Lapidárním názvem Lvov vybavil svou knihu věnovanou tomuto městu německý investigativní novinář Lutz K. Kleveman. O něm se na záložce dozvídáme, že je to muž mnoha zájmů a azimutů: vystudoval francouzskou literaturu a moderní historii, jako reportér a fotograf pracoval pro prestižní média v mnoha oblastech světa, Balkán, severní a západní Afrika, Střední Asie a země bývalého SSSR. Lze tedy důvodně předpokládat, že za jeho zájmem zrovna o tento „zapomenutý střed Evropy“, jak zní už trochu stereotypní podtitul, není nějaké specifické nadšení pro určitý kulturně-geografický region – ať odborné, nebo nadšenecké –, ale že nabídne spíše solidní žurnalismus, oblibující pestrý svět v jeho hloubce a šíři. Obojí by mělo jistě své výhody a nevýhody. V Klevemanově případě hned na prvních stránkách pochopíme, že půjde o řemeslně dobře zvládnutou kombinaci autorovy osobní zkušenosti se Lvovem, výsledků jeho pátrání v knihách v knihovně Centra pro dějiny města (Центр міської історії) a rozhovorů s místními obyvateli, a konečně artikulace jeho názorů na prozkoumané a zažité. Poslední jmenovaná složka je ovšem potenciálně problematická.

Autor otevírá svou knihu se smyslem pro působivou zkratku scénou z roku 1990, při níž při destrukci Leninovy sochy v centru Lvova vyšlo najevo, že v základu sovětského pomníku jsou zazděny náhrobní kameny z bývalého židovského hřbitova. Odkrývá tím povahu svého předmětu jako města-palimpsestu, šíře jako města-textu; rozpačitá, zaražená, mlčenlivá reakce obyvatel na takový objev mu slouží jako silná metafora historické paměti, či spíše její absence. Z obou motivů se s přibývajícími stránkami stávají leitmotivy, dvě linie, po nichž svůj výklad vede: noří se do historie města jakožto bývalého středoevropského centra s typickou pluralitou jazyků, náboženských věr, loajalit a identit, centra, které vypadlo ze své role – a hledá, co k tomuto vypadnutí z role všechno vedlo a jak na tuto roli nahlížejí současníci. K tomu ovšem přidává další aspekty, jimiž hodlá knihu rámovat. Za připomenutí stojí jeho postoj k současné ruské agresi na Ukrajině, který je jednoznačně proukrajinský, ovšem vnáší do něj historické hledisko: média, místní i západní, podle něj informují o probíhajícím konfliktu ahistoricky, zatímco obě válčící strany

ve snaze ospravedlnit své počínání operují především s mladší historií své země
s. 23.

Tím je v zásadě určena i kompozice knihy, v níž se exkurzy do minulosti, poznatky z bezmála orálněhistorických rozhovorů s pamětníky a úvahové pasáže střídají v čtenářsky přívětivém rytmu s popisy autorových vlastních zážitků z několika lvovských pobytů, během nichž sbíral materiál a pracoval na knize. Zde se, možná nevědomky, zařazuje mezi cestovatele současné doby post-turistické, jejíž paradox ztělesňuje, když komentuje postupující gentrifikaci, muzealizaci, disneylandizaci (prý už lze ve Lvově navštívit jakousi „židovskou“ restauraci, kde vám číšník s falešnými pejzy nabídne polévku za nehoráznou cenu a očekává, že budete smlouvat – dle vlastních slov autor odešel raději bez polévky) a „kulisizaci“ historického centra – a současně naslouchá nadšeným místním plánům na využití potenciálu pro cestovní ruch. Zajímavé je, že za referenční bod „šťastného věku“ středoevropského města mezi zhroucením komunismu a jeho komodifikací si bere Prahu 90. let, „než tam nově natřeli všechny fasády“ (s. 22). O tom, že vývoj ve Lvově půjde nutně stejným směrem, svědčí jeho výběr časových příslovcí v příslušné pasáži o prvních dojmech:

Většina ulic je dosud dlážděna hrbolatými kočičími hlavami […]. Mnoho lidí tam stále chodí pěšky […], lidé se ještě dívají na cestu a nesklánějí hlavy nad smartphony […], poboček obchodních řetězců tu zatím moc není […] Mnoho toho ve městě působí ještě nefalšovaně
vše s. 22, zdůraznil JMH.

