Překlad
Mohamed Mbougar Sarr

Nejzasutější vzpomínka na lidi

A pak se mi Labyrint nelidskosti znovu vrátil do života.

Beletrie – Próza
Z čísla 13/2022

Nějakou dobu doprovází dílo kritika, pak se kritika vytratí a doprovázejí je čtenáři. Cesta může být dlouhá nebo krátká. Pak čtenáři jeden po druhém vymřou a dílo dál pokračuje samo, i když se k jeho dráze postupně přidávají další čtenáři a další kritika. Potom kritik zase zemře a čtenáři opět vyhynou a dílo ve stopách kostí pokračuje na cestě k samotě. Přiblížit se k dílu, plout v jeho brázdě je jednoznačným znamením jisté smrti, přesto se k němu neúnavně a nelítostně blíží další kritika a další čtenáři a čas a rychlost je pohlcují. Nakonec cestuje dílo v nesmírnosti nevyléčitelně samo. A jednoho dne dílo zemře, jako umírají všechny věci, jako vyhasne slunce a zmizí země, sluneční systém a galaxie i nejzasutější vzpomínka na lidi.

– Roberto Bolaño: Divocí detektivové

 

Kniha první

 

První část: Mateřská pavučina

27. srpna 2018

O spisovateli a jeho díle lze vědět alespoň toto: Oba společně procházejí nejdokonalejším bludištěm, jaké si dokážeme představit, po dlouhé okružní cestě, jejíž cíl splývá s výchozím bodem, a to je samota.

Odjíždím z Amsterdamu. Sice jsem se tam hodně naučil, ale stále ještě nevím, zda nyní znám Elimana lépe, nebo jeho tajemství ještě zhoustlo. Mohl bych zde připomenout paradox veškerého hledání poznání: Čím lépe se nám daří odkrýt nějaký zlomek světa, tím více před námi vyvstává nesmírnost neznámého a naší nevědomosti; ale tato úměra by stejně můj pocit vůči tomu člověku vyjádřila jen neúplně. Jeho případ si žádá radikálnější, to jest pesimističtější formulaci toho, zda vůbec lze poznat lidskou duši. Ta jeho se podobá černé díře; přitahuje a pohlcuje vše, co se k ní přiblíží. Člověk se nějakou dobu sklání nad jeho životem, potom se vážně, rezignovaně narovná, úplně zestárlý, možná i zoufalý, a zamumlá: o lidské duši nelze nic zvědět, není co zvědět.

Elimane se pohroužil do své Noci. Fascinuje mě snadnost, s jakou dal sbohem slunci. Fascinuje mě, jak přijal tmu. Jsem posedlý záhadou jeho osudu. Nevím, proč se odmlčel, když měl ještě tolik co říci. A hlavně mě trápí, že ho nedokážu napodobit. Střetnutí s mlčenlivým, autenticky mlčenlivým člověkem vždy zpochybňuje smysl – nezbytnost – vlastní řeči, o níž náhle začneme uvažovat, není-li pouhým otravným blábolením, jazykovým močálem.

Zavřu teď pusu a své zápisky tu přeruším, Deníku. Vyprávění Matky pavoučice mě vyčerpalo. Amsterdam mě vysál. Čeká mě samotářská pouť.

 

I

Afričtí autoři mé generace, kteří se již brzy nebudou moci označovat za mladé, se mohli díky T. C. Elimanovi utkávat v uctivých i krvavých literárních kláních. Jeho kniha měla něco z katedrály i z arény; vstupovali jsme do ní jako do hrobu nějakého boha, a nakonec jsme klečeli ve vlastní krvi, prolité jako obětina mistrovskému dílu. Stačila jediná jeho stránka, a hned jsme jistě věděli, že čteme spisovatele, výjimečného solitéra, hvězdu, jaká se na literárním nebi objeví pouze jedinkrát.

