných částic, jsou osvobozené hnací síly využity k tomu, aby rozehrávaly nové vztahy, uspořádávaly nepředvídané konstelace, tvořily předtím nikdy nespatřené formy, nepocítěné pachy a zkušenosti. Během toho, co vesmír nevyhnutelně spěje k „tepelné smrti“, jak tomu říkají fyzikové – k tomu, že vyprchá do samoty a uniformity –, žije život na palubě tohoto postupného procesu ochlazování na jeho účet a plodí své vlastní zvláštnosti: korálové útesy, malé vířníky, lysé rypoše, vás a mne. Tváří v tvář selhání má materiální svět neustálou a vrozenou tendenci tvořit nanovo, uskutečňovat nové formy. Mohl by jednoduše zkolabovat do tepelné smrti, ale místo toho dále rozpracovává a vynalézá více arabesek: energie se shlukuje do atomů, atomy se choulí pospolu jako molekuly, molekuly se shromažďují a vytvářejí řetězové reakce a ty se nakonec samy uzavírají před okolním prostředím, jež je vyprodukovalo, do živých buněk. Zatímco na obzoru se rýsuje ticho smrti a má sklony konzumovat všechnu dostupnou energii, tvoří se mezi prvky nebývalé nové vztahy a vznikají vlastnosti, o kterých atomy předtím vůbec ani nesnily.

Biolog Stuart Kauffman toto téma obohatil několika průkopnickými pohledy. Podle něj je jasné, že počkáme-li dostatečně dlouho, vzniknou z jakékoli hromady neuspořádané hmoty komplexní formy a že v určitém okamžiku se u těchto forem vyvine samostatný život: ta houževnatá vůle žít, kterou známe všichni z našich nejniternějších hlubin. Klíčové slovo, kterým Kauffman tento proces popisuje, je „autokatalýza“, tedy vzájemná výpomoc. Kauffman poznamenal, že jakmile je v prapolévce přítomen dostatečný počet typů reagujících látek, je pouze otázkou času, kdy si začnou navzájem pomáhat při tvorbě nových, předtím neočekávaných vazeb.

Čím různorodější směs, tím vyšší pravděpodobnost, že se vznítí jiskra a všem různým molekulám začne pomáhat produkovat jiné molekuly, čímž se kruh uzavře: celek začne stabilizovat sebe sama jako celek. Jednotlivé složky si navzájem pomáhají překonávat trend k zániku. Brání své osudy společně tím, že neustále vytvářejí nové vztahy, které zpětně produkují nové látky, jež dále napomáhají odkládat kolektivní demisi.

My jsme taktéž výsledkem tohoto tance: buňky, jež nás tvoří, jsou přímými potomky prvních autokatalytických řetězců. Každá životní forma je následníkem nepřerušeného sřetězení života, sahajícího zpět až k nejranějším formám sebeuspořádávání. V každé své molekule si neseme triumf nad smrtí horkem – kousek explodující hvězdy.

Kontakt je lešení reality

Čím hlouběji fyzika pronikne do nejvnitřnějších oblastí hmoty, tím je jasnější, že v nich již neplatí žádné jistoty hmoty; že zde lze vše místo toho chápat jako vztahy. Jádro atomu s elektrony, které se kolem něj pohybují, ve skutečnosti není malá planeta s obíhajícími satelity. Je to jednoduše užitečný model, překlad do světonázoru jednotlivých, jasně ohraničených věcí, který je pro nás snáze pochopitelný. Atom je ve skutečnosti vztah mezi různými pravděpodobnostmi koncentrace energie. Jeho tvar je v každém daném okamžiku momentkou určité konfigurace těchto vztahů.

Distribuci elektronů okolo jádra popisuje takzvaná Schrödingerova rovnice. Ale tato rovnice nemapuje topografii jako Dierckův atlas nebo Google Maps. Specifikuje pravděpodobnosti výskytu určitých částí atomu. Bylo by asi nejvýstižnější říci, že rovnice popisuje, jak se atom „cítí v prostoru“. Schrödingerova rovnice modeluje možnosti jistého vztahu a poté u různých způsobů, jakými lze tento vztah prožít, formuluje pro a proti. Současní fyzikové stále debatují o tom, jaký má tato záhadná rovnice smysl. V jejím středu se tyčí fakt, že veškerou hmotu, včetně mne, lze chápat pouze jako bytí ve vztahu.

