Hodina porodnictví a přednáška o mnohočetném těhotenství a možných problémech. Břicho mi vyrostlo, ale volnější oblečení ho zatím schová, a pokud ne, tak jsem prostě ztloustla. V danou chvíli jsem si připadala, že tu kromě mě a přednášejícího nikdo není a že je celý monolog věnovaný pouze mé osobě, takže jsem pozorně poslouchala o tom, jak budu mít problémy s dýcháním, možná anémii, zvýšený tlak, nejspíš předčasný porod a také třeba potrat. Jak moje embrya mají vyšší pravděpodobnost vrozených vývojových vad a vlastně všechno, co může při porodu způsobit problémy, tak to všechno mě i má dvojčata ohrožuje víc. Jedno z mých dvojčat je dominantní – větší, silnější, těžší, většinou prvorozené a s vyšší šancí na přežití. Druhé je submisivní – menší, křehčí, slabší, druhorozené. Když pak zmínil syndrom mizejícího dvojčete, kdy to dominantnější dvojče odebírá živiny submisivnímu sourozenci, až ho zcela vstřebá, vyděšeně jsem polkla. Jenže během minuty mi bylo natolik špatně, že polykání nepomáhalo a musela jsem rychle na záchod. Sice jsem to nestihla, ale jako dáma jsem zvratky udržela celou cestu v puse a spustila to pořádně až do záchodové mísy.

Co se to děje? Je tohle všechno fakt normální? U zrcadla jsem se opláchla studenou vodou a vlastnímu obrazu nařídila, ať se kouká vzchopit. Potom jsem se podívala na vypuklé břicho a poprosila je, ať nic takového nedělají, ať se navzájem nezničí, že se postaráme o oba, že to my čtyři zvládneme. Že když mě tak poslouchají, nejspíš mají pocit, že jsem neschopná matka, která se při hodně velkém štěstí postará o jedno, ale že to tak úplně není, jen si musím na všechno zvyknout, ale že je určitě budu mít ráda oba. Pak jsem se opravila, však už je mám ráda, a začala jim vyprávět, jak mají zodpovědného a vtipného tátu, který na nás bude dohlížet. Ze sáhodlouhého sebezpytujícího stavu mě probralo až tiché zakašlání, přičemž mi došlo, že tu nejsem sama a jak je té holce nejspíš trapné vylézt z kabinky potom, co nejdřív slyšela mé zvracení a pak ještě tenhle bizarní monolog, takže jsem rychle vyšla ven a rozhodla se vrátit do učebny.

Tam už se probíralo, jak rychle rodička na bolesti zapomene, jak šťastné jsou matky držící dvě novorozeňata v náručí a jak je dokázané, že díky neustálé přítomnosti stejně starého sourozence vyrůstají fyzicky i psychicky silnější jedinci. Alena v mé nepřítomnosti zřejmě pana doktora o všem obeznámila, což mi ale bylo jedno, protože jsem potřebovala ukonejšit odborníkem a nezáleželo na tom, jestli je to všechno pravda nebo ne. Pohodlně jsem se usadila a znovu si představila, že jsem tu sama a že tato něžná slova patří jen mně a dvojčatům. Navíc už svůj stav nemusím před nikým skrývat a zítra si obleču upnuté triko s výstřihem, ať je všechno pěkně zřejmé.

***

Já nejsem ráda, on je štěstím bez sebe. Já dítě nechtěla, on ano, přesto moje tělo bude trpět a jeho ne. Jen doufám, že to neudělal schválně, že mou ovulaci předem nespočítal a v pravou, teda špatnou chvíli to do mě nenapumpoval, aby tak naplnil proroctví z našeho prvního setkání. Proč jsem se nechránila? Asi proto, že mě ani nenapadlo, že bych mohla otěhotnět, že by moje vaječníky tohle připustily. Z evolučního hlediska nedává smysl nechat růst život zrovna v mé děloze. Jsem blbá, ano, a to oba studujeme medicínu, víme, že se to stává, ale na naši obranu, také víme, že se to nestává tak lehce, že byť je načasování správné, i tak se celý proces nevyvine, a tak by přece sex těsně po menstruaci mohl být bezpečný!

Proudům všelijakých narušených myšlenek se neubráním, ať to zkoumám, jak to zkoumám, zdá se mi, že jsem jedinou obětí. Kdybych byla chlap, dokážu si představit, že bych dítě také chtěla. Jenže jsem žena a já v sobě nesu parazita. Ano, jakkoliv ošklivé se toto označení může zdát, je z biologického hlediska správné. Roste ve mně organismus, který vycucává živiny potřebné k růstu a mně za to neposkytuje žádnou odměnu. Naprosto stejně jako tasemnice, akorát na rozdíl od tasemnice, kterou vykadíte a spláchnete do záchodu, já to embryo nevytlačím horem ani dolem, přestože zvracím každý den i čtyřikrát. Nemusela jsem studovat medicínu, abych věděla, že zvracení je obranný reflex organismu, že je známkou nemoci a nebezpečí. Zvrací se při otrávení, žaludečním onemocnění, doprovází téměř každou diagnózu nebo ji pomáhá určit. A pak je tu těhotenství, kde je to v souladu s cyklem života, přirozenou reakcí nejvyššího poslání. Reakcí na co? Na invazi, které se má hmota brání. Je mi ze všeho hrozně blbě, nemůžu jíst, nikam chodit, mám kruhy pod očima a nezvládám ani pomyšlení na porod a doživotní starost a péči o lidskou bytost. Jak mám být šťastná a vděčná, přestože se mé ústrojí vzpírá ještě dřív, než jsem to sama zjistila a mohla psychologicky ovlivnit?

