Kdo už dnes ví, že spisovatelka Milada Součková (1899–1983) vydala v roce 1940 román Odkaz? Díky literárnímu vysílání Českého rozhlasu zná publikum několik jejích povídek a básní, díky Národnímu divadlu i monodrama Historický monolog, v němž se v roce 2010 zaskvěla na jevišti dnes už Národním divadlem opuštěného Divadla Kolowrat Eva Salzmannová v roli prezidenta Emila Háchy, a kde mlčenlivou roli Masaryka, z něhož postupně opadávala kašírka, odseděl na jevišti dramatik Karel Steigerwald. Režíroval J. A. Pitínský.

Romány Milady Součkové ovšem, troufnu si tvrdit, nezná téměř nikdo. Jeden jsem v covidové izolaci vytáhla ze své domácí knihovny, otevřela a po krátkém začtení zjistila, že jde o nevšední dílo, pohlížející na měšťanskou rodinu nemilosrdnýma očima. To ovšem text na záložce neříká, tam se píše jen, že

je to obraz naší české společnosti, která ve svém vyzrání, po roce 1914, se stala odpovědnou posádkou naší národní lodi v bouřích světových převratů.

Musí to být působením kouzla!

Hrdinkou románu Odkaz je Marie, starší dcera pražského majitele tiskárny svatých obrázků a sentimentálních přáníček. Poměry v rodině jsou tak nesmyslně prudérní a autoritářské, až to působí parodicky: Matka zvažuje, jestli dcery pustí do tanečních, zda mohou jít s tetou do divadla či sluší-li se, aby se na venkově účastnily sousedské sešlosti. Zakáže jim číst Tolstého Kreutzerovu sonátu a odcizí je tak spřátelené rodině. Večer dcery číst nesmějí, nebudou se přece učit zahálce. Budou spravovat punčochy (což ovšem zámožná rodina nemá zapotřebí). A rodiče pochopitelně chrání dcery před jakýmkoli smysluplným vzděláním.

Líčení venkovského života u babičky Burdové je tak drásavě malicherné, až to připomíná Karla Poláčka a jeho sžíravé charakteristiky v Okresním městě (u Součkové například figuruje pán, který flirtuje se slečnami tak, že jim říká, že kdyby nemohly sníst celou porci, on to za ně dojí). Měšťanská rodina vlastně nevidí v životě kolem nic pozitivního, jejich soustava předsudků a ukřivděných nároků jim v podstatě znemožňuje normálně žít. Ale venkované jsou zase jinak otřesní: Sousedka kupuje od babičky, vdovy po truhláři, almaru natřikrát, nikdy si při jednání nesedne a skříň si neprohlédne a ani napotřetí ji nekoupí. Na venkovské ochotnické divadlo se matka dívá povýšeně, publikum se ovšem směje tak bouřlivě při každé replice (i té, nebo zejména té, která vůbec k smíchu není), že vlastně představení zničí, protože nikdo nepochopí souvislosti. Je-li to komedie, a navíc v ní hraje host z Národního, musíme se přece bavit!

Brzy se najde ženich pro Marii, starší dceru, ale ona se vdávat nechce. A chránila-li doposud rodina její ctnost i před literaturou, teď ji naopak tlačí do manželství. Marie si vezme majitele realit pana Kroupu, i když neví proč (a neví to asi ani on). Od poloviny románu vstupují do děje mimo lineární vyprávění i stále stejné manželské hádky a výčitky – začíná jimi například kapitola o svatbě. Vyskytuje se tu i vzdálená příbuzná, která lpí na monstranci, již vlastní babiččina rodina a po smrti babičky ji zdědí Marie. Baba je monstrancí jako posedlá, připisuje jí kouzelnou moc, která přináší štěstí – no jen se podívejme, jak se Marie dobře má, musí to být působením kouzla! Scéna, kdy stará Zelenková přijde k Marii, už vdané, domů a od prvotního posedávání a upejpání na ni nakonec vybalí celou svou zášť, div že se o monstranci neporve, patří k vrcholným místům románu.

Vdaná Marie šťastná není, neví, co se sebou – a její bloumání Prahou a nakupování bez rozmyslu jen dosvědčují otřesnost její výchovy i životní perspektivy. Jak ji v původní rodině terorizovala matka, tak ji nyní mučí manžel úředník, kterému také nic a nikdo není dost dobrý, přičemž zároveň nestrpí, aby Marie vyšla sama ven, když on odjede do Brna na pohřeb vzdálené neteře.

Román končí narozením dítěte, nad jehož kolébkou stanou sudičky – pradleny. Co mu dají do vínku? Samé banality, předsudky a vlastnosti po příbuzných tak, jak je vidí okolní společnost. A k tomu rozmařilost a dluhy bratra oficíra a komediantství tety, snad jediné postavy, která člověku může být něčím blízká. Holčička nedostane žádnou naději na lepší život.