Díky svému neutuchajícímu zájmu o svět nejmenších částic se fyzika nakonec dostala na úroveň, kde se ukázalo, že čistě oddělené jednotky, které jsme ze zvyku považovali za základní složky světa, jsou ve svém jádru jednoduše odlišné stránky společného vztahu. Na to, abychom to pochopili, nemusíme být kvantoví fyzikové. To je úžasné. Vše, co potřebujeme, je cesta ven. Vše, co potřebujeme, je procházka podél svižně tekoucí řeky. Vše, co potřebujeme, je zhluboka dýchat a nechat okolí, aby naplnilo naše plíce. Jsem stále na počátku světa.

„Tehdy“ v tomto smyslu znamená „nyní“, každá alpinská bystřina v Ligurii teče do údolí s bezuzdnou energií velkého třesku. V tomto světě kamení, molekul vody, minerálů, jež se navzájem leští, když se pomalu toulají směrem do údolí, vlečeny gravitací – v tomto světě rozeznáme zásadní principy erotického dotyku: dvě strany vstupují do vztahu a vždy z něj vycházejí pozměněny. Říční štěrk je kámen, který voda proměnila do tekoucí formy, a svižně přepadávající voda je tekutina, již rozbil a roztříštil kámen. Pouze dohromady odhalují význam, pouze díky vzájemné přeměně se stávají tím, čím jsou – něčím daleko větším, než čím byly předtím. Tvrdá, vykrystalizovaná žula, leštěná stovky let, v sobě objevuje potenciál k zakřivení a plynutí a poddajná voda zažívá své svalnaté, objemné katarakty jako svůj podíl na masivnosti.

Tento svět neobývají singulární, autonomní, suverénní bytosti. Skládá se z neustále oscilující sítě dynamických interakcí, v nichž se jedna věc mění skrze přeměnu jiné věci. Počítá se vztah, ne látka. A k umožnění tohoto vztahu je nutné, aby se dvě strany navzájem dotýkaly, aby se vklínily jedna do druhé, pronikaly do sebe, třely se jedna s druhou. To je základní erotika, jež neustále vyrábí nové věci z jiných. Forma kamene se po kontaktu s vodou zjemní a díky tomuto zjemnění začíná ukazovat vlastnosti, jež jsou vůči sobě v zásadním protikladu. Voda řítící se do údolí naráží na kamenné bloky s téměř rigidní silou a tím získává vlastnost diametrálně odlišnou od své tekutosti.

Nejenže jsou obě strany, jež se účastní erotického kontaktu, přeměněny v něco jiného, než čím byly předtím, ale erotický kontakt má potenciál je přeměnit do pravého opaku toho, čím byly předtím. Kámen na říčním dně se opravdu stane sám sebou tím, že se smísí se svým protikladem, tekoucí vodou. Získá svoji osobitost jako oblázek v řece a tím, že se stane něčím jiným. Kus produktivní transformace. Ne neměnnost, ale výsledek kreativní výměny.

Tato výměna, jež pramení z odlišných sil různých těl a neponechává nic tak, jak to bylo předtím, je prvotním principem erotické ekologie. Vyjadřuje základní pravidla fyzického vesmíru, která sdílíme se vším ostatním – s netopýry, kapradinami, vířníky, viry i krystaly. A tato výměna mezi těly, jež způsobuje neustálou přeměnu a neponechává nic tak, jak bylo, určuje též podmínky života.

První přiblížení axiomu erotického pohledu na svět by mohlo vypadat asi takto: svět obsahuje hmotu, těla, jež jsou v neustálém vzájemném kontaktu.

Kontakt mezi těly tvoří lešení reality. Realita je fyzická, ne abstraktní nebo „koneckonců jen v mysli“. Realita není neutrální, protože každý kontakt za sebou zanechává nesmazatelnou stopu, která mění všechny strany, jichž se týká.

Vzhledem k těmto okamžikům kontaktu se vytváří vrstva významu: dotyk je změna se smysluplnými výsledky. Díky momentům kontaktu vznikají vztahy a v případě živých bytostí zájmy. Díky ryze vnější skutečnosti – faktu, že věci jsou k sobě navzájem přitahovány – se vytváří „hladina vnitřní zkušenosti“.

Být v kontaktu má zásadně pozitivní aspekt, který by se dal označit takřka za dychtivost: jednotlivé části světa se k sobě navzájem přitahují, člověk by mohl říci, že mají o sebe zájem. I když se jedná o náhodný kontakt, jeho důsledky náhodné nejsou. Kontakt je nevyhnutelný, stejně jako je nevyhnutelné výsledné vnitřní propletení sítě vztahů, jež vytváří realitu.