Jádro knihy tvoří shrnutí historie Lvova, a to od doby, kdy bylo město součástí habsburského Předlitavska, zhruba do konce druhé světové války. Přitom autorovi zjevně nejde o převyprávění těchto dějin, ale snaží se jít hlouběji, ke kořenům všeobecně přijímaných mýtů. Habsburský mýtus o multi-cokoli společnosti, v níž žily národy, náboženství a identity pospolu, budiž prvním z nich: spíše než pospolu žily jednotlivé komunity vedle sebe, spojeny společnou identitou coby Lvované. Dále projde první světovou válku, meziválečné období s jeho modernistickým kulturním a civilizačním vzmachem, kořenícím v místní metamorfóze vídeňské kavárenské kultury, jež zase odrážela středoevropskou variantu osvícenského ideálu všestranné vzdělanosti (pro nedostatek místa jen zlomek z jiného autora, historika Williama Johnstona: Právě neschopnost rakousko-uherské říše poskytnout raison d’être podněcovala její intelektuály k tomu, aby uvažovali o jednotě uprostřed různosti“). Tady, ve lvovských kavárnách, zkrátka stejně jako v těch vídeňských po řadu let umění, filosofie, lékařství, matematika, fyzika a literatura vzkvétaly – obrátíme-li to, co jsme výše pověděli o etnických skupinách – nikoli vedle sebe, ale spolu.

Pro první a tím spíše pro druhou světovou válku platí, že se jí autor věnuje se zvláštním zřetelem k nejrůznějším krutostem, ke kterým docházelo: pogromům na Židy, etnickým transferům, zvěrstvům z ruky sovětské NKVD i nacistické armády a jednotek SS. Je zřejmé, že právě tady se snaží rozplétat kořeny poválečné, a tedy i současné historické paměti a jejích případných slepých skvrn. Koloběh násilí a pomsty, provokací a zrad, antagonismů z omylu i spojenectví z rozumu, do kterých byly v různých konstelacích namočeny všechny skupiny městských obyvatel, totiž nebyl v autorových očích přeťat dodnes, a dokonce v něm lze hledat i kořeny událostí zcela současných – příkladem nad jiné křiklavým budiž, pochopitelně, mýtus Ukrajince jakožto banderovského kolaboranta s nacismem, hojně využívaný ruskou propagandou. Ale i zdroje ukrajinské státnosti, některými hledané v nacistickém protektorátu, nebo křiklavé paralely mezi sovětským obsazením západní Ukrajiny a ruskou anexí Krymu o pár desítek let později – to vše jsou informačně hodnotné pasáže, v nichž autor překračuje horizont replikace faktů vyčtených z knih, které napsali jiní. Na druhou stranu autor jiné mýty zase přejímá, byť jen s minimální výhradou, jako třeba ten o rozdělení Ukrajiny na „proruský“ východ a „proevropský“ západ, k němuž sice připíše distancující glosu „zhruba řečeno“ (s. 25), ale mnoho fazet této údajné binární opozice prostě nebere v úvahu.

K tomu by mu mohli povědět mnohé autoři pozdějšího data narození, namátkou třeba Saša Filipenko nebo Igor Pomerancev; jistě, ani jeden není sice ze Lvova a Kleveman „chtěl po informacích pátrat výhradně ve Lvově“ (s. 167), jeden je z Minsku a druhý z Černovic, nicméně obraz strašlivých dějin 20. století bude v intelektuálním horizontu všech tří měst dost podobný. Jenže poválečnému rozvoji města pod sovětským panstvím se autor pohříchu nevěnuje vůbec, protože je z jeho hlediska nezajímavý, třebaže by přece jen bylo možná o čem psát: o překotné urbanizaci, industrializaci, kulturní nivelizaci a homogenizaci a napětí mezi nově příchozími z venkova a původními městskými vrstvami, tedy tím, co z nich zbylo. Zda platí teze některých německých historiků (např. Karla Schlögela, Klevemanem ostatně v knize v jiné souvislosti citovaného) ohledně jejich vnímání vlastní identity jakožto průsečíku její kolektivní, masové povahy homo sovieticus s osudem konkrétního, identifikovatelného města včetně jeho před-dějin, nám nakonec jasno není; jak autor pozoruje,

i dnešní Lvované mají k architektuře, která je obklopuje, podobný vztah jako třeba obyvatelé Soluně k mešitám svého města či Mohučané ke svým antickým zříceninám
s. 27.

Anebo je to spíš ještě složitější.