Při četbě románu Milady Součkové čtenář nemůže nemyslet na Virginii Woolfovou, avšak Woolfová nebyla konfrontována s tak ubožáckou konvencí. Nicméně bezradností před životem a neschopností vyznat se ve svých citech a přáních trpí její hrdinky podobně jako Součkové hrdinka Marie. Odkaz se tak pro mě stal zcela nevšedním čtenářským zážitkem. Teprve odvíjením příběhu se člověk dobírá autorského postoje, v němž s postupujícím textem přibývá básnických pasáží. Najednou nad textem vytanou přízraky a metafory: No není ta almaru kupující divná selka z nějaké dávné balady? Básnická jsou i líčení rodinných situací v Praze i v Kostelci, jen výběrem prostředků a odvážným zpracováním banalit Součková předběhla své básnické kolegy a pak už nikdy neměla možnost se s nimi v české literatuře konfrontovat. Ostatně podobně jako Karel Poláček, který, jak člověku stále přichází na mysl, měl vlastně podobné vidění i přístup.

Jak zvrátit neblahý osud?

Román Milady Součkové byl za socialismu zahrnut mezi nezajímavou „buržoazní veteš“ a nikdy už nevyšel, až teprve v Sebraných spisech v nakladatelství Prostor roku 1997 (definitivně rozebráno). Díky nezajímavému prostředí, v němž se odehrává nenápadný děj bez hrdinství unikl také pozornosti protektorátní cenzury, takže mohl vyjít v úpravě Zdenka Rykra a s obálkou Rudolfa Švába v nakladatelství Čin a v edici Zvonice domova. Je to velká skrytá ironie, podobná té, která je skryta i na stránkách románu. A vlastně nevím, jak byl román ve své době čtenáři pochopen.

Roku 1941 vyšla obsáhlá esej „O některých problémech nového románu“ od Věry Liškové v časopise Slovo a slovesnost; své úvahy odvozuje od románů Odkaz a Zakladatelé Milady Součkové. Tyto prózy mají podle ní i zvláštní humor, plynoucí z všímavosti k bizarním detailům, Lišková to nazývá „neosobní komikou“. Literární teoretička také hodně odkazuje k Proustovi a Joyceovi, okouzlena je zejména temperamentem irského spisovatele. U Součkové upozorňuje na vnitřní dialogičnost její prózy, kdy se postava v duchu vždy k někomu obrací, byť partner v dialogu je neurčitý. Skvěle to ilustruje ukázka ze samého začátku románu:

Na hrobě rodičů pana Tomana leží kytice, někdo tam byl před ním, kdo ji tam dal? Nebyla to snad sestra pana Tomana, z Košíř? Děti myslily, že mají jen tetu Mildovou. Teď slyší, že otcova sestra svým manželstvím se zřekla celé rodiny, neposlechla, vzala si chudáka a teď by se chtěla hlásiti k rodině? Chce pana Tomana ponížit, chce ho urazit připomínkou, že má chudé příbuzné, za které se musí stydět. Kdyby opravdu litovala toho, co udělala, přišla by se na hrob pomodlit v době, kdy ví, že se tam se svým bratrem nemůže setkat a neodvážila by se položit na hrob kytici. Když to pan Toman uváží, je ta kytice pro něho vlastně urážkou, jako by jeho sestra, provdaná za chudáka, chtěla ukázat, že má také nějaká práva k rodině; dokonce snad chtěla pana Tomana zahanbit, jako by on nedovedl ozdobit hrob svých rodičů, jak se sluší a patří.

Miladě Součkové bylo v roce vydání Odkazu 41 let. Po válce byla jmenována kulturní atašé při československém konzulátu v New Yorku, v dubnu 1948 rezignovala a rozhodla se zůstat v USA. Přednášela českou literaturu a literatury slovanské na univerzitách v Harvardu, v Chicagu a v Berkley, jako zaměstnankyně knihovny Harvardské univerzity shromáždila cenný fond české a slovenské literatury. Její práce pro českou literaturu v Americe byla úctyhodná, ale ztráta jejího hlasu v této literatuře byla zcela fatální. S odstupem osmdesáti let od vydání románu Odkaz jsem si jistá, že v ní česká literatura měla svou Virginii Woolfovou – včetně intelektuálního zázemí minervistky a přírodovědkyně, přítelkyně Pražského lingvistického kroužku. A že po jejím odchodu a nenávratu, po mnohaletém vymazání jejího jména z dějin české literatury se tenhle neblahý osud už nepodaří zvrátit. I když… třeba u Mileny Jesenské se to podařilo. Pokračováním románu Odkaz jsou Zakladatelé, ale ty ve své zděděné knihovně nemám.