Momenty kontaktu, proplétání, nových vztahů a komplikací jsou stále otevřené možnosti rozvoje. Sama realita nepřetržitě usnadňuje vývoj a správné vyjádření nových erotických vztahů. Vesmír představuje gigantický proces „autokatalýzy“, při níž vznikají vztahy – struktury a významy – a ty usnadňují další vztahy a hlubší zkušenosti s významem.

Vše, co je z tohoto světa, touží po větším množství kontaktů, aby bylo ve vztahu zakotveno pevněji a důvěrněji, a stalo se tak plněji sebou samotným.

„Voda proměňuje naše zrcadlení zpět do do přírody“

Třetí den po příjezdu objevuji ligurskou bystřinu, která je jen a jen moje. Najdu ji a okamžitě mi náleží. Ne v exkluzivním smyslu podle naší ekonomiky, nechci si nic brát pro sebe – naopak. Každému oblázku by mělo být dovoleno ležet kdekoli, kde jej omývaly živly, každý lesklý flek slídy by měl spočinout tam, kam spadl v dávných dnech po neslyšitelném úderu hromu. Bystřina náleží mně, stejně jako jsou zcela moje určité emoce, které si uchovávám od dětství, stejně jako část mé osobnosti tvoří určitá gesta, určité výrazy tváře. Připadá mi, že jak stárnu, je to pokaždé voda, na jejíž březích se nakonec vždy usadím. „Voda je pohled Země, je to její nástroj, kterým se dívá na čas,“ píše francouzský spisovatel Paul Claudel.

Je stále ještě zima. Jedu tohoto temného dne autem, bez cíle a zmatený, vzhůru po asfaltových silnicích, jež se kroutí do hrbolatých, břečkou nasáklých a promáčených kopců. Konečně míjím větrem ošlehanou směrovku, která ukazuje cestu do Porciorasco. Příjezdové cesty mizí v křovinách, zatáčejí okolo útesů a šplhají na hřebeny kopců. Ledové plochy, které musím minout, se matně lesknou. Jedu přes most z tenkých kamenných oblouků, voda se pod ním pění a nechává dutě burácet své bloky kamenů. Řeka tvoří základ údolí, jež se rozšiřuje, šedé a modré, do Středozemního moře. Nejsou zde k nalezení žádná obydlí, žádné stopy lidí.

Porciorasco je město duchů. Ve vnější stěně barokního kostela zejí průrvy. Náves je plná bahna. Rostou v něm stovky let staré cesmíny, tmavě zelené, nepřístupné. Skoro všechny domy jsou zchátralé. Mnoho z nich bylo přestavěno na stodoly a line se z nich pach kravského hnoje. Za vesnicí se silnice mění na velmi úzkou cestu. Zaparkuji auto a jdu po ní pěšky dolů do údolí. Chlad zabořil své spáry do svahu, na kamenech s ostrými hranami se třpytí jinovatka. Cesta končí u brodu – zjevně tudy jezdí přes čirou vodu nějaký farmář. Z malého údolí tryská zpoza ohybu bystřina. Olše a jasany ukazují tenkými, holými, roztaženými větvemi vzhůru k nebi, nyní zbarvenému do bledě modra. Králíčci švitoří –
tichá, vzdušná, jemná sprcha z krystalů. Bystřina skáče téměř neslyšně od jednoho balvanu k dalšímu. Kulaté balvany jsou velké jako trouby, jako malá auta, meteority vypadlé z času. Balancuji na nich a ubírám se proti proudu.

Kočičky nechtějí, aby je chlad držel na uzdě, visí přes břehy šedohnědé bystřiny napájené tajícím ledovcem. Voda bublá přes větve, které leží napříč mezi kameny. Vytvořila silné rampouchy jako řadu varhanních píšťal. Voda si hraje se skalami, mráz si hraje s vodou. V průzračné tůni hodím do vody oblázek. Žblunknutí se v kamenitém údolí odráží jako výstřel z kanónu.

