Alexej Sevruk (1983) debutoval v roce 2016 povídkovou sbírkou Divadlo tančících loutek. Vedle toho působil jako šéfredaktor Plavu, do češtiny (spolu)přeložil mj. Moskoviádu Jurije Andruchovyče (1993, č. 2015) a do ukrajinštiny Europeana Patrika Ouředníka (2015). I když nelze redukovat zdroje autorského rukopisu na několik překladů, jisté spojnice se najdou: s Europeanami sbližuje Evropanku kromě názvu i roztříštěnost vyprávění, těkavost z místa na místo a obraz století utvořený klikatícím se vyprávěním, téměř refrénovitě se vracejícím k nejvýznamnějším událostem. K Moskoviádě má pak blízko jakousi iniciační cestou k vlastní identitě a – vzdor citelné ironii Sevrukova názvu – i politickým rysem Andruchovyčova psaní: být Ukrajinec, to znamená být Evropan. A zatímco prvotina byla rozjitřena snovostí a lyrickou rosou dospívání, zelenými lány Evropanky dupou těžké kroky životních zkušeností.

Celý román tvoří série monologů, které pronáší babička k vnukovi a které se točí kolem tragických uzlů ukrajinských dějin minulého století. Zda má jít o předávání dějinné zkušenosti na jeden zátah, anebo o léta sbírání fragmentů, se čtenář může jenom domýšlet. Už fatické vsuvky jako „Ptal ses mě, jestli byla běžná zločinnost?“ (s. 77) přitom naznačují, že vnuka zajímají hlavně tíživější motivy, a těch se mu bohatě dostává. Babiččino vyprávění se točí zejména kolem hladomorů či druhé světové války a v rámci téměř rodinné kroniky poslepovává osudy roztříštěné rodiny. Zachycuje měnící se svět dvacátého století a se steskem a starosvětským pohledem zaznamenává jeho podobu, která nevratně mizela a mizí. Babička je přitom zajímavou postavou i z orálně-historických hledisek: sice stále vypráví o všech okolo, o méně i více vzdálených příbuzných, ale téměř nemluví o sobě a jen málo zmiňuje, jak určité zlomy sama prožívala.

Vyprávění se rozpíná mezi Ukrajinou a Českem, odkud pocházel babiččin otec (jenž později od rodiny odešel) a kam se na stará kolena sama stěhuje, když utíká z domoviny po černobylské katastrofě. Románem se tak prolíná i dobově oživovaný námět volyňských Čechů, který připomněla Volyňská rapsodie Anny Strnadové či nová vydání Kočičích životů Edy Kriseové nebo Třešňovou alejí Evy Tvrdé. Románový život Polesí zachycuje jeho národnostní rozmanitost s Ukrajinci, Rusy, Židy, Poláky či německými vojáky a vedle sebe se objevují staré šlechtické rody i novodobé režimy, víra v komunismus i lidové pověry. Autobiografickou notu naznačuje dedikace prarodičům, kteří se jmenují shodně s těmi románovými Marie a Ivan, zmínka o Bělorusku s vesnicí, která „nese vaše příjmení“ (s. 37), či nakonec přímé oslovení „ty jsi přeci Sevruk, Ivane“ (s. 123). Četné nitky se utahují do pevně smotaného klubka a při jejich vytahování se zřejmě ani neočekává, že čtenář vůbec zvládne osudy mnoha postav usledovat.

V pozadí příběhů doznívá rurální svět se sedláky, kteří umírají žalem, když vidí pokácené stromy v květu a med vytékající z pláství na cestu, anebo které záhy zlikviduje politická moc. I při pozdějších každoročních návratech na Ukrajinu z babičky mluví skromnost, vystačení si s málem na pár metrech pozemku. V obrazech krajiny a domova jako by se pak občas objevovala i citovost, která se v jinak syrovém vyprávění stírá. Ostatně i třeba pojídání dětí během hladomorů se zde popisuje dost civilně a nakonec není Sevruk zdaleka první spisovatel, který připodobňuje ztrátu ze smrti dítěte ke ztrátě ze smrti krávy. Válečná a stalinská jatka východní Evropy trochu evokují i obrazy zabijaček, které se objevují na počátku a na konci první, výrazně obsáhlejší části.

Sevruk se ukazuje jako mimořádně zdatný autor, postupně ale může jeho sloh trochu zevšednět. Limituje ho podobný postup, jaký lze sledovat u jinak též pozoruhodných próz Stanislava Bilera či Josefa Pánka: čtenář během pár stránek vstřebá vyprávěcí postupy, ale po zbytek románu se jede ve stejných kolejích; předvídatelnost osnovy zde přitom podporuje i zasazení do kulis dvacátého století. Sem tam monologem problesknou básnické obrazy, jako když se mluví o „dosti zašlém oblečení, do kterého se zažral prach jarních cest“ (s. 109) nebo když v samém závěru babička vnukovi říká, že by se měli „uložit. Nebo nám Cikáni rozeberou noc, roztahají ji po cihlách. Přijde svítání a my se vůbec nevyspíme“ (s. 241). Refrénově se vrací „babičkovské“ bilance jako „Takový byl život, Pánbůh nám odpusť naše hříchy“ (s. 42) nebo „Taková byla doba. Revoluční, ukvapená“ (s. 66).

Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout. Sama není vždy nezaujatá, například v přezíravějším vztahu k Rusům či Židům, a i pasáže, ve kterých se například chválí stará móda, jako by vytvářely od jejích hodnocení jistý odstup. V mezních situacích však vždy vítězí potřeba pomoci bližnímu, ať už o něm dříve říkala cokoli.

Nepominutelnou osou je i obecnější situace emigrantů, nepřijatých plně v nové zemi, ale stále více se odcizujících i lidem v domovině, ačkoli se k ní stále častěji vracejí. Ostatně vyprěčka říká:

To až teď, tady v Čechách vím, co je to stesk po domově.
s. 119

Zdaleka nejen v tom se próza – která vznikla ještě před únorem 2022 – překrývá s novodobější realitou a vzájemně se nasvěcují. V popisech války a hladomorů jde téměř o prozaický doprovod Snyderových Krvavých zemí, jednotlivé epizody ale v rámci zúženého románového výseku dějin působí poměrně svébytně, a ne jako ilustrace předem daného rozvrhu. A v mnohém je to román o identitě. Jako když daleko od původní vlasti babička vnukovi říká:

Celý tvůj rod je napojený na Dnipro, jeho řečiště, to jsou tepny, které vyživovaly tvou zem a tvou historii. A dost často po nich tekla skutečná krev –
s. 37.