Další román o holocaustu? Má vůbec smysl se do něčeho takového pouštět v době, která je zahlcená příběhy o křivdách 40. a 50. let? Zvlášť u autora, který dosud žádnou knihu nenapsal? Navíc když je výsledkem objemná, pětisetstránková – byť na pohled velmi hezká – bichle?

Řeč je o románu Nepatrná ztráta osamělosti Eliho Beneše (1976), anglisty, bohemisty, publicisty, učitele hudby a skladatele. Jeho první próza značně převyšuje dnes hojně vydávané příběhy z nedávné minulosti, mainstreamové romány plné schémat, osudových zvratů, trpících žen a zničených životů, nekomplikovaně a nepříliš originálně napsané tak, aby vše lehce a rychle doklouzalo k závěru. Eli Beneš je totiž úplně jiná liga.

Hlavního hrdinu a vypravěče Nepatrné ztráty osamělosti Petra Steina, sedmnáctiletého kluka, poznáváme ve chvíli, kdy se po útěku z pochodu smrti z Osvětimi těsně po válce vrací do rodné Prahy. Hladový, špinavý, s věčným průjmem, nedůvěrou, bez ničeho a bez nikoho, vržený do světa, prostoru a doby zcela odlišné od té, kdy s rodiči a bratrem odjížděl do Terezína. Dostane pokoj v ubytovně židovské obce a po malých krůčcích se začíná začleňovat do tzv. normálního života – má čisté oblečení, jídlo, chodí k lékaři, do synagogy; čas tráví u novin a rádia, protože jeho životní náplní je čekání na návrat jeho blízkých. Paní Erna z obce, která se o mladé navrátilce stará, a jeho noví spolubydlící, zvláště pak bývalý voják a sportovec, hřmotný a veselý Icek, se kterým Petr tráví čas tréninkem boxu a posilováním, se posléze stávají jeho novou rodinou. Sbližuje se s židovskými dívkami z dívčí ubytovny s podobným osudem, zvláště pak s českou Němkou Ilse.

V další části-kapitole románu je Petr, který jakž takž začínal nacházet pevnou půdu pod nohama, zbaven svých dosavadních vratkých jistot – Ilse ze strachu před odsunem mizí do Palestiny a Icek si bere život. Přestávají vycházet noviny, v nichž se pátrá po pohřešovaných – a Petr si konečně musí přiznat marnost svého čekání na návrat rodiny. Začíná pracovat a stěhuje se do „svého“ – místo starého velkého bytu, který už dávno patří vychytralé české rodině, dostává alespoň nuznou sklepní garsonku. Na Ilse se snaží zapomenout střídáním dívek, sexem, alkoholem, návštěvou barů a zábavou. A protože tušíme, že ani tohle není jeho cesta, příliš nepřekvapí, když se v poslední části ocitáme v italském internačním táboře, v němž se mladí Židé připravují na cestu do Palestiny – a Petr za Ilse.

Ačkoliv hlavní dějová linie sleduje hledání a zrání protagonisty v poválečných letech, vyprávění je proloženo retrospektivními partiemi, vzpomínkami, reminiscencemi. Krátké a expresivní kurzivní pasáže do děje vstoupí v momentech, kdy nějaký detail Petrovi připomene jeho život v táboře (tykání, píšťalka, křik), a v náznacích se tak dozvídáme, jakými hrůzami si Petr prošel. Zvláště druhá část románu je pak proložena delšími kapitolami, v nichž se s Petrem ocitáme ve vymrzlém Německu na konci války, na jeho útěku a strastiplné cestě do Čech. Vlivem horečky, blouznění i snahy vytěsnit traumatické vzpomínky jde o pasáže emotivnější, útržkovitější, které však dobře doplňují Petrovo civilní, realistické líčení života v poválečné Praze. Díky tomu si skládáme dohromady to, co zformovalo jeho současnou povahu, jednání a vnímání světa, které se pohybuje od snahy najít alespoň nějaký důvod k žití až k rezignaci a pocitu marnosti. Naivní kluk, který chce hlavně přežít, se mění v odevzdaného a nedůvěřivého muže, který ví, že o vše o přišel, ale neví, kudy jít dál; to, co se zprvu zdálo být jistotou a výhrou, může být nakonec úplně jinak. Ani deprese a pocit marnosti však nejsou definitivní a nakonec i Petr uvěří, že je možné zariskovat, znovu hledat a žít dál.

U společensko-historických románů je důležitou rovinou historická věrnost a Eli Beneš samozřejmě ve svých mediálních vystoupeních zdůrazňuje rozsáhlou rešeršní práci i vliv rodinného příběhu a vyprávění. Ačkoliv se podrobným studiem dokumentů dnes zaklíná většina tvůrců, nutno vyzdvihnout, že atmosféru doby Beneš dokázal popsat velmi přesvědčivě, neokázale, civilně a uvěřitelně. Velkým rizikem tu mohly být třeba sice pravdivé, leč mnohokrát popsané situace, se kterými se setkala většina přeživších: když například Petr zjišťuje, že jeho starý byt je obsazený novou, vychytralou, nejspíš komunistickou rodinou, a odchází bezmocný a s nepořízenou, překvapí čtenáře vyprávění o druhé návštěvě starého bytu. V té Petrův židovský kamarád onoho „občánka“ chytne pod krkem, přidusí a zmlátí tak, aby si Petr mohl z bytu odnést alespoň část z ukradených věcí. Jak úlevné po všech těch týraných a bezmocných hrdinkách současné mainstreamové literatury, jejichž osudem je pouze trpět a snášet jednu křivdu za druhou! Zároveň je tu dobře zachycená nespravedlnost, omezenost a přetrvávající antisemitismus bezprostředních poválečných let.

V kombinaci s užitím nepříliš známých detailů dobového života, působivým popisem poválečné Prahy, zvláště pak Starého Města a Holešovic, i zobrazením střetu reality a toho, jak ji prezentoval dobový tisk, se tak román stává zajímavým dokumentem doby a tématu, který kromě Lustigovy Dity Saxové v české literatuře nebyl pořádně zpracován.

Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!