Anticharta

Jsem sice jenom blbá ženská, ale tak blbá, abych podepsala Chartu 77, kterou mi vnucoval k podpisu jeden můj známej herec, zas nejsem. Dělala jsem tenkrát v nejmenovaným pražským divadle už druhej rok garderobiérku, ale navzdory svýmu relativnímu mládí jsem byla snad poslední, o kterou projevil zájem. Teda jako vo ženskou. Což chápu. Von na tom byl v tý době sice už dost špatně, ale já mám doma zrcadlo, i když se do něj radši moc nekoukám. Stačí mi, že se do něj musím dívat v práci.

Jednou jsem dokonce Frantu, což byl ten herec, slyšela, jak vo mně v divadelním klubu mluví jako vo finalistce soutěže o titul Miss Šereda. To už měl prakticky jistý, že v divadle končí, chlastal jak vo život a ženský, který na něj dřív letěly víc než vosy na med, se mu začínaly vyhejbat, jako kdyby byl malomocnej. Což vlastně v jistým slova smyslu najednou byl. A tak vzal nakonec za vděk se mnou. Ale místo milostný dohry na mě vytáhnul tu jejich chartu.

No to určitě! Já sice věděla, že známý disidenti dostávaj vobčas z ciziny nějaký ty prachy, ale kdo by asi tak něco posílal mně! Leda tak nějakou tu pětikačku, jako v tom vtipu vo tý ženský, co jí manžel poslal na ulici přivydělávat na auto a která, když se vrátila, vysypala na stůl kabelku plnou drobnejch, a na jeho otázku, kdo jí dal toho bůra, vodpověděla, že skoro každej.

Jenže vzápětí, hned jak se v Rudým právu vobjevil ten proslulej titulek Ztroskotanci a samozvanci, nebo jak to tenkrát psali, rozjela strana a vláda nechvalně známou akci Anticharta. Umělci byli svolaný do Národního divadla, Jiřinka Švorcová tam přečetla nějaký to provolání vo novejch tvůrčích činech, svobodě a míru, načež se podpisy herců, muzikantů, výtvarníků a spisovatelů na údajnejch prezenčních listinách vobjevily pod tím antichartistickým provoláním.

No, mně to mohlo bejt jedno, garderobiérky tam nikdo nezval, ale stejně jsem si pro jistotu hodila marod. A dobře jsem udělala, protože ta podpisová vlna nakonec dorazila i mezi nás, teda jako divadelní personál. Já to uhrála na svý ženský problémy. Shodou okolností jsem zrovna měla dost vopožděný měsíčky, dokonce jsem se začínala vobávat, jestli náhodou nejsem v tom, ale nakonec jsem je dostala zrovna v tu chvíli, kdy Jiřinka Švorcová četla ty kecy ve Zlatý kapličce. Asi z toho pohnutí. A tak jsem naklusala na gyndu a doktorovi jsem zalhala, že je mám už třetí tejden. Dostala jsem nějakou tu injekci, a když to nepomohlo, skončila jsem ve špitále na kyretáži. A pak mě dokonce poslali do Františkovejch Lázní.

To byla ovšem vyslovená havaj! Dokonce jsem si tam párkrát šáhla na Frantíka. A nejen na toho bronzovýho.

Mezitím se ta pakárna s Chartou přehnala a já byla v tom. No a teď můžete hádat, jak to dopadlo. Dobře to dopadlo, moc dobře! Asi že svatej František nade mnou držel svou ochrannou ruku i po návratu z lázní. Fanda si mě vzal a Jiřinka Švorcová, za kterou jsem zašla s prosbou o pomoc, protože jsem ji mockrát voblíkala, takže měla pro mě jistou slabost, mu zařídila, že pak směl dělat aspoň v dabingu, kde se nakonec docela chytil a vydělával tam poměrně slušný prachy. Ale aby náhodou nedošlo k omylu! Otcem mýho dítěte nebyl František Filipovskej, to ani náhodou! Můj Fanda byl mnohem mladší. Ale taky vošklivější.

