Kudy vedla vaše cesta ze Žižkova, o kterém píšete ve svých knihách, do vsi u Jindřichova Hradce, kde už řadu let žijete?

Na Žižkově jsem prožila formativní roky, tedy dospívání a ranou dospělost. Potom jsem se různě přesouvala po Praze a nakonec jsem se přestěhovala k Jindřichovu Hradci. V hlavním městě jsem ale každou chvíli.

Přepadne vás někdy nostalgie a zajdete se na Žižkov podívat?

Občas tam chodím, někdy je to spojené s autorským čtením. Nedávno jsem byla na dlouhé procházce s kamarádem, který na Žižkově také vyrůstal a na rozdíl ode mě se tam i narodil, takže ho zná ještě líp. A sentiment – spíš asi úplně zbytečný stesk po věcech, které člověk už nezmění. To znamená po tom Žižkově, který byl brutálně zničený a bohužel ho nenahradilo nic kvalitního. Praha se mění tak jako všechna města a je fajn, když na místě původní zástavby vyroste něco pěkného, ale to pro Žižkov rozhodně neplatí. Vždyť původní záměr komunistů byl úplně tuhle čtvrť zlikvidovat! Měli skácet celou Hartigovu, dřívější Koněvovu a Husovu ulici až k Ohradě a měl tudy vést takový ten přiblblý ruský prospekt.

Proč jim tolik vadila zrovna tahle místa?

Komunisti Žižkov nenáviděli, většinou tam totiž žili lidé, kteří nebyli srostlí s režimem. Byla to velmi svérázná čtvrť a navíc měla silný zvuk za první republiky, říkalo se republika Žižkov, město Žižkov. A oni chtěli tyhle vazby zpřetrhat. Celé bloky pavlačových domů nechali záměrně chátrat, neinvestovali do nich ani korunu. A přesto ty baráky měly obrovskou estetickou kvalitu i v době, kdy je likvidovali. Takže to jednoznačně mělo ideologické důvody. Vznikla dokonce i architektonická studie, která šla proti bourání, ale nepovedlo se to. Mám v živé paměti, jak tam najíždějí buldozery a padá jeden dům za druhým.

To musel být depresivní pohled.

Strašně. Stará zástavba měla svoje kouzlo. Starousedlíky přestěhovali na Černý Most nebo do Modřan a ti staří lidé tam často brzy umřeli. Steskem. Žižkov je Žižkov.

Takže když moje osmdesátiletá tchyně hrdě říká „já jsem Žižkovanda“, má to svoji váhu.

To je určující. Naprosto. V mladých letech musela Žižkov zažít v té největší palbě.

Na vašich knihách oceňuju živý, uvěřitelný jazyk, zejména v dialozích a vnitřní řeči postav. Jak své hrdiny, navíc z velmi různorodých prostředí, „odposloucháváte“?

Vlezu si do nich. Když píšu, jsem ta postava. Většinou to jde docela snadno, ale když výjimečně ne, hned to poznám. Napíšu třeba odstavec a už během psaní cítím, že tam chybí ten správný „šmak“. Právě ta uvěřitelnost. V takovou chvíli musím vstát od počítače a jít pracovat na záhon, naplnit pračku, koukat z okna, zkrátka dělat cokoli jiného, ale nemůžu dál psát.

Jak víte, jak lidé třeba dělnických profesí skutečně mluví, jaký slang nebo typické obraty používají?

Mám ráda větu „Já nevím, jak to vím, ale vím to“. Když si tu postavu obléknu, stanu se jí. Ale možná by se našly i postavy, které bych si obléknout nedokázala.

Musela jste někdy některou postavu opustit, protože to prostě nešlo?

Zatím se mi to nestalo. Myslím, že když už mám ten příběh v hlavě, tak proto, že je mi blízký. Nedokážu si ale představit, že bych psala třeba z prostředí vrcholové politiky. Možná by to sklouzlo někam, kde ani nechci být.

Jak k vám příběhy „chodí“?

Samy. Je fakt, že jsem notorický voyeur. Hrozně mě baví pozorovat lidi. S kamarádkami jsme měly oblíbenou hru – seděly jsme třeba v parku na lavičce, kolem chodili lidé a my si o nich vyprávěly příběhy. Co je kdo zač, jak se jmenuje, kam jede, proč se tváří takhle, co má v té tašce, na koho čeká… A za chvíli jedou v hlavě takové věci, že je to k nezastavení.