Jednoho mlhavého rána o několik dní později, když se mraky usadí na bocích kopců, vidím ze starého mostu uprostřed vsi na kamenech bystřiny skorce vodního. Z dálky to není nic víc než malá černá skvrna na skalách, která během mrknutí oka zmizí v pěně alpinského potoka. Rampouchy, jež visí na křemenitých blocích, a dřevo napadané přes jiskřící vodu, hněď, šeď a běloba peří malého ptáka tkají dohromady obraz klidu a chladu a kamenitosti, jež tvoří svět zvířete. Aha, pomyslím si. To je ono. Skorec je tento skalnatý chlad; je to vnitřní stránka chladu. Je to jeho bytí naživu.

Jemně se zhoupne pokaždé, když po krátkém letu přistane na žule. Má bílý bryndáček, čistý jako pěna panenského potoka. Když je tento malý pták u potoka a a musí bojovat o sebezáchovu (i o zachování života svých potomků), jako by podléhal zákonům plynutí – vypadá, že je něco jako důsledek vody. Skorec pokračoval v nesmírně uvolněném stylu, zatímco pro mne začal být chlad, do nějž se opakovaně nořil a který pokrýval jeho plesovou sukni z peří, nesnesitelný. Pták se choval jako voda, která podléhá tahu gravitace, a jako zpěněné vody, které jako by byly lačné překonat údolí v obzvláště úzkých soutěskách v podobě peřejí. Možná když zobákem napichoval larvy, byl pták s křehkým tělem úplně stejně beznadějně zamilovaný do vidiny, že bude putovat po zemi a přes kameny.

Skorec vodní jednoduše dělal to, co dělal, a přesto přitom vypadal, jako by zářil a byl něco výjimečného. Vytvořil jeden z nutných, ale přesto svévolných uzlů stvoření, jež nám mnohdy připadají i přes svou nevyhnutelnost jako náhodně rozdané dary. Tyto dary však dokazují, že výměna kontaktu, odrazu a přeměny nemá žádný jiný cíl než něhu: být zde ve stavu osobité zvláštnosti a poctivého vytržení.

John Muir si do svého poznámkového sešitu zapsal: „Bylo by zajímavé být nablízku skorci vodnímu po celý jeho život a stát u jeho smrtelného lože! Jistě by u něj nepanovala žádná stísněnost, žádná bolest. Představuji si, že by zmizel jako květina nebo jako pěna u paty vodopádu!“ Když Muir v těchto úvahách o něco dále popisoval skorce vodního jako „kolibříka kvetoucí vody“, dotkl se něčeho zásadního. Pochopil, že ve všech bytostech koluje tatáž živost, že jejich energie je i moje energie. Myšlenka odstřižení se od druhého, podobně jako jsou vědci v laboratoři odstřiženi od svých objektů zkoumání, je možná zásadní chyba naší civilizace. Falešná představa, která je od této myšlenky neodmyslitelná, je tím, co umožňuje naši neuvěřitelnou lhostejnost k všudypřítomné smrti přírody. Muir viděl, že skorec vodní je kamenitý chlad divokých bystřin, že je jeho vnitřní stránkou. Viděl, že skorec vodní je jeho bytí naživu. A že osamělá práce malého ptáka ve studené pěně alpinských potoků mne dělá živým, protože mne může naplnit láskou.

Jdu dále a najednou je mizející světlo udušeno suťovištěm divokého potoka. Řeky této krajiny opravdu plynou skrze mne. Tvoří nástavbu mého nervového systému. Učí mne vidět.

Střed reality: všechny věci si odpovídají navzájem

Během měsíců v severní Itálii strávila moje duše své nejdůležitější okamžiky u řek, u malých potůčků, které čile poskakovaly po kulatých hroudách, u chladných dolíků ve stínu větví, jež byly zástěnou proti třpytivé polední záři, u daleko sahajících hřebenů divokých, širokých, tyrkysových řek. Jsem rád, že můj syn poznal krásu tamních řek. Jednou v létě jsme se zastavili za skalním převisem, obloukem kolem něj tekla voda. Dávná povodeň vymrštila na skalnatý vrcholek převisu strom. Sešplhali jsme po pórovitých skalách dolů k říčnímu dnu pokrytému lesklými oblázky. Max ulomil několik kousků z minerální žíly, začal krystaly umývat v potoce a barvil mělké vody na okraji mléčnou bělobou kamene. Namátkou jsem vybral nejkrásnější kousky – kulaté, lehce pórovité oblázky, rovné, jemné kousky s hnědým zrněním a tenkými bílými čarami, na něž jsem se rozhodl napsat hravou rukou dopis své dceři, která mi moc chyběla.