A přesto jsme spolu vydrželi a přestáli nejen normalizační časy, ale i doby, který přišly po nich. Devadesátky s kuponovkou, po který nám zbyly jen voči pro pláč, krizi z roku 2008, covid a po něm inflaci, která ještě pořád trvá.

No a Jiřince občas nosíme kytky na hrob. Vona to nebyla až taková mrcha, jakou z ní dneska dělaj, přestože za kecpultem se tak často jevila. Ale v zákulisí uměla lidem pomoct. Když teda chtěla. Voni už to dneska přiznávaj i leckterý členové tehdejších autorskejch divadel, nad kterejma držela ochrannou ruku stejně jako nade mnou ten svatej František, jenže vám to řeknou leda tak mimo záznam.

Archimedův zákon

Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse, jiný se slavným jménem, ale já přišel na svět s holým zadkem a navíc se jménem ne úplně šťastným. Jmenuju se totiž Jindřich Kuzma. Až do pátý třídy mi to nijak zvlášť nevadilo, ale pak mě moje dětská doktorka poslala do ozdravovny v Peci pod Sněžkou, protože jsem byl údajně podvyživenej. No, možný by to bylo, protože naši měli tři kluky a já byl z nich nejmladší a nejmenší. Když jsem nebyl u stolu první, moc toho na mě nezbylo.

Takže do tý ozdravovny jsem se docela těšil, na horách jsem v životě nebyl, ale nakonec to bylo tak trochu držkou do zdi. Vona si mě tam totiž vyhlídla parta starších kluků, který si ze mě udělali terč svejch kanadskejch žertíků. Tak se tomu aspoň kdysi dávno říkávalo. Dnes se o tom většinou mluví jako o šikaně.

Bohužel v mým případě nezůstalo u obvyklejch klik pomazanejch zubní pastou, namydlenejch podlah v koupelně a venku shazování do sněhu, kterýho bylo tenkrát v březnovejch Krkonoších po krk. Jeden z mejch tyranů druhý kategorie, kterej se taky vobčas stával terčem těch prvoligovejch kvůli svýmu srandovnímu jménu Pytlík, totiž brzy přišel na to, jak vod sebe a svýho příjmení vodvíst nežádoucí pozornost. Začal mi říkat místo Kuzma Buzna. A vono se to chytlo. Za chvíli mi tak říkali skoro všichni.

A Pytlík, povzbuzenej svým úspěchem, pokračoval. Vymyslel si na mě posměšnou říkanku: „Jindro, Jindro, smrdíš vindrou!“ A zase to mělo úspěch, protože já tou korunou vopravdu smrděl. Rodiče mi dali na celej dvouměsíční pobyt jako kapesný jen jednu jedinou stovku! To nebyly ani dvě koruny na den. Ale asi mi víc dát nemohli. Táta dělal nástrojaře ve fabrice, ve který byla máma zaměstnaná jako uklízečka, a bydleli jsme v pěti lidech v jednopokojovým bytě ve starým holešovickým baráku se záchodem na pavlači. Hříšný lidi města pražskýho hadr! A možná že právě tenkrát se ve mně něco zlomilo, aniž by si toho někdo všimnul.

Mezi nejstaršíma klukama v celým našem turnusu děcek vykrmovanejch ovesnou kaší, rejžovejma nákypama, bramborovejma plackama a jinejma nízkonákladovejma blafama byl taky jeden hromotluk, kterej vzhledem i jménem připomínal tenkrát děsně populárního hokejovýho reprezentanta Mikuláška. A ten se mě jednou, když jsem se odhodlal ke vzpouře a shodil svýho největšího trapiče z můstku přes Úpu mezi zasněžený balvany, nečekaně zastal. Když se ten zaskočenej šmejd vyhrabal z koryta potoka, chystal se mi rozbít hubu, ale vtom se mezi nás postavil můj idol Mikulášek a kápo mejch tyranů zvadlo jak pochcaná kopřiva.

