„Má tam jídlo, tak to nezapomeň dát do krabice. A podívej se, jestli má čisté pyžamo. Máte všechno?“

Ospale jsem přikývl. Na chodbě na patře před výtahem byla tma, ve které se leskly odstavené nákupní vozíky. Zapáchal tu benzin, jehož výpary stoupaly z podzemní garáže. Ale jen co jsme seběhli dolů, uviděli jsme siluetu nákupního centra, ozářeného zezadu slunečním světlem. Světlo si váhavě hledalo cestu mezi skleněnými panely, jimiž byla obložena fasáda, a zplodinami z aut, houstnoucími nad pražským okruhem, který obepínal lokalitu hned z několika stran.

Venku bylo rušno. Svět v pět ráno připomíná filmy o jaderné apokalypse s několika náhodnými přeživšími. V šest ráno se subžánr mění na zombie apokalypsu s hloučky pomalu se sunoucích neživých. Ale den už zařadil sedmý rychlostní stupeň a neprůbojný úsvit dokresloval atmosféru dystopie z prostředí proletariátu. Lid, pospíchající do práce, korzoval mezi obchodním centrem a konečnou metra. Auta znenadání ožívala a jako velcí brouci opouštěla svá vyhřátá noční stání, umístěná podél širokých sídlištních ulic. Několik pejskařů bloumalo na pustinné louce, která z nějakého důvodu nebyla zastavěna. Tušil jsem, že se pod ní schovávají kolektory, střeva a vnitřnosti funkčního sídliště.

„Tati, a proč vlastně musím chodit do školky?“ ozvala se dcerka. Boty měla obuté správně, šálu dotaženou, jen čepici měla naruby a nenechala si vymluvit, že by to mělo být jinak. Na zádech fialový baťůžek.

„Dej mi ruku. Musíme si pospíšit.“ Času skutečně moc nezbývalo. Příliš jsme se zdrželi u snídaně. Nebo u oblékání. Možná ještě u vstávání? Kam ten čas mizí? Včera, když jsem si nařizoval budík, dal jsem si jasné předsevzetí, že vstanu s předstihem a celý den budu všechno stíhat. Tak co se stalo? Čas se nenápadně vytrácí, uniká jako vzduch z dětského balonku.

„No proč, aby sis tam našla kamarády,“ odpověděl jsem neurčitě. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak se do ozdobného keře u čínské restaurace ukryla krysa.

„Máš tam přeci kamarády?“

„Jo, Emilku a Freju. Ale ta se občas kamarádí s klukama.“

„No vidíš.“

„Ale mně byste stačili ty a máma. Mně je s vámi dobře.“ Heda přesně ví, jak uhodit na citlivé místečko.

„Věř mi, že bysme ti časem nestačili, holka. A taky tu nebudeme věčně.“

„No ale dokud tu budete, tak to bych mohla zůstat doma s vámi. Kilián tam přeci zůstává.“

Přešli jsme přes přechod, na kterém pořád byla k rozeznání silueta rozjetého ježka, jevící známky petrifikace. Velmi názorná výchovná pomůcka. („Ježek nedával pozor a vběhl tam jen tak, bez rozhlédnutí.“) Na opačné straně byl trávník zelenější, a to i přes zimní počasí, a stromy byly ozdobnější. Blížili jsme se k nakupáku. Tady se už střepy od lahví laciné vodky neválely. Ani injekční stříkačky.

„Někdy jindy, dcerko. Slibuju.“ Pán s koštětem a v pracovním oděvu, který tu úzkostlivě zametal vajgly, se na mě usmál očima, když slyšel mou ukrajinštinu. Není dokonalá. Nemám přirozené prostředí. Jediní lidé, na které denně mluvím svým mateřským jazykem, jsou mé děti. Dcera mi ovšem většinou odpovídá česky. A syn ještě nemluví.

„Tati, podíváme se na ještěrky?“ Vstoupili jsme do dokonalého světa, navoněného parfémy, vyhřátého a prozářeného světly zářivek. Uvnitř světa byl další svět – terárium s gekony. Těm to tu asi taky vyhovovalo. Dostávali svůj příděl cvrčků, a když se najedli, nehnutě seděli v záři reflektorů a předstírali naprostý nezájem o ruch kolem. Pravé filmové hvězdy. Ostatně, provoz v tuto denní dobu nebyl nijak významný.