Povídka, kterou jste nám poskytla do tohoto čísla Tvaru, je součástí další povídkové knihy, je to tak?

Ano. Měla by vyjít začátkem příštího roku pod názvem Bolesti pro každý věk a postavu. Je to deset povídek, z toho sedm je už hotových a před redakcí, poslední tři ještě musím trochu přepsat. To se mi daří vždycky nejméně ze všeho. Vstupovat do hotového textu je vždycky bolestné, ale když mě k tomu vyzve Mirek Balaštík se svými zkušenostmi, tak má stoprocentně pravdu. Když jsem pozměnila první povídku, uvědomila jsem si, jak moc to bylo ku prospěchu.

Jak povídka „Těmahle rukama“ vznikla?

Když mi bylo něco přes dvacet, seděli jsme s kamarády v hospodě a byl tam s námi i jeden takový nemakavý, tenkrát se říkalo příživník. Vlasatý mládenec. A vedle nás seděli dělníci, byli už opilí, jeden z nich byl úplně na plech a začal se do toho kamaráda navážet. V určitou chvíli řekl: „Těmahle rukama jsem sekal metr zdi!“ Kamarád se zamyslel, napil se a řekl: „A to je dobře, nebo špatně?“ A už to jelo. Ve mně to sedělo skoro čtyřicet let, až se z toho stal tenhle příběh. Bude tam také povídka o chlapečkovi, který u babičky o prázdninách podpálí plot. Základem byl příběh mého muže a kolem toho se odehrává zase jiná story. Vyzobávám si ze skutečnosti různé historky a detaily a ty pak do něčeho obleču.

Pracujete jako vedoucí sociálně-terapeutické dílny, tohle prostředí se však ve vaší tvorbě zatím neodráží. Je pro vás zatím příliš živé?

Je to tak. Jestli jednou nějaký motiv použiju, tak až v době, kdy tam už nebudu pracovat. Ne že by to bylo tolik kontroverzní, spíš si to ve mně musí sednout. Dřív jsem dělala pracovníka přímé péče, teď vedu sociálně-terapeutickou dílnu. Moc se tam nepotkávám s něčím, co bych chtěla napsat. Tedy zatím. A hlavně, ta práce je psychicky vyčerpávající. Proto také pracuju na půl úvazku, vždycky jen polovinu týdne. I tak mě to pohlcuje natolik, že můžu psát jen kratší texty. K souvislejšímu textu potřebuju daleko delší časové kontinuum. Klikaře Benyho jsem napsala díky covidu a Zbabělé hrdiny během rekonvalescence po těžké operaci. Povídky už jsem měla z půlky připravené a k nim jsem rovnou napsala druhou povídkovou knihu, tu, co vyjde na podzim.

Psala jste obě knihy souběžně?

Přesně tak. Bylo mi totiž jasné, že jakmile se vrátím do práce, bude to strašně těžké. Tyhle dva světy se mi v hlavě úplně nepotkávají.

Máte poloviční úvazek i proto, abyste měla víc času na psaní?

No jistě. Tohle byla moje zcela transparentní podmínka, s níž jsem do toho šla. Navíc máme doma firmu, kterou musím také obhospodařit, a to není vůbec nic jednoduchého. Víc toho dělat už nemůžu. A to je rodina velmi chápavá, můj muž mi vychází nesmírně vstříc, ve všem. Ale když mám čtyři dny volno, cítím se odpočatá až třetí den a pak už mám jen ten čtvrtý na to, abych něco napsala.

Spisovatelka Jana Poncarová na podzim vydala knihu rozhovorů, ve které s dvanácti současnými českými autorkami rozebírá, kdy a jak píšou a zda vůbec mají na psaní dostatečný prostor, fyzicky i mentálně. Podle eseje Virginie Woolfové ji nazvala Vlastní pokoje. Jak to máte s „vlastním pokojem“ vy?