To, co mě pak potkalo, jsem dlouho tajil. Já se totiž do toho svýho zachránce zamiloval. Samozřejmě že jsem mu to nikdy neřek. Po měsíci si mě máma odvezla zpátky do Prahy a Mikuláška jsem už nikdy neviděl. Teda toho svýho, kterýho jsem si pak ještě dlouho představoval při svejch tajnejch nočních hrátkách pod peřinou. No jo, už je to tak. Hádáte správně. Vyrost ze mě buzík čili teta nebo taky bukvice, respektive teplej bratr – prostě homosexuál.

Ale poznávali to na mně jen kluci a chlapi stejnýho vyznání. Homosexualita sice přestala bejt trestná už někdy v šedesátejch letech, ale předmětem obecnýho vopovržení byla ještě dlouho. A nemálo lidí se na nás kouká skrz prsty dodnes, i když se nám už dávno říká gejové a máme svý kluby a LGBT průvody, kterejm já osobně říkám pražskej prejt, protože i když jsem buzna, nejsem žádnej exhibicionista. To teda ani náhodou!

Tenhle svůj možná zbytečně dlouhej úvod uzavřu konstatováním, že ve škole mi to jinak docela šlo, ale byl jsem spíš na jazyky a děják než nějaký přírodní vědy, takže po maturitě jsem se dostal na fildu, kde jsem ve čtvrtým járu začal dělat takzvanýho pomvěda čili pomocnou vědeckou sílu a po promoci jsem na ní zůstal jako asák. Moc jsem se tam ovšem nevohřál. Ale jestli si myslíte, že mě odtamtud vyhodili po prověrkách začátkem sedmdesátejch let, tak se šeredně pletete. To by se bejvalo stalo, kdybych u prověrek trval na tom, že vstup spojeneckejch vojsk do Československa v srpnu roku 1968 byla vobyčejná okupace, a ne bratrská pomoc, ale tak blbej jsem nebyl. Jenže na druhou stranu jsem nebyl ani tak předposranej, abych jim řek to, co chtěli slyšet. Radši jsem vyrukoval s přiznáním, že mám jistý problémy se svou sexuální orientací a že bych nerad vystavil sebe a svý studenty nějakýmu nevhodnýmu chování z mý strany. Komise byla mým nečekaným a tehdy ještě prakticky neznámým kamin autem tak šokovaná, že to vzala, a navíc vocenila mý čestný jednání takovým kádrovým posudkem, že bych se byl možná mohl ucházet i vo členství ve straně. Ale mně stačilo ke štěstí mý postavení uvědomělýho nestraníka a s tím spojená zašívárna v lidušce, jak se tenkrát říkalo Lidovejm školám umění. A tak jsem nakonec prožil nenápadnej, ale přitom víc než uspokojivej život. Po žádným manželství ani po dětech jsem netoužil, takže jsem se vyhnul obvyklejm citovejm krizím a traumatizujícím rozchodům.

Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině. Většinou spolu jezdíme jen na společný víkendy po Čechách a Moravě a občas i na nějakou tu dovolenou k moři nebo do Alp.

Teď je ovšem podzim a já mám mít pozítří narozeniny. Můj přítel mi k nim koupil pobyt v dvoupokojovým apartmánu ve věži radaru v srdci mý oblíbený Českomoravský vysočiny, kam jsme taky dnes odpoledne v klidu a míru dorazili. A protože je pátek, uvařil mi můj partner kafe a řek: „Ty si teď po tý cestě trochu odpočiň a já zatím zajedu do nejbližší sámošky a koupím tam něco k večeři a jednu nebo dvě lahvinky nějakýho dobrýho proseka.“

„Tady, a proseko? To chci vidět. Ale mě by neurazila ani bohemka. Musela by bejt ovšem brut. Suchá jako prut.“

Můj partner se jenom suše zasmál a řek: „Tak si pojď za mnou zamknout a nikomu nevotvírej! Ani kdyby ti tvrdil, že se jmenuje Slávek jako já a mluvil stejně tenkým hláskem.“

Teď jsem se pro změnu zasmál já. A když jsem za ním zamknul a klíč nechal ve dveřích, dopil jsem kafe, cvaknul jsem si z placatice starý myslivecký, který jsme v šedesátejch letech říkali alkohol s lidskou tváří, a pak jsem se rozhod, že se zatím půjdu do koupelny osprchovat.

