V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.

Eli Beneš je zdatný literát, to je zřejmé z prvního i druhého románu. Čtenářsky atraktivnější, protože živější a zajímavější, asi zůstane jeho debut z poválečné doby. Novější román, který popisuje banální milostný trojúhelník mezi úzkostným a pasivním týpkem, depresivní a hysterickou manželkou a nijakou holkou z korporátu a jejich úzkosti, deprese a neschopnost udělat správné rozhodnutí, možná až nebezpečně připomíná to, co si nechceme připustit.

Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!