Martin C. Putna

Tak jsem zase složil modlitební knížku. Možná i proto, že se sám vlastně modlit pořádně neumím, v poslední době skládám modlitební knížky. Skládám dohromady, co složili jiní, respektive co tak rozeseli mezi svoje literární texty, a hele!, ony jsou to vlastně modlitby. Po Čapkových Skoro modlitbách a Jirousových Magorských modlitbách jsem se pustil do českých židovských básníků. Nemálo jich bylo, ale jako modlitebníci mezi nimi ční dva: Jiří Orten a Jiří Langer. Jeden Žid arcitradiční, druhý asimilovaný. Jeden Žid učený, druhý neučený. Jeden Žid veselý, druhý smutný.

Vybíral jsem a skládal z Ortenových sbírek i deníků, z Langerových chasidských poudaček i z jeho překladů středověké hebrejské poezie, a také z jeho vlastních básní, psaných hebrejsky. Ty již přece byly do češtiny přeloženy. Jenže ouha! Onen překlad (Hebrejské básně v překladu a s komentáři Denisy G. Goldmannové, nakladatelství P3K, Praha 2013) je jednak spíše doslovný, jednak zcela pomíjí rým, který je přitom pro Langerovu poetiku dosti zásadní, tak jako byl (pod arabským vlivem) zásadní pro středověkou hebrejskou poezii. Pět básní s modlitební intonací vybral jsem pro Modlitby českožidovské, chystané pro nakladatelství Biblion. Musel jsem je však přeložit znovu (za jazykovou konzultaci obtížných míst patří veliké díky Ruth J. Weiniger!) a zde je coby předchuť českožidovské modlitební knihy předkládám.

Nejprostší rýmové schéma, pouhá sdružená dvojverší, má báseň „Stvořitel“. Ta si mimo jiné hraje s motivem Božího tvoření a umělecké tvorby, řkouc „Ty-víš-kdo zbožnou báseň tvoří“: „Ty-víš-kdo“ (hebrejsky doslovně „To místo“) je ultrazbožné označení Boha. Zbožná báseň, toť ona liturgická vložka „pijut“ – kteréžto slovo ovšem je výpůjčkou z řeckého „poiésis“; a v řecké verzi Starého zákona Bůh na začátku, doslovně, „epoiése“, „zbásnil“ nebe i zemi. Že pak tato báseň, jakmile se přeloží do češtiny, zní tak zpropadeně máchovsky (hrdličky, večer, láska mísící všechno a vše…), byla zřejmě již intence českožidovského básníka.

Stvořitel

Nasypal v horách, v údolích
zlata jak zrnek pepřových
Cyklámen po noční slavnosti
obrací ústa ke slunci
Tu i tam uprostřed louky
třpytí se safírů zlomky

Poslal se smísit do dálek
jablko, zlato, květ a lék
K východu prchá temnota,
k sobě se blíží modř a nach,
v dálném Hospodinově kraji
se líbají a splývají

Hrdlička, když večer nastává
hrdličce v lásce se oddává
Ty-víš-kdo zbožnou báseň tvoří,
k orlovi v letu nehovoří:
Řek „Budiž světlo!“, tvoří dál
Ty jsi, koho dnes povolal!

Jinou, tentokrát poutnicko-rozervaneckou verzi „máchovské“ polohy lze objevit i v básni „Neboť Tvé nebe zřím“; co do formy jde o osmiverší, volně podobné renesanční oktávě:

Neboť Tvé nebe zřím

Další den jak zlý sen, a jdou jak vlny
života mého noční dny. Na říčním břehu
stojím a žasnu: Odkud jdeš? Kam tolik běhu?
Skrývaný nářek z hrdla ven se žene,
Srdce je znavené, temné a roztržené.
Pak pohled vzhůru – duše dýchá něhu:
Tvé nebe vidím, hvězdy kolem luny,
odlesky Tvého dechu v kosmu zasazené –
klaním se tváři tvé, Nádheryplný!

Třetí báseň, nadepsaná doslovně „Pokoj pod cypřišem“ či „Mír pod cypřišem“, má schéma složitější, pracující s refrénem, který se ovšem vždy rýmuje s předchozím veršem sloky:

Pod cypřišem pokojná

Pod cypřišem pokojná,
jak diadémem věnčená:
po čem víc toužíš, duše má?
Po čem víc toužíš, duše má?

Prosím, já prosím o tak málo:
Mít kout a stůl, na němž by stálo
v poháru víno, menora.
Jen po tom touží duše má.
Prosím, já prosím o zámek
nad řekou, tekoucí balzámem,
na šatech len a nach ať mám.
Jen po tom touží duše má.

Prosím, prosím o velkou věc:
O den, jenž mírně bude téct,
jak lesní med mi zachutná.
Jen po tom touží duše má.