Vyvažovat práci, tvorbu a „život vůbec“ je nesmírně složité, tím spíš že máme dům, zahradu a občas také potřebuju vypadnout z domácího prostředí, projít se po výstavě, vidět divadlo. Vybalancovat to všechno tak, aby mi nehouklo, je někdy dost složité. Kdybych měla víc času, určitě bych víc psala, protože nejsem nepracovitá. Dokonce si dovedu poradit s přirozenou prokrastinací, i když někdy je také zdravá, co si budeme povídat. Člověk nemůže mít okamžitě pocit viny, jen protože chvíli nic nedělá. Ale víc času na psaní bych si přála, to je bez debat.

A co ten vlastní pokoj?

Mám jich dokonce několik. Ale stejně nejraději píšu v kuchyni. Většinou jsem tam sama, takže je to úplně v pohodě. Mám soukromí, prostor, veškeré podmínky, jen potřebuju mít vyvětranou hlavu, abych si mohla sednout a psát.

Čím je vám blízký žánr povídek? Někteří je podceňují, zvlášť ve srovnání s románem – přitom dobře udělaná povídka je mistrovský kousek, tak jako dobrá báseň.

Přesně tak. Musíte to tam „poslat“. Já jsem ovšem o rozšířené nechuti číst povídky vůbec nevěděla, a to ještě před půl rokem. Zjistila jsem to, když jsem měla v Táboře společné čtení se Stanislavem Beranem, který zrovna také vydal sbírku povídek, Schrödingerův hotel. Moderoval nás Kryštof Eder a se Stanislavem narazili i na to, že lidé neradi čtou povídky. To jsem opravdu netušila! Asi nemám v okolí nikoho, kdo by knihy dělil podle žánru. Když jsem pak jela autem domů, šrotovalo mi to v hlavě a začala jsem si vyjmenovávat své oblíbené autory. A zjistila jsem, že kniha, nad kterou jsem si poprvé v životě vědomě řekla – takhle bych jednou chtěla psát, byl Bůh z reklamy, povídková kniha od Aleny Vostré. To mi bylo patnáct. Také tu knížku pořád všem kupuju, asi ji brzy vykoupím. A pak jsem vzpomínala dál: Nenadál, Saroyan, Bukowski, toho mám strašně ráda, a spousta povídkových autorů, kteří vycházeli v osmdesátkách, kdy jsme každý čtvrtek stáli fronty před knihkupectvím. Woody Allen – toho mám moc ráda, když si chci oddychnout. Singerova tlustá kniha povídek Stará láska. Přečetla jsem jich strašně, vyrostla jsem na nich, ale uvědomila jsem si to, až když jsem byla vyprovokovaná touto diskusí. Na svůj spisovatelský profil na Facebooku jsem pak napsala obhajobu povídky. A přitom jsem si zase znovu uvědomovala, jak mě tenhle typ textů formoval. Mimochodem Kryštof v Táboře řekl i jednu případnou věc, kterou jsem si do té doby sama neuvědomila – že povídkově laděná je i moje kniha Všichni sou trapný, jelikož se jednotlivé příběhy postupně uzavírají. Možná tedy přemýšlím „povídkově“, aniž bych o tom věděla.

A pustila jste se v těch patnácti tedy do psaní?

Tak jako každý mladý. Psala jsem básničky, zapisovala jsem si sny a dodnes mi připadá, že jsou dobré. Vymýšlela jsem písňové texty a různé kratší útvary, včetně povídek, na něco delšího jsem neměla sicflajš. Víc jsem se rozepsala, když mě vzali na konzervatoř, „Ježkárnu“. To mi bylo devatenáct dvacet. O pár let později přišlo dítě, takže na psaní už nebylo tolik prostoru, zato jsem začala hodně fotit. Měla jsem fotokomoru, a když byl syn malý, přes den jsem fotila a v noci vyvolávala fotky. To mě moc bavilo a asi by mě to bavilo dodnes. Víc psát jsem znovu začala až kolem roku 2015. Máňu a souběžně s ní i první náměty, ze kterých pak vzniklo Všichni sou trapný.

Kudy pak vedla cesta k vydání knihy?

