8/2024
Mudrovali jsme nedávno s Irynou Zahladko, českou básnířkou ukrajinského původu, nad tím, jak se v češtině správně terminologicky nazývá literárněkritický žánr, jehož předmětem je reflexe završeného autorského textu, který ještě nevyšel knižně. Musel jsem uznat, že odborný termín asi neexistuje, protože, pokud je mi známo, neexistuje vlastně ani tento žánr. A tak jsme se rozhodli, že ho založíme.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
toto číslo Tvaru otevírá rozhovor s Alexejem Sevrukem, českým autorem ukrajinského původu, který na sebe v loňském roce upozornil skvělým románem Evropanka. Ale kdyby jenom na sebe; upozornil na existenci jevu, kterému se v tomto vydání věnujeme a který je v našem prostředí relativně nový, tedy české literatury psané autory, jejichž rodiště leží za českými hranicemi nebo jejichž mateřským jazykem není čeština.
„Interkulturní literatura“, stojí v titulu s otazníkem. Ten otazník má vyjadřovat dvojí. Jednak nejednoznačnost tohoto termínu vůbec – i v zahraničí, kde má z pochopitelných důvodů delší tradici, je předmětem debat. Starší pojem zněl „migrantská literatura“, ale interkulturní literatura nevzniká jen migrací autorů a čtenářů, které vichry dějin zavály přes hranice státních a národních celků; když to vezmeme hodně zeširoka, má v konečném důsledku interkulturní aspekt každý literární text, kde jde o vyrovnávání identity s jinakostí (k tomu viz první část kontextově orientované studie Petra Kučery na s. 8 a ovšem pokračování v dalších číslech). Za druhé, zásadní otázka zní: jak se postavit k faktu, že interkulturní literaturu máme už také u nás? Za prověření by stálo, zda nám pomůžou postkoloniální přístupy; jak odhalila nedávná debata v médiích, převládající názor na přítomnost koloniálního myšlení v českém prostředí zní asi takto: vždyť jsme neměli kolonie, tak jak bychom mohli, co si to na té progresivní levici zase…? Ale jak by ne, pousměje se s hořkou škodolibostí člověk obeznámený s dějinami naší literatury, třebas i devatenáctého století. Stará dobrá imagologie. Kdo je odněkud, ten je automaticky nějaký – a tak na něj můžeme hledět spatra. Jistě, ne pokaždé, ale tento druh myšlení je zakořeněný hlouběji, než si myslíme.
Připravenosti literárního ekosystému na autentickou jinakost se věnujeme v (neveselé) polemice na s. 16. Zde se spokojme s konstatováním, že dívat se na tento typ literatury, a zejména na ty, kdo ji produkují, především optikou toho, co my sami víme (nebo si myslíme, že víme) o krajinách jejich původu, je snadné a lákavé, ale je to s prominutím fail jako vrata. Nemyslím si, že by bylo záhodno snažit se být přehnaně korektní a solipsistně vytvářet laboratorně čisté prostředí pro mytické, neboť ve skutečnosti nikdy nespatřené jenom ty texty, ale…:
A vlastně, proč zpytovat svědomí cizích lidí? Vztahy mezi člověkem a vlastí jsou intimní povahy,
píše v čerstvě vydané knížce svých esejistických črt Igor Pomerancev, v Praze žijící, rusky píšící novinář, básník a esejista, pocházející z Černovic (někdejší metropole sedmnácté korunní země Bukoviny, nyní ležící na Ukrajině) a dle některých jeden z prvních interkulturních autorů v našem prostředí.
Mudrovali jsme nedávno s Irynou Zahladko, českou básnířkou ukrajinského původu, nad tím, jak se v češtině správně terminologicky nazývá literárněkritický žánr, jehož předmětem je reflexe završeného autorského textu, který ještě nevyšel knižně. Musel jsem uznat, že odborný termín asi neexistuje, protože, pokud je mi známo, neexistuje vlastně ani tento žánr. A tak jsme se rozhodli, že ho založíme. Pod skromně všeobecnou hlavičkou „Reflexe“ ho najdete na s. 9. I toto je interkulturní literatura.
Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, vichrné čtení.
To hlavní
-
Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.
-
Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.
-
Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“
-
Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.
-
Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i o skutečnosti uměleckého díla. Zvlášť důležitý je její respekt k subjektivní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti. Takový postoj otevírá cestu k překonávání představ o interkulturních vztazích jako zákonitostech, které lze objektivně popisovat, analyzovat a interpretovat.
-
Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.
-
Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly -
Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.
-
Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.
-
Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!
-
Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů. -
Neméně sbírka vyniká po jazykové a formální stránce. Verše poskakují zdánlivě neuspořádaně, ovšem rytmicky po stránkách, stejně jako titulní Fosfény, tedy mžitky před očima či „kmitající znaky“
-
Systém, který uměle formuje naše děti, na které si pak pohoršení občané ukazují prstem. Systematické vyčleňování. Počítala jsem s tím, že svého syna na to vše budu muset připravit, že to bude ale takovej mazec, jsem nečekala. Vedeme věčný boj s větrnými mlýny.
-
Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.
