Nebezpečné známosti
Divadelní poznámky ke světu, který nás obklopuje.
Poslední únorovou sobotu tohoto roku přilákalo Divadlo Karla Hynka Máchy v Litoměřicích diváky na inscenaci hry Nebezpečné známosti. Hru, pro jejíž předlohu posloužil stejnojmenný epistolární román Choderlose de Laclose z roku 1782, nacvičil a představil litoměřický ochotnický soubor Li-Di v režii Aleše Pařízka.
Po třetím zazvonění bylo hlediště zcela zaplněné, posledních několik prázdných míst šlo vytušit pouze na balkonu. Internetová rezervace vstupenek tak přišla velmi vhod. Do ztichlého a potemnělého hlediště bočním vchodem vešla trojice herců, představujících sluhy, nastrojené do rokokových kostýmů a paruk, se svícny v rukou, a vydala se k pódiu. Herci představující tyto anonymní postavy obstarávali také výměnu dekorací mezi akty a napomáhali plynulému přechodu mezi jednotlivými scénami.
Děj dramatu je notoricky známý z několika zfilmování, mj. i Milošem Formanem. Námět hry je starý jak svět, potažmo lidstvo – pokušení. Svádění jako hra, jako kratochvíle, v níž jde o emoce, o společenské postavení, o prestiž. Je zajímavé sledovat, čím se bavily privilegované vrstvy francouzské společnosti v době rostoucího sociálního napětí nějakých sedm let před vypuknutím Velké francouzské revoluce, která srazila nejednu šlechtickou hlavu do koše pod gilotinou, aniž by dělala přílišné rozdíly mezi libertiny a konzervativci.
Nezbývá než věřit, že hojná divácká účast nebyla daná pouze atraktivním námětem ze života vyšších vrstev (do jejichž prostředí člověk ze středních a nižších tříd nakukuje s takřka šmíráckým potěšením), ani hojností lechtivých narážek či svůdným prádlem představitelky Markýzy de Merteuil (Tereza Rozmarová). Divadlo, jakožto podívaná, která snoubí zábavu a ze které se člověk může dozvědět něco o sobě, zůstává nadále jednou z živoucích antropologických konstant. O potřebě divadla a o intenzivním diváckém spoluprožívání ostatně svědčil i dlouhý potlesk, ozývající se z hlediště.
Divadlo Karla Hynka Machy v Litoměřicích je jako mnoho jiných divadel v ČR scénou bez stálého profesionálního souboru. Divadelní formace Li-Di (Litoměřické divadlo) vznikla před dvaceti lety kolem dramatického oboru Základní umělecké školy v Litoměřicích. Za dvě dekády z bývalých žáků vyrostli absolventi divadelních fakult, kteří si troufnou i na „dospělé“ inscenace. „Divadlo pořad žije. A jsou lidi, kteří žijí divadlem,“ okomentovala reprízu představitelka Madame de Turvelové a zároveň učitelka dramatického oboru litoměřické ZUŠky Lenka Pařízková. „Když se svými žáky hledám a vymýšlím co dělat, chci, aby to byla jejich výpověď o nich a o světě, který je obklopuje.“
Politická korektnost (z angl. political correctness) je charakterizována jako úsilí odstranit z jazyka pojmy, jejichž konotace mohou být vnímány coby urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele v jejich nadřazených a diskriminujících postojích. Její používání má však i své odpůrce, podle kterých je ohrožením svobody slova a skrytou cenzurou. Zajímalo nás, jaký názor na ni mají ti, kteří s jazykem denně pracují.
Ohlédnutí za výstavou Flaesh v pražském Rudolfinu (1. 10. 2015 – 3. 1. 2016, kurátor Petr Nedoma)
Ve dnech 28. – 31. října jsme absolvovali čtecí miniturné v rumunských městech Bukurešť, Brašov a Sibyň. Alice Prajzentová četla o „vrásčité“, „čiré“ a „žilnatých“, zatímco Tomáš Míka Rumunsku zvěstoval dobře míněné rady Hospodyně. Rumunské publikum k nám oběma bylo vstřícné, neb vše slyšelo ve skvělém překladu Mircey Dana Duty. Celá naše výprava překypovala roztodivnými situacemi a emoce občas (po vzoru tamních psů) stály na boudách.
Když se rozhlédnete, získáte ihned dojem, že jste se ocitli v srdci Joyceova literárního světa: ve starých dubových kabinetech stojí v řadách vyskládány ručně popsané lahvičky a flakony, plné nejrůznějších sirupů, přípravků a tinktur.
Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.