Prosím o tajné drahokamy,
do nich ať svatá síla dá mi
zatavit slova prosebná:
Jen po tom touží duše má.

Těšit se z její nádhery –
té duše, které náležím.
Ta je mé slunce, záře má.
To po ní touží duše má.

Básnickým i duchovním majstrštykem je ovšem báseň čtvrtá, „Děsivé jméno“. Ta se inspirovala v nauce Langerova oblíbeného kabalisty Jicchaka Lurji. Principem jediného rýmu, zděděného z některých forem arabské a hebrejské středověké poezie, báseň svazuje motivy Boží přítomnosti ve stvoření – i v exkluzivních metodách kabalistické mystiky (tajemný Boží vůz, hebrejsky „merkava“, který viděl prorok Ezechiel) – i v liturgii jeruzalémského chrámu. Pointou básně je nahrazení čtyřpísmenného jména Božího čtyřpísmenným výrazem LÁSKA – což v hebrejštině lze záměnou pouhých dvou písmen, AHBH místo JHVH. Čeština umožňuje v překladu zachovat onu rafinovanou, „magickou“ jednorýmovost, dokonce i uplatnit týž rým na „AVÁ“ jako Langerův originál. Převést onu finální hru hebrejských písmen však opravdu nemůže.

Děsivé jméno

Nespočet jmen má ten, jenž všechno překonává,
na nich závisí země i horních světů sláva.
On rosu života i deště zdarma dává,
svoje vojska řídí, svá stáda svolává.
Však jediné z těch jmen všech ostatních je hlava,
ta všechna bez něj jsou jen hmota vrávoravá.
Z něj tvorstva řád i cesta pro svatý vůz Merkava,
z něj hrůza nad propastí, nad nebem přelétává.
V zahradu mění úhor, proud lije, kde poušť je žhavá.
Dívej se! Tam je! Město tak nádherné vyvstává
ve svatých horách věky a věky přetrvává,
do skály kdysi vytesáno stát pevně zůstává:
Zlatý Jeruzalém, králů država.
Tam jednou v roce oběť tajemná se vzdává
za mír pro duši, která je ztrápená a slabá.
V tu chvíli celý chrám se září zalévává.
Lid početný jak hvězdy společně poklekává,
protože z úst kněze jak plamen vyšlehává
děsivé jméno: LÁSKA PRAVÁ.

Pokud předchozí báseň propojovala mystické s milostným, báseň „Zbývajícím z Izraele“ zase propojuje duchovní s vlasteneckým a moderní sionistické poselství s biblickou formou: Je totiž formována nikoliv rýmem, jako básně inspirované středověkými sefardy, nýbrž paralelismem čili podvojnou strukturou veršů jako Žalmy či texty proroků. Ba, celý text „Zbývajícím z Izraele“ je protkán narážkami na žalmové či prorocké verše, naříkající nad pohromami a slibující slávu návratu.

Zbývajícím z Izraele

Aj, naříkáte pod nebem neslyšícím,
na lůžku zmítáte se v těžkých myšlenkách
Neboť hle, temnota klesla na ostrovy
a podrobila zem.
Přepadla nás a národy spolkla
lidi i říše obestřela.
Ulehla na nás sedminásobně,
pokaždé tížila převelice.
Jen sova ve tmě mladé vysedává,
jenom netopýr v černu létá.
My jsme však bloudili,
ztraceni jak stéblo třtiny v Nilu,
říkajíce: Až kohout zazpívá,
věznici tmavou otevře,
pak vyjdeme spolu na cestu,
lámajíce své okovy.
Jak slepci jsme se potáceli, padali,
pastí tmy pevně poutáni.
Předjitra byla nocí víc než noc,
neb temno v nich jen houstlo.
Když jsme však vstávali s ránem,
polní vůně, proudy vod nám Tóru vykládaly.
Poslyš je pilně, dcero Siónská,
na divy světa se dívej!
Zase v pustině spojí se vody v Jordán
a s hukotem vlijí do jezera v Galileji.
Zase vyjde slunce v Zajordání
a ponoří se v moři Středozemním.
A ty rozkveteš zas,
vzrosteš jak réva hojnou rosou napájená.
A přijdou k tobě králové
a mocnáři budou ti nadbíhat.
A řeknou: „V stínu úponků svých ukryj nás
a z hroznů svých nám natrhej,
sic postihne nás zlo,
udeří nás rukou nelítostnou!“
Pak hvězdy tvé se rozzáří jak kdysi,
jejich jas bude ti jak den.
V noci tě zločinci už nepošlapou,
tvou slávu jenom slunce překoná.

Ani tento nový překlad zajisté nezachycuje všechny Langerovy hříčky, které umožňuje hebrejština a kabalistická tradice. Budiž tento překlad výzvou pro další pracovnictvo na tomto poli.