Ta byla trnitá. Knihu Máňa a my druzí jsem začala psát, protože jsem procházela těžkým obdobím a potřebovala jsem se k něčemu vztáhnout. A proč konkrétně Máňu: když jsem mezi přáteli začala vyprávět historky o své babičce Máně, všichni se uhihňávali a říkali si – Jasně, ona si takhle vymýšlí, protože nás chce pobavit. Nikdo mi to nevěřil, leda když u toho byla kamarádka, se kterou se přátelím od patnácti let, a řekla jim: Ale takhle to fakt bylo, slovo od slova. A tak jsem se rozhodla, že si Máňu jednou provždy zaznamenám, a tím ji v sobě uzavřu. Když jsem se do toho pak pustila, uvědomila jsem si, že je to dobře i kvůli dětem.

Čím byla Máňa tak osobitá, svérázná?

Byla to moje babička z Podkarpatské Rusi, velmi výbušná postava. Ta kniha je o mně a mé matce a o babičce, tedy tři generace žen ve Strašnicích v šedesátých letech. Reálný socialismus a všechno, co je s tím spojené. Syn zažil Máňu jen jako malý a dcera ji nezažila vůbec, ale navzdory tomu mluví stejně jako ona. Máňa vytvářela neuvěřitelná slovní spojení a někdy tím to, co říkala, povyšovala na jinou kategorii. Třeba o jedné dívce prohlásila, že je tlustá, a proto má kolaps méněcennosti. A dcera, ta si nebude házet s těžkým cimbálem, na moři pozoruje jachetnice, chce jet na zámek Mrazák…

To je půvabné – mně zas kamarádka tuhle psala, že dítě řvalo jako Turek. A jak pak došlo na vydání knihy?

Když jsem prvotinu Máňa a my druzí dopsala, začala jsem ji nabízet po nakladatelstvích, až se mi ozvalo dnes již zaniklé nakladatelství Plus, které patřilo do konsorcia Albatrosu, a Máňu vydali. Má nádhernou obálku od Tomáše Cikána, horší už byla práce redakce, přitom šlo o prvotinu. Knihu Albatros nabízel jen ve svém e-shopu, na pulty knihkupectví ji bohužel neposlal. Nedostala žádnou podporu a nakonec – ještě před vypršením smlouvy – poslali zbytek výtisků k likvidaci.

Takže už není k dispozici?

Ne, jen v podobě e-knihy. Občas se nějaký výtisk objeví v antikvariátu, ale hned je pryč. Takže jsem si ji začala sama nakupovat, protože jsem už měla jen jeden exemplář.

To vám ty výtisky ani nenabídli k odkoupení?

Ne, a to mě mrzí nejvíc. Máňu se rozhodli zlikvidovat ve chvíli, kdy byl Klikař nominovaný na Literu. Sice na to měli právně nárok, ale smlouva mezi námi v té době ještě běžela a mně to připadalo hodně přes čáru. Chtěla jsem po nakladatelství vysvětlení, toho se mi však nedostalo. Z druhé strany to beru jako dobrou zkušenost, protože tím víc oceňuju, že mé nynější domovské nakladatelství pracuje s autorem od první redakce po vydání knihy. Ten rozdíl je opravdu třeskutý.

Druhou knihu, Všichni sou trapný, jste po této zkušenosti tedy vydala v Hostu.

Vydala, ale původní rukopis vypadal jinak. Byly to tři povídky mapující dětství, mládí a dospělý věk na Žižkově, které jsem pojmenovala Zbabělí hrdinové. Ten název jsem teď vymyslela podruhé! Mezitím jsem ho totiž regulérně zapomněla. Po různých peripetiích mi skutečně přijali rukopis v Hostu. Nejvíc se ale redakci líbila první povídka a vyzvali mě, abych z ní udělala něco pořádného. Po dohodě s Honzou Němcem jsem spojila první a poslední text, přidala další postavy a příběhy a výsledkem byla knížka Všichni sou trapný. Prostřední povídka, původně nazvaná „Ježíšek nosí bílý plášť“, se stala základem pro Klikaře Benyho. Takže nakonec jsem je vytěžila všechny.

Co pro vás znamenala nominace Klikaře Benyho na Literu?

Potěšila mě, opravdu moc. Znamenalo to pro mě hezké chvíle v Knihovně Václava Havla, kde jsem se potkala s ostatními nominovanými autory, to bylo moc fajn. A pěkný večer v Nové scéně Národního divadla, to bylo také velmi příjemné. Ale že bych nominaci vnímala jako nějaký stavební kámen, to ne. Literární ceny ani nijak zvlášť nesleduju, ani se v nich nevyznám.