Vybavuji si jednu z mnoha večeří, které jsme strávili ve společnosti jeho knihy. Uprostřed debaty vystoupila Béatrice, smyslná, energická Béatrice Nanga, o níž jsem snil, že mě jednou udusí mezi svými ňadry, a s vytasenými drápy prohlásila, že jedině dílo opravdových spisovatelů si zaslouží, aby se o ně lidé hádali na nože, že jedině oni nás dokážou rozpálit jako nejkvalitnější alkohol a že utéct a dát přednost měkkému, bezpáteřnímu konsensu před vášnivým střetem, k němuž nás vyzývají, by znamenalo urazit literaturu. Opravdový spisovatel, dodala, vyvolává mezi opravdovými, neustále válčícími čtenáři hádky na život a na smrt; pokud nejste ochotní se v aréně vydat všanc, abyste se mohli zmocnit jeho ostatků jako ve hře buzkaši, jděte do prdele a radši se utopte v těch teplých chcankách, co pokládáte za prvotřídní pivo: Nejste žádní čtenáři, a už vůbec ne spisovatelé.

Béatrice Nangu jsem v jejím zapáleném útoku podpořil. T. C. Elimane nebyl klasik, ale kultovní autor. Literární mýtus je hrací stůl. Elimane k němu usedl a vynesl tři nejsilnější trumfy, jaké lze mít: za prvé si vybral jméno s tajemnými iniciálami; za druhé napsal jedinou knihu; a za třetí beze stopy zmizel. Ano, stálo za to vmísit se do hry a pokusit se zmocnit jeho ostatků.

Sice se dalo pochybovat o tom, zda někdy skutečně existoval muž jménem T. C. Elimane, či uvažovat, není-li to pseudonym autora, který si ho vymyslel, aby napálil literární kruhy nebo před literáty uprchl, avšak nikdo nemohl zpochybnit pronikavou pravdivost té knihy: Jakmile ji člověk zavřel, život mu prudce, čistě vtrhl do duše a znovu mu rozproudil krev.

Pátrat po tom, zda skutečně žil Homér, je stále vzrušující. Nicméně otázka jeho existence nijak nenaruší čtenářovo okouzlení: Protože ať už byl Homér kdokoli, čtenář mu vděčí za napsání IliadyOdyssey. Stejně málo záleželo na osobě, mystifikaci či legendě skryté za jménem T. C. Elimane, protože to jemu jsme vděčili za dílo, které změnilo náš pohled na literaturu. A možná i na život. Labyrint nelidskosti: Tak se to jmenovalo, a my jsme se nořili do stránek knihy jako kapustňáci do laguny.

Na počátku byla jedna věštba a jeden Král; věštba Králi předpověděla, že země mu poskytne absolutní moc, ale oplátkou bude požadovat popel starců, což Král přijal; okamžitě přikázal upalovat nejstarší obyvatele království a jejich popel rozsypávat kolem paláce, kde brzy vyrostl les, jemuž se přezdívalo labyrint nelidskosti.

 

II

Jak jsme se potkali, ta kniha a já? Náhodou, jako všichni. Ale nezapomínám, co mi řekla Matka pavoučice: Náhoda není nic jiného než dosud neznámý osud. Poprvé jsem si Labyrint nelidskosti přečetl před nedávnem, sotva před měsícem. Přesto by bylo lživé tvrdit, že před touto četbou jsem Elimana vůbec neznal: Jeho jméno jsem se naučil už na gymnáziu. Figurovalo v Přehledu černošské literatury, jedné z nesmrtelných čítanek, které se už od koloniálních dob používaly v hodinách literatury ve školách frankofonní Afriky.

Došlo k tomu v prvním ročníku vojenského gymnázia na severu Senegalu, kde jsem studoval jako interní žák. Začala mě zajímat literatura a hýčkal jsem si pubertální sen, že se stanu básníkem; byla to naprosto banální ambice vzhledem k tomu, že v té době člověk postupně objevoval největší básníky, a navíc žil v zemi, kterou obcházelo všudypřítomné strašidlo Léopolda Sédara Senghora; tedy v zemi, kde na burze svádění byla poezie stále jednou z nejvýše ceněných položek. V té době se holky balily na čtyřverší, naučená nazpaměť nebo vlastní.