Drahokamy, vzácné kameny byly všude – stačilo se sehnout a sebrat je. Svět překypoval poklady. Brzy jsem nasbíral více, než jsem mohl pobrat. Kdybych mohl, vzal bych si s sebou domů celé říční dno vyplněné kameny. Měl jsem dost kamenů na celou knihovnu dopisů pro svoji dceru. „Proč si prostě nesednu tady?“ zeptal jsem se sám sebe. Proč bych si měl touto krásou a blízkostí cpát kapsy – proč to neudělat obráceně: přijít sem, zůstat? My lidé jsme tak pokřivené bytosti, bez paměti. Oblázky v řece, nejstarší kusy zemské kůry, minerály, které tvoří mé vnitřnosti: jejich studený, sametově studený dotyk byl něžnější než polibek.

Působením vody v mysli vytanou formy všudypřítomného fyzického Éróta, které přinášejí nesčetné nové interpretace pro existenci, jež je daná procesy přeměny a fyzického pronikání. Kamenitá dna horských potoků jsou odrazem plynutí, komentářem abstraktního fenoménu tekoucí vody, která svoji lehkost a čilost transformuje do řeči kamene. Voda za sebou zanechává stopy na připevněných objektech a ty odrážejí její tekutou povahu. Provokuje hru otázek a odpovědí mezi živly. Voda, která proudí přes písek – například za odlivu –, kreslí charakteristické, po zemi rozptýlené větvené vzorce. Tyto stopy po vodě vypadají jako voda, jsou však trochu jiné. Jsou odrazem vody v jiném médiu, a to z nich dělá také opaky vody: něco připevněného. Útesy, kameny, písek.

Z výšky a při pohledu zblízka vypadá takový vzorec vodních kanálů na nemnoha čtverečních metrech u břehu, kam dosahuje příliv, nebo na písečné lesní cestě po dešti přesně jako říční delta ze vzduchu. Když se díváme z výšky, není Mississippi koneckonců nic jiného než voda tekoucí obrovitým pískovištěm. Tento fenomén, jejž matematici nazývají „fraktální růst“, nám říká, že velké věci jsou pouze zvětšené odrazy malých věcí. Nic nezůstává beze stop. A i když to nikdo nevnímá a vypadá to, že na tom žádné živé bytosti nesejde, každá jednotlivá událost – stav hmoty, změna fáze, poryv větru, vlna horka způsobující chřadnutí, drsný náraz písku –, všechny tyto věci ostatní těla vnímají jako změnu. Každý dotyk zanechává stopy, jež obsahují něco z obou účastníků, protože odrážejí částečně intenzitu zásahu a částečně i to, jak reagoval dotýkaný.

Ruský psycholog Sergej L. Rubinštejn popsal v padesátých letech 20. století tento základní erotický stav věcí jako „univerzální fenomén odrážení“. Pokusil se dokonce o nalezení vlastní teorie vnímání, která by na na tomto fenoménu byla založena. Odrážení znamená, že objektům tohoto světa nezbývá nic jiného než vybudovat mezi sebou spojení a představovat dojem, který je výsledkem tohoto spojení. Nic se neděje s postranními úmysly, a přesto nic nezůstává beze stop. „Divoké husy nemají v úmyslu zobrazovat svůj odraz. Voda nemá žádnou mysl, aby obraz vnímala.“ Takto vyjadřují neúmyslnou poezii reality zenové kóany. Jakmile se jí však dotkne obraz divoké husy, vlastnosti vody – neoživené kapaliny – se změní; stane se vynalézavou látkou.

Takové formy neúmyslné výměny mezi většími a menšími tělesy mohou vytvořit nové vývojové větve v biosféře. Gravitace Měsíce například přitahuje Zemi, aniž by to Měsíc měl v úmyslu, a způsobuje, že naše planeta se k Měsíci vyklene jako tělo milence natolik, že se zdvihají oceány a při odlivu táhnou vodu z pobřeží. Dalo by se říci, že přílivy a odlivy jsou způsoby, jak Země vnímá Měsíc – nebo jak jej „myslí“. A toto „myšlení“, které samozřejmě není ani aktivní zkušenost, ani není nikterak ovládáno vědomým zájmem, přestože se stále jedná o druh (neúmyslné) odpovědi – vede k celému univerzu jedinečných důsledků: pokládá základy úžasného světa živočichů a rostlin, svalů, krabů, červů, korálů, řas a vodních rostlin, které získaly pevnou oporu v přílivových oblastech oceánu. Dalo by se tedy říci, že vnímání Měsíce Zemí ji obohacuje, protože zakládá nové niky, nové příležitosti k bytí naživu. Vzhledem k tomu, že Měsíc probouzí představivost, rozvíjí Země nové možnosti sebetransformace.