Je pozoruhodné, že jste debutovala ve svých dvaapadesáti letech a úspěch se dostavil velmi rychle.

Ani nevím, jestli je to nějaký úspěch, i když v té konkurenci možná ano. Ale abych nevypadala přeskromně – už dlouho jsem odtržená od Prahy a tam u nás přece jen žijeme trochu jiným způsobem života. Na venkov tahle „sláva“ úplně nedopadá. Tím spíš jsem byla nominací zaskočená, protože jsem ji opravdu vůbec nečekala.

Jak říkal Karel Gott.

Ten tuhle větu zprofanoval už nadosmrti. Minimálně do mé smrti. Ale když mi Radek Štěpánek, který tehdy pracoval v Hostu, napsal o nominaci, skutečně jsem byla nesmírně překvapená. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Teď si dovolím malou odbočku, musíme se totiž zmínit o vaší iniciativě Dražební kostka. Jak vznikla a co je jejím cílem?

Dva roky války na Ukrajině – asi nemá smysl to víc rozebírat. Asi to s námi se všemi dělá podobné věci. A já to mám tak, že čím déle to trvá, tím hůře to nesu. A nechci se pořád jenom prát s pocitem viny, že tady jen sedím a nic nedělám, nebo být naštvaná. Tak jsem se rozhodla pro aktivitu a založila jsem na Facebooku skupinu Dražební kostka. Právě teď připravuju k dražbě úžasné nové knihy z mnoha českých nakladatelství. Nakladatelé, které jsem oslovila, k tomu všichni přistoupili nesmírně velkoryse, a tak mi už několik týdnů chodí knihy z Hosta, NLN, Divadelního ústavu, ÚSTRu, z Muzea paměti 20. století, z Arga, Druhého města, Větrných mlýnů, OneHotBook. Mnohé z těch knížek mají ukrajinskou tematiku nebo je napsali ukrajinští autoři, ale samozřejmě je to i česká a zahraniční beletrie, a dokonce i audioknihy. Knihy budeme postupně dražit přímo na Facebooku, všechny vydražené peníze půjdou na transparentní účet a z něj posviští iniciativě Dárek pro Putina – Sbírka zbraní pro Ukrajinu, která si s tím poradí velice dobře. A na 23. května máme v Čítárně Unijazzu domluvený tematický literárně-hudebně-fotografický večer. Tímto všechny zvu, teď tedy hlavně k dražbě.

Kdy a jak on-line dražba knih proběhne?

Budu ji spouštět začátkem dubna a potrvá tak dlouho, dokud budou knihy k mání. Bude probíhat vždycky od čtvrtka do soboty. Pokaždé tam dám jen určité penzum knih, od každé pět až deset výtisků, abych to stihla spravovat. Aby si to čtenáři dovedli představit: každá kniha má svoji dražební kartu s anotací a vyvolávací cenou. Bude mít samostatný příspěvek a pod ním budou lidé dražit v komentářích. Každý zájemce napíše do komentáře částku, měly by tam postupně přibývat a zvyšovat se, tak jako na klasické dražbě. Večer uzamknu komentáře a pošlu zprávu tomu, kdo nabídl nejvyšší obnos. Knihu si pak může vyzvednout na akci v Unijazzu, nebo ji zašlu. Doufám, že budeme úspěšní.

To je chvályhodná akce, budu držet palce. Pustila jste se teď do něčeho nového i autorsky?

Pustila, je to úplně čerstvá věc. Nedávno mě oslovila Alžběta Bublanová, abych napsala krátkou povídku do Radničních novin. Byl to pekelný úkol, jen 2 800 znaků. Včetně mezer. Text jsem musela hlodat až na kost. Ale zjistila jsem, že mě to strašně baví! A začala jsem přemýšlet o tom, že napíšu podobným způsobem i další povídky. A protože naše osudové rodinné číslo je 27, ráda bych vydala knihu dvaceti sedmi krátkých povídek. Už se mi v hlavě začínají rojit náměty a hrozně mě to baví. Když musíte místo celého odstavce najít jediné správné slovo, je to práce a vyžaduje to sebekázeň. A člověk najednou uvažuje úplně jinak. Možná podobně jako u básně. Napsat čtyřverší, které má nějakou sílu, je nesmírný um.