Nejvýraznějším tématem knihy se, jak se zdá, nestává to, jaký vztah má k těmto „zříceninám“ Lutz C. Kleveman; ten s povděkem konstatuje, že „Zde se může člověk sám vydat pátrat po stopách a objevovat historii na vlastní pěst. To, co nalezne, je autentické, jak na to zareaguje, je na něm“ (s. 254). Stává se jím to, jak na ně reagují tito současní obyvatelé města – vedle toho, že se je, podle autora, postupně začínají snažit prodat západním turistům. Jak píše Kleveman na několika místech, jde o zvláštní směs připomínání a vytěsňování. Historie Lvova 20. století je stále ještě otevřená rána, která zůstala nezhojená po zaniklé mnohonárodnostní mozaice. Podobně jako řada dalších východoevropských měst, i Lvov nesmírně utrpěl zmíněnými etnickými transfery, výměnami obyvatelstva i prostou fyzickou likvidací jeho skupin na základě třídním (inteligence, komunisté) či etnickém, nebo, ještě hůř, rasovém (Židé). Materiálně nicméně zničeno nebylo (jako například Královec), takže pokud vezmeme za svou představu o městě jako palimpsestu, na kterou nás autor navedl v úvodu, můžeme pod vrstvami desetiletí objevovat stále zřetelný původní, autentický kulturní kód: uliční síť, architekturu, zachované nápisy na mostních konstrukcích, vodovodních kohoutcích, kanalizačních vpustích nebo třeba dosud volně přístupné podzemní tajné laboratoře, kde se vyvíjela vakcína proti tyfu. Když však autor chce sestupovat do těchto spodních, pohřbených vrstev paměti, naráží v určitých citlivých případech na mlčení, ba přímo na odmítavé či podrážděné reakce; snaží-li se dobrat informací o protižidovských pogromech, dostane se mu odpovědí sahajících od „Jaké pogromy?“ (s. 200) přes „je třeba ještě vypracovat konečné analýzy a hodnocení“ (s. 223) po

Ale možná bys to téma měl raději nechat být. Skandál je to poslední, co teď Lvov potřebuje!
s. 233.

Kleveman se zajisté snaží nemoralizovat a vyvarovat se emotivního hodnocení historie. Všimneme si však, že jestliže jeho počáteční záliba ve středoevropském „morbidním šarmu“, přirovnávaném k trvalému úpadku Benátek v mýtu, který proslavil v jeho domovině Thomas Mann, nám trochu připomíná lehký vánek orientalismu, třebaže jeho pohnutky jsou nepochybně ušlechtilé –

Život ve východní Evropě mi připadal autentický, ještě nezaneřáděný komercí a popkulturou
s. 51,

vyznává se –, když se přece jen pustí na tenký led hodnocení ukrajinského vyrovnávání se s minulostí, dospěje až na samý okraj nepříjemného westsplainingu. Když pak s poukázáním na německé (ale i francouzské, nizozemské aj.) vyrovnání se s holocaustem dojde ke konstatování, že „Ukrajina není v tomto ohledu na něco podobného ještě zdaleka připravena“ (s. 232) a že

Ukrajina může kulturněpoliticky patřit k Evropě pouze tehdy, až se sebekriticky vyrovná se svou historií z let 1941–1944
s. 262,

je to nejspíš pravda, ale ten tone of voice nám trochu nepříjemně zaskřípe v uších.

Jenže o pár stránek později autor toto své sebevědomé tvrzení přece jen koriguje s tím, že než se začalo mluvit v Německu o válečných zločinech spáchaných wehrmachtem na sovětských válečných zajatcích, uplynulo koneckonců přece jen také sedmdesát let, takže „samolibé by bylo ukazovat prstem pouze na Ukrajince“ (s. 281). Dost možná že klíčem k tomuto autorovu lavírování mezi silnými prohlášeními a jejich zmírňováním, a vlastně i obecně mezi mytologizací a mýtokritikou, je vposledku fakt, že píše především pro německé publikum a z německého pohledu, navíc generačně specifického v tom, že pro jeho vrstevníky (autor je ročník 1974) už nejsou východní oblasti někdejšího německojazyčného prostoru předmětem nostalgického lkaní za

naší Atlantidou, našimi Pompejemi

(abychom ještě jednou připomněli Karla Schlögela), ale předmětem obnoveného zájmu po dlouhé době ignorance, kdy evropský východ německou veřejnost prostě nezajímal, obnoveného zájmu o nové cesty, jež ovšem povýtce vedou často ve starých trasách.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.