„Tak už pojď. Víš, že nesmíme přijít pozdě.“ Pokusil jsem se odlepit balíček v péřové bundě od tlustého skla. Do večera získá bílá bunda odstín bláta lesních cest („Byli jsme bobovat, víš?“), ta hrozná čepice naruby jakbysmet. Aspoň si bude muset vzít nějakou jinou.

„Ach jo…“ Ale vzápětí už vrhala obdivné pohledy do výlohy hračkářství. Pak květinářství. Do výlohy s oblečením a se šperky („Je, tati, to je ale krásný prstýnek!“).

Pípání skenerů u pokladen jsme nechali za sebou, stejně jako předtím dystopický svět panelákového sídliště. Eschatologický eskalátor nás pomalu svážel dolů na parkoviště, odděleného od nákupní galerie skleněnými automatickými dveřmi. Na parkovišti vládlo přítmí a pach ropných derivátů. Holub mi přelétl těsně nad hlavou, bez možnosti rozletu ve stísněném prostoru, bez možnosti najít si cestu ven. V obličeji jsem ucítil náraz vzduchu od jeho křídel. Prokličkovali jsme mezi stojícími a pomalu popojíždějícími auty a ocitli se na autobusové zastávce, zašprajclé mezi budovu nakupáku a dálniční obchvat. Hluk okruhu zesílil. Dívali jsme se přesně na něj. Vnímali jsme ho všemi smysly. Nešlo uniknout z jeho sevření. A jestliže z našeho balkonu to mohlo ještě jakžtakž připomínat vzdálený šum mořského příboje, tady se to proměnilo na ryk apokalyptického zvířete. Civilizace se po pandemii natolik zotavila, že se na dálničním okruhu kolem Prahy zase začaly tvořit kolony pomalu jedoucích vozidel. Kamiony čas od času nespokojeně frkaly jako vzdorovití koně, stvoření k divokému klusu, kteří ale museli stát, přešlapovat a popocházet v zastydlé frontě pomalu se sunoucí řeky. Pekelné řeky čpící sírou. Slunce bylo bledé a zahalené v dýmy. Čekali jsme na našeho Charóna v modré autobusácké uniformě DP.

„Tati, to je náš autobus? A kdy přijede ten náš? Můžu si sednout? A proč to tu tak smrdí? A proč nejedeme autem? Emilka jezdí autem. A Freja taky.“ Jo, všichni jezdí auty. Taky to tu podle toho vypadá.

„Nepřibližuj se k té silnici, prosím tě.“

Autobus přijel pozdě. Ale aspoň že tak. Další by měl jet až za dvacet minut. To jsou intervaly ve špičce. Byli jsme tu sami. Vybrali jsme si místa. Řidič zavřel dveře a statečně vyrazil směrem k mimoúrovňové křižovatce. Pak, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel, podjel hučící koryto okruhu, protáhl se pásmem okolodálniční pustiny a my jsme se ocitli mezi přízemní zástavbou Horních Počernic. Linka, která nejspíš brzy bude zrušena pro nadbytečnost. Protože všichni tu jezdí auty.

„Tati, zazpíváš mi písničku?“ ozvalo se dítě.

„Nechceš radši pohádku?“ usoudil jsem, že by to nebylo vhodné, třebaže autobus byl stále prázdný. Přejížděl sem a tam, křižoval hlavní tepnu, občas se zastavil, spíše symbolicky, na zastávkách, kde sotva otevřel dveře a hned je zase chvatně zavřel. Zajel dokonce k vlakovému nádraží. Nikdo zde nečekal ani nevystupoval. Více času jsme prostáli v zácpách na silnici než na zastávkách. Pak se ale rozhodl a definitivně se zanořil hlouběji, mezi vilky. V parku nastoupil výrostek v černé kapuci, techno ve sluchátkách, a důchodkyně s nákupním vozíkem na kolečkách. Tihle ještě potřebují městskou dopravu, tihle jo. Liška zrovna přemlouvala vlka, aby si strčil ocas do díry v ledu na rybníce. Přemýšlel jsem, jestli mé dítě někdy pozná, co to je zamrzlý rybník. To jsem ještě nevěděl, že po Novém roce přijdou mrazy a sníh zakryje celou periferii východní Prahy. Pravoslavné Vánoce po dlouhé době zase budou bílé. Rybníky zamrznou. Dokonce si zkusí stát na bruslích. Kalamita, řeknou ve zprávách. Projíždíme kolem kamenictví. Bránu hlídají sochy z Velikonočního ostrova. Barví tam taky vajíčka v cibulové slupce?