Tento nepřetržitý hlahol volání a odpovědí prostupuje celou naši geo- a biosféru. Všude jsme konfrontováni s erotikou setkání. Kvetoucí živý plot v květnu – ta nespoutaná pěna přílivu hlohu a plaménku plotního mezi stinnými stromy a světlou loukou – je produkt erotického kontaktu. Křoviny na okraji lesů jsou výsledkem setkání hustého lesa a přehledné otevřené krajiny. Kvetoucí hloh ukazuje, jak lesy odpovídají loukám. Nebo jak si krajina vysnívá lesy: proto ty květy. Hloží však zároveň není ani louka, ani les. Je to něco zcela osobitého, jsou v něm zrušeny i povstávají znovu louka i les, les i louka jsou v něm pozměněny a zkombinovány.

Chilský vědec, odborník na poznání, filosof biologie a buddhista Francisco Varela používal k popisu této poezie stop, které po sobě zanechávají dědictví dalších stop, komplikovaně znějící koncept „vzájemné specifikace“ – aktu oboustranného plození. Pouze skrze setkání dojde k úplnému uskutečnění charakteru. Svět není pouhým nakupením věcí, spíše je to symfonie vztahů mezi mnoha účastníky, kteří jsou pozměněni interakcí – nutně erotickou událostí.

Takové hledisko může vyřešit starou debatu učenců: co je první, naše pojmy, nebo jejich „objektivní“ vlastnosti? Filosoficky řečeno: je svět empiricky reálný? Nebo jsme si všechno z něj jednoduše vykonstruovali? Předurčují naše myšlení „fakta“? Nebo společnost? Nebo jazyk, takzvaná „promluva“? Ve vesmíru erotické reciprocity nemají takové protiklady smysl. Protože vztahy se vždy objevují mezi dvěma extrémy, které také obsahují, a v takovém vztahu vzájemného pronikání nezůstává ani extrém takový, jaký byl před setkáním. Varelův kolega, jenž zemřel o několik let dříve, odborník na poznání a antropolog Gregory Bateson často říkal, že vše, co vnímáme, je rozdíl, který má smysluplný důsledek – „významný rozdíl“. A takový rozdíl je vždy výsledkem vztahu čili erotické výměny.

Když obrátíme pohled ke smyslovým funkcím, jež primárně umožňují vnímání, zjistíme, že erotický fenomén kontaktu, fyzické objetí a pronikání se uplatňuje i zde. Vidíme jen proto, že energie fotonu se ohýbá okolo proteinových sloupců našich fotoreceptorů. Aby mohl být podnět předán dále, musí být v buněčné membráně přítomny kanály pro přenos nabitých částic. Energii pro přenos dodává přeměna chemických látek, které si vkládáme do úst a žvýkáme je. Vnímání tepla znamená, že fyzické formy antén jistých smyslových buněk byly deformovány infračerveným zářením. Aby bylo možné přečíst data z DNA, musejí být její vlákna protažena skrze složité proteinové útvary. Když zvíře cítí příslušníka svého druhu, způsobí pach fyzickou deformaci jistých oblastí smyslových buněk v nose. Ptačí píseň rozvibruje vzduch, ten rozpohybuje soubory citlivých membrán, jako jsou naše ušní bubínky, tím se vibrace následně přenášejí k neuvěřitelně jemným citlivým vláskům zabořeným v tekutině a ty nakonec podnět předávají díky excitaci elektricky nabitých atomů. To vše je dotyk.

Toto všechno jsou příklady fyzických setkání, bez nichž by v biosféře nemohla být zpracována žádná abstraktní informace. Všechno jsou to příklady toho, jak těsně jsme obklopeni vesmírem kontaktů a mazlení. Veronský renesanční lékař a učenec Girolamo Fracastoro, který jako první formuloval moderní teorii infekce způsobené patogenními mikroby, používal k popisu tohoto Eróta označení „univerzální přitažlivost“ – „sympathia universalis“. Každý akt existence znamená, dokonce i u nejmenších atomových částic, spojení a touhu po setkání, a proto jsou všechny akty existence upřímně otevřeny vnějšku, jsou velmi tvořivé a intenzivně vynalézavé.