3. 7. 1993
Milý deníčku,
nastaly prázdniny, ale po našich posledních prázdninových zkušenostech si s Adim nejsme moc jistý, jestli se na ně máme těšit. Shodli jsme se, že bez rodičů rozhodně nikam jet nechceme, takže prostě žádný loučení. Leda tak, že by nás poslali k neně, dědovi nebo tetě, což se nestane, protože oni nás do Sarajeva nepošlou.
K moři ani letos nepojedeme, máma s tátou si otevřeli stánek s oblečením a musí pracovat. Na víkend je moře moc daleko a taky je to prej drahý, navíc i víkendy bude muset aspoň jeden z nich makat.
Vysvědčení dopadla dobře, mám samý jedničky, jen teda Adi dostal dvojku ze zemáku a je z toho totálně vytočenej. Z češtiny jsme oba neklasifikovaný, tak jsem Adimu řekla, že můžeme být rádi aspoň za to, protože kdybysme klasifikovaný byli, měl by na výzo kouli, tak ať už přestane fňukat. Navíc se mluvilo o tom, jestli si pátej ročník nebudem muset zopakovat, ale naštěstí se všichni slitovali, jsme prej šikovný a chytrý a výuku zvládnem. Takže fakt dobrý!
Daniela, v doprovodu bodyguarda (jak je vlastně ženský rod bodyguarda?) Lenky, mi po škole oznámila, že je pěkně nespravedlivý, že jsme z čédiny neklasifikovaý, protože bysme jinak vyznamenání neměli.
Nespravedlivý…
Chtěla bych jí říct, že je nespravedlivý, že ona má každý víkend svíčkovou u babičky, zatímco ta naše je obklíčená ozbrojenými nepřáteli, a že je klidně možný, že právě teď o samotě umírá, aniž bysme to my věděli, že je nespravedlivý, že na našich narozkách byli jen máma s tátou, že ani pořádně nevím, kde jsou teď moje sestřenky a bratranci a jestli jsou vůbec naživu. Nespravedlivý je, že se celý můj život odehrává v jazyce, kterýmu pořádně nerozumím, nejsem v něm chytrá ani vtipná a v podstatě to ani nejsem já. Nespravedlivý je, že se nějakou blbou češtinu vůbec musím učit, místo abych se účastnila básnických soutěží v srbochorvatštině. TOHLE všechno je nespravedlivý!
Nic jsem ale neřekla, protože by to člověk, pro kterýho je největší nespravedlností, že máme s Adim vyznamenání, stejně nikdy nepochopil. Navíc bych to česky ani neuměla pořádně říct. A taky si vlastně nemůžu být stopro jistá, že jsem jí dobře rozuměla.
10. 11. 1997
Čeština má výrazy, jejichž synonyma nedokážu najít v mateřštině. Často to bude asi tím, že srbochorvatštinu pomalu zapomínám, ale také je to tím, že je čeština často tak trefná a zábavná.
Jeden skutečně skutečnost uskutečňující výraz, jehož synonymum nedokážu najít v mateřštině, je slovo ponorka. Ne ponorka jako objekt, ale emoční stav. V pouhým slovu skvěle vystiženej celej dlouhodobej proces! Ponorka znamená, že jste nejdřív museli s někým strávit dost času v jakýmsi, ne nutně stísněným, ale rozhodně nějak nevšedním prostředí, kde jste si začali lízt na nervy. A ani vlastně celá tato věta nevystihuje to jedno jediný slovo – ponorka.
Další vychytaný slovo, který mě zrovna napadlo, je duchaplnost – plná duše. To není inteligence ani jen vynalézavost či bystrost. Duchaplný člověk je pro mě ten, kdo naplnil lidský potenciál, je takovým vzorem lidských možností, osoba, kterou bychom měli prezentovat mimozemšťanům, kdyby náhodou přistáli na Zemi.
Musím uznat, že mě čédina sakra baví, a přestože není zrovna světově užitečným jazykem, jsem ráda, že když už mám mít druhou mateřštinu, tak že je to zrovna ona. Ale vlastně to není mateřština, nebyla mi darovaná rodiči. Proto mám k češtině sobeckej vztah, mám dojem, že máme spolu lepší, vznešenější pouto, než s ní mají Češi. Zní to divně, protože Češi češtinu ovládají líp. Jenže oni ji dostali jako novorozeňata, jen tak, bez snahy, bez zasloužení, ale já, já si ji ochočila. A pořád na ní pracuju, lepším se, zatímco ona se neustále vzpírá, zkouší, co vydržím, hází mi pod nohy další nový fráze a termíny, I a Y dle rodu a čísla, I a Y dle vyjmenovaných slov, dlouhý a krátký samohlásky, předložky s a z a se a z, zájmeno mě x mně, třemi, čtyřmi, sedmi, ale dvěma, a tady šoupneme „nn“ uprostřed slova. A proč taky nemít „žš“? No a tohle je nespisovný a tohle zas knižní, nemůžeš do slohovky napsat „políbiti borce“, „ej“ je nespisovný a vždycky to mám všude červeně podtržený, přitom „ej“ každej Pražák používá, takže mi to přijde přirozený. A já se s tím vším peru! Tak kdo si ji zasloužil víc? Kdo si zasloužil princeznu víc, princ, jehož rodiče při narození podepsali smlouvu o svatbě, nebo pastýř, kterej bojoval s drakem a vyšplhal se na hrad? Kdo ji bude víc milovat, opatrovat a respektovat?
Nejsem Češka, to si klidně nechte, nechte si i knedlíky, Karla IV., sametovou revoluci a kontaktní čočky. Ale čeština je moje!
Úryvky z románu Sametový domov, MOBA, 2022. Publikujeme se svolením autorky, pozn. ed.
-
Vesna Evans
(1982 v Sarajevu), prozaička. V Praze žila od roku 1993, vystudovala zde tvůrčí psaní na Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého. Od roku 2014 žije střídavě v Norsku a v Praze. V roce 2010 debutovala ...Profil
Souvisí
-
Vzpomněl si na barvoslepého umělce, kyborga Neila Harbissona, který díky voperovaným senzorům vidí barevně a v jiné dimenzi vnímá a tvoří umění. Když mu někdo ve spánku pošle po internetu třeba modrou barvu, jeho sny budou modré nebo se mu bude zdát o azurovém moři a nebi. Jindy ho paleta barev probudí do světa, který se jeví mnohem hezčí než ten současný.
-
Bylo to dost odlišné místo, kde si všichni šlehali a v poryvech a vlnách burácela hudba. Hodně často to působilo jako válečná zóna, ale pak, když jste se pohybovali dostatečně pomalu, se všechno na okamžik ustálilo, jako němá odpověď na modlitbu, kterou jste zpívali.
-
Zina se překlopí přes zábradlí a pleskne sebou do potoka. Zalévá ji ta lesní, ta takřka horská voda, co se rodí nahoře v přesličkách, v žulovém masivu, tam v kořenech smrku pamatujícího napoleonská tažení.