„Připrav se, další bude naše,“ dal jsem pokyn a zmáčkl tlačítko stop. Lampička nade dveřmi se rozsvítila. Autobus zastavil tam, kde měl. Zkontrolovat věci, svoje a dceřiny, vzít ji za ruku, vystoupit a pomoct Hedě. Zastávka na znamení. Zastávka Na Svěcence. Zastávku značí pouze vertikální označení, stojan s jízdním řádem nevytížené linky s nevábnými vyhlídkami. Kus nízkého chodníku, který se v zimě neudržuje. Nízkopodlažní sorka zmizela v cákancích z louží za mostem přes údolí a my jsme se pomalu vydali za ní. Dole pod námi, lemovaná protihlukovými stěnami a nějakými obzvlášť odolnými, věčně zelenými křovinami, hučela Olomoucká ulice, známá též jako dálnice číslo jedenáct. Někdo jiný by z toho mohl mít závrať.

„Tati, vezmeš mě na koníka? Abych byla jako ta liška z té pohádky.“

„Tak pojď.“ Pohled na hodinky napovídal, že bychom měli přidat. Ještě nás čekal kus cesty. Na druhé straně mostu chodník zmizel úplně, asi se časem rozdrolil. Neudržuje se pro zbytnost. Naštěstí ani provoz tady nebyl kdovíjak hustý. Odbočili jsme mezi domky, které se rozdrolily v zahradnické kolonie či něco na ten způsob. Dřevěné sloupy elektrického vedení prozrazovaly, že jsme na dědině, která měla tu smůlu, že ji pohltilo město. Za neustálého svištění rychle jedoucích aut za zády jsme se blížili k zimnímu lesu. Cesta vedla přes hráz rybníku, který pokojně a temně dřímal vlevo. Vpravo pak vodopádem odtékal potok a mizel v říčním porostu.

„Tady jsem jednou spadla. Ale Veronika mě hned chytila. Ani jsem moc nebrečela.“

„Vážně jsi tu spadla?“ Mohla by. Nevěřícně koukám dolů z lávky nad vodopádem, pod kterou bych se pravděpodobně vešel, aniž bych se musel krčit. Některé věci dětem prostě nevěříme, i když vehemence, se kterou ty neuvěřitelné historky opakují, naši nevěřícnost nahlodávají. Měl jsem pocit, že to opakovala pokaždé, když jsme tudy spolu procházeli. Ale učitelky, nebo spíš vychovatelky (i když si tu nechávaly říkat průvodkyně) se o ničem nezmínily. Nevěděl jsem, zda by nám něco takového byly schopny zatajit. Mám se jich na to zeptat?

„Jo, trochu jsem uklouzla.“

„Musíš dávat pozor, liško,“ konstatuju suše.

Vcházíme do lesa.

Zvuky velkoměsta se ztlumí. Jako bychom z kuchyně plné hostů vstoupili do jiné místnosti a zavřeli za sebou dveře. Jako když se nad tebou zavře vodní hladina. Jako když si dáš hlavu pod polštář, abys neslyšel nějaký všudypřítomný otravný zvuk, neustále pronikající nocí. Dálnice teď šelestila na hranici slyšitelnosti. Stále tu byla přítomná, nešlo se před ní schovat. Byla tu však pastva pro jiné smysly. Jinovatka zdůraznila linky každého lístečku, každého stébla trávy. Bílé obrysy na věcech, na nejmenších detailech. Ledová nádhera. Přitom jenom zamrzlá voda. Šli jsme cestou mezi hájem a psím cvičištěm. Pak jsme prudce zabočili a vydali se nahoru, do mírného svahu. Evropsky významná lokalita. Přes devadesát procent listnatých stromů, především dubů a lip, rozpláclá mezi obcí přikrčenou u dálnice a průmyslovou zónou, vynesenou za Prahu jako za závorku. Běžecký revír divočiny, okusovaný ze všech stran civilizací. Tu se povolí výjimka pro maringotku, tady zas pro políčko. Stavebníci si prosadí výjimku ze zákazu vjezdu pro těžkou techniku, a tak lesem korzují plně naložené tatrovky. Nebo blbeček na motorce, prostě protože může. Protože právo lesa na klid zde není vymahatelné. Ale tak na Prahu dobrý, jak by řekla moje žena.