Koupelna tam byla, ale žádnej klasickej sprchovej kout v ní. Jen nevelká, zato poměrně hluboká a úzká vana s ruční sprchou připomínající kovovou tasemnici. A tak jsem si tu sprchu ve stoje pustil a začal se mydlit. Jenomže když jsem si ji chtěl přendat z pravý ruky do levý, mokrý a namydlený, vyklouzla mi, začala se kroutit jako had a stříkat všude kolem. Abych zabránil hrozící potopě, zatáhnul jsem igelitovej závěs, kterýmu jsem předtím bohužel nevěnoval žádnou pozornost, a do tý hluboký vany jsem si přidřepnul. Jenomže starý klouby už nejsou tak pružný a přizpůsobivý jako mladý. Najednou mi nohy podklouzly a já seděl ve vaně na zadku. Sprcha mi přitom znovu vyklouzla z ruky, svíjela se jako úhoř a stříkala na všechny strany. A tak jsem otočil kohoutkem, zavřel ji a pokusil se vstát.

Jenže to nešlo. Nohy mi po mokrém dně vany klouzaly jako lyže na sjezdovce a ani v rukách jsem neměl dost síly k tomu, abych z ní vstal. Zkoušel jsem všechno možný, ale marně. V hlavě se mi začaly rojit představy, jako že se můj Slávek do bytu nedostane, a když mu nebudu brát mobil, kterej zůstal ležet na kuchyňský lince, může ho napadnout, že jsem během jeho nepřítomnosti ulovil nějakýho zajíce a jeho zazdil. Byla to samozřejmě blbost, ale já už začínal panikařit. V radaru byla o víkendu jen služba v technický místnosti o tři patra vejš, takže i kdybych si vyřval plíce, nemohl mě nikdo slyšet.

A tak jsem rezignoval. Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout. Nejradši navždycky. Jenomže vleže mě do zad začal tlačit špunt vod tý vany. Vylovil jsem ho a zastrčil tam, kam patří. A pak jsem roztočil kohoutky, protože mi začínala bejt zima. Mít po ruce břitvu, snad bych si i podřezal žíly, ale žádná břitva tam samozřejmě nebyla. Takže jsem oči zase zavřel a čekal, co bude. Třeba až vana přeteče, rozleje se voda z koupelny do předsíně, pak pode dveřmi na chodbu a na schody, a až se Slávek vrátí, dojde mu, která bije.

Ale najednou jsem ucítil, že se stoupající vodou začínám pomalu, ale jistě stoupat i já. Když jsem oči znovu otevřel, uviděl jsem, jak moje stárnoucí tělo, už dávno ne tak vychrtlý jako v dobách, kdy jsem jezdil do dětskejch ozdravoven, pomaličku stoupá vzhůru. A v hlavě se mi rozsvítilo: Archimedův zákon! Těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené! Stará, dobrá, ale už skoro zapomenutá fyzikální poučka.

Zvedl jsem oči ke stropu, na kterým se pára už začínala srážet v drobné kapky, a zašeptal jsem: „Díky, že mě ještě nechceš! Že si budu moct ještě chvíli užívat radostí života…“

Vtom se venku zablesklo a vzápětí zahřmělo. Ale to už se z předsíně ozvalo i Slávkovo klepání na dveře. Vylezl jsem z vany, natáhnul si župan a šel mu otevřít.