Proto jsem začal bádat v básnických antologiích a slovnících synonym, rýmů a neobyčejných slov. Skládal jsem příšernosti s kulhajícími jedenáctislabičnými verši, kde se to hemžilo „přezrálými slzami“, „pukajícími nebesy“, „růžovoprstými aurorami“. Vykrádal jsem, parodoval, napodoboval. Zuřivě jsem listoval svým Přehledem černošské literatury. A právě tam jsem poprvé vedle klasiků černošské literatury mezi hesly Tchichellé Tchivéla a Tchicaya U Tam’si padl na jméno, které jsem neznal, T. C. Elimane. Psalo se o něm v rámci antologie tak zvláštně, že jsem si heslo se zaujetím pročetl. Stálo tam (učebnici mám schovanou):

T. C. Elimane se narodil v Senegalu. Díky studijnímu stipendiu se dostal do Paříže a roku 1938 vydal podivuhodnou knihu s tragickým osudem: Labyrint nelidskosti.

A že to tedy byla kniha! Mistrovské dílo mladého afrického černocha! Něco takového Francie ještě nezažila! Kniha stála u zrodu velkého literárního sporu, vášně, jejíž tajemství a obliba je vlastní snad jenom této zemi. Labyrint nelidskosti měl stejné množství příznivců jako odpůrců. Ale zatímco se začínalo šuškat, že kniha vynese autorovi prestižní cenu, její rozlet byl v zárodku zaškrcen temnou literární aférou. Dílo se ocitlo na pranýři a mladý autor zmizel z literární scény.

Vzápětí vypukla válka. Od konce roku 1938 neexistují o T. C. Elimanovi žádné zprávy. Jeho osud zůstává zahalen tajemstvím, ačkoli existují zajímavé hypotézy (v této souvislosti doporučujeme k přečtení například reportáž novináře B. Bollèma Kdo vlastně byl černošský Rimbaud? Odyssea přízraku. Éditions de la Sonde, 1948). Nakladatel znechucený polemikou stáhl knihu z prodeje a celý náklad zničil. Labyrint nelidskosti už nikdy znovu nevyšel. Dnes je dílo nedostupné.

Napišme to znovu: tento předčasně vyspělý autor měl určitě talent. Možná to byl génius. Je politováníhodné, že svůj talent využil k zachycení zoufalství: jeho příliš pesimistická kniha přiživila koloniální pojetí Afriky jako temného, násilného, barbarského kontinentu. Kontinent, který už toho tolik protrpěl a ještě si jistě mnohé vytrpí, by si od svých spisovatelů zasloužil pozitivnější obraz.

Tyto řádky mě okamžitě vyslaly po stopách Elimanova prachu, či spíš po stopách jeho přízraku. Následující týdny jsem se všemožně snažil dozvědět se víc o jeho osudu, ale na internetu jsem nenašel nic víc, než co už jsem znal z učebnice. Nikde neexistovala žádná Elimanova fotografie. Na několika málo stránkách, kde se vyskytovalo jeho jméno, byly odkazy tak neurčité, že jsem brzy pochopil, že toho nevědí o nic víc než já. Všude nebo skoro všude se psalo o „hanebném meziválečném africkém autorovi“, ale nikde se neuvádělo, v čem přesně ta hanebnost spočívala. Ani mně se nepodařilo sehnat o jeho díle lepší informace. Nenašel jsem žádné svědectví, které by šlo do hloubky; žádnou jemu věnovanou studii ani univerzitní práci.

Vyprávěl jsem o něm otcovu příteli, který učil africkou literaturu na univerzitě. Řekl mi, že Elimanova efemerní existence ve francouzské literatuře (zdůraznil slovo „francouzské“) nedovolila jeho dílo objevit v Senegalu. „Je to dílo eunušského boha. O Labyrintu nelidskosti se často mluví jako o posvátné knize. Pravda je, že z této knihy žádné náboženství nevzešlo. Už jí nikdo nevěří. Možná jí ani nikdo nikdy nevěřil.“

Mé pátrací možnosti omezoval život ve vojenském internátu zapadlém v buši. Přestal jsem pátrat a smířil jsem se s jednoduchou, krutou pravdou: Elimane byl vymazán z literární paměti, ale zřejmě i z paměti všech lidí včetně krajanů (ostatně je známo, že právě krajané na vás vždy zapomenou jako první). Labyrint nelidskosti patřil do jiných literárních dějin (které jsou možná jedinými pravými literárními dějinami): Do dějin knih ztracených v tunelu času, třeba ani ne prokletých, ale prostě zapomenutých, jejichž mrtvoly, kosti, osamocenosti spočívají na podlaze věznic bez žalářníků a vyznačují nekonečné, mlčenlivé, ledové dráhy.