Píšete ještě občas básně? A publikovala jste aspoň některé z nich?

Píšu, ale nepublikovala. Zatím cítím jistý ostych. Ale jo, pár básniček doma mám. Teď mě ale zajímají ty krátké povídky.

Proč je 27 vaše osudové číslo?

Došli jsme k tomu postupně, retrospektivou. Je to naše rodinné číslo a číslo mé kamarádky, se kterou se přátelím od patnácti. Postupně jsme přišli na to, že se v našich životech neustále objevuje číslo 27. Třeba na domech. Bydlíme v čísle 27, můj muž bydlel ve 27, já jsem bydlela ve dvojkách nebo sedmičkách, oba jsme jako děti měli v Praze zdravotní obvod 27, a to jsme bydleli každý v jiné čtvrti. Telefonní číslo na Žižkov začínalo 27, na autech míváme 27. A teď to bude znít hodně ezo, ale mám pocit, že se mnou tímto způsobem komunikuje můj děda.

Taková mystika všedního dne.

To ani není mystika. Teď si možná čtenář řekne, že mi prostě jenom hvízdlo, zřejmě věkem, ale kamarádka to má také. Postavili dům a hádejte, jaké jim přidělili číslo? 227. Takže to bereme vážně, až tak, že jsem všem nechala k Vánocům vyrobit přívěsek na klíče s číslem 27.

Tak to by ty povídky ovšem měly mít ne 2 800, ale 2 700 znaků!

No jo, to máte pravdu… ale je to tedy strašná představa! Já si naopak tajně říkala, že si tam 200 znaků přikopnu. Ale rozhodně tu knihu napíšu, tím jsem si jista. Teď to vypadá, že pořád utahuju šroub směrem k menším útvarům, ale tohle je opravdu náhoda, na základě „výzvy zvenčí“. Máloco mi dalo takovou práci jako tahle miniatura, navíc docela drsná. Čím vyrábí zlatník menší věc, tím víc práce s ní má, a tohle je podobné.

Ale všechny „sedmadvacítky“ nebudou drsné, nebo ano?

Myslím, že ne.

Ptám se proto, že zejména Zbabělí hrdinové působí na mnohé čtenáře poměrně depresivně.

Na tom něco je. Když mě zmíněná kamarádka moderovala na knižním veletrhu v Plzni, ptala se mě: „Jak ty vlastně vidíš svět?“ A mě to zarazilo, protože mám pocit, že svět vidím takový, jaký je. Ona ho vidí jiný, protože vyrostla v odlišném prostředí. To, co se odehrává v mých příbězích, se vesměs opravdu stalo. A to jsem leckdy mnoho ubrala! Ve Zbabělých hrdinech je například povídka „Slunce v úplňku“. Tu matku, Danuši, jsem zažila v reálu. Chovala se strašně a vyváděla i jako stará tak šílené a absurdní věci, že by tomu nikdo nevěřil. Kromě jedné povídky, „Letu 272“, jsou všechny postavy víceméně reálné. Ty životní příběhy prostě takové jsou. Nevím, jestli to přivolávám, nebo si toho víc všímám.

Možná si jich opravdu víc všímáte aneb čemu člověk věnuje pozornost…

To je fakt. Na tom rozhodně něco bude.

Jak moc během psaní pozměňujete odpozorované postavy a „skutečné příběhy“?