A o takto podstatných myšlenkách si můžu leda tak tajně psát, řešit to jen sama se sebou, protože kdybych to před kýmkoliv vyslovila, bych byla za zrůdu. Porovnávat dítě s parazitem?! S tasemnicí?! Co to je za matku?! I mě tyto úvahy znepokojují a děsí, ale přesto neustále vyvstávají. Já totiž nejsem žádná matka, nedokážu se o nikoho postarat. Vždyť lidské novorozeně je nejošklivější ze všech savců, a přesto je vyslovení pouhé skutečnosti tabuizované! Lvíče, štěně, slůně, opička, delfíňátko – všecko je roztomilé, kromě ve mně rostoucího mláděte. Bude vrásčité, fialové, nemohoucí a řvoucí, přitom mi všichni budou říkat, jak je roztomilé, a já se těm lžím budu dojatě usmívat, přestože bych nejradši rozevřela zoologickou knížku s mláďaty a zeptala se sladkým hlasem: Nemyslíš si, že je tahle pandička hezčí? A co tohle roztomilé hříbátko? A podívej se pořádně tady na toho králíčka. Majinký, tichoučký, heboučký…

Když jsem včera byla sama doma, stoupla jsem si nahá před zrcadlo a nahlas vlastnímu odrazu všechno pěkně vysvětlila. Že mám v sobě vetřelce, který mě vyčerpává, a že teoreticky chápu, proč se o tohoto parazita musím starat, poskytnout mu hodnotnou stravu, pak ho ještě pojmenovat a milovat, ale že rozhodně žádné ňuňuňu stavy neprožívám. Tohle všechno se ode mě jako od matky jen tak očekává. Jenže mně je devatenáct, mimina mě nedojímají a nechci se o nikoho starat, ztloustnout, mít strie a povislá ňadra. Musela jsem teda zrcadlu přiznat, že prsa teď vypadají parádně. Břicho ještě vůbec nevyrostlo, ale hořejšek už pěkně nabobtnal. Kdyby to takhle zůstalo, tak mi ta tasemnice aspoň něco dala. To se ale nestane, pěkně si je vysaje a ponechá zkrabatělé vyfouknuté balónky, jako jsem zahlídla u tety Míry.

Já se chci bavit, studovat, jíst a pít, co se mi zachce, chodit na koncerty a užívat si život s tím nejskvělejším chlapem na světě. Jen ve dvou! K čemu mi ale ty prsa jsou, když na sex ani nemám pomyšlení. Jsem nechutná (už jsem zvracela i za chůze), nezmůžu se vůbec na nic, nevařím, neuklízím a všechnu energii věnuji studiu. Vůbec si nedokážu představit, jak a kdy školu dodělám, přitom mi zrovna teď studium medicíny připadá jako jediná adekvátní činnost, kterou ve svým věku mám dělat a která mi není zakázána. Najednou jsem se na dokončení medicíny upjala víc než kdy jindy, přisála jsem se jak klíště, protože studium je srozumitelnější než mateřství a protože nechci ztratit to jediné spojení s normalitou.

***

Týden na to, jak zjistil, že jsem těhotná, mě vzal na romantickou procházku. Jenže já se hned před barákem vyzvracela, takže jsme se zas vrátili domů. Chtěla jsem si s ním konečně promluvit o interrupci. Žijeme v zemi, kde je pod profesionálním dohledem legální. A my máme štěstí být součástí tohoto vyspělého zdravotního systému. Vždyť jsou země, kde to kdejaký šarlatán provádí drátěným ramínkem a ženy u toho běžně umírají. Věřila jsem, že se zaobírá stejnou myšlenkou, jen jako pravý kavalír čeká, že to navrhnu já, když už jde o mé tělo. Načež mi oznámil, že se mě chystal zeptat, zda si ho chci vzít, když teď čekáme mimino a jsme spolu šťastní. Chtěla jsem být lady, ale bohužel se mi to nepodařilo a rovnou jsem utíkala na záchod, a tak se odpovědi dočasně vyhnula. Řekla jsem mu, že mu odpovím, až se mi uklidní hormony a budu se sama sobě víc podobat, když ne vzhledově, tak aspoň chováním.

Já si ho asi chci vzít, jenže se všechno odehrává nějak ukvapeně, šup šup, jen aby to bylo hotové. Jak školní shrnutí románu – potkali se, vzali se, zplodili děti. Kam zmizela šťáva vymačkaná do stovek stránek papíru? Pocity, děje, popisy, kompozice? Není můj příběh najednou moc podle šablony? Jak kdyby se má celá komplikovaná bytost zkoncentrovala do jediného slova – matka. Copak už o svém těle nemůžu rozhodovat, ale musím jen následovat provaz, který mě dovede přesně tam, kde mám být, kde má být každá žena? Já ale nechci jedno pevné rdousící lano! Já bych radši bohatě rozvitou nejistou síť, tenká vlákna, po kterých musím opatrně našlapovat, balancování na rozhoupaných pavučinách, které se přetrhávají, abych se za pádu hbitě zachycovala jiných nití. Chci tápat.

Úryvek z nového románu Sametový domov