„Tati, a musím tam?“ zase to zkusila malá liška.

„Teď to přeci nevzdáš, když už jsme skoro tady.“ Sundal jsem ji ze svých ramen a postavil na zem. Stíhali jsme to akorát, mohla jít chvíli po svých. Více pohybu, to byl ostatně jeden z důvodů, proč jsme ji tam dali. Uklidňující podněty, stromy, jejichž porost ztěžuje průnik prachovým částečkám a hluku. Ve skutečnosti jsem se začínal nepříjemně potit. Rozepnul jsem si zimní bundu. Studený vzduch byl jasný a uklidňující jako nový, nepopsaný a neohmataný list papíru. Taky tak šustil. Pěšinka, která stoupala vzhůru, se najednou ostře napojila na vyježděnou cestu. Hájenka byla na dohled.

Předjel nás sportovně užitkový vůz. Museli jsme zastavit a vmáčknout se do porostu ojíněných keřů, abychom mu uhnuli z cesty. Vozidlo zabočilo za roh a zastavilo na improvizovaném parkovišti před oploceným areálem kolem hájenky. Autem pohodlně až do nitra lesa – tak by mohl znít reklamní slogan na tento životní styl, protože reklamy vždycky propagují především životní styl. Když jsme tam došli, řidič zrovna vysvobozoval dítě z autosedačky. Pozdravili jsme se rozpačitým „ahoj“. Někteří rodiče mají aspoň tolik taktu, že parkují před hranicí lesa. Vykroč ze zóny komfortu, synku. Z klimatizovaného auta přímo mezi stromy.

Hájenka vyhořela kdysi dávno. Je zajištěná proti vniknutí a oplocená. Ale peníze na její opravu chybí. Vedle ní stojí nová, z neomítnuté cihly. Přístřešek pro hrstku dětí. Většinu času tráví venku. Na rozměrné zahradě. Nebo s průvodci na vycházce v lese. Za každého počasí a hlavně za každých rozptylových podmínek. Což v těchto končinách není samozřejmost. Školky omezují pobyt dětí venku nejméně od třetího stupně znečištění ovzduší, který je v Praze běžný. Výmluvně o tom svědčí černé nánosy čoudu na pastelových fasádách devadesátkových paneláků.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“ Tak si oddechnu, že je snad všechno v pořádku. Sleze a jde mě doprovodit k vrátkům. Jen co je zavřu a zahnu za roh, mám neodbytné nutkání zavolat jí a zeptat se, zda je všechno dobrý. Ale mobil ještě nemá. Nakouknu přes plot z dřevěných latí. Stojí tam sama, v té dojemně ošklivé čepici a v péřové bundě připomíná postavičku z nějakého večerníčku. Srdce se mi sevře. Hlavně se nedojímat, říkám si a vyrážím na cestu zpět. Dnes mám práci z domova, proto jsem si mohl dovolit ten přepych a doprovodil své dítě do školky. Mohl jsem se projít pěšky. Časově to vycházelo nastejno, pokud člověk neměl to štěstí, že zrovna jel autobus. Tak jsem vyrazil podél polí, pustin zanesených náletem a rybníků, z nichž stoupala vlhkost. Podél dé jedenáctky a stožárů vedení vysokého napětí. Širokým obloukem jsem se vyhnul uzlu mimoúrovňové křižovatky, od pohledu zašmodrchanému a nepřehlednému jako chapadla bájného Cthulhu. Volala mi žena, abych se cestou zastavil pro rajčata. A plenky pro juniora. Slunce už bylo vysoko, jeho světlo vystoupalo nad vrstvu smogu a naplno se odráželo v zrcadlech oken sídliště Černý Most, které leželo v dálce, házelo slunečními prasátky přes nekonečnou řeku nepřetržitě hučícího okruhu.