Z něčeho tam nechám jen trochu, a hlavně – ti lidé už většinou nežijí, případně znám celou story z doslechu nebo jsem ten příběh sama krátce prožila. Popíšu to na příkladu povídky „Kriminál na balkoně třeba“. V Mladém světě bývala prostřední žlutá dvojstrana s rubrikou „Milá Sally“. A jednou jsem tam četla dopis, který mnou naprosto otřásl. Ani ne kvůli samotnému příběhu, ale kvůli tónu, kterým dotyčná psala. Její muž jí zahnul, měl s milenkou dítě a ona ho adoptovala. Znělo to vyloženě sebeoslavně a celý dopis končil tím, že teď její muž teprve ví, co má doma za poklad. Mně bylo tehdy asi dvacet a pořád mi to leželo v hlavě, dívala jsem se na to z pohledu jejího muže a adoptovaného dítěte. Doufala jsem, že se nějaký redaktor přiopil a vytvořil ten příběh, protože v případě, že by to byla pravda, život v té rodině by byl peklo. Měla jsem to v sobě pětatřicet let. Lákalo mě tu látku zpracovat. Mimochodem, to dítě tam vlastně nehraje žádnou roli – ale ani pro jednoho z nich. On má doživotní pocit viny, ona ho nenávidí a dítě proti němu drží jako samopal. Šílená představa.

Zapisujete si podobné nápady, nebo je skutečně celá desetiletí držíte v hlavě?

Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let. Když jsem to říkala Máně už jako dospělá, tvrdila, že si to pamatovat nemůžu, ale nakonec to uznala. Můj děda, Mánin manžel, si vzal život, když mi byly dva roky. Přesto si pamatuju, že sedával u velkého stolu a vedl si soukromý knižní katalog, on byl vášnivý čtenář. Všechny knihy, které nakoupil – a on kupoval všechno, to ani nešlo přečíst, dodnes mám doma knihy, které nemají rozřezané stránky –, popisoval inkoustovými tužkami. Já mu je brala, slintala jsem po nich a čmárala do knih, které měl všude kolem sebe. A jelikož mě miloval a nechtěl mě vytrhávat z mého úsilí, nenápadně mi pod ruku podstrkoval papír, ale já na to vždycky přišla. Přesně si vybavuju ten náš boj – a to jsem ještě ani nechodila. A pak si pamatuju, že mě děda bral v kočárku ven, seděla jsem v tom těžkém osmipéráku se staženou stříškou, a když jsem zvedla hlavu, viděla jsem nad sebou rozložené noviny. On vždy tlačil kočár břichem, aby mohl číst denní tisk. Dlouhodobou paměť mám tedy slušnou, jen poněkud vytěsňuje tu krátkodobou.

Nemůžu se nezeptat – jak jste přišla ke jménu Simona? Je totiž poměrně vzácné, napříč generacemi.

Nevím to jistě, ale tuším. Moje matka Aranka byla na mezinárodním pionýrském táboře v Seči ve východních Čechách, byl to takový český Artěk, kam posílali vzorné pionýry. A takhle tam přijely Elene a Danielle, sestřenice od Marseille, a moje matka se s nimi jako jedna z mála domluvila, protože se učila francouzsky. A tak se začaly kamarádit. Tím získala vazbu na Francii, kde je jméno Simona, tedy Simone, poměrně běžné. V době, kdy jsem se narodila, ještě ani nebylo v kalendáři, pouze mezi povolenými jmény. Doma mi řekli, že mám svátek 28. října. Máma to prý našla v nějakém francouzském kalendáři, ale kdo ví. Mně to datum vyhovovalo, protože spolu se mnou slaví celá země. A slavím tak dodnes, i když kromě rodiny mi všichni přejí 12. prosince.

Maminka se jmenovala Aranka?!

Když babička Máňa žila s dědou na Kladně a narodila se jim dcera, tak děda, který jinak vůbec nepil, byl to abstinent, tichý chlap, se s kamarádem opil v hospodě. Měli s sebou starý rakousko-uherský kalendář, a tak dlouho do něj píchali prstem, až se po všech těch Pepících a Frantících trefili na holčičí jméno – a byla to Aranka. Děda tehdy kamarádovi odpřisáhl, že se tak dcera bude jmenovat, a to se také stalo. Mám dojem, že to bylo to jediné, co si v životě prosadil. Aranka byla tmavá stejně jako Máňa a spolu s tím jménem vypadala, že má cikánský původ, i když to tak nebylo. I Máňa, podle té trošky rodinných fotek, co mám, vždy vypadala, jako by vypadla z vozu, když kolem její rodné vsi táhl cikánský tábor. Já jsem proti tomu úplně jiná, jsem hodně podobná prababičce z dědovy strany. Geny jsou nezničitelné potvory a míchají nám koktejl, který nás ovlivňuje celý život.