Odstřihl jsem se od toho smutného příběhu a vrátil se k psaní milostných básní s pokulhávajícími verši.

V podstatě mým největším objevem byla dlouhá první věta Labyrintu nelidskosti, nalezená na jakémsi obskurním webovém fóru, jako by jediná přežila autorovo vymazání před sedmdesáti lety: Na počátku byla jedna věštba a jeden Král; věštba Králi předpověděla, že země mu poskytne absolutní moc, ale oplátkou bude požadovat popel starců, atd.

 

III

A pak se mi Labyrint nelidskosti znovu vrátil do života.

Po mém prvním setkání s autorem na gymnáziu běžel čas a já na Elimana nikde znovu nenarazil. Samozřejmě jsem na něho občas znovu myslel, ale zdálky a vždy s trochou smutku, jako když vzpomínáme na nedokončené nebo neukončitelné příběhy – na dávného ztraceného přítele, na rukopis, který shořel v požáru, na lásku, které jsme se vzdali z obavy, že bychom snad mohli být konečně šťastní. Udělal jsem maturitu, odjel ze Senegalu a ocitl se v Paříži, kde jsem měl pokračovat ve studiu.

V Paříži jsem nakrátko a neúspěšně Elimanovu složku znovu otevřel: Kniha se nedala sehnat nikde, ani u bukinistů, na jejichž fondy všichni pěli ódy. Co se týče dílka B. Bollèma Kdo vlastně byl černošský Rimbaud?, dozvěděl jsem se, že od poloviny sedmdesátých let je nikdo znovu nevydal. Studia i život přistěhovalce mě brzy vzdálily od Labyrintu nelidskosti, přízračné knihy, jejíž autor jako by byl pouhé škrtnutí zápalkou v hluboké literární noci. Tak jsem pomalu, postupně začal zapomínat.

Univerzitní program mě ve Francii přivedl k doktorské práci na literární téma, kterou jsem prožíval jako vyhnanství ze spisovatelského ráje. Stal jsem se lenivým doktorandem, jehož ze vznešené akademické dráhy brzy odklonilo pokušení stát se romanopiscem, což už nebylo jen přechodné poblouznění, ale spíš ambiciózní, odhodlaná touha. Ozývaly se varovné hlasy: Třeba v literatuře nikdy neprorazíš! Možná zakysneš! Zahořkneš! Staneš se psancem! Ztroskotáš! Ano, možná, říkal jsem. Nepotlačitelný neurčitý hlas pokračoval: Třeba nakonec spácháš sebevraždu! Ano, může být; ale život, dodával jsem, je jenom maličký rozdíl mezi „může“ a „být“. A já se na tom kousku pokouším balancovat a postupovat vpřed. Co na tom, jestli nevydrží mou váhu a praskne: Aspoň uvidím, co žije nebo chcípá dole pode mnou. A pak jsem tomu hlasu doporučil, ať si trhne. Řekl jsem mu: V literatuře úspěch neexistuje, takže si nastup do vlaku úspěšných a vypadni, kam chceš.

Napsal jsem útlý román s názvem Anatomie prázdnoty, vydal mi ho nakladatel, který byl spíš blízký přítel. Kniha se do oběhu moc nedostala (za dva první měsíce se prodalo sedmdesát devět výtisků včetně těch, co jsem zaplatil z vlastní kapsy). Ale mému postu na Facebooku, kde jsem oznamoval brzké vydání knihy, dalo lajk tisíc sto osmdesát dva lidí. Devět set devatenáct napsalo do komentářů: „Gratuluju!“, „Respekt!“, „Proud of you!“, „Congrats bro!“, „Bravo!“, „Tomu říkám výzva!“ (spíš nějaká pizda), „Díky, kámo, jsme na tebe pyšní“, „Těším se, až si to přečtu, Inšalláh!“, „Kdy to vyjde?“ (samozřejmě jsem datum vydání v postu zveřejnil), „Kde se to dá sehnat?“ (i to bylo v postu), „Kolik stojí?“ (idem), „Zajímavý název!“, „Jsi příklad pro naši mládež!“, „O čem to je?“ (tahle otázka je v literatuře ztělesněním Zla), „Dá se to objednat?“, „K dispozici v PDF?“ atd. Sedmdesát devět výtisků.

