Alena Zemančíková (1955) je dramatička, dramaturgyně, redaktorka, publicistka, pedagožka na DAMU a v posledních letech také prozaička. Kromě několika divadelních her vydala před osmi lety román s názvem Příběh v řeči nepřímé, který se inspiroval autorčiným životním příběhem: popisuje dětství v pohraničním západočeském městě, studia v Plzni i v Praze, manželství i jeho krach, nešťastnou lásku i patálie s dětmi, vše v kulisách doby od padesátých let do současnosti.

Její nový povídkový soubor Nějaké ženy a jacísi muži sice přiznaně autobiografický není, ale motivy a místa z předchozí knihy se v ní několikrát opakují. Ačkoliv texty přinášejí příběhy různých postav, lze za nimi cítit několik témat, která jsou pro autorku podstatná. Kniha místy působí, jako by přinášela kapitoly z rozsáhlejšího celku v různých variacích, které jsou proložené nesouvisejícími miniaturami, nejspíše texty napsanými a posbíranými v delším časovém úseku.

Celý soubor je rozdělen na dvě části, „Ženy“ a „Muži“. „Ženská“ část přináší více než dvě desítky „příběhů a situací“ (jak ostatně zní podtitul knihy) hrdinek, „mužská“ má sice v centru protagonistu-muže, ne vždy však mužského vypravěče – kniha jako celek je jednoznačně „ženská“. Stejně jako jeho ženské protějšky, jsou tu i muži obaleni sítí milostných a rodinných vztahů, bilancují svou životní kariéru a spojuje je taktéž věk (60+), v němž se už nelze vyhnout přiznání životních neúspěchů. Proud času, dějin a okolností, který hrdiny zanesl ne vždy tam, kam chtěli, zvýrazňuje osudovost životních rozhodnutí, jež se příliš nezdařila.

Povídky bychom spíše než na mužské a ženské mohli rozdělit na krátké situace a dlouhé příběhy. Situace jsou momentky, které zazáří, nemají ovšem takovou sílu a průraznost, aby zůstaly v paměti déle než bezprostředně po přečtení. Naopak rozsáhlejší příběhy, v nichž je často představen celý život či proměny vztahu během desetiletí a dějinných a životních zlomů, zanechají otisk hlubší.

Obvykle se v nich objeví téma životního ohlédnutí, v němž nechybí pozadí normalizační a polistopadové doby, konfrontace vzpomínek, ve kterých se vztahy a charaktery nasvětlují z nových úhlů, proměňují, rozpadají a rozplývají se v životní rezignaci anebo uzrávají v leckdy nečekaná rozhodnutí. Názvy textů odkazují k životním příběhům protagonistů („Květa“, „Marta“, „Julian“, „Jadwiga“, „Kantor“), k jejich rozpoložení („Vědomí konce“, „Dva životy“, „Ztracená“, „Ztráty a zmatky“, „Oběť“, „Pra[ch]podivný čas“), věcem se symbolickou hodnotou („Láhev cisterciáckého“, „Bronzová ručička“), místům („Lesbos“, „Utekáč“) či definují – leckdy ironicky – žánr a tvar („Americká romance“, „Tři vyšinuté příhody“, „Jako z Čechova. Triptych“).

Některé příběhy si jsou podobné: Martin z povídky „Utekáč“ se po vojně ožení se Slovenkou, kterou vlastně nemiluje, oba brzy poznají, že od života chtěli víc, ale dlouhá léta spolu zůstávají kvůli rodině a neschopnosti učinit rozhodnutí. Po manželčině nevěře a rozvodu si Martin jako místo nového začátku zvolí romantickou roubenku v kraji manželčiny bývalé rodiny – od čehož ho odradí poměrně bizarní zážitek, v němž se setká sex a smrt.

Obdobný osud čeká i Martina z povídky „Dřevomorka“, osamělý a nemocný v domově důchodců skončí Adam z povídky „Dlouhý život“. Naopak Jan z povídky „Kantor“ prožívá život osobně i umělecky naplněný, a ještě nepřímo zprostředkovává obraz polské alternativní divadelní scény a jejího představitele Tadeusze Kantora. Až k válce a padesátým letům se dostává povídka „Borelióza“, v níž vypravěčka rekonstruuje vzpomínky své tety a příběhy lásky a přátelství jedné dávné party v kulisách dějin 20. století, podobně „Americká romance“, ve které dojde na americké osvobození jihozápadních Čech potomkem z místní, kdysi emigrovavší rodiny.

Povídka „Jako z Čechova. Triptych“ si pohrává s dramatem Tři sestry, v němž se mísí osudy těch, kteří v něm hrají, i alternativní příběh jeho postav. „Bronzová ručička“, „Teplá a měkká ruka“ i několik dalších se vracejí k motivu dávné a neutuchající lásky, kterou hrdinka vnímá intenzivněji než její partner, rezignovaný, zapouzdřený do sebe, minulosti či jiného vztahu. Některé texty popisují život „obyčejných“ stárnoucích žen a mužů, jiné jsou vypravěččiným svědectvím o setkání s umělcem, výtvarníkem, literátem či hudebníkem, osobností přesahující okolní šedý dav. Odlišnost neznamená životní úspěch ani příslib souznění duší, nicméně dává tušit, že umění je něco, co dokáže rozzářit i jinak ne zcela naplněný život.

Povídky jsou napsané přesvědčivě, je vidět, že autorka má literární zkušenost a dokáže pracovat se slovy, ve zkratce vystihnout běh času i působivě vyjádřit naléhavost citů a emocí hrdinů, u nichž by se mohlo zdát, že mají už vše za sebou. O to nepřesvědčivěji proto působí – naštěstí jen ojedinělé – pasáže, v nichž vypravěčka zobecňuje a soudí současnost očima generace, která v dnešku vidí životní nespravedlnost:

Proč společnost ústy svých sdělovacích prostředků tohle lidem dělá? Tak dlouho se mluví a píše, že důchodci si chodí k lékaři popovídat nebo že žena nad padesát je nezaměstnatelná, až tomu veřejnost uvěří. Ještě nikdy jsem nečetla článek, který by se jmenoval Výhody zaměstnání ženy přes padesát […] že je to tím, jak je naše společnost nedospělá, jak v ní nevládne duch spolupráce a návaznosti, ale naopak konkurence a vymezování.
s. 45

Některé z textů („Portréty“) pak mají sklon tuto tezi literárně ilustrovat a propadat se do určité jednotvárnosti: opuštěná stárnoucí žena či muž, kteří nemohli rozvinout svůj potenciál kvůli nevydařeným partnerským svazkům a společnost je odepsala.

Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.