Stálo to po vydání čtyři nebo pět měsíců čekání, než se kniha dostala z anonymity. Vlivný novinář, odborník na takzvanou frankofonní literaturu, o ní napsal do (africké mutace) deníku Le Monde v glose o tisíci dvou stech znacích včetně mezer. Měl několik připomínek k mému stylu, ale v poslední větě mi přiřkl obávanou, ba nebezpečnou, možná přímo ďábelskou charakteristiku „slibného talentu africké frankofonní literatury, o němž ještě uslyšíme“. Ano, unikl jsem příšerné, smrtící „vycházející hvězdě“, ale ta chvála nebyla o nic méně vražedná. Takže stačila k tomu, aby ke mně připoutala jistou pozornost literárních kruhů africké diaspory v Paříži – ghetta, jak tomu láskyplně říkaly některé zlé jazyky včetně mého. Od toho okamžiku díky literární příloze deníku Monde Afrique všichni věděli, i ti, co mě nečetli a určitě nikdy číst nebudou, že jsem ikstý nový mladý a velmi slibný spisovatel. Na literárních festivalech, besedách, salonech a veletrzích jsem se stal přirozeným besedujícím na nesnesitelných kulatých stolech nazývaných „nové hlasy“ nebo „nová avantgarda“, případně „nové psaní“ nebo nevím co ještě údajné nového, což však ve skutečnosti v literatuře působilo příšerně omšele a unaveně. Tento nevelký ohlas dolehl až do mé vlasti, Senegalu, a tam se o mě začali zajímat, protože jsem publikoval v Paříži, a to mělo patřičnou váhu. Od té chvíle se začalo o Anatomii prázdnoty mluvit (mluvení neznamená, že to někdo skutečně četl).

Navzdory všemu jsem byl po vydání románu nespokojený, možná dokonce nešťastný. A brzy jsem se začal za Anatomii prázdnoty – napsanou z důvodů, které uvedu později – stydět, a abych se od knihy očistil nebo ji konečně pohřbil, začal jsem snít o jiném velkém románu, ambiciózním a definitivním. Zbývalo jenom ho napsat.

Z francouzštiny přeložila Anežka Charvátová, příští rok chystá vydat nakladatelství Argo

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Pokud předchozí báseň propojovala mystické s milostným, báseň „Zbývajícím z Izraele“ zase propojuje duchovní s vlasteneckým a moderní sionistické poselství s biblickou formou: Je totiž formována nikoliv rýmem, jako básně inspirované středověkými sefardy, nýbrž paralelismem čili podvojnou strukturou veršů jako Žalmy či texty proroků.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 8/2022
  • Překlad
    György Spiró

    Diavolina

    Seděl tam Gumiljov, který byl popraven. Seděli tam lidé, kteří skrývali Lenina před carskou policií; ty pak za vlády sovětů postupně všechny popravili.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2022
  • Překlad
    Hans Magnus Enzensberger

    Furie mizení (ukázky ze sbírky)

    Na Garden-Parties vnitřní zápolení:
    programy na nákup nervového plynu.
    Prázdná položka pro dorostenecký film.
    Osobní referenti,
    co jeden druhého zatahají za portepee.
    Rozvod na zdravotní průkaz, říká se,
    to taky není to pravé.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 20/2021
  • Antologie, Charles Baudelaire, Překlad
    Charles Baudelaire

    Malá čítanka Květů zla

    Jak nemotorný je ten tulák z nebe spadlý!
    Kdys krásný, jak je směšný, plný rozpaků!
    Ten kolem zobáku ho svojí lulkou škádlí,
    ten kulhá po chromci, jenž vzlétal do mraků.
    (z překladu Jiřího Pelána)

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2021
  • Překlad
    Maxim Gorkij

    